O chovu nejtěžších holubů s Miroslavem Dobišem
Miro, kdy jsi začínal s holuby?
Už jako kluk jsem si nachytal pošťáky u kamaráda a s těmito otužilými holuby získával první zkušenosti. I můj táta byl chovatel a ve spolku, jehož byl členem, byl předsedou chovatel moravských pštrosů. Táta mi od něho donesl nějaké výletky a tím mě nasměroval k chovu čistokrevných okrasných plemen. Netrvalo dlouho a začali se mi líbit texani, je to rodobarvé plemeno tvaru, které se vyznačuje pohlavním dimorfismem od narození po zbytek života, díky čemuž lze usnadnit reprodukci i plemenitbu. Poprvé jsem si texany pořídil v roce 1981, kdy jsem se speciálně na ně přijel podívat na výstavu v Nitře. Netrvalo ale dlouho a měl jsem s holuby několikaletou pauzu, která skončila v roce 1988. Tehdy jsem se opět začal shánět po texanech, v jejichž chovu jsem se zakrátko stal známým chovatelem. Zpočátku jsem posháněl adresy držitelů tohoto plemene u nás i v Čechách a všechny objel. Asi nejvíce mne oslovili texani od Viktora Engla z Hradce Králové, kteří mi došli poštou. Pan Engl se tehdy přeorientovával na chov gigantů, a tak mi poslal své poslední texany, kteří měli v té době velmi vysokou úroveň. Pocházeli z maďarských chovů.
V 93. roce jsem jel do Rakouska, do Welsu, odkud jsem dovezl dva páry texanů, a od 94. roku jsem začal jezdit do Francie i do Maďarska a díky obchodním aktivitám po západní Evropě jsem začal poznávat kvalitu v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Občas jsem dovezl i nějakou posilu do chovu, ale třeba ze Švýcarska jsem dovezl jen mondény, což je plemeno, které chovám vedle texanů až do současnosti. V dobách mého seznamování s texany se tito holubi v Evropě typem tolik nelišili. Holubi z Rakouska byli v barvě světlejší, v postavách ale odpovídali obecnému standardu.
Na Evropské výstavě malých zvířat v Praze jsem se poprvé potkal s Italem Claudiem Bonzannim, který vystavoval texany italského šlechtění – některé jsem zakoupil. Tehdy jsme začali vnímat určité rozdíly mezi texany italského a francouzského směru, které se stále udržují. Italský směr je větší, do chovu poněkud obtížnější, neboť velká postava zapříčiňuje slabší oplozenost. Francouzský typ je lehčí, vyformovanější, odchovy jsou snadnější a chůvy k odchovu mladých nejsou zapotřebí.
Přestože texan je relativně novodobé plemeno vzniklé v Americe, tamní chovy vůbec nezachytily trendy v Evropě, které tohoto původně užitkového holuba dokázaly umně přetransformovat v exkluzivní výstavní plemeno. Situace je taková, že americký standard se k posuzování používat nedá, přesto by měl být pro šlechtění texana ve světě závazný. Přibyly a ustálily se nové barvy, které nejsou ve starém americkém vzorníku uvedeny, a to dělá potíže i nám při posuzování. Dá se říci, že v každé zemi Evropy dnes platí jiný standard, který se sice liší jen v drobných nuancích, ale uniformnímu šlechtění s jednotným záměrem, jenž je veskrze žádoucí, toto zrovna neprospívá.
Původně se tady texani chovali v barvě červeně plavé, samci byli nazýváni rodobarví či pískoví, byli světlí a jen na krku stříkaní, holubice byly červeně plavé pruhové, barva se v podstatě nehodnotila ani neudávala na oceňovacích lístcích. Pak přibyla barva modrá. Koncem 90. let jsem na Slovensko začal vozit nové barvy ze západní Evropy, kdy těmto novinkám vévodili černí. Dovážel jsem je od př. Baahra, nejlepšího Němce, jenž je prodával po 500 markách, respektive po 300 eurech. Populární byli i v Itálii, stejně jako holubi carbonne a další barvy, které přibývaly vzápětí, a boom nových rázů neustává dosud.
Jací texani tehdy vyhrávali výstavy?
Ještě před dvaceti lety byl nejlépe oceněný ten největší holub. Dostali jsme se do fáze, kdy vítězní holubi měli třeba 1 350 g – a to už bylo opravdu moc, neboť se vytrácela elegance, holubi měli volné opeřené a místo osvalení byli zatučnělí, což se projevilo při odchovu. Tvar se příliš nebral do úvahy, a pokud měli texani velkou hlavu či nekvalitní peří, nikomu to nevadilo. Aby se texani dostali do vzorníkové váhy, což je kolem 950 gramů u dospělých jedinců, museli jsme chovy kompletně obměnit.
V 98. roce jsem dovezl 16 texanů z Limoges ve Francii a byli mezi nimi první červení recesivní, kteří vyvolali euforii u nás i v Maďarsku, kde byla a dosud se nachází řada špičkových chovatelů texanů. Vždy mě potěšily úspěchy s texany na maďarských speciálkách, kde jsem obdržel řadu šampionů a čestných cen, ale vůbec první velké nakopnutí byl zisk šampiona Evropy na evropské výstavě v roce 2000 ve Welsu, když je posuzoval předseda evropského svazu Urs Freiburghaus. Zajímavý byl pro mne i rok 2012, kdy jsem se stal šampionem Evropy jak na texany, tak i na mondény.
Na barvách u texanů začali prvně bazírovat Němci, z jejichž podnětu došlo u samců k rozdělení na rodobarvé tmavé a světlé, u holubic se zbarvení začalo uvádět, neboť rodobarvý faktor u nich barvu zachová, jen ji výrazně zesvětlí.
Až ve Francii jsem zjistil, že moderní texan je spíše o tvaru postavy, která má co nejvěrněji kopírovat kvádr. Vše, co se netýká těla, je co nejmenší, tedy ocasy jsou kratší a úzké, hlavy co nejmenší, krky jsou tenčí, přiměřeně dlouhé. Francouzský směr je lehčí a plodnější a pracovat s takovými holuby začalo bavit holubáře u nás i v Maďarsku, kde tento trend převážil. Koncem 90. let jsme na Slovensku založili klub chovatelů texanů, protože je známo, že sám člověk nedokáže nic. O internetové stránky se nám stará Štefan Szarka, který je založil a průběžně je doplňuje. Jemu vděčíme i za sběr informací o šlechtění plemene v Americe, v Evropě i jinde.
Nelze si nevšimnout, že dnes ses zaměřil na chov mondénů…
Od osmdesátých let byl mým sousedem pozdější ředitel státního plemenářského podniku, špičkový znalec genetiky, embryologie a majitel několika patentů, který z hlediska své profese často cestoval. Ve Francii a v Maďarsku se dostal na holubářské farmy, kde chovali texany a kingy a z jedné takové služební cesty ve Francii dovezl dva páry mondénů. Neměl je však kam dát, a tak je věnoval mně. Byli to holubi, kteří mě ohromně zaujali. První poznávání mondénů na velkých výstavách se mi naskytlo v roce 1991 v Brně, kde je vystavoval Mišo Kukučka z Nitry. I tady jsem zůstal v údivu, jak velké je to plemeno a přitom kompaktní holub. Za týden jsem jel do Nitry a od Miša přivezl novou krev.
V 93. roku jsem jel na burzu do Budapešti a viděl jsem tam slušné mondény, prodával je tam Ištván Elek, který byl výrazná špička. Na burze již kvalitní holuby vyprodal, ale slovo dalo slovo a já jsem se u něho mohl zastavit na zpáteční cestě. Od té doby jsme velcí kamarádi, a když jsem k němu v dalších letech přijel, společně jsme navštívili různé chovatele nebo výstavy, jeho manželka nás pohostila a byli jsme v takto blízkém kontaktu dlouhé roky. Byl špičkou v červeně plavých, barevném rázu, který mi velmi přirostl k srdci, a výborným chovatelem je dosud. Naučil mne, že nejdůležitější je typ. Já jsem přišel na to, že mi nejvíce vyhovují barvy plavé, zejména červeně plaví pruhoví, modří pruhoví, titíž jako bělouši, od př. Ference jsem dovezl červeně kapraté, kdežto k plnobarevným, jako jsou bílí, červení, černí či žlutí, jsem nikdy netíhl.
V roce 2004 jsem nakoupil na výstavě ve Francii v Limoges 11 mondénů a v roce 2008 jsem z Francie přivezl dalších patnáct. Jet za těmito holuby nebylo nijak levné, do Francie na výstavu to bylo na otočku 3 300 km, takže jen náklady na PHM nebyly nijak zanedbatelné, ale vyplatily se, neboť cesta za špičkovým materiálem se vyplatí vždy. Pro mondény jsem byl mezitím vícekrát i ve Švýcarsku, kde bydlí poblíž francouzské hranice př. Monnot, mezinárodní posuzovatel činný i ve francouzském klubu.
Obdobně jako u texanů jezdím pro kvalitní holuby též do Maďarska, kde jsou výtečné linie. Poslední větší dovoz jsem uskutečnil v roce 2012, kde jsem nevynechal ani výborné chovatele z Německa, kteří se rekrutují nejen z oblastí u francouzských hranic, ale také od Ingolstadtu v Bavorsku a z jiných míst. Třeba od př. Bachmanna jsem získal šimly, kteří můj chov výtečně doplnili. Všichni nejlepší Němci měli doma holuby z Maďarska a musím konstatovat, že právě Maďaři jsou již léta lepší než Francouzi, ohromně postavu mondéna zakulatili.
Jak náročný je chov mondénů?
Mohu-li být upřímný, jsou pro mne mnohem větší výzvou než texani. Je to dost těžké plemeno na odchov, u kterého každé pěkné mládě vyvolá obrovskou radost. Mondén je u odchovu náročný, a přestože hlavně němečtí chovatelé provozují společný chov celého hejna, téměř všude jinde se prosadil boxový systém, kde jsou páry umístěny separátně. Když jsem v 88. roce obnovoval texany, koupil jsem si také několik párů kingů, pro které jsem vyrobil osm velkých boxů o rozměrech asi 1 × 1 metr. Když jsem kingy nahradil mondény, obsadil jsem jimi opuštěné boxy a tento hnízdní systém se mi léta osvědčuje.
Mondén je těžký holub a trvá mu delší dobu, než se dostane na holubici a dobře ji odpojímá, proto je dobré dopřát mu klid. I přes uvedené opatření se vždy trochu „modlíte“, aby byla vejce oplozená. Keramická, gumová či plastová hnízda k odchovu vhodná nejsou. Sám používám papírové krabice, zejména kartony od banánů, které přeřežu na půl a dám do sebe. Hnízda vystýlám na vysoko senem, kdežto slámu se snažím nevyužívat, neboť holubi na ní kloužou. Holubi si v hnízdě udělají důlek a pak se již málokdy stane, že by byla rozbitá vejce. Po hnízdění kartonové hnízdo spálím a mám po starostech. Pokud jsem doma, což je spíše vzácnější jev, odebírám chovným párům mondénů již vejce, které podkládám pod chůvy, jež pak zajistí odchov. Když doma nejsem, většinou odebírám až vylíhnutá mláďata a mondénům recipročně dám mládě chův na odkašování po dobu jednoho týdne. Je to metoda zajišťující spolehlivý odchov a cesta k získání většího počtu odchovů, který u takto mohutných holubů není snadný. Když se mondén přirozeně odkašuje, netrpí na zápaly volete a zachováme mu přirozený systém odchovu. Pokud se občas zápal volete vyskytne, po léčivu Trichocolumbi se stav rychle napraví. Mám štěstí, že mi s péčí o holuby v mé nepřítomnosti výborně vypomáhá manželka, na kterou je obrovské spolehnutí.
Ve zlepšení oplozenosti se dá hodně pomoci ostříháním dlouhého opeření kolem kloaky, ale nedělám to automaticky, ale až když přijdou nějaká neoplozená vejce. Těžší holubice stříhám vždy. Důležitá je i příprava na sezonu, kdy tento holub potřebuje po zimě zhubnout. Není totiž žádná výjimka, když přes zimu nabere hmotnost do dvou kg, běžně 1,5–1,6 kg. Proto se musí ubrat energeticky bohatých zrnin a nahradit je třeba nahým ovsem, podává se klíčkový olej a vitaminy AD3E.
Chov mondénů jako nejsilnějších holubů je v tomto velmi specifický, standard sice uvádí hmotnost mezi 1 000 až 1 200 gramy, maximálně do 1 500 gramů, ale těžší holubi jsou pro chovatele neskutečným lákadlem. Na poslední evropské výstavě jsem měl modrého pruhového mondéna, který měl dva kilogramy, a byl o něho obrovský zájem. Velké holuby razí zejména chovatelé v Maďarsku, kteří mondéna propagují jako obrovského holuba, největšího holuba, který je raritou na každé výstavě. A to samozřejmě přináší na druhé straně i potřebu se vypořádat s reprodukcí a kondicí.
Jak by měl špičkový mondén vypadat?
Trendem je kulatá postava, z boku i zepředu hodně široká, ocas nesený pozvednutý výše než v minulosti, musí být krátká záda a důležitá je hlava vyznačující se dobře klenutým až předstouplým čelem, souměrná k tělu, přiměřené malá a kulatá. Oči se nachází ve středu hlavy, mezi zobákem a čelem je přibližně 90stupňový úhel, vadou jsou často se vyskytující šikmá čela. Krk by měl být přiměřeně dlouhý, aby byl holub elegantní. Při hlavě je krk tenký, při těle čím širší, tím lepší, kuželovitý, kratší a viditelný je ideální.
Jaké používáš chůvy?
Poslední tři čtyři roky jsem přešel na slezské barevnohlávky. Předtím jsem používal poštovní holuby, ale chtěl jsem krmiče, kteří by vypadali dobře na střeše a dali se dát i na výstavu. Zkoušel jsem už dávno košoa, solnocké bagdety z Maďarska, dánské rejdiče a podobná pěkná plemena. Jediný barevnohlávek je takový, že se vyrovná pošťákovi, co se týče péče o mladé i spolehlivosti, a když uberu krmiva, okamžitě se shání a aktivně polaří.
Dravci tu jsou, přes zimu bývají menší ztráty, ale je to holub opravdu odolný. Barevnohlávek utíká před pernatým dravcem nikoliv horem jako poštovní holub, ale dolů mezi keře či do holubníku, což v konečném efektu znamená, že jsou u něho menší ztráty než u pošťáka. Díky spolehlivosti barevnohlávků jsem zrušil košoa, které jsem měl jako chůvy před ním, ale zabírali hodně místa. Texany pomalu ruším také, neboť jsem v nich dosáhl vše, co jsem chtěl. Výzvou do budoucna je chov mondénů, ke kterým chci držet jako chůvy třicet párů barevnohlávků.
