Nedaleko Magdeburku žije Tim Rätzel, vycházející hvězda Klubu brněnských voláčů v Německu, se kterou jsem se seznámil po velkolepém vítězství na poslední speciální výstavě plemene v Thurnau. Zatímco relativně silně populární holubářství v Asii, některých částech Afriky či na východě Evropy je opřeno o elán mladších generací, západ Evropy se vlivem moderního životního stylu a zastávaných hodnot od tohoto tradičního koníčka mladé generaci vzdaluje. Přesto se tu a tam najde někdo, kdo svým mladistvým entuziasmem rozvíří stojaté vody a vedle špičkových výsledků chovatelských si vybuduje i renomé funkcionářské a organizátorské. Rád jsem ho přijel pro čtenáře vyzpovídat.
Time, kdy jsi s holuby začal?
Bylo mi sedm let, když jsem dostal rysy červené šupkaté, se kterými jsem se několik let bavil. Jako syn holubáře jsem to neměl k holubům daleko. Táta se věnoval rysům černým bělopruhým, jež držel už před padesáti lety. Protože jsme měli rozdílné rázy, a to dodržujeme dodnes, nekonkurovali jsme si, ale naopak si všemožně vypomáhali. První brněnské voláče jsem si pořídil v rázu bílém od př. Weidlinga a Müllera, krátce poté jsem vstoupil i do Klubu brněnského voláče v SRN. K bílým jsem doplňoval různé rázy, jako byli třeba modří bělouši, až přišel rok 2013, kdy náhle zemřel špičkový chovatel černých tygrů Günter zur Horst. Převzal jsem celý jeho chov černých tygrů a z jiných rázů si nechal jen bílé, jejichž počet jsem zredukoval. S tátovou pomocí jsem vybudoval chovatelský komplex na půdě nad hospodářským stavením, kde se těmto holoubkům výborně daří. Teprve loni jsem si pořídil brněnské voláče také ve zbarvení červených a žlutých tygrů; jejich prošlechťování je o poznání náročnější, než je tomu u černých tygrů. Žlutí tygři jsou docela vzácní, do začátku jsem získal jeden kus od Davida Laurenze a další od jednoho chovatele z Bavorska, který není veřejnosti příliš znám. Zkouším je vylepšit přes černé tygry, šedohnědé či plnobarevné žluté. Pokud je mi známo, nějaké žluté tygry chovají ještě Helmuth Fahl a vzpomínaný David Laurenz, jinak se jim nikdo cíleně nevěnuje, což považuji za škodu, neboť jsou velmi atraktivní. Můj táta Uwe–Jens se dal od roku 2005 také na brněnské voláče, jež si pořídil v rázu červeném, ke kterým si přidal nedávno tři páry červených v kresbě anglické (měsíčkové) od př. Wetzela. Je s nimi obdobně úspěšný, třeba v roce 2012 na největší evropské výstavě historie v Lipsku získal na červené titul evropského mistra. Táta rozvinul malé hospodářství, kde léta choval poníky. S chovem koní, prasat a dalších zvířat bylo vždy mnoho práce, ale nikdy jsme svého času nelitovali. Dnes máme haflinga, na kterém ráda jezdí má přítelkyně s kamarádkami z obce, stále držíme i různá další hospodářská zvířata.
Co tě fascinuje právě na chovu tygrů?
Je to především kontrast mezi základní černou barvou a bílými pery, která jsou pokud možno pravidelně rozeseta na hlavě, voleti a křídelních štítech, kdežto koncové partie holuba jsou plnobarevné. Obdobně kontrastní jsou i červení tygři, zatímco žlutí tygři co postrádají na kontrastu, dohání svým velmi svitným a jemným zbarvením. Chov černých tygrů jsem převzal ve výborném stavu, byli to opravdu výteční holubi, které tu a tam doplňuji o černé a šedohnědé jedince z chovu výborného chovatele Fritze Kleineho. U červených tygrů zkouším i spojení s andaluskými protějšky, a to za účelem zlepšení barvy i kvality opeření bérců, které u červených bývá volnější. Jedná se o materiál z chovu Helmholze Sörena, jenž je předním propagátorem zajímavých andalusiánů, další chov andaluských je ve Švýcarsku u př. Wolfa. Chovatelská báze červených a žlutých tygrů je velmi malá a já spojením s andalusiány sleduji i získání příbuzensky vzdálenějších linií. Plnobarevné žluté jsem získal do křížení od Franze Jozefa Lüttkehellwega. Mají úžasnou sytou barvu. Křížením sleduji žádoucí zvýšení vitality i vylepšení typu. Bílé jsem po rozšíření chovu tygrů zredukoval na čtyři páry. Hlavním předmětem mého zájmu zůstávají černí tygři, kterých držím nejméně 15 párů, dále mám tři páry žlutých tygrů a pět párů červených tygrů. Další asi tři páry jsou jedinci do křížení. A pak se bavím ještě s voorburskými voláči modrými pruhovými v počtu tří párů, které mám spíše na parádu.
Jaké jsou tvoje funkcionářské aktivity?
Jsem vedoucím pobočky sever Klubu brněnského voláče v Německu. V rámci pobočky jednou ročně organizujeme letní setkání, vždy u některého z našich členů. Každý chovatel vezme nějaké výletky, a tak bývá běžně k hodnocení připraveno 50 až 60 mladých. Tato setkání mám vůbec nejraději, neboť v porovnání s velkými výstavami nám často chybí ten neformální přístup a hlavně, na výstavách je obvykle relativně málo času k diskusím a přátelskému hovoru. Lze tam i vyměnit či zakoupit chovný materiál. Často se navštěvujeme mezi sebou navzájem a děláme pobočkovou speciální výstavu. Letos se bude konat při výstavě mladých zvířat v Hannoveru. Rozhodli jsme se udělat přehlídku naší pobočky u velké akce, aby se naše plemeno ukázalo co nejširší veřejnosti a získalo další zájemce, což je nejdůležitější. Helmut Führer byl 25 let předsedou pobočky, já jsem tam začal pracovat jako jednatel. Nedávno jsme si to s Helmutem vyměnili a dělám předsedu. Naši členové Dieter Müller a Fritz Kleine organizují „setkání mezi roky,“ a to je vždy mezi Vánocemi a Novým rokem. V domě Dietera Müllera se setkává kolem pěti desítek významných chovatelů, bývají to i chovatelé jiných plemen holubů, třeba norvičských voláčů. Díky častému potkávání a výměně chovného materiálu zůstávají nejlepší holubi plemene v pobočce sever, jež patří mezi nejúspěšnější. Velmi rádi obesíláme hlavní klubové výstavy, které bývají mezinárodními, prakticky evropskými, výstavami brněnského voláče s účastí chovatelů z mnoha zemí Evropy včetně Velké Británie a České republiky. Pro rozvoj plemene jsou velmi důležitá mezinárodní setkávání a výstavy, díky kterým se kvalita brněnského voláče velmi dobře vyvíjí a je poměrně vyrovnaná na Východě i na Západě.
Timmy, pověz nám něco o šlechtění černých tygrů.
Aby chovatel docílil ideálních mláďat v barvě i kresbě, obvykle k sobě spojuje černého tygra s černým plnobarevným, mláďata se pak rodí v obou zbarveních v poměru 50 : 50. Černí holubi z tohoto spojení se mohou relativně bez problémů vystavovat, ačkoliv někdy trpí na světlejší obočnice, což není žádoucí fenomén. Obočnice mají být tmavé a nenápadné. V mém chovu jsem naštěstí tento problém téměř odstranil, ale nějakou dobu to trvalo. Černý tygr, když opouští hnízdo, je obvykle mírně probělený na hlavě, někdy v ramínkách křídel, jinak je černý. Ke vzniku kontrastní tygří kresby dochází během prvního pelichání. Někdy vybělí i ruční letky, což je vadou od osmé letky (barevných musí být vždy posledních sedm letek), proto jsou do šlechtění důležití i plnobarevní černí, kteří bělicí tendenci velmi dobře tlumí. Zvláštní je, že červení a žlutí tygři mají poněkud jiné tygrování, zřejmě ovlivněné jinými geny, než je tomu u černých. Červení a žlutí vylétají z hnízda takřka s bílou hlavou a relativně hodně světlými křídelními štíty a teprve při pelichání jsou tmavší, kdežto černí při pelichání vybělují. U černých tygrů existují dvě linie. První linie vybělí prvním rokem a v dalších letech se podíl bílého opeření nezvětšuje, druhá linie každým rokem bělí více, až třeba ve třech čtyřech letech je značně probělená. Kvalitní černá barva je u těchto holubů nezbytná a vhodné je, aby byla i lesklá. Nejvíce pomohla v oblasti lesklého a sytého opeření šedohnědá holubice od Fritze Kleineho. Čápíky (vybělené tygry) jsem do chovu nikdy nepoužil, neboť se mi typem nikdy tolik nelíbili.
Co upřednostňuješ na typu brněnského voláče?
Nejvíce dbám na vzpřímené držení těla, vodorovnější jedince vyřazuji mezi prvními. Rovněž ocas by měl být držen v linii zad, často se u vzpřímených holubů setkáváme s jeho pozvednutým držením. Velmi dbám na kulatý tvar volete a na křížení křídel co nejblíže k tělu. Výška nohou musí korelovat s celkovým dojmem, dělá mi radost, že moji tygři i tátovi červení v této oblasti vynikají. Snažím se dbát i na získání jemnějších postav, ale tam platí, že šířka postavy předurčuje objem volete, a já chci dělat pěkné volaté holuby, a nikoliv jen štíhlé voláče s malými volátky. Mám tři hlavní chovná oddělení a pak dvě oddělení pro výletky, vše je umístěno na půdě našeho hospodářského stavení. Z holubníku vedou ven menší voliérky, které jsou otevřené, holubi se v nich mohou při dešti osvěžit. K odpočinku využívají mí holubi kruhové sedačky i prkenné lávky. Hnízdní budníky jsou různě barevné odlišené, aby se holubi do svého budníku správně trefili. Nenechávám žádný pár hnízdit na zemi a také ve spodních budnících nechávám své voláče hnízdit jen výjimečně. Mohlo by hrozit poklování holoubat, které dávám velmi brzy na podlahu, aby se co nejlépe osamostatnila. Táta má holubník na dvoře a k němu velkou voliéru, holubi tak působí jako přirozená dominanta. Brněnské voláče mám velmi rád nejen pro jejich krásné životní projevy, plodnost a vitalitu, ale také kvůli vynikajícím lidem, které tento holoubek oslovil podobně hluboce jako mne.