Kromě spolků cvičitelů a pěstitelů ušlechtilých psů, jak se tehdy mnohé organizace nazývaly, se o psy hodně zajímali četníci a policie. Už z dob rakouskouherské monarchie bylo jasné, že pro bezpečnost občanů a majetku jsou psi důležitými pomocníky. Proto již za první světové války, v roce 1915, byl zřízen rakouským četnictvem první psinec financovaný státem, a to v Písku. Ten vedl český rytmistr Theodor Rotter, který se také po vzniku Československa zasazoval o rozšíření psů v policejních službách.
Přestože nový stát zdědil dokumenty pro využívání psů při výkonu četnické služby, a čtyřnožci se mohli využívat, vycvičených pomocníků bylo žalostně málo. „Protože absence vycvičených psů ve službě se nadále prohlubovala, a poválečná kriminalita enormně narůstala, ministerstvo vnitra v roce 1921 vyslyšelo prosby četníků, aby jim bylo povoleno chovat služebního psa a brát si ho do služby. Stalo se tak pod podmínkou, že to musí být čistokrevní němečtí ovčáci, dobrmanští pinčové a erdelteriéři, a že musí složit zkoušku před komisí,“ vzpomíná jednu z epizod počátků služební kynologie u československého četnictva plk. v. v. Ing. Jiří Rulc, historik kynologie bezpečnostních sborů a autor či spoluautor řady publikací zabývajících nejen dějinami, ale také vzděláváním kynologů.
Sto let národní kynologie se dá nejsnáze sledovat na služební kynologii, která byla spojená s vydáváním nejrůznějších výcvikových příruček a zkušebních řádů. Ta byla vždy úzce spjatá s kynologií sportovní, a obě se navzájem doplňovaly. Mohlo by se zdát, že dnes už tomu tak není, neboť nejoblíbenější psí sport je spojen s mezinárodním zkušebním řádem IPO, ale to je opravdu jen zdání. Princip výcviku sportovních a služebních psů je stejný, byť ve finální fázi se liší. Nadále se však služební a sportovní kynologie vzájemně doplňují. Po vzoru služební kynologie dokonce vznikly i nové sporty, jako je třeba dogbiatlon, a speciální čichové práce se zase odrazily v noseworku a podobně.
Zatímco na počátku staleté historie naší kynologie byl takovým průnikem četnické a zájmové kynologie například Klub pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, po druhé světové válce se jím stal Svazarm, za jehož éry vznikl dodnes využívaný národní zkušební řád (ZVV) a propojenost obou kynologií se odráží i ve zkušebním řádu a soutěžích Tartu. Velmi dobře se dá vystopovat úspěšnost československé a potažmo obou národních kynologií podle plemen, která byla v našich zemích vyšlechtěna.
Připomíná to dříve úspěšný sportovní kynolog, později šéf služební kynologie ve Slovenské republice, dnes učitel kynologie na dvou vysokých školách a také autor řady odborných publikacích o výcviku a použití psů RNDr. Vladimír Ďurišin: „Desetimilionové Česko má sedm národních plemen psů a pětimilionové Slovensko čtyři. A dvě plemena psů jsou pro historii Čechů a Slováků zvláště důležitá, neboť to je jedna ze spojnic těchto národů. Záchranu plemene slovenského, dříve tatranského čuvače, inicioval zvěrolékař profesor Antonín Hrůza, který také na podporu tohoto národního plemena založil Spolek chovatelů tatranských čuvačů se sídlem v Brně. Od té doby se kynologové obou národů aktivně podíleli na zkvalitňování jeho chovu až do úspěšného a definitivního uznání Mezinárodní kynologickou federací v roce 1969.
V případě československého vlčáka se zase spojila snaha českého kynologa inženýra Karla Hartla, který chtěl v šedesátých letech minulého století vytvořit odolného služebního psa křížením německého vlčáka a karpatského vlka, ale nakonec z toho vzniklo za spoluúčasti slovenských chovatelů v čele s Františkem Rosíkem nové plemeno definitivně uznané FCI v roce 1999.“
K historii národní kynologie jistě patří i úspěšní výcvikáři. Těch byl bezpočet a historicky prvním mistrem republiky ve sportovním klání pejskařů se stal v roce 1948 v Jablonci nad Nisou Jan Ditrich z Přerova s Dolly Steiger. Důstojným vykročením sportovců na mezinárodní pole byl úspěšný start Československého reprezentačního družstva v roce 1971, když na mistrovství Evropy ve Švýcarsku získal tým ve složení Ladislav Hůza, Zdeněk Babor, Václav Schober a Jan Dubový pod taktovkou Ladislava Kovalčíka zlatou medaili.
V dalších letech a zejména po roce 1989 se pak s úspěchy českých a slovenských kynologů natolik rozšířily, že jmenovat pouze některé a ještě jen ve sportovní kynologii by nebylo fér vůči ostatním reprezentantům i dalším psím sportům. Zapomínat nelze ani na mezinárodní výcvikové úspěchy kynologů s loveckými psy, našich kynologických záchranářů a vážnost v pejskařském světě si získali svými praktickými i soutěžními výsledky rovněž profesionálové z řad celníků, policistů, či příslušníků vězeňské služby a armády.
Výčet úspěchů by byl velmi dlouhý, a snad je na místě otázka, které milníky byly důležité pro úspěšný rozvoj naší kynologie. Myslivecká kynologie se u nás rozvíjela kontinuálně, neboť každý vladař či vládnoucí vrstva chápala, že lov může být úspěšný jen se psy a zelenou měli samozřejmě i psi pomáhající při práci u stáda dobytka a při hlídání. Ale jak to bylo se psy, kteří měli pomáhat především při zajišťování bezpečnosti lidí?
Slovo má opět Jiří Rulc. „Za první vykročení k využití psů přispívajících k bezpečnosti v naší zemi považuji rok 1909. Tehdy se objevili u četnictva první psi, přestože to bylo v Rakouskouherské monarchii zakázáno. Za další důležitý moment považuji využívání psů u ostatních silových složek Československa, to je v armádě, při hlídání hranic finanční stráží, později u celníků, ve vězeňství a po druhé světové válce při ostraze stání hranice. Psi od šedesátých let minulého století nahradili výbušné a elektrické jištění hranice, a na rozdíl od těchto prostředků nezabili jediného člověka.
Ke kvalitě služebních psů přispělo zřízení chovatelských stanic, počínaje tou první v Prackovicích v roce 1953. Výraznými pomocníky kriminalistů se stali psi cvičení od roku 1975 k pachové identifikaci osob, která slouží jako nepřímý důkaz v trestně právním procesu. Po otevření hranic v roce 1989 se na našem území objevily nové druhy kriminality a k zajištění bezpečnosti se začali ve velkém počtu cvičit psi pro vyhledávání výbušnin, zbraní, drog, nežijících osob, k zjišťování příčin požárů, většího počtu ukrytých bankovek i pašovaných živočichů a produktů z nich.
Za významné v naší kynologii považuji i to, že přes rozdělení Československa na dva státy, kynologové obou zemí nikdy nepřestali spolupracovat a vzájemně si předávat nejnovější poznatky z výcviku a praktického využívání psů,“ uzavírá výčet milníků Jiří Rulc.
Stoletá historie naší kynologie je bohatá a pestrá a nelze vyjmenovat všechny výcvikové a chovatelské úspěchy. Při stručném výčtu však dosud nebyli zmíněni čtyřnožci pomáhající handicapovaným lidem. I v tomto směru došlo v posledních letech k velkému pokroku, a nakonec nesmíme zapomenout ani na psí rodinné miláčky. O jejich příznivém působení při výchově dětí už byly popsány stovky stránek, stejně jako o významu psů pro poučení a relaxaci dospěláků.
A proč bychom měli znát historii kynologie? „Umožňuje nám poznat práci našich předchůdců, ať už její výsledky byly příznivé či nikoliv. To znamená, poučit se z chovatelských, výcvikových či metodických chyb a vyvarovat se jejich opakování. Oponuji značnou část diplomových prací týkajících se kynologie, a když jsem zjistil, že mnozí studenti pracují s fakty, které neodpovídají realitě, rozhodl jsem se zmapovat historii naší kynologie, aby posloužila všem, ať pracují se psy profesionálně, jako sportovci, či je mají doma jako pomocníky nebo jen miláčky,“ říká na závěr Jiří Rulc, autor knihy Dějiny služební kynologie.