Ráno před odjezdem v našem hotelu Tranquilo nic nefunguje, po nočním lijáku nejde proud. Majitel Ernesto nás tedy posílá na své pozemky, které vedou skrz mokřinu až k pobřeží – dají se tu pozorovat ledňáčci, vlhovci, tyrani, drobní bahňáci, ale i majestátní volavka modrošedá, která přehlíží krajinu z nejvyššího suchého stromu. Odjet stejně nemůžeme, protože travnato–bahnitou cestu od hotelu, která vede mírně do kopce, zablokoval místní náklaďák. Zkouší vyjet tak dlouho, dokud nesklouzne úplně ke straně – až blízkost zdi jeho snahu přerušuje. Řidič odchází pro posily a my můžeme s našimi dvěma auty s náhonem na všechna čtyři kola hladce projet kolem něj.
Zelená krajina cestou do vnitrozemí vysychá, tmavé mraky většinu vody chrstnou na svahy u východního pobřeží. A tak při zastávce ve městě Estelí, kde jdeme navštívit výrobnu doutníků, suší tabák klidně na nezastřešeném dvoře. Samotná továrna je klasická ukázka toho, že luxusní zboží nezřídka vzniká v nuzných podmínkách. V halách je štiplavý zápach, z kterého mi po chvíli slzí oči. Drtivá většina z 266 zaměstnanců jsou mladé ženy, přičemž snad třetina z nich je těhotná. Zdá se, že nevábné pracovní podmínky jim nevadí. Zabalit doutník je každopádně věda, kterou ovládají báječně. Dělají hubené i tlusté, dlouhé a ještě delší, každý kousek je originál, který projde mnoha rukama. Ve skladu odpočívají s nečitelnými popisky zabalené do starých novin. Pak se omotají celofánem a dostávají „prstýnky“ s označením, většinou jsou to hezky znějící jména, nezřídka nějakých revolucionářů. Při poslední kontrole je ještě šikovná ručka vyndá z dřevěné krabičky a každý jednotlivě prohlédne – a skoro vždy nějaký vyřadí.
Žádnou závadu jsem na vyřazených doutnících nenašel. Koupit se ve výrobně dají zhruba za dva dolary kousek a během dne jich vyprodukují tisíce. Další zastávkou je místo, kde jde všechno pomaleji, příroda to tak zařídila: Farma La Reserva vybudovaná na pěstování teakového dřeva u vesnice Dolores, která má české majitele. Zajímavá investice v téhle části světa, jež se před pár lety probírala v médiích. Stromky vzácného dřeva tu rostou už dvanáct let. Řeknu vám, být lesákem je nevděčný džob – ono to přibývá tak pomalu, že než jeden něco dokončí, aby si zažádal o důchod… A té práce kolem toho!