Botswana je svou rozlohou osmkrát větší než Česká republika, počtem obyvatel se však blíží Praze. V této nádherné zemi, s hustotou dvou obyvatel na kilometr čtvereční, nejsou žádné chudinské čtvrti jako ve většině subsaharských států Afriky, není v ní těžký průmysl, neprovádí se v ní žádná činnost, která by více narušovala ráz krajiny a měnila životní prostředí zvěře. Vláda dokonce velmi přísně reguluje turistický ruch, protože ani ten nemusí být zdrojem příjmů země. Téměř vše, co obyvatelé Botswany potřebují, se dováží z jiných zemí. Bohatství této nádherné země zajišťuje těžba diamantů. Podle posledních geologických průzkumů se v poušti Kalahari, která zabírá velkou část území Botswany, nachází největší naleziště diamantů na světě.
Vláda velmi přísně dbá na zachování panenské přírody na celém území Botswany. V rezervacích i soukromých koncesích povoluje jen velmi omezený počet turistických kempů určených vždy pouze malému počtu návštěvníků. I toto opatření je příčinou velmi vysokých cen za ubytování, které je navíc nutné rezervovat a často i zaplatit až rok předem. Kempy jsou od sebe vzdáleny i stovky kilometrů a přístupné jsou většinou jen malými letadly nebo vrtulníky. Kempy jsou vybudovány uprostřed divočiny, do které nesmí nijak rušivě zasahovat. Stavby jsou postaveny výhradně z přírodních materiálů (teakové dřevo) a nesmí být nijak chráněny oplocením ani ohradníky. Zvěř (sloni, hroši, divoká prasata, paviáni) tak může kempy volně procházet. Vybavením a komfortem, který je hostům nabídnut, patří mezi nejluxusnější zařízení v Africe.
Náš kemp v oblasti Kwando–Linyanti se nachází v soukromé rezervaci o rozloze 2 320 km2. Je určen maximálně šestnácti návštěvníkům a stejný je i počet personálu. Je v těsné blízkosti známé rezervace Chobe. Jelikož se jedná o soukromou koncesi, je zde na rozdíl od sousední státní rezervace povoleno i noční safari. Kemp se nachází v nejsevernější části Botswany a je v samotném centru oblasti zvané „four corners“. Four corners je území rozkládající se na hranicích čtyř států: Botswany, Namibie, Zambie a Zimbabwe. Na tomto malém území žije největší populace slonů afrických. Je zde více než 50 % všech slonů žijících na celém území afrického kontinentu! Oblast Kwando–Linyanti je známá také velkým počtem zde žijících šelem. Kromě velké populace lvů, kteří se tu naučili lovit i hrochy a buvoly, jsou to hlavně gepardi. Je zde však i velká šance spatřit leoparda nebo kriticky ohrožené psy hyenovité. Zdejší populace psů hyenovitých je největší v Africe.
Oblast Kwando–Linyanti tvoří z velké části travnaté pláně, které jsou zčásti zaplavovány vodou. Z Angoly přes úzký Capriviho pruh, na území Namibie, ji sem přivádí řeka Kwando. Ta pak v části oblasti tvoří labyrint sezonních kanálů zvaných bažiny Linyanti, odkud pak pokračuje jako řeka Linyanti. Velkou část oblasti tvoří vysoké rákosiny a ostrůvky porostlé buší a palmami. Jsou zde četné mopanové háje i husté, slony a žirafami od výšky dvou metrů neustále spásané mopanové křoviny. Solitérní mohutné baobaby vyčnívají jako jediné orientační body v této zcela rovinaté krajině.
Když se s naší čtrnáctičlennou skupinou loučili piloti našich letadel a my se rozdělovali do čtyř přistavených terénních vozidel, začal jsem tušit problém. Ve čtyřčlenných skupinách jsme měli strávit nastávajících sedm dní. Obával jsem se, že všichni účastníci naší výpravy, z níž část tvořili profesionální fotografové, přijeli do této oblasti pozorovat a fotografovat jen velké šelmy a zdejší až stočlenná stáda slonů.
Sehnat do auta ke mně a k mému kamarádovi ještě dva „šílence“, kteří se budou v této jedinečné oblasti věnovat jen pozorování a fotografování ptáků, nebude jednoduché. Bylo to ale přesně naopak. Jelikož téměř všichni jsme byli v Africe již poněkolikáté a slona, hrocha, lva nebo žirafu viděli mnohokrát, snadno se vytvořily posádky zaměřené jen na určitá zvířata. Můj komplex „ptačího šílence“ definitivně zmizel, když jsem zjistil, že jedna posádka přijela fotit žáby a hovnivály.
Společně jsme se viděli jen každé ráno, které začínalo za tmy, v pět hodin při kávě u ohně. Také kolem poledne jsme se většinou vraceli do kempu, jelikož bylo úmorné horko, zvěř se ukrývala a stejně nebylo „dobré světlo“. Všichni jsme se sešli plni dojmů pokaždé až pozdě večer, po večerním safari, u vynikajícího jídla, lahodného jihoafrického vína a ginu (je prý účinný proti malárii). Jinak si každý jezdil za tím svým a v oblasti o rozloze téměř dvou a půl tisíce kilometrů čtverečních, která teď patřila jen nám čtrnácti, jsme se téměř nikdy nepotkali. Samozřejmě byly výjimky, kterým se nedalo odolat. To když si řidiči a stopaři vysílačkami sdělili, že našli něco, „co musíme určitě všichni vidět“. Takže stopování a pozorování lovící dvanáctičlenné smečky psů hyenovitých (nikdy předtím jsem neviděl tak rychle do poslední kůstky zmizet antilopu), pozorování lvice hrající si s pěti mláďaty, fotografování rodiny gepardů při západu slunce a leoparda v noci si nenechal ujít nikdo. Leoparda neviděli jen „hovniválové“, kteří se v tu dobu zdržovali příliš daleko a nestihli včas přijet. Spatřit leoparda je asi největším snem většiny návštěvníků Afriky. Podaří se to opravdu jen velmi výjimečně. Na pohled do očí této nádherné šelmy, uprostřed africké noci a ze vzdálenosti necelých tří metrů, nikdy nezapomenu.
Naše čtyřčlenná posádka si po pár dnech vysloužila pojmenování, kterým nás záhy oslovoval i věčně usměvavý personál kempu a na které jsme, na rozdíl od „hovniválů“, byli hrdí – zoborožci. Pozorováním zoborožců jsme byli zcela uchváceni a věnovali mu naprostou většinu času strávenou v Kwando–Linyanti. Jelikož jsme oblast navštívili v únoru, tedy již ke konci období dešťů, probíhalo u některých druhů ještě hnízdění a jiné jsme mohli pozorovat s již odrostlými mláďaty. Na území Botswany se vyskytuje šest druhů zoborožců. Jsou to: zoborožec kaferský (Bucorvus leadbeateri), zoborožec rudozobý jižní (Tockus rufirostris), zoborožec jihoafrický (Tockus leucomelas), zoborožec šedý (Tockus nasutus), zoborožec skalní (Tockus bradfieldi) a zoborožec křiklavý (Bycanistes bucinator). Všech šest druhů je možné v Botswaně pozorovat společně právě jen v oblasti Kwando–Linyanti. Nám se v průběhu sedmi dnů podařilo spatřit prvních pět výše jmenovaných druhů. První čtyři jsme mohli dokonce pozorovat při hnízdění, krmení mláďat opustivších hnízdní dutinu nebo v rodinných hejnech. Zoborožce skalního jsme pozorovali jen jednou. Jeho nezaměnitelně oranžově zbarvený zobák doslova svítil v temně zeleném listoví v koruně vysokého mopanu. Šestý druh – zoborožec křiklavý – se na území severní Botswany vyskytuje pouze příležitostně. Je zajímavé, že na druhém břehu řeky Kwando, který je již územím Namibie, je již stálým druhem. I když nás od Caprivi dělilo jen několik set metrů a v kempu byly dokonce vystaveny fotografie tohoto zoborožce pořízené předchozími návštěvníky Lebali, nám štěstí nepřálo. Vše nám ale vynahradilo pozorování zoborožců kaferských, rudozobých, jihoafrických a šedých. Největším překvapením pro nás bylo, že jsme všechny čtyři druhy mohli pozorovat společně v jedné relativně malé lokalitě. A když jsme naše auto nechali stát delší dobu na jednom místě, stávalo se, že se v této době objevily v našem dohledu i všechny čtyři druhy.
Nejčastěji pozorovaným zoborožcem byl zoborožec rudozobý jižní. Tento zoborožec je velikostí i zbarvením velmi podobný zoborožci rudozobému severnímu (Tockus erythrorhynchus), který je relativně často chován i v naší republice. Tyto dva druhy se liší zbarvením rohovky oka. Severní druh má oči tmavě hnědé, jižní světle žluté. Hnízda těchto ptáků jsme pozorovali nejčastěji v dutinách suchých stromů stojících velmi často ve volné, otevřené krajině. Obsazené dutiny byly velmi často nízko nad zemí, ve výškách okolo jednoho metru. Zoborožci rudozobí sestupují velmi často na zem, kde sbírají největší část své potravy – hmyz, brouky, larvy, drobné obratlovce, grit, ale i úlomky kostí uhynulých zvířat. Pozorováním jedné hnízdní dutiny jsme opakovaně věnovali několik hodin. Před polednem dosahovaly teploty na slunci 40 °C a poměrně úzký kmen se zazděnou samicí a mláďaty byl doslova rozpálený. Sameček se i v tuto dobu vracel k dutině s potravou v pravidelných intervalech v rozmezí 5–20 minut. Pečlivě jsme monitorovali a fotografovali každý jeho přílet i odlet. Zajímavé bylo, že pokaždé odlétal jiným směrem a do různých, často dosti vzdálených míst, ačkoliv v trávě v blízkosti hnízda byl hmyzu dostatek. V průběhu našeho pozorování ani jednou nedonesl k hnízdní štěrbině stejný druh potravy. Saranče, kobylka, můra, brouk, larva, strašilka, úlomek kosti... nic se neopakovalo. V průběhu tohoto pozorování jsem si uvědomil, jak „pestrou“ stravu předkládáme svěřencům v našich voliérách.
Druhým velmi často pozorovaným druhem byl zoborožec jihoafrický. Tento zoborožec je v literatuře také označován jako toko žlutozobý jižní a je pak velmi často zaměňován s v Evropě relativně často chovaným tokem žlutozobým severním (Tockus flavirostris). Na první pohled je patrné, že se jedná o dva velmi odlišné druhy, proto se domnívám, že označení zoborožec jihoafrický je výstižnější. Tento druh sestupuje také za potravou na zem, ne však již tak často jako zoborožec rudozobý. Tyto ptáky jsme nejčastěji pozorovali ve středních výškách stromů či keřů, nejčastěji mezi trny akácií, kde se často ukrývala i jejich mláďata. Hnízdní dutiny byly obsazovány ve středních výškách a nikdy jsme je nenašli ve kmenech stromů na volném prostranství, ale vždy ve skupinách více stromů.
Nejobtížněji pozorovatelným zoborožcem byl zoborožec šedý. Tento druh obývá horní patra listnatých stromů a je nejobezřetnější. Většinou jsme je pozorovali v hustších, vzrostlých mopanových hájích, kde sbírali potravu i hnízdili. Zoborožci šedí na zem sestupují výjimečně a jejich potravu tvoří zejména létající hmyz, který loví nejčastěji v listoví mopanů. V korunách stálezelených listnatých stromů jsou pečlivě ukryty i jejich hnízdní dutiny. Ve stejných místech jako zoborožce šedé jsme často pozorovali i turaky šedé (Corythaixoides concolor). Až 70% potravy těchto turaků tvoří létající hmyz a jejich „hmyzí“ jídelníček je téměř shodný s jídelníčkem zoborožců šedých. Tvoří jej včely, vosy, můry, motýli, termiti apod. Na rozdíl od zoborožců se však tito turakové velmi rádi „popásají“ i na mopanovém a akáciovém listí.
Zatímco zoborožci rudozobí, jihoafričtí i šedí jsou aktivní v průběhu celého dne, na zoborožce kaferské jsme narazili většinou až v pozdním odpoledni. Občas jsme je mohli pozorovat v korunách suchých stromů, výjimečně za letu a nejčastěji při lovu velkého hmyzu a malých obratlovců (zejména žab) ve vysoké trávě. Nejčastěji jsme je spatřili poblíž malých stád zeber, která často volným krokem doprovázel rodičovský pár s jedním či dvěma mláďaty. Zpozorování černobílých pruhů ve žluté trávě za soumraku bylo pro nás vždy signálem pro hledání „kaferáků“. Hnízdo těchto největších afrických zoborožců, které bývá na zemi, jsme v tomto období již nenalezli. Zoborožci kaferští hnízdí hned na začátku období dešťů a mláďata se pak velmi dlouho zdržují v blízkosti rodičů. Let těchto majestátních ptáků je pomalý, nemotorný a krátký. Je ale zážitkem, který lze pozorovat zpravidla jen ve volné přírodě. Návštěvníkům zoologických zahrad, kde jsou tito „černí“ zoborožci často chováni, tak nemohou v plné kráse předvést sněhobílé zbarvení svých letek.
Je pozoruhodné, na jak relativně malém společném území jsou schopné tyto čtyři příbuzné druhy ptáků, s velmi podobnými potravními a hnízdními nároky, žít, aniž by si konkurovaly. Žijí společně ve stejném biotopu a živí se hlavně hmyzem. V různých výškách nad zemí ale hnízdí a sbírají potravu. A té je v této oblasti pro všechny dostatek.
Pozorování zoborožců v severní Botswaně patří k mým největším zážitkům z Afriky.