Mezi tyto typické vlastnosti perliček můžeme zařadit plachost a velmi živý temperament, se kterým je spojena i vzrušivost perliček. Perličky co do charakteru můžeme zařadit dle Hippokratovy typologie temperamentu mezi choleriky, což znamená, že se dokážou velmi rychle vzrušit, a to na popud velmi slabého podnětu.
Perličky jsou dosti plaché. Tomuto jevu můžeme v určité míře předejít společným odchovem malých perliček ve společnosti kuřat, jelikož je většina plemen kura domácího ve většině případů oproti perličkám podstatně klidnější. Tím pádem dojde i ke zklidnění takto odchovávaných perliček. Další možností, jak snížit jejich plachost, je pravidelný kontakt chovatele s mladými a posléze i dospělými zvířaty.
Důležitým životním projevem perliček je také jejich hlasový projev. Perličky jsou společenským druhem, který je velmi hlučný – při sebemenším vzrušení vydávají velmi hlasitý povyk, což nám může, bydlíme-li v zástavbě rodinných domů, způsobit zbytečné problémy se sousedy. Jejich hlasové projevy nám na druhou stranu mohou posloužit k rozlišení pohlaví. Perličky volají typickým „to–ták–to–ták“, kdežto perláci jakoby „nadávají“. Mezi chovateli se traduje, že perliččí křik odhání z místa, kde jsou chovány, obtížné hlodavce, tedy především potkany. Do jaké míry je toto tvrzení pravdivé, nemohu potvrdit.
Perličky jsou velmi dobrými letci, je proto třeba věnovat pozornost oplocení výběhu, kde jsou chovány. Při vzrušení se velmi snadno vznesou a přeletí plot. Pokud jsou chovány v sadu, musíme si dát pozor, aby se na noc vracely do kurníku a nezůstaly hřadovat na některém ze stromů, kde by se mohly stát snadnou kořistí predátorů, například kuny nebo lišky.
Při manipulaci s perličkami je důležité zachovat trpělivost a vyvarovat se zbytečných prudkých pohybů, které by mohly perličky vyplašit. Když perličky chytáme, je ideální použít rybářský podběrák a poté chycené zvíře fixovat za běháky. V případě, že perličku fixujeme za jinou část těla, většinou se nám vysmekne a v ruce nám zůstane chomáč peří, které perličky instinktivně uvolní z peřových folikulů, aby se dostaly ze spárů predátora nebo chovatele.
Jak jsem uvedl, perličky si zachovaly po svých divokých předcích celou řadu vlastností – mezi ně patří také jejich nenáročnost, houževnatost a do jisté míry samostatnost. Oproti slepicím nejsou nijak zvláště náchylné k onemocněním. Pro jejich chov je ideální rozlehlý travnatý výběh nebo sad. V takovémto prostředí se perličky mohou věnovat sběru různého hmyzu a pastvě. Oproti slepicím mají tu výhodu, že nijak výrazněji nehrabou, nedochází tedy k tak výraznému poškození trávníku. Chov v takovémto optimálním prostředí s sebou ale přináší riziko, že perličky budou zanášet. Problém může nastat, když se nám nepodaří včas najít takto ukryté hnízdo a perlička zasedne na vejce. Může se totiž stát snadnou kořistí pro predátory.
Užitkovost perliček je kombinovaná, získáváme od nich jak kvalitní maso, tak vejce. Vejce perliček jsou velmi odolná, a to díky velmi pevné skořápce. Snáška se pohybuje v rozmezí 120–140 vajec. Hmotnost vajec je oproti slepičím nižší a pohybuje se v rozmezí 40–45 gramů. V podmínkách běžného drobnochovu perličky začínají se snáškou s přihlédnutím k průběhu teplot v zimních měsících, podobně jako krůty, na přelomu měsíce dubna až května. Snáška v zimních měsících je výjimečná. Inkubační doba perliččích vajec je 26 dnů, pud sezení na vejcích je u části populace zachován. Vzhledem k jejich velmi živému temperamentu není vhodné odchovávat malé perličky pod jejich biologickou matkou, která je může v afektu poranit nebo v horším případě usmrtit. Vhodnější je zvolit kvočnu, která je klidnější. Pod kvočnou odchované perličky jsou navíc mnohem klidnější.
V dnešním pokračování našeho seriálu o perličkách jsem se pokusil vystihnout některá úskalí spojená s jejich chovem, která by měl zvážit každý chovatel, jenž se plánuje chovem perliček zabývat.