Zastavil jsem u hráze menšího rybníka, který má asi tři hektary, když najednou vidím na zemi nějaké ptáky. Byli to stehlíci a zatraceně, oni žerou bahno? Ne, drobná zrnka písku, která jim pomáhají trávit. Je to místo, kam zrnožraví ptáci létají pravidelně, a já samozřejmě netuším, proč právě sem. Když oni, tak já taky. Je to přece příležitost ke studiu, k lepšímu poznání. Do letošního roku jsem ulovil na patnáct tisíc záběrů stehlíků, většinou sice málo povedených, nicméně i špatné a jinak nepoužitelné záběry mohou mít jistou vypovídací hodnotu.
Zpočátku jsem si význam toho místa neuvědomil, došlo mi to trochu později. Zrnožraví ptáci několika druhů sem létají opravdu pravidelně. Nedovedl jsem si tenkrát představit, že bych mohl získat tolik záběrů, proto jsou začátky poněkud zmatené. Posléze jsem si začal dělat poznámky. Datum a hodinu příjezdu i odjezdu a počty viděných ptáků. Hodiny mám před sebou na palubní desce a údaje zapisuji většinou na parkovací lístky z obchodních center, které pak přepisuji do sešitu. Je to tak, že jsou to počty ptáků, kteří dosedli na zem. Často bývají vyrušeni, ale pokud s nimi zůstanu ve vizuálním kontaktu a oni znovu sletí na zem, již je nezapočítám. Nejsou to tedy skutečné počty ptáků, kteří tam přilétají a jež se podařilo vyfotografovat. Některé jedince vyfotíte třeba i desetkrát za sebou, jiné vůbec. Pokud vůbec, přidám poznámku. Viděl jsem kdysi sbírkovou krabici balků stehlíků Národního muzea a nebyla jich ani stovka. Můžete si to dohledat i ve Fauně, tu fotku jsem kdysi použil. Pak jsem se dozvěděl, že muzeum uchovává odděleně ještě takzvanou Musílkovu sbírku, o té ovšem nevím, kolik těch balků obsahuje. Sbírka mých vlastních záběrů zobrazuje tedy odhadem portréty dvou až tří tisíc jedinců, může se proto docela dobře stát dobrým studijním materiálem. A to v mnoha různých otázkách.
Také v letošním roce jsem zachytil několik jedinců, kteří vypadali poněkud jinak, než by jeden předpokládal. Docela cennou může být i skutečnost, že převážná většina záběrů je z jednoho a téhož místa. Je také zajímavá ta možnost pozorovat chování ptáků. Někteří jedinci třeba ignorují auta jedoucí tak půl metru od nich, jiní jsou vyplašeni již z velké dálky. Samostatnou kapitolou jsou rybáři. To jsou v těch místech hojná stvoření, která mi lezou na nervy. Nedá se tam kvůli nim chytat a kroužkovat. Zkusil jsem to před časem a chytil jen šest stehlíků a dvě konopky, když se jeden z nich posadil přímo pod síť, a že je to jeho místo. Nebyla s ním řeč, navíc to byl lamželezo, dobře se dvěma metry výšky. Někteří z těch ptáků asi ty svoje rybáře dobře znají, protože jim dosednou klidně půl metru za zády.
Chci vám dneska ukázat nějaké záběry mladých, nevybarvených stehlíků, kterým se v hantýrce říká šediváci nebo prostě mladíci. Chci tyto záběry někdy v zimě porovnávat, protože se rýsuje možnost, že rozeznávat pohlaví lze již v tomto opeření. Většinou jsou tito mladí ptáci v opeření téměř stejní, ale zachytil jsem některé hodně světlé na hlavě, když v průměru mají hlavu spíše s čárkovanou kresbou. A také jednoho hodně tmavého, až s černou barvou, a to v místech, kde by měl mít posléze, po přepelichání, barvu červenou. Pokud by to byl skutečný mutant, asi by vám za něj na burze v Regio di’Emilia ruce utrhli. A můžete nakonec zachytit i průběh vybarvování, přepeřování ptáků.
Na grit přilétají i jiní ptáci. Nejčastějšími návštěvníky bývají konopky, kterých zpočátku letošní sezony bylo někdy i více než stehlíků. Záběry konopek mám uloženy na jiném místě, nejsou pro mne prioritní. V letošním roce pak bylo viditelně více zvonohlíků, a já jsem si uvědomil, že nedovedu dost jednoznačně odlišit starou, hodně vybarvenou samici od mladšího a méně vybarveného samce. Konopky a právě zvonohlíci totiž přilétají častěji ve dvojicích, u konopek se dá s velkou jistotou říci, že v párech. Dva samce konopek poznáte, u zvonohlíků tomu tak není.
Zvonků bylo letos minimum, asi je zdecimovala ta slepičí nákaza, bičenka drůbeží, o které se říká, že je to krmítková nemoc. To jsou ale jaksi předčasné závěry, když mohu dobře vidět, že existuje řada míst, kam se ptáci slétají celoročně a častěji než v zimě na krmítka se slunečnicí. Proč tato nákaza decimuje právě zvonky, a ne stehlíky, konopky, zvonohlíky, je otevřenou otázkou. Unáhlené závěry, ze kterých vznikají jakási klišé, pak brání správnému vyhodnocení takových otázek. Podařilo se mi letos ulovit i nějaké záběry dlaska tlustozobého, který se objevil častěji než v jiných létech. Plachými návštěvníky bývají i vrabci polní. Vrabce domácího jsem na tomto místě viděl za pět let jenom jednou. Ti domácí jsou více synantropní a od lidských sídel se v současnosti příliš nevzdalují. Snaží se neustále krýt, když dobře vědí, že právě oni jsou nejoblíbenější kořistí krahujců.
Samozřejmě když pozorujete okolí dvě hodiny z jednoho a téhož místa, z jedné pozorovatelny, zahlédnete častěji i ptáky, kteří nemají o nějaká zrnka písku zájem. Někde v blízkém okolí musel hnízdit pár konipasů bílých, samec měl oblíbený posed na lávce k výpusti rybníka. To místo bylo pro dobrou fotografii příliš daleko, navíc proti světlu. Ten pták se dal dobře rozeznat, protože byl na hrdle nedokonale přepelichaný, černé hrdlo měl bíle prokvetlé. Zpočátku málo, později o něco více. Bohužel někdy začátkem srpna svůj revír opustil a již nebyl k vidění. Škoda, rád bych zdokumentoval jeho výměnu mladého opeření. Začal jsem se o konipasy letos více zajímat, ale o tom až zase někdy příště.
Zjara jsem také na tomhle místě vyfotil drozdy zpěvné, drozdy brávníky a drozdy kvíčaly, jak sbírají materiál na stavbu svých hnízd. Chtěl jsem vám tyhle fotky ukázat, abyste viděli, jak se od sebe liší. Tohle mi nevyjde, brávníky nějak nemohu najít. Tak aspoň ty drozdy a kvíčaly. V tomhle případě musím říci, že tihle si to místo asi oblíbili právě díky rybářům. Ti musí čas od času vykázat nějakou tu brigádu a hráz rybníka a blízkého okolí vyčistí od odpadků a posekají trávu, což se zase líbí těmto ptákům, kteří tam najdou vhodný materiál ke stavbě hnízda. Jednoho strnada jsem tam zachytil při sběru stébel trav až na konci července, což je období pro hnízdění poměrně pozdní. Asi se rozhodl využít vhodného počasí. Spíše však mohlo jít o takzvané náhradní hnízdění, když to předešlé bylo neúspěšné.
Pokud pozorujete ptáky z jednoho a téhož místa, můžete si i všimnout rozdílů v počtech a chování u některých druhů. Třeba. V minulém roce byl ze strany kosů a kvíčal neobyčejný zájem o rybíz. O jeho sklizeň se postaraly. Letos byla docela bohatá úroda a zájem ptáků téměř žádný. Zatímco loni jsem na tom svém místě, na jediné louži, vyfotil koupající se hejno špačků a snímek nazval Na plovárně, letos bylo špačků minimum a bohatá úroda planých třešní opadala na zem. Na své louži jsem neviděl jediného. Hrdličky zahradní létaly na grit v loňském roce také ve velkých počtech, letos mnohem méně. Asi se ještě neshlukly do hejn. O něco více bylo ťuhýků a viditelně více pěnic hnědokřídlých. Podařily se mi dokonce pěkné fotky, které jsem však nedopatřením zase smazal. To je velké nebezpečí digitálních fotoaparátů. Jak trochu polevíte v pozornosti, hned jste škodní.
Tento rok může být nakonec vůbec docela zajímavý. První tah konipasů bílých jsem zachytil již koncem srpna. Zatímco v polovině srpna najednou naši konipasové zmizeli, u sousedů vyvedli druhé hnízdo, abych pak další konec týdne již neviděl vůbec žádného. Projel jsem na západ od Rakovníka 30 kilometrů, všechna příhodná místa – a nikde ani pírko. A najednou koncem týdne, 25. 8. 2018, jich dosedlo na tu mojí jedinou loužičku 22 během dvou hodin. Situace jak přes kopírák. Najednou spadne z oblohy konipas jako střemhlavý bombardér Štuka, chvíli nehybně sedí, odpočívá jako po dlouhém letu. V takovém okamžiku se dá dobře vyfotit. Když je klid, napije se, případně vykoupe a odlétá. V jednu chvíli byli u té loužičky hned čtyři najednou. Většinou mladí ptáci, někteří v pokročilejším stadiu pelichání. A pozor, někteří z nich zase již s docela výraznou žlutou barvou na lících, na „obličeji“! To nemohou být naši ptáci, takové tady nevidím v hnízdní sezoně. Jsou již na tahu. Jenže v létech 2015 až 2017 jsem takové zachytil na tahu až na začátku října. No, možná to byla nějaká předsunutá výzvědná letka. Bohužel jsem musel dva konce týdne vynechat, okolnosti byly silnější než moje předsevzetí.
Když jsem se začal v mládí zajímat o ptáky (co v mládí – v dětství), nebyla nakonec odezva nijak pozitivní. To bývala škola obecná a potom škola střední, v současnosti asi tak šestá nebo sedmá třída. Někdo mě udal, že chodím chytat ptáky, a dostal jsem dvojku z mravů. Z těch časů si nepamatuji žádnou kvíčalu. Ani v zimě. Ty se začaly objevovat až někdy koncem sedmdesátých let. Kolísání stavů jejich populací je však dobře známé. Jako s hnízdícími ptáky jsem se s nimi setkal až asi o deset let později na Vysočině, v okolí Ledče nad Sázavou. Místy hnízdí kvíčaly opravdu hojněji, v koloniích, není to však pravidlo. Vyšší počty hnízdících ptáků jsou, řekl bych, občasné. Viděl jsem to v roce 1989 na Lipně, kam jsem byl pozván na focení ptáků. Moc se to nepovedlo. Tehdejší fotografické vybavení by se dalo nazvat, oproti dnešku, předpotopním. A potom jeden rok okolo přelomu tisíciletí kousek od Horšovského Týna. Tamější kolonie z olšových porostů okolo řeky Radbuzy se tenkrát rozrostla až do zahrad ve vesnici. Kvíčaly jsou docela robustní ptáci a provozují jakousi kolektivní obranu. Dovedou společně odehnat i straky a sojky. Pod ochranným deštníkem kolektivní obrany kvíčal jsou pak viditelně úspěšnější i hnízdění dalších druhů drobných ptáků, jako stehlíků a konopek. Na základě těchto poznatků viděných vlastním okem musím souhlasit s názorem předků, kteří považovali straky i sojky za škodnou a podle toho je také tlumili.
Současné ochranářské názory, že příroda si pomůže sama, považuji za zhoubné. Na Vysočině jsem jednou pozoroval i jejich obezřetnou obranu před letícím jestřábem. Za hlasitého pokřiku létalo asi deset kvíčal v uctivé výšce nad letícím dravcem a bombardovalo jej svým trusem. Bylo vidět, jak jestřáb musel za letu kličkovat, aby se projektilům kvíčal vyhnul. A jejich pokřik upozornil široké okolí na letící nebezpečí. V současnosti jsou kvíčaly na Rakovnicku často k vidění, a to i v hnízdní době. Letos by se dal předpokládat hojný výskyt i v zimních měsících, vzhledem k dobré úrodě jablek podél silnic. Spadaných jich budou plné příkopy, pro kvíčaly hostina.
Chtěl jsem do dnešního pojednání zahrnout i něco málo o vrabcích, ale vzhledem k tomu, že jsem ulovil i nějaké zcela neobvyklé záběry, řekl jsem si, že by si tento námět zasloužil samostatný text. Mám snímky nepochybných kříženců mezi vrabcem domácím a vrabcem polním. O tom tedy až zase někdy příště. Dnes je toho psaní tak akorát.