Ptáci a jejich migrace II

V předešlém textu jsme končili ptačím dálkovým rekordmanem, který se v krátkém časovém úseku dokázal přesunout z Aljašky až na nový Zéland. Je to obdivuhodné, nicméně jsou i jiní ptáci, kteří létají na opravdu velké vzdálenosti a budí ve mně skutečný obdiv. Dokonce i větší, než je ten oficiální rekordman. Měli bychom si však říci něco o břehouši rudém, který je tím oficiálním rekordmanem.

Břehouš rudý – Limosa lapponica (Lin­naeus, 1758) – je bahňák, i když takové pojmenování z novodobější české terminologie jaksi vymizelo. To je dáno různým pohledem na věc v průběhu času. V polovině šedesátých let minulého století vydal Zdeněk Klůz svoje věhlasné Ornitologické tabulky, ve kterých uváděl i vyšší taxonomické jednotky, řády. V té době byli tito ptáci řazeni do samostatného řádu Charadriformes, česky bahňáci. Pak se hlavy pomazané rozhodly, že je to jinak. Publikace Soustava a české názvy ptáků říká, že je řád dlouhokřídlých = Charadriformes, který se dál dělí na další tři podřády. První podřád, Charadrii, české jméno v tomto případě nemá, i když do něho dřívější bahňáci patří. To proto, že v tomto podřádu jsou dnes řazeni i ptáci, které jsme dříve mezi bahňáky neřadili. Břehouše rudého dnes tedy řadíme do řádu dlouhokřídlých a podřádu Charadrii, čeledi Gallinaginiae a podčeledi Tringinae, rodu Limosa. Rod zahrnuje celkem pět druhů, kterým česky říkáme břehouši. U nás břehouši rudí nehnízdí. Zdeněk Klůz i dr. Mlíkovský je považují za vzácně protahující ptáky, kteří se mohou u nás objevit v dubnu při jarním průtahu. Anebo při podzimním průtahu během srpna až října. Tito ptáci hnízdí až vysoko na severu v tundrách severní Evropy, Asie i Ameriky. Ačkoliv se jedná o jeden druh, ptáci zimují odlišně. Evropské až západosibiřské populace na pobřeží západní Evropy až severní Afriky, často při ústí velkých řek, ve velkých hejnech. Nelétají na zimu zase až tak daleko. Jsou popisovány celkem tři zeměpisné formy. Dálkové lety ze severní až na jižní polokouli pořádají jen břehouši rudí původem z Aljašky. Jak jsem v předchozím textu naznačil, nesdílím pevnou víru v tom smyslu, že pták vybavený vysílačkou s GPS vydržel ve vzduchu nepřetržitě po osm dní, aniž by přijímal potravu. Je samozřejmostí, že po takovém dálkovém letu ztratil hodně na své váze, a dokonce se prý mění i velikost některých jeho vnitřních orgánů. Je proto docela pochopitelné, že zpáteční cestu vykonal po zcela jiné trase, kde se mohl lépe vykrmit, aby byl připraven na hnízdní sezonu. To však vzbuzuje další otázky a obdiv. Jde o navigaci a paměť. Zatímco my lidé dokážeme zabloudit, když jdeme do lesa na houby, ptáci trefí zpátky přes půlku zeměkoule. Kdybychom znali tajemství jejich navigace, nejspíš bychom nepotřebovali žádné GPS jako výkřik moderní techniky. Není pochyb o tom, že ptáci používají k orientaci všechny své smysly. Jenže my vlastně bezpečně ty jejich smysly ani neznáme. V posledním čísle časopisu National Geographic se objevila formulace, že používají i čich. Celou dobu se však říká, že ptáci čich nemají, protože se nepodařilo najít žádné receptory, tedy smyslové orgány, které by jim to umožňovaly. To ostatně bloudilo lidem v hlavách odpradávna. Třeba jeden z nejmocnějších můžu Evropy 13. století, římský císař Fridrich II. Štaufský, zalepoval prý supům nozdry voskem, aby zjistil, zda dokážou najít i tak svoji potravu. Dokázali, proto v tomto smyslu nic nového nezjistil. Dnes se domníváme, že ptáci nějakým způsobem vnímají zemské magnetické pole. Někde při kořeni zobáku a v oku byla prý nalezena zrna magnetitu a tato ložiska, která by mohla vnímat magnetismus, byla prý nějak spojena nervovými vlákny. Nebo zase v Americe promítali ptákům jiný obraz hvězdné oblohy a ti z toho byli zmateni. Neznamená to nic víc než skutečnost, že ptáci se dokážou orientovat i podle hvězd. Není to vůbec nic jednoduchého, když si uvědomíme, že obraz oblohy se nad naší hlavou mění, točí. Někdo se v tom sice vyzná, já sotva dovedu najít velký vůz a jeho prostřednictvím i Severku. Tohle, že má být ta nejjasnější hvězda severní oblohy? To mě teda podrž, tak to já jsem asi královna včel.

Ptáci, letadla a podobná přirovnání
Podívejme se ještě jednou na toho ptačího rekordmana, který má být tím dálkovým letcem. Je na to i určitým způsobem vybaven. U tohoto ptáka je udávána hmotnost 160–310 gramů, to podle pohlaví a také období, kdy a jak dobře je vykrmen. Jaké má tukové zásoby, nutné k takovému výkonu, jaký předvedl. To však znamená, že je asi 10× větší než třeba konipas bílý, který však také musí v některých případech předvést úctyhodný letový výkon. O tom však až později. To bych si vystřílel předem příliš munice. Břehouši však mají, oproti pěvcům, poněkud jinou stavbu křídel, než mají pěvci. Vycházím ze sto třicet let staré publikace Hanse Gadowa. Podle toho mají mít například o jednu ruční letku víc, vlastně o dvě, protože první ruční letka pěvců je zakrnělá. Je to v podstatě totéž jako u moderních letadel. Takový dálkový strategický bombardér B–52, který musí vydržet ve vzduchu nepoměrně delší dobu než moderní stíhačka F–35, je také nepoměrně větší, aby si mohl nést zásobu pohonných hmot, energie. Také proto mě spíše fascinují ti mrňousové, desetkrát menší ptáci, než jsou dálkoví letci z rodu Limosa. Ti totiž musí překonat v některých případech velmi dlouhou cestu přes moře, kde si nemohou nijak odpočinout, když neumí plavat. To je jedna věc, když můžeme vyloučit odpočinek na pevné zemi, ale jsou tady i další okolnosti. Třeba navigace. Přes širou mořskou hladinu můžeme vyloučit orientační body. Pak je tu schopnost předvídat meteorologickou situaci. Nedo­vedu si představit, že by svou dlouhou a namáhavou cestu vykonali proti větru. Zřejmě dovedou předvídat situaci lépe, než to dokážeme my lidé. Jejich navigační schopnosti sice mohou v ojedinělých případech také zklamat a zavést je na špatnou cestu, jako se to stalo před několika léty, když lidé našli jednu sluku lesní, která se procházela po chodbě obytného domu poblíž Staro­měst­ského náměstí v Praze. Jenže naše GPS, pokud si zadáte nejbližší cestu, vás zavede někam do lesa přímo spolehlivě. Jo, na ptáky jsme krátký.

Někteří ptáci se vymykají zažitým představám
Pokud si myslíte, že všichni naši ptáci létají na zimu někam na jih do Afriky, jste na omylu. Když tedy pomineme tu skutečnost, že našinci mohou zvolit na cestu do Afriky jeden ze tří hlavních letových koridorů, popsaných v prvním díle tohoto pojednání, máme i případy, kdy ptáci létají na zimu úplně jinam. Asi nejznámějším případem je hýl rudý – Carpodacus erythrinus (Pallas, 1770). Ten se stal příslušníkem naší avifauny relativně nedávno. Tito ptáci jsou dnes rozšířeni od východního Švédska a střední Evropy směrem na východ přes celou Sibiř až po Kamčatku na Východě. Směrem k jihu žijí v severovýchodním Turecku a na Kavkaze, v horách Střední Asie, v Tibetu, až po východní Čínu. V zimě se stěhují na indický subkontinent, pod jižní části Himálaje a do jihovýchodní Asie. Jsou to sice převážně zrnožraví ptáci, ale dostatek potravy by v zimě na hnízdištích sotva nalezli, a pak jsou tam v zimě příliš kruté mrazy, než aby se jim tam mohlo opravdu líbit. Na svém území vytváří druh celkem pět zeměpisných forem. Podle P. Clement: Finches & Sparrows jsou to tyto formy: 1. C. e. erythrinus, forma nominátní, obývá severní a východní Evropu a západní část Sibiře až někam po Bajkal. (V Anglii poprvé zastižen v roce 1982.) 2. C. e. grebnitskii je formou východní, která žije na Sibiři asi od povodí řeky Leny až po břehy Tichého oceánu a severní Čínu. 3. C. e. kubanensis obývá severní část Turecka, Kavkaz a severní Írán. 4. C. e. ferghanensis se vyskytuje od severovýchodního Íránu přes Chorásán, Afghánistán až po Kašmír a také ve Střední Asii. 5. C. e. roseatus se nakonec vyskytuje v Himálaji od severního Pákistánu směrem na východ přes Nepál a Bhútán až někam po jihovýchodní Čínu. U nás by se měli vyskytovat ptáci nominátní formy. Také od nás odlétají ptáci na zimu až do Indie a trvá jim to poměrně dlouho. K nám se vrací na jaře až později, někdy okolo poloviny května. Jejich letová trasa byla nedávno zmapována pomocí miniaturní vysílačky, kterou ptáci nesli na těle. Tito ptáci nejsou u nás zcela původní, jsou to přistěhovalci. Druh se začal pozvolna šířit na západ někdy v polovině předminulého století. Poprvé byli zastiženi na území našeho bývalého společného státu na Slovensku, kde byl nalezen jeden hnízdící pár v roce 1846 v Tisovci, okres Rimavská Sobota. V Čechách začal pravidelně hnízdit od roku 1948 v Krkonoších. Dnes hnízdí i na Šumavě, kde jsem na Lipně pozoroval právě z hnízda vylétlá mláďata v roce 1989. V Českém lese je dnes pravidelně fotografuje Petr Lang, hnízdící ptáci byli zaznamenáni i na Vysočině. Jejich oblíbeným stanovištěm u nás jsou vlhké podhorské louky s roztroušenými keři. Prý krmí mláďata hodně semeny kakostu. Jsou to semenožraví ptáci, kteří krmí svá mláďata předtrávenou potravou, již jim vyvrhují z volete.

Další ptáci, kteří se při tahu chovají odlišně
Najdeme u nás i další ptáky, jejichž tahové zvyklosti se vymykají vžitým představám. Někteří jsou dokonce natolik zajímaví, že se u nich musím zastavit. Jedním z nich je třeba  bělořit šedý. Avšak jsou i ptáci, jejichž návyky se mohou měnit nebo jsme o nich dosud neměli dostatek informací. Třeba takovou pěnici černohlavou považujeme za běžného ptáka, který zimuje někde v Africe. Znám jednoho nadšence, jenž rád chytá a kroužkuje ptáky. Kdysi nosil na krku kroužek papežíka, kterého chytil na Kubě. Zachytal si i na řece v Gambii. Prý jej to přestalo bavit, protože se chytaly samé pěnice černohlavé a žádný africký pták. A teď si představte, že asi týden po okroužkování v Čechách se jedna pěnice černohlavá, při podzimním odletu, chytila v Anglii. To není právě na obvyklé trase směrem do Afriky. Byl z toho docela humbuk, nicméně z jednoho jediného případu nemůžeme dělat žádné závěry. Vraťme se však k bělořitovi.

Bělořit šedý – Oenanthe oenathe Linnaeus, 1758)
Bělořit šedý je malý pěvec, který sporadicky hnízdí i u nás. Řadíme jej do čeledi drozdovitých – Turdi­dae (Rafinesque, 1815). To je rozsáhlá čeleď, velmi rozmanitá. Z našich ptáků v ní najdeme drozdy, kosy, červenky, rehky, bramborníčky. A také bělořity. To je rod ptáků, kteří si libují spíše v suchém, málo porostlém terénu. Kdysi jsem je vídával z okna, když jsem se díval na opuštěné opukové lomy. Poslední pár tady hnízdil počátkem sedmdesátých let minulého století v rozestavěném domku, před kterým byla pustá pláň po právě zavezeném lomu. Většina příbuzných našich bělořitů žije v Africe, v suchých oblastech až pouštích nebo v jižních částech Palearktiky, také spíše na suchých a málo porostlých místech. Jsou to hmyzožraví ptáci a jsou tažní. Náš bělořit šedý je ze všech druhů svého rodu nejvíce po světě rozšířen. Oenanthe oenanthe (Linnaeus, 1758) jako druh vytváří čtyři zeměpisné formy. Z rodu bělořitů se vyskytuje nejvíce na severu. Zajímavé je, kde až se vyskytuje. Uvádí se, že hnízdí až na východním pobřeží Grónska a také na Islandu. Je docela pochopitelné, že v těchto krajích jako hmyzožravý pták přezimovat nemůže. Ptáci z těchto krajů však táhnou směrem na Evropu a tady to začíná být zajímavé. Mezi Grónskem a Islandem je minimálně 300 kilometrů volného moře, které musí překonat na jeden zátah. No a z Islandu do Evropy je to ještě delší vzdálenost. Někde uprostřed leží sice ještě Faerské ostrovy, ale trefit se na ně by byl majstrštyk navigace. Pořád to ještě není konec překvapení. Bělořit šedý hnízdí totiž i na Aljašce. Je tudíž proto i Ame­ričanem, zatímco populaci z Grónska lze považovat za evropskou. Ti z Aljašky však nevyužívají amerických tahových cest. Kolibříci z Aljašky odlétají na americký jih. Bělořiti ale míří přes celou Asii napříč a pak přes Blízký východ až do rovníkové Afriky, do oblasti Příkopových jezer. To je tedy zatraceně dlouhá štreka. Nemusí nijak pospíchat, mají to propočítané vcelku dobře. Jsou však v podstatě pořád na cestě. Záznam cesty jednoho takového dálkového letce přinesl na mapě časopis National Geographic. Trasa cesty tohoto jedince je na některých úsecích docela zašmodrchaná, nelze ji popsat jako přímočarou. Na hnízdišti se zdrží tito dálkoví migranti asi tak jen čtyři měsíce, aby se pak proměnili ve světoběžníky. Monitorovaný pták nebyl asi vybaven příslušným zařízením na svém hnízdišti na Aljašce, protože první datum uvedené na jeho zakreslené trase je 14. srpen, kdy byl někde na pobřeží Čukotky. 25. srpna byl pak zaznamenán relativně nedaleko, snad tisíc kilometrů – co je to na Sibiř? 1. září mířil již přes lesnatá území Sibiře směrem na jihozápad. 29. září byl v centrální části Kazach­stánu. Potom přeletěl pouště Arabského poloostrova a 31. října je zaznamenán na Nilu v Africe, v místě nazvaném Gezira. (To by měl být jeden ze správních okrsků Súdánu.) Jeho cílovou destinací měl být národní park Ruwenzori v Ugandě, bez udání data. 8. dubna byl již zase na cestě zpět a byl zaznamenán zase v okrsku Gezira. 26. dubna byl tento pták již opět v centrálním Kazachstánu. Poslední uvedené datum je 16. května, kdy se již blížil k Čukotce. Na hnízdišti mohl být zpět někdy před koncem května. To je opravdu hodně dlouhá cesta, ale vykonaná jaksi na etapy, nikoliv na jeden zátah. Zajímavé je, že krajané těchto bělořitů, mimo jiné právě i břehouš rudý, létají úplně jinam. Hlavně do jihovýchodní Asie, což je mnohem blíže. Podstatné je nejspíš to, kde hledat jádro dané populace nebo druhu. Každá populace pulzuje, někdy je početnější a rozšířená na větším území, aby se zase smrskla nebo opět začala lépe prosperovat. Letos vídám třeba větší počet zvonohlíků než v loňském roce. 
S migrací ptáků jsem ani tentokrát ještě neskončil. Rád bych se vrátil ke konipasům bílým, kde jsem nastřádal nějaké podklady.