Je všeobecně známé, že tento druh ptáků obývá v podstatě celou Evropu, s výjimkou malých území povolžských stepí severně od Kaspického jezera. Hnízdí dokonce na malém území až v jihovýchodním Grónsku a v nižších polohách okolo celého Islandu. Na mapách výskytu bývá ještě i taková malá tečka severovýchodně od Islandu, což by mohl být ostrov Jan Mayen. Může to však být jen malinká tisková chybička. Byl bych opravdu překvapen, kdyby se skutečně ukázalo, že jsou konipasové i tady, na ostrově mořských ptáků. Pátrat po výskytu konipasů na tomto ostrově však nehodlám. K obdivu mi stačí prokázaný výskyt na Islandu. Již v předchozím díle jsem vyjádřil tento svůj obdiv k leteckým výkonům konipasů, kteří musí bez zastávky překonávat vzdálenosti mezi Islandem a evropskou pevninou.
Ještě před nedávnem jsem chtěl použít jednu mapu, která na mne vyskočila na internetu. Mezitím jsem musel vyměnit počítač a mapa se vypařila, i z internetu. Šlo o záznamy o nálezech kroužkovaných ptáků podle norských záznamů. Respektive záznamů o konipasech kroužkovaných v Norsku. Ukázalo se, že severní populace netáhnou podle západního pobřeží Evropy směrem na jih, ale všechny norské nálezy byly z východního Středomoří, případně z Turecka. To znamená, že naše území je jakousi křižovatkou tahových cest evropských populací konipasů bílých. S největší pravděpodobností tak mohu přemýšlet i o tom, že přes naše území protahují i konipasové narození na Islandu, nebo dokonce až v Grónsku. Takovou myšlenku podporují i čtyři nálezy ptáků kroužkovaných ve Švédsku a Norsku chycených následně na našem území. Atlas migrace se o tom zmiňuje, když říká o těchto ptácích, že byli „kroužkováni na hnízdištích“. To bohužel není přesná formulace, protože podle dat to byli ptáci, kteří již byli na cestě. Ve třech ze čtyř případů.
Podle kroužkovacích záznamů se naši konipasové bílí chovají jinak. S velkou převahou táhnou jižním, případně jihozápadním směrem. Nejde o nějaké výjimky, spíše o pravidelnost. Podle Atlasu migrace ptáků vydaného před deseti léty bylo celkem kroužkováno na 57 863 konipasů a zpětně hlášeno 1,2 % jedinců s těmito kroužky. Z nich bylo plných 70 % uloveno, což samo o sobě vypovídá o tom, že se jim to stalo někde v Itálii. Nejvíce zpětných hlášení přichází ze severní Itálie, z pádské nížiny. Jsou však zpětná hlášení ze vzdálenějších míst. Ze střední Itálie, Sicílie, Malty, Tunisu, Alžíru a Maroka. Nejvíce našich konipasů volí cestu na jih středním koridorem přes Itálii. Někteří koridorem západním, když existují zpětná hlášení z Francie, Španělska až Maroka. Nejvzdálenějším nálezem byl desetiletý pták nalezený v Inezgane v Maroku, což má být od místa kroužkování vzdáleno 2 888 km. Neznamená to ale, že by naši konipasové vůbec nevyužívali východní koridor, protože byla nalezena jedna samice při jarním návratu na Kypru. Silnější vztahy k rodnému místu mají u ptáků všeobecně samci, kteří mají za úkol bránit hnízdní teritorium. Samice mají větší náklonnost zůstat po cestě někde jinde, potkají-li náhodou perspektivního šviháka.
Ale ještě ke konipasům, co létají až na Island, případně až na východ Grónska. Jejich letový výkon je obdivuhodný, když musí letět nepřetržitě mnoho hodin. Konipas může letět rychlostí asi 60 km za hodinu, což odhaduji, když mi někdy letí podél jedoucího auta. Island má být na nejbližším místě vzdálen od Grónska 288 km, průměrně tedy asi 300 km. Prostá aritmetika říká, že tedy musí nepřetržitě letět pět hodin. Co se týká navigace při letu z Grónska na Island, nemělo by to být až takovou záhadou, v opačném směru to bude jistě obtížnější. Ptáci mají mnohem bystřejší zrak než lidé. A Island bude pro ně nejspíš viditelný i na takových 300 km, když jeho dýmající sopky zanechávají pro ně optickou stopu. Z Islandu dále do Evropy to bude samozřejmě daleko obtížnější, když Skotsko má být vzdáleno 800 km a pobřeží Norska celých 1 000 km. Pokud to tedy ti ptáci dělají tak, že letí směrem na východ tak dlouho, než narazí na pobřeží, musí být ve vzduchu více než 16 hodin.
Tělo konipasa není stavěno pro život ve vzduchu, jako je tomu třeba u rorýsů, konipas je pták, který podstatnou část života stráví pobíháním po zemi. Proto jsou jeho výkony tak obdivuhodné. V zimě se konipasové bílí prý objevují i v Africe jižně od Sahary. Jsou uváděni jako hosté i v různých určovacích atlasech jak pro západní, tak východní část Afriky. Jistým zimovištěm bude i východní, pobřežní část Arabského poloostrova. Dánští fotografové a asi i přírodovědci Hanne a Jens Eriksenovi vydali knihu Ptáci Ománu a na internetu visí jejich Galerie ptáků. Tisíce prvotřídních fotografií jsou dobrým zdrojem informací hlavně proto, že uvádějí místo a čas pořízení. V našem případě je zřejmé, že bílí konipasové zimují i v Ománu. A jejich fotografie jsou důležité i co do vzhledu, opeření.
Někdy od konce března, kdy se naši konipasové vrátí ze zimovišť, vypadají všichni stejně, někdy lze na jejich opeření najít drobné odchylky (když studujete detailní fotografie). Stejně vypadají samci i samice. Rozdíl ve vybarvení samců a samic podle atlasu, v hantýrce nazývaného podle autora Svensson, u našich konipasů nevidím. Zvláště pak v rozsahu černé barvy vzadu na krku. Přesto se dají i samice odlišovat, a to podle tónu letek. Zmiňuje se o tom již dr. Jirsík ve své knize Naši pěvci. Jednou jsem pozoroval pářící se konipasy na malou vzdálenost dalekohledem, ale nepodařilo se mi dost rychle nastartovat fotoaparát. Protože samice je u ptáků vždy ten pták dole, všiml jsem si pozorovatelného vybarvení letek směrem k hnědému tónu – oproti samci, který má letky výrazně černé. Naši konipasové mají v rozmezí březen až září bradu a hrdlo černé. Zachytil jsem jeden exemplář, který byl na hrdle nepatrně bíle skvrnitý, a dal se proto podle toho rozeznat. Jak tedy vypadají naši dospělí konipasové v tomto časovém úseku, to víme. A víme také, jak vypadají právě z hnízda vylétlá mláďata. Vzhled mláďat sice není tak „jednotný“, jak to můžeme pozorovat u starých ptáků, nicméně všichni mladí ptáci jsou dobře rozeznatelní. Jenže tak okolo poloviny září se začínají trousit přes naše území konipasové severních populací a rozmanitost ve vybarvení začne být značná. A ptáci také začínají měnit opeření.
Existuje příručka pro kroužkovatele, která se jmenuje Určování stáří a pohlaví evropských pěvců. Většinou se věnuje určování stáří podle stavu opeření křídel, letek a krovek. To v případě, že máte ptáka v ruce a můžete si jej důkladně prohlédnout. Já bych ale spíše potřeboval naučit se vyhodnocovat fotografie. Jenže o stavu takzvaného malého opeření, tedy vzhledu ptáků v určitém časovém úseku, není nikde ani zmínka. Alespoň já jsem nic takového nenašel. Jde o to, jak přesně vypadají ptáci v šatě prostém, tedy v zimě. Pokoušel jsem se rozlousknout tenhle oříšek pomocí ptáků chovaných v pražské zoologické zahradě. Mám je vyfotografované na Nový rok a potom začátkem dubna. Posléze jsem získal i podrobnější informace. Bohužel nešlo o dospělé ptáky v jejich prostém opeření, ale o mladé ptáky, kteří byli prý odchováni v zoologické zahradě v Plzni. Jenže zdroj informací nevěděl, odkud je vlastně Zoo Plzeň měla. A také se nakonec ukázalo, že ptáci, které jsem fotil začátkem dubna, nebyli zcela totožní s těmi ze začátku ledna.
Takhle to tedy nejde. Také jsem hledal na internetu fotky konipasů bílých takové, abych věřil tomu, že fotografovaní ptáci byli skutečně z Islandu. Našel jsem jen dvě. Jeden byl viditelný kříženec konipasa bílého evropského a konipasa bílého anglického. Takoví ptáci jsou běžní při západním pobřeží Evropy od severní Francie až po Norsko. Někdy dříve považovaní i za formu konipas bílý ardenský. Ten druhý pak vypadal stejně jako konipasové, které jsem fotil na tahu začátkem října u Rakovníka. U té fotky z Islandu byl údaj, že pták byl vyfocen 6. června. To znamená, že by měl být ve svatebním opeření, jenže on byl stejný jako na podzim, kdy by měl být v šatě prostém. Tady něco nehraje! Je to sice jen jedna fotka, proto to může být jen výjimka, která potvrzuje pravidlo. Prostě jen na jaře nepřepelichal. Mám sice slíbeno jedním pracovníkem firmy, která na Islandu pracuje, že se mi tam pokusí sehnat nějaké fotografie konipasů, aby bylo co porovnávat, avšak to bych měl v kladném případě k dispozici někdy na podzim.
Dnes mohu lovit fotky konipasů jen u Rakovníka. Na přelomu června a července jsem zachytil první známky toho, že našinci začínají pelichat. Je to na fotkách vidět. Sám jsem nedočkavý, jak asi bude vypadat ten poslední, kterého se mi podaří letos vyfotit.
Mám v současnosti asi 60 fotek mladých konipasů, všichni jsou našinci od Rakovníka. Přes světlé tváře, lehce nažloutlé, se jim táhne přes líce, na spodní straně od koutku zobáku, na té horní od poloviny oka směrem dozadu hlavy, lehce světle šedivý proužek. Na obou stranách proužku je jeho šedivá barva sytější, takže jej zvýrazňuje. Proužek pak ve svatebním opeření mizí. Ale kdy? U protahujících konipasů je někdy ještě patrný, u jiných zase chybí. U našich konipasů jsou tyto tmavší okraje málo znatelné, u některých protahujících ptáků však dosti výrazné. A to zatím nemluvím o konipasech, kteří mají čistě bílou barvu na lících, „obličeji“, někdy až výrazně žlutou. Nikdy jsem takové ptáky u nás neviděl ani o nich neslyšel v časovém úseku od začátku dubna do poloviny září. V zimě se u nás mohou objevovat konipasové jak čistě bílí v „obličeji“, tak i ti žlutí. V letošním roce byl jeden čistě bílý ve svatebním opeření u nás vyfotografován již 11. února. Jeden „žlutý“ v obličeji a šatě prostém 18. února.
Tady zase něco nehraje! V tomto čase by měl být již ve svatebním opeření! Fotografové ptáků Hanne a Jens Eriksenovi mají ve své galerii ptáků z Ománu, tedy na zimovišti, konipasy bílé fotografované v únoru již plně ve svatebním opeření. Existují na internetu nějaké práce na toto téma, zabývají se však konipasy bílými z jiné části Evropy, což situaci na našem území jaksi neřeší. Je dnes hodně jisté, že naše území je jakousi křižovatkou podzimních cest na zimoviště. Jak je tomu na jaře, je otázka. Ptáci, kteří na zimu táhnou třeba i ustálenými koridory, se mohou na jaře vracet zcela jinou trasou. Naznačuje to i případ rekordmana, kterým byl onen břehouš rudoprsý z Aljašky, jenž se vracel zpět úplně jinudy. Jeho jarní trasa se lišila o tisíce kilometrů. Pak jsou také konipasi, kteří mají v zimním opeření po stranách krku dvě výrazné černé skvrny ve tvaru půlměsíce, zatímco jiní je nemají. Čistokrevného anglického konipasa jsem u nás zatím neviděl, zatímco křížence lze docela dobře předpokládat i podle fotografií. Ono to s těmi anglickými konipasy nebude až zase tak křišťálově průhledné. Na internetu najdete i zprávy o tom, že se na jihu Anglie, v hrabství Dorset, můžete setkat i s konipasy čistě evropskými, ne anglickými. Tedy podle vnějšího vzhledu.
V hnízdní době jsou konipasové bílí docela nesnášenliví ptáci, kteří si bedlivě střeží svoje teritorium. Letos, jak tak číhám na svém stanovišti, najednou letí nějaká chlupatá koule. Co to je? Jak to dopadlo na hráz rybníka, najednou se to rozdělilo na dva konipasy, kteří přestali ve svém vzdušném souboji a pokojně se rozešli. Asi tady vede hranice teritoria, což potvrzují další pozorování. V hnízdní době tady letos obvykle pozoruji jednoho, který má náprsenku na krku bíle prokvetlou – majitele tohoto území. Doufám, že se mi jej podaří zastihnout ještě později a podaří se mi sledovat, jak jeho černá barva na bradě postupně mizí. Alespoň tak by tomu mělo být.
Asi před deseti, možná více léty byla německá Bundes AZ Schau příhodně v Hofu, což je blízko. V sekci evropských ptáků byli i odchovaní konipasové bílí. Škoda že není k dispozici fotografický časosběrný materiál o jejich vzhledu. Ostatně si nepamatuji, v jakém opeření byli ti ptáci vystavováni, i když to bylo v lednu. Vůbec mě to nenapadlo. Sám sebe se ptám, jestli by mě to třeba napadlo, kdybych je měl posuzovat, že by měli být v lednu v zimním peří. No, nikdo není dokonalý. Byla by to záslužná práce chovatelů, kdyby něco takového jako časosběrná dokumentace vůbec existovalo. Jak jinak také něco takového získat než v situaci, kdy jednoho a téhož ptáka máte před očima dnes a denně?