Perlička domácí, část 1. – Africká perla, kterou můžeme chovat na našem dvoře

V následující sérii článků se budeme věnovat perličkám od A do Z. Než se dostaneme k perličce domácí, dozvíme se ve stručnosti něco o taxonomii divokých druhů perliček, domestikaci perličky kropenaté, chovu mimo africký kontinent, specifikaci chovu – a nakonec se zaměříme na perličku domácí a její barevné rázy. Jak sám název napovídá, perličky dostaly svoje jméno podle kresby, ta připomíná při detailnějším pohledu perly. Ne všechny divoké druhy perliček však disponují identickou kresbou. Například pralesní druhy perliček tuto typickou kresbu nemají.

Divoké druhy

Jak sám název článku napovídá, perličky se ve volné přírodě vyskytují na africkém kontinentu, kde se můžeme setkat v rámci různých biotopů s celkem sedmi druhy divokých perliček, které jsou zařazeny do pěti rodů patřících do čeledi Numididae. Můžeme říci, že perličky obývají především savany, ale i zde existují výjimky a například perlička černá (Agelastes niger) obývá deštné pralesy. Jeden z druhů, Telecrex grangeri z rodu Telecrex, byl bohužel již v minulosti vyhuben. V rámci zbylých čtyř rodů rozeznáváme perličku supí (Acryllium vulturinum) z rodu Acryllium, perličku červenohlavou (Agelastes meleagrides) a perličku černou (Agelastes niger) z rodu Agelastes. Dále jsou to čtyři druhy z rodu Guttera, a to perlička chocholatá (Guttera pucherani), perlička lesní (Guttera plumifera) a dva druhy, které nemají svůj český ekvivalent – Gut­tera verreauxi a Guttera edouardi. Nás bude nejvíce zajímat rod Numida, jenž v sobě zahrnuje perličku kropenatou (Numida meleagris), která je divokým předkem dnešní populace domestikované perličky domácí. Perlička kropenatá se v rámci areálu svého výskytu, který se rozkládá od Etiopie přes jižní Afriku a zasahuje také do Maroka, dělí do několika poddruhů, jež se od sebe výrazněji odlišují tvarem a velikosti přilby, utvářením laloků, dále také velikostí a umístěním štětičkovitých per. Tyto rozdíly mezi několika poddruhy jsou patrné na přiloženém obrázku. I v rámci ostatních druhů perliček rozeznáváme několik poddruhů. V přírodě se perličky žijící v savaně mimo hnízdní období shlukují do hejn čítajících až několik desítek jedinců, jsou velmi ostražité a plaché. Před predátory se snaží uniknout buď během, nebo krátkým letem.

 

Domestikace

Chov perliček má poměrně dlouhou tradici. V Řecku, kde byly chovány v okolí chrámů, sloužily jako obětní zvíře. Staří Římané je zase chovali pro velmi kvalitní maso a vejce, které si mohli dopřát pouze boháči. Perličky ale byly domestikovány již mnohem dříve, a to ve starověkém Egyptě okolo roku 1500 př. n. l. O několik století později byly perličky chovány v Kartágu nebo Numidii, což byla království nacházející se na území dnešní severní Afriky, u Středozemního moře. Chovali je taktéž staří Féničané. Podle řeckého mýtu zachyceného básníkem Ovidiem v souboru Proměn byly perličky sestry krále Meleagra, které se nemohly utišit po smrti svého bratra, a proto je údajně bohyně Artemis proměnila v ptáky pokryté slzami. Po rozpadu Římské říše chov perliček zanikl a o jejich znovuobjevení se zasloužili portugalští mořeplavci, kteří je do Evropy přivezli ze svých námořních výprav do západní Afriky konkrétně z Guineje v 15. století. Od místa dovozu byl odvozen jejich anglický název – Guinea fowl. Zhruba v 16. století se jejich chov rozšířil do Francie a kolem 18. století i do Německa a na naše území. Perlička se stala také oblíbenou předlohou pro mnoho umělců, například francouzský malíř Jean Baptiste Oudry ji v roce 1739 ztvárnil společně s dropem velkým (Otis tarda). Již od roku 1748 se uskutečňovaly v různých státech Evropy neúspěšné pokusy o její vysazení do volné přírody, aby rozšířila řady lovné zvěře.

Perličky tvoří velmi pestrou, zajímavou a nedoceněnou skupinu zástupců hrabavých ptáků, kteří v sobě snoubí vznešenost, krásu, majestátnost a zároveň si zachovávají svoji plachost.