Ten pes je hluchý

U psů existuje hluchota skutečná – vrozená či získaná. Jinou variantou je hluchota „imaginární“ – kdy pes naše povely ignoruje. Úkolem tohoto článku je poradit, jak se s takovým handicapem vyrovnat.

Vrozená hluchota psů
Vrozená hluchota psů (tzv. kongenitální) – dědičná hluchota – se může vyskytnout prakticky u všech plemen psů. U některých plemen je však tato porucha častější – např. u dalmatinů, kolií, kokršpanělů, německých dog, boxerů, stafordů, bulteriérů a Akita inu.

Konduktivní hluchota
Tento druh ztráty sluchu je obvykle způsoben následkem neléčeného zánětu středního ucha nebo vnějšího zvukovodu. Toto onemocnění znemožňuje přenos zvuku do vnitřního ucha.

Senzorineurální hluchota
Tento typ hluchoty získávají psi pokročilým věkem. Příčinou je jednak opotřebování, jednak je následkem poruch drah a center mozku; tato hluchota je pochopitelně nevratná.

Nepodceňovat!
Ztráty sluchu si často chovatel téměř nevšimne či tento handicap neprávem podceňuje. Psi postižení hluchotou mohou mít potíže s orientací, ale poněvadž jejich hlavním smyslem je čich, může příznaky majitel zpočátku přehlédnout. Hluší psi jsou lekavější a jejich lekavost může být často provázena silnou agresivitou. U psovitých šelem je sluch vyvinut dokonale, takže zvíře dokáže naprosto přesně detekovat, když se k němu někdo přibližuje. Bez sluchu se může vyděsit a reagovat nepřiměřeně. (Můj Aljašský malamut Fram ve vysokém věku takřka pozbyl sluch. Na svůj příchod jsem ho vždy musel okázale a hlučně upozornit. Nikoliv proto, že by reagoval agresivně, nýbrž proto, že – neobviňujte mě z antropomorfismu – se za svůj handicap zcela nepokrytě styděl a uváděl ho do rozpaků.)
Hluchotou nemusí být zasaženy obě uši, někdy pouze jedno. To však problém nezmenšuje; často totiž může způsobit kolize s auty nebo agresivitu vůči ostatním psům a lidem.

Pozor na některé léky!
Je třeba dávat pozor na některé léky (např. Neomycin, Kanamycin, Gentamicin), jež jsou pro svou toxicitu velmi nebezpečné a mohou přímo způsobit ztrátu sluchu. Mohou být nasazeny v případě nutnosti pouze krátkodobě a pod dohledem veterinárního lékaře.

Pozor na hluk!
Psy bychom rozhodně neměli zbytečně vystavovat hlasitým zvukům (např. střelbě), které mohou jejich sluch velmi ohrožovat. Takto vzniklá hluchota může být jak dočasná, tak trvalá. Takže pozor na vycházky kolem střelnic, na podzim kolem vinic (vinaři dělbuchy plaší špačky) a samozřejmě pozor na silvestrovská běsnění, která se v posledních letech neobejdou bez imbecilních petard a zábavní pyrotechniky.

Vrozená hluchota
Psík, který se již narodil hluchý, si svůj handicap prakticky neuvědomuje. Při správné volbě výcvikových metod (především gesty nebo i světla) lze při tréninku dosahovat dobrých výsledků. Pes se dobře dokáže orientovat pomocí svých dalších smyslů – především čichu, ale také zraku – a naučí se dokonale číst řeč těla svého psovoda.

Poznámka
Rozhodně však nechci problém s neslyšícím psem zlehčovat nebo zastírat. Někdy je řešení vskutku velmi svízelné. Měl jsem osobní zkušenost s louisianským leopardím psem (catahoulou), který trpěl vrozenou hluchotou. Panička se mu velmi věnovala, jeho handicap respektovala a snažila se používat adekvátní výcvikové metody. Po dosažení dvou let se pes však stal velmi agresivním, několikrát napadl člověka (zřejmě z úleku), takže ho nakonec bylo nutno vrátit chovatelce do její chovné stanice.

Oční kontakt
Pro komunikaci s hluchým psem je nevyhnutelný dobrý oční kontakt; pes nás musí sledovat, aby zachytil naši gestikulaci, kterou mu dáváme povely a signály. Některá plemena používají maximálně oční kontakt – např. Border kolie a belgičtí ovčáci. Oční kontakt je instinktivně dán všem smečkovým psovitým šelmám, neboť umožňuje spolupráci a komunikaci smečky. Je nutno, aby psovod u hluchého psa právě oční kontakt výrazně podporoval.

Příklad Rosie Gibbsové
Rosie Gibbsová, aby mohla učit hluché děti, se naučila komunikační jazyk makaton. Později si pořídila pejska z útulku, který byl neslyšící. Svých zkušeností s dětmi využila při výcviku handicapovaného pejska, který se během pouhých čtrnácti dnů naučil patnáct signálů. Později jich zvládl padesát a stal se šampionem mnoha kynologických soutěží.

Pomůcky
Dnes již na upoutání neslyšících psů existují různé pomůcky. Například se osvědčily vibrační obojky. Pomocí ovladače vyšle psovod signál, vibračním obojkem upoutá pejskovu pozornost a gestem udělí povel.
Samozřejmě že používáme pamlsky jako odměnu – obdobně jako při výcviku „normálních“ psů.

Pubertální „hluchota“
Často dostávám spoustu dotazů od majitelů mladých psů, kteří si stěžují na své psí puberťáky. Jejich stesky jsou přibližně tohoto obsahu: „Můj půlroční pes už byl celkem vychovaný, ovládal mnoho povelů, byl poslušný – a teď jako když utne! Je roztěkaný a jako by byl hluchý!“ Co je na vině? Ve většině případů puberta… Je to období, kterému se nevyhne žádný pes; a nejen pes…
Zkušení chovatelé se období puberty u svého mladičkého psa poněkud obávají, zatímco nezkušení nováčci vůbec netuší, co se na ně vlastně řítí. Čas puberty je přirozený a neodvratně nutný u každého dospívajícího savce. Ostatně vzpomeňme si na vlastní děti nebo ještě raději na sebe.
(Podobnou „rádoby hluchotou“ může být stižen samozřejmě i pes ve zralejším věku, kdy je ovládnut rušivými vlivy a povely svého pána ignoruje a nevnímá.)

Psí puberta
U domestikovaných plemen nadchází puberta různě – závisí na plemeni, poněvadž rozličná plemena dospívají v různou dobu; velká a obří plemena nejpozději, i když doslova rostou před očima. Lze však zobecnit, že většina štěňat psích plemen přichází do puberty přibližně v sedmém měsíci, velká plemena až kolem devátého měsíce svého života. Fenky v době puberty zpravidla poprvé hárají. Například u československých vlčáků přichází období puberty až poz­ději – fenky tohoto plemene často hárají až ve druhém roce života (dědictví vlčích prarodičů). Mladičtí samci, kteří projevují svou dospělost zvedáním nohy při močení, však činí takto často až v devátém měsíci, nebo dokonce ještě později.

Zkouška trpělivosti
V období psí puberty se zdá nezkušenému chovateli, že se ve vývoji jeho čtyřnohého teenagera všechno pronikavě zvrtne k horšímu! Mladý pes často nereaguje na naučené povely, které suverénně ovládal, mohou začít problémy s přivoláním (které se jevilo jako zcela zvládnuté), pes je najednou „hluchý“, zabývá se vším možným, jen ne tím, co po něm chceme. Tak přesně to je psí puberta.
Prchlivostí a zlostí nedosáhneme ničeho, jen ztráty vzájemné důvěry. I v tomto období platí jediné: rozvaha, trpělivost a – důslednost! Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi poznamenává: „Často slýcháme někoho vyprávět o tom, že pes, který byl až doposud velmi hodný, najednou přestal poslouchat, začal být vzdorovitý, či dokonce agresivní. Takové duševní přeměny nastupují vždy v určitém věku, pokud je nevyvolal nějaký šokující zážitek neobvyklé povahy. Mám na mysli třeba dopravní nehodu, ránu brokem z pušky nějakého lovce strachujícího se o svou zvěř či podobné události, které u psa na určitý čas, když ne natrvalo, mohou poruchu způsobit.“
Pokud si někteří majitelé stěžují, že jejich mladý pes začíná být agresivní, najednou si nechce nechat něco líbit a zkouší v hierarchii smíšené smečky postoupit o stupínek výše, mohou začít zpytovat svědomí: udělali nějakou podstatnou chybu ve výchově ve fázi uspořádání smečky (ve věku 5. a 6. měsíce života jejich štěněte). Ani v této situaci však není všechno (a nevratně) ztraceno! Je třeba se citlivě vmyslit do psí psychologie a začít jednat! Ovšem: s rozvahou, trpělivostí a – důsledností!!!
„V té době začíná být většina psů vzpurných, klackovitých – chovají se jako výrostci,“ píše Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi. „Nabýváme dojmu, že celá dosavadní výchova byla k ničemu. Ale nemějte strach. Pokud byla výchova skutečně dobrá, měla smysl. Jen právě v této době nesmíme povolit.“ Není na tom nic složitého: zanedbatelné a nepodstatné věci v tomto období jednoduše přehlédneme. Vše, co by narušovalo obvyklý řád, budeme rozhodně, ale bez rozčilování tlumit a potlačovat. Vlídná, ale nekompromisní důslednost je v tomto ohledu mimořádně důležitá!
„Zcela zvláštní, ba dokonce klíčovou proměnu pes prodělává v osmnáctém měsíci života,“ zdůrazňuje Eberhard Trumler. „V této době se rozhoduje o způsobu našeho dalšího spolužití se psem. Teď se teprve ukáže, co si vzal z našich výchovných lekcí. Pokud jsme se nedopustili žádné rozhodující chyby, duševní dozrávání našeho psa možná ani nezaznamenáme, všechno bude nadále harmonicky probíhat tak jako doposud. V optimálním případě zjistíme, že náš pes se stal skutečně sebevědomým, působí dospěleji a budí dojem sounáležitosti s námi.“
Pokud jsme však postupovali ve výchově špatně a dopouštěli se zásadních chyb, budeme muset splácet své dluhy. V mladém věku se pes pánovi automaticky podřizoval. Nyní – v období na prahu dospělosti – potřebuje, jak mu velí jeho latentní vlčí testament, respektovat sebevědomého vůdce, který ví, co chce, a který dokáže svou smečku ochránit. Pokud takového vůdce ve své „lidské smečce“ nenajde, hodlá převzít (poslušen instinktu) tuto úlohu sám a bude rovněž vyžadovat od lidí poslušnost. Jeho chování v žádném případě neznamená, že by byl zlý. Naopak. „Cítí se za nás zodpovědný, myslí to s námi dobře, protože je toho mínění, že bez jeho vedení bychom byli úplně ztraceni,“ vysvětluje Eberhard Trumler. „Nechceme-li se stát poddanými svého psa, nezbývá nám nic jiného než takového vůdčího tvora dát někomu, kdo bude mít víc porozumění pro to, že se pes cítí dobře jenom tam, kde má pocit bezpečí. To znamená u silných osobností, které ho převyšují sebedisciplínou a důsledností. V takovém případě je ochoten stát se zase hodným a poslušným psem.“ Slova Eberharda Trumlera mohou na některé čtenáře působit fatálně. Pokud svého psa vychováváme laskavě a důsledně a věnujeme mu nejen péči, ale i dostatek času, netřeba se takovýchto mezních situací obávat.

Jen žádný strach!
Netřeba se bát – dá se to zvládnout a přečkat. Období puberty trvá u psů zpravidla jen pouhopouhý jeden jediný měsíc. Je však třeba v tomto období věnovat svému psímu příteli maximální pozornost, poněvadž chyby ve výchově, kterých bychom se dopustili, by si náš mladý pes, nabitý a přetékající rozporuplnými emocemi, nesl dále do svého života (a tedy i do našeho).