Hřebíček je koření, které nesmí chybět v žádné kuchyni, vyniká svou chutí a vůní. Znáte také jeho léčivé schopnosti? Využít se dá jak pro lidi, tak pro zvířata, včetně těch opeřených.
Koření, které používáme, jsou sušené kalichy s poupětem, jež se získávají z tropické rostliny zvané hřebíčkovec kořenný (Syzygium aromaticum nebo také Eugenia caryophyllata), z řádu myrtotvaré (Myrtales), čeledi myrtovité (Myrtaceae), rodu hřebíčkovec (Syzygium). Rod hřebíčkovec zahrnuje asi 1 200 druhů, jde o druhově nejbohatší rod stromů v Asii.
Uslyšíte-li názvy jako caryophyllum, caryophyllus, cengke, cengkeh, choji, tsiporen, szegfu, szegfuszeg, qalampir, nellik, nelke, nellike, labanga, labango, laung, lavang, mikhak, nagri, kan phu, karafuu, klabong, klincic, krambu, krinfud, kryddernellike, kullobu, kva, vězte, že jde právě o hřebíček.
Pochází z Moluckých ostrovů, indonéského souostroví položeného západně od Nové Guineje. Rozšířil se do tropických a subtropických oblastí Afriky i do Asie. Nejvíce hřebíčku vyprodukují Zanzibar, Madagaskar, Indonésie a Srí Lanka.
Stálezelený strom hřebíčkovec kořenný dorůstá výšky až 30 m. Kožovité tmavě zelené řapíkaté listy vejčitého až eliptického tvaru jsou 6–15 cm dlouhé a 3–5 cm široké. Květenstvím je složený vrcholík složený z 3–40 jednotlivých oboupohlavních květů. Srostlé lístky kalichu vytvářejí válcovitou trubičku. Načervenalé korunní lístky jsou čtyři. Plodem je elipsoidní, asi 2 cm dlouhá bobule s jedním semenem.
Hřebíček má nasládlou chuť, často s mírně nahořklou příchutí. Závadný nebo příliš starý hřebíček lze rozeznat podle barvy, mají tmavě hnědou, či dokonce černou hlavičku.
První záznamy o použití hřebíčku pocházejí z Číny z 3. století před naším letopočtem, z období začátku vlády dynastie Han. Lidé jej ale pravděpodobně používali daleko dříve. Do Středomoří se díky arabským obchodníkům dostal už před naším letopočtem.
V 16. století byl v Evropě cenným obchodním artiklem. Za hřebíčkem se v letech 1519–1521 vypravily také lodě Fernaa Magalhaese, který při plavbě zahynul. Vůbec první cestu kolem světa dokončila jen jediná loď Victoria, která se vrátila plně naložená hřebíčkem a zajistila si tak značný zisk.
Holanďané byli schopni jen proto, aby si udrželi monopol v obchodování s hřebíčkem, zlikvidovat v roce 1629 všechny ostatní plantáže a ponechali je jen na svém ostrově Ambon. Teprve po 140 letech se Francouzům povedlo získat semena hřebíčkovce a založit si vlastní plantáže na ostrově Réunion.
Hřebíček se používal jako koření, ale také jako konzervační látka pro potraviny a pro mnohé léčebné účely. Přisuzují se mu antibakteriální, antiseptické, protizánětlivé, protivirové účinky, potlačuje růst plísní, podporuje hojení ran, je antioxidantem. Kromě toho odpuzuje hmyz i hady.
Hřebíček má dezinfekční a místně znecitlivující účinky. Využívá se zejména v zubním lékařství, silice z hřebíčku tlumí citlivost zubního nervu. Při bolesti zubů pomáhá výplach hřebíčkovou tinkturou nebo jen přiložení hřebíčku na bolestivý zub. Bývá také součástí kloktadel, pomoct může při paradentóze.
Ve formě masti pomáhá při revmatu. Doporučuje se na dezinfekci dýchacích cest, inhalace jsou vhodné při zánětech průdušek. V ajurvédě se doporučuje na povzbuzení činnosti srdečního svalu. Uvádí se, že posiluje imunitu. Doporučuje se také na podporu trávení, zlepšuje střevní peristaltiku. V kombinaci s jinými přípravky se používá proti zvracení i průjmu.
Pro svou výraznou chuť a příjemnou aromatickou vůni se často používá v kuchyni, nejčastěji ke kořenění sladkých pokrmů, vhodný je na dochucení rýže, masa, omáček a vývarů, nezastupitelný při přípravě svařeného vína. Pokud jej chcete použít mletý, je dobré jej namlít až těstě před upotřebením, protože jinak velmi rychle ztrácí vůni.
Z plodů hřebíčkovce se na Filipínách připravuje víno. Esenciální olej se používá jako prostředek odpuzující hady. Hřebíčkovec je také okrasná rostlina. Dřevo hřebíčkovců je světle hnědé, narůžovělé, červenohnědé až purpurově hnědé, těžké, středně tvrdé. Využívá se zejména místně ke stavbě domů a v tesařství.
Hlavní složkou hřebíčkové silice je fenolická sloučenina eugenol, hřebíček je jedním z nejbohatších zdrojů eugenolu. Zastoupeny jsou také acetyleugenol, p–cymen, methyleugenol, hexenon, thymol, hexadekanová kyselina, vanilin, beta–karyofylen, krategolová kyselina, taniny, benzoáty, flavonoidy a triterpenoidy. Zajímavý je také obsah manganu a vitaminu E.
Hřebíčkovec je tropická rostlina, která vyžaduje slunná stanoviště s ochranou proti větru. Vhodná je dostatečně vlhká, propustná půda.
Používá se celý nebo ve formě prášku, oleje i tinktury.
Možnosti využití hřebíčku v chovech drůbeže testovali také vědci. Brojlerovým kuřatům přidávali do krmné dávky hřebíček ve směsi s meduňkou lékařskou nebo s řepíkem lékařským. U kuřat se zlepšila antioxidační kapacita, lepší výsledky byly zjištěny u kombinace hřebíčku a meduňky. Přídavek uvedených bylin ale neměl vliv na přírůstky u kuřat ani na metabolismus lipidů.
Jako přirozený zdroj antioxidantů se doporučuje přidávat kuřatům i nosnicím směs oleje z hřebíčku s meduňkou nebo hřebíčku s řepíkem lékařským. Bylinky se přidávají do pitné vody v poměru 2:1 000.
Pákistánští vědci zkoumali vliv hřebíčku, skořice a kardamomu na významné lidské patogeny – Salmonella typhi a Salmonella paratyphi, Escherichia coli, Staphylococcus aureus, Pseudomonas fluorescens a Bacillus licheniformis. Z uvedených byly na směs éterických olejů rezistentní E. coli a S. aureus.
Hřebíčkový olej lze využít také jako prostředek proti čmelíku kuřímu (Dermanyssus gallinae). Jako prostředek proti hmyzu lze hřebíček přidat do snáškových hnízd.
Květy hřebíčkovců jsou hojně navštěvovány opylovači, kterými jsou netopýři, ptáci i hmyz.