Pocházím z chovatelské rodiny, můj děda z matčiny strany byl významným chovatelem hlavně přes drůbež, měl vyhlášené plymutky žíhané a pak přes holuby, věnoval se českým stavákům. Děda z otcovy strany a táta byli milovníci přírody. Já jsem zůstal někde na půli, fascinovali mě holubi, ale táhla mě i příroda. Udělal jsem lesnickou školu a nastoupil jsem do Šilheřovic do bažantnice k chovu bažantů, kde jsme se starali v rámci přiděleného úseku i o les. Nejdříve jsem byl lesník a od roku 1991 jsem byl vedoucí polesí a vedoucí bažantnice v Šilheřovicích. Na bažantnicích pracujete s živými zvířaty, musíte být u nich každodenně, včetně sobot a nedělí, při honech, ale je to práce nesmírně zajímavá.
Okrasné holuby jsem začal chovat v šesti letech a v roce 1962 jsem jako mládežník vstoupil do svazu chovatelů. Od té doby jsem činný v jedné organizaci. Když se nedávno slavilo padesáté výročí založení ludgeřovické ZO ČSCH, bylo mi současným předsedou sděleno, že jsem jediným žijícím zakládajícím členem. Život mi při chovatelství hrozně rychle utekl, ale byl pestrý a plný zážitků. Zprvu jsem choval velké spektrum holubů, od pražských rejdičů po slezské barevnohlávky či kingy. Při jedné návštěvě Slovenska, kde jsem trávil dovolenou, jsem byl požádán tamními chovateli, jestli bych za rok nepřivezl nějaké české plemeno, které u nich ještě není. Od mého strýce, chovatele moravských pštrosů červených, jsem dostal dva páry ve slušné kvalitě a ty jsem na Slovensku daroval místním chovatelům. Ti se mi chtěli odvděčit tím, co nebylo u nás a zavedli mě k chovateli velkých anglických voláčů, neboť ti se u nás ve větším rozsahu nikdy nechovali. Dostal jsem od nich darem dvě páry černých anglických voláčů, kteří mě ohromně upoutali. Věděl jsem, že chov vysokonohých rousných voláčů je náročný a navíc v době uzavřených hranic nebylo kde jít pro chovný materiál. Naštěstí se tito holubi v dobré kvalitě nacházeli na Slovensku, zejména v jeho východní části, kde jsem získal postupně spoustu přátel a jezdil tam pro chovný materiál. Chovám je už téměř 40 let.
Bylo to poté, co jsem již nějakou dobu choval velké angličany a zjistil, že mi je posuzovatelé velmi špatně posuzují. Toto plemeno zde bylo docela neznámé a bohužel ne všechny důležité plemenné znaky byly našimi posuzovateli správně vnímány. Tak jsem se den ze dne rozhodl, že budu posuzovatelem. Postupem času musím kvitovat, že posuzovatelský sbor šel vědomostně velmi nahoru a v posledních letech je opravdu na vysoké odborné úrovni.
U angličanů jsem již zůstal, je to holub mého srdce. Díky jeho chovu jsem získal spoustu kamarádů, přátel i na osobní úrovni, nejenom na Slovensku, ale postupně v celé Evropě, kde jsem začal poznávat kvalitní chovatele, špičkové chovy. Kdybych choval jiné plemeno, nedostal bych se do světa a tam, kde jsem dnes. Vše šlo ale postupně.
Teprve po roce 1989, kdy se otevřely hranice, se naskytla příležitost jet do Německa, do Rakouska i jinde, kde nejen u tohoto plemene, ale u celé řady jiných okrasných holubů, byla znát rozdílnost tamních a našich chovných záměrů a cílů i chovatelské metodiky. Tehdy jsme s Borisem Bockem z Košic dovezli ze západu spoustu holubů, které jsme dostali darem, a to díky př. Kuchshelmovi z Rakouska, který nás seznámil s tamními špičkovými chovateli a na jeho intervenci nám tito chovatelé darovali startovní chovný materiál. Dovezli jsme 70 anglických velkých voláčů, z nichž jsem si nechal nějaké černé a zbytek jsme darovali československým chovatelům sdruženým v klubu chovatelů tohoto voláče. Jak jsem zjistil, že československá linie je od dovezených holubů na hony vzdálena, poslal jsem všechny mé původní holuby př. Sadílkovi s tím, že mu celý chov daruji. Tomu udělali tito holubi obrovskou radost. Já jsem začal pracovat se dvěma importovanými páry černého zbarvení a počal budovat nynější chov. Časem jsem použil do černých i žluté a žlutě plavé holuby, neboť v chovu anglických voláčů byli na nejvyšší úrovni kvality. Černým rázem se bavím do dnešních dnů.
Bílé angličany chovám teprve posledních pět let, a to z důvodu, že u nás v republice nebyl znám v posledních letech jediný jejich dobrý chov. Co si pamatuji, tak pěkné bílé angličany měl naposledy př. Lelek, který je mnoho let po smrti. Několik kamarádů zde chová angličany červené, modré či žluté, ale bílí tady chyběli. Rád bych jim zůstal nakloněn i v budoucnu, neboť jsou tvarově dokonalejší než černí a dělají mi radost. Chovám sedm až deset párů bílých a kolem patnácti párů černých.
Po rozdělení republiky jsem přešel se čtyřmi dalšími chovateli anglických voláčů z celé ČR do českého klubu velkých voláčů. V klubu dělám poradce chovu pro anglického a pomořanského voláče, děláme každý rok speciální výstavu na konci října v chovatelské hale v Litovli, vždy s mezinárodní účastí. Pravidelně se zúčastňuji také evropských speciálek pořádaných Evropským klubem anglického voláče, kde jsem si šáhnul na holubářský olymp. Měl jsem několik evropských šampionů a dvakrát jsem byl mistrem Evropy. Jsou to úspěchy, kterých si nejvíce vážím.
Abych plemeno poznal blíž, objel jsem všechny chovatelsky vyspělé evropské země. Navštívil jsem Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko, Maďarsko, všechny známé chovatele. Poznal jsem spoustu kvalitních lidí. Asi před třiceti lety byli angličtí voláči nejlepší v Německu, ale již tehdy se na výborné kvalitě významně podíleli chovatelé jugoslávského původu pracující a žijící v Německu. Fungovala vzájemná spolupráce mezi Němci a chovateli ze zemí tehdejší Jugoslávie, přišli tam chovatelé jako Momčilovič, Miloševič, kteří se zakrátko stali majiteli nejlepších chovů. Prvně jsme poznali př. Momčiloviče, který nám byl velmi nakloněn a do dnešních dnů, kdy se již přestěhoval zpět do Srbska, daruje našim chovatelům spoustu holubů.
Začal jsem jezdit zejména do Chorvatska, neboť právě Chorvaté vynikají v černých angličanech. Srbové jsou dnes na nižší úrovni. Pokud dnes vidíme fotografie tohoto plemene ze světa, například z Ameriky, kde můžeme obdivovat jejich dokonalé tvary, tvar nohou, volatost, jsou to převážně potomci jedinců ve žlutém zbarvení z rakouského chovu př. Schustera nebo červení či žlutí importovaní od chovatelů z Chorvatska. Když potřebuji občas něco přikoupit, jezdím tedy do Chorvatska, dříve ke třem, dnes už jen ke dvěma chovatelům. Ctí tam perfektní čistou barvu, a to nejen u černých, ale také u červených a mají holuby jemné a elegantní. Není u nich tak populární žlutý či bílý angličan, modrý ještě, ale červený převládá. V Chorvatsku na speciálkách bývá do 300 kusů velkých angličanů, ale někteří špičkoví holubáři nevystavují na žádné výstavě. Takže je potřeba zmapovat situaci a nasměrovat se tam, kde je kvalita nejlepší.
Účastnil jsem se spousty výstav těchto voláčů, to mě obohatilo řadou zkušeností a poznal jsem i další plemena holubů a jejich kvalitu napříč kontinentem. To mi pomáhá při práci vedoucího sboru posuzovatelů již řadu let. Zvláště si vážím toho, že jsem v Lipsku posuzoval výstavu anglických voláčů u příležitosti stého výročí založení klubu anglického voláče v Německu. To byla velká pocta.
Dnes už ho nechovají jen bohatí lidé. Angličan dovede upoutat svojí elegancí a krásou kohokoliv. Má půvab, který nemá žádné jiné plemeno a pokud si ho oblíbíte, zůstanete mu věrní. Je rozdíl chovat velkého a malého angličana, který je jeho zakrslou formou. Mají hodně odlišný temperament. Malí jsou oblíbeni v Německu či v Holandsku. Jsou to dokonalí holubi, velmi dobře reproduktivní, kteří sami vychovávají mladé. Velký angličan je mnohem náročnější. Je potřeba mít instinkt, jak dát dohromady pár, který by přinesl kvalitní odchovy.
Znám chovatele v Německu, kteří se s třemi chovnými páry stali mistry Evropy. Sedly jim páry, které daly super odchovy, ale někomu se to nepodaří ani s padesáti páry. Anglický voláč velmi rád ukazuje jak kvalitativní růst, tak i stagnaci a propadání do podprůměrných odchovů. Je to nejen o citu, ale taky o štěstí, dát dohromady ty správné partnery. Nikdy nepáruji holuby tak, že bych vyvažoval přednosti jednoho partnera druhým. Pářím to nejlepší na to nejlepší. V zásadě neužívám do chovu holuby se slabě opeřenými prsty. Z rousných jedinců je úspěch daleko rychlejší. Dříve byly problémy s očima, neboť tady byly uzavřené chovy a nebylo do nich moc, co dát. Do černých i červených se dávali bílí holubi a to pak přinášelo problémy s barvou očí, které byly lomené, různobarevné a podobně. Dnes jsou černí v očích již dobří, občas to utíká v červených, nejenom u nás, ale i v Chorvatsku. Přesná měsíčková kresba je u anglického voláče spíše vzácná, bílý půlměsíc na voleti většinou připomíná jen tvar podkovy. Bílé růžice v ramenou křídelních štítů jsou důležité, neboť dodávají na estetice. Nesmí se to přehánět ani s počtem bílých letek. Ideál je 7x7 až 10x10, ale měl jsem i jedince s patnácti bílými letkami, kteří nevykazovali nežádoucí probělení v ramínkách. Velký problém jsou nečisté bérce, hlavně zabarvení v lýtkách, jehož stopy jsou často znát i po předvýstavní úpravě. Čím je holub kvalitnější v barvě, tím ochotněji se mu dostává barva do bérců, kde to dělá potíže. Myslel jsem si, že to srazím přes žluté holuby, ale nešlo to. Lepší situace je u červených. V odchovu se ale vždy nakonec něco správně kresleného objeví.
Ti se dostali v Evropě teprve nyní na pomyslný vrchol a tím i do vysoké obliby. Před 10–15 lety měli krizi, postrádali chovatele a zůstali v typu stát. Předčili je ostatní rázy, jen černí byli vždy na konci. Poslední roky se bílí stabilizovali, jeden z nejlepších chovů se nachází na Slovensku u Borise Bocka, který je stálicí v bílých holubech v Evropě, s nimi se zúčastňuje evropských výstav a jeho holubi jsou na špici. Teď začali být s nimi dobří Němci, jako Franz Huber, který sbírá evropské tituly. Od něho a př. Bocka jsem založil chov. Několik průměrných chovů bílých je v Maďarsku a jeden výborný v Rakousku, v Německu je pět až šest špičkových chovatelů rázu, kdežto v Chorvatsku s nimi začal první chovatel. Jsou chovatelé, kteří zbožňují vše v bílé barvě, a právě pro tyto jsou bílí angličani velkou výzvou. Já je mám ovšem proto, aby se tento barevný ráz u nás opět etabloval. Není možné jich mít jen pár nebo dva, to není množství, se kterým se dá něco šlechtit, něco dokázat, minimum je tak šest až osm párů.
Odchov vyžaduje speciální metodiku, která se neobejde bez pomocných holubů, chův, kteří nesou břímě odchovu na svých bedrech. Nechávám na každý pár anglických voláčů dva páry chův. Měl jsem tu již vše možné, ale poslední roky jsem byl spokojen s plemenem košoa, které jsem dovezl z Polska. Perfektně chovali, nebyli agresivní, na jednom metru čtverečním klidně seděly tři páry, mladí byli výborně nakrmení, ale jak jsem se přestěhoval na nový dům, jsou to přeci jen velcí holubi a někteří měli potíže při volném způsobu chovu vyletět do půdního holubníku. Proto jsem pořídil (staro)polské rysy původního směru šlechtění, kteří se typem rovnají původnímu užitkovému směru. Mám tady červené a žluté šupkaté a nějaké bělohroté rysy. Jsou to holubi lehčího směru do 500 gramů, perfektní rodiče, neagresivní, nenároční a dobří krmiči. Chovám na nich už 17 let. Na obměnu chovu si nechávám jejich odchovy v čisté kresbě, ale jinak na nich nic nešlechtím, jediným kritériem je schopnost vzorného odchovu.
U mladších anglických voláčů je problém s oplozeností. Někdy až ve druhém roce se to zlepší, proto zejména u mladých samců musíte být trpěliví. Angličan potřebuje na páření teplo, prostor a klid. Nesnažím se proto za každou cenu párovat již v zimě, ale čekám až na jarní oteplení, sezonu končím počátkem srpna. Druhá věc je snůška. Holubice snáší vejce velmi často tam, kde se zrovna nachází, málokterá poctivě nasedá do hnízda. Může tím zákonitě docházet k poškození vajec, proto budníky i podlahu pokrývá vrstva slámy, aby se náhodně snesená vejce nerozbila. Pokud voláči zasednou, nechám je sedět a pak jim podložím mladého rysa na odkašování. Další problém je kvalita holoubat. Vychází vše, od holubů s vícero vadami, až po špičkové, v průměru jedno špičkové holoubě na devět průměrných.
Nesnažím se holuby za každou cenu léčit a preventivně přeléčovat. Mým cílem je udržet dobrou kondici prostřednictvím přírodních doplňků a takto držet imunitu na vysoké úrovni. Provádím vakcinaci pharmavacem columbi II, mladé dvakrát, chovné jednou. Z doplňků se mi osvědčil promotor, různé vitamíny a nezapomínám na odčervení a odhmyzení. Výletci angličanů jdou u chův nejprve do školky, kde se naučí přijímat potravu. Pak jim dám léčivo adeno, 5 v 1, jako prevenci proti nemoci mladých holubů. Jinak celoročně používám přírodní výtažky bylin, propolis a med. Ví se o mne, že vystavuji velice zřídka. Zúčastňuji se pouze velkých výstav, a to celostátní výstavy a evropské speciálky velkých anglických voláčů, holuby po výstavě poctivě karanténuji.
Ročně mezi 60–70 angličany, z toho zůstane pět až sedm doma. Holub, kterého si doma nechávám, musí splňovat určité parametry. Již jak dávám holuby do páru, napíšu si délku jejich hrudní kosti, délku nohou, držení těla, stručný popis páry, sleduji pak vývoj jejich mladých a snažím se pracovat se závěry vzešlými z porovnání znaků rodičů a mladých. I z nejdelších „kostí“ vyskočí všechno, ale může vyskočit něco mimořádně dobrého. U mne je zásada, že nikdo si ode mne neodveze to, na čem mi záleží.
U Chorvatů je to něco jiného, mají třeba 200 holubů, mají linie a nachovají díky dobrému podnebí dost mladých. Lze u nich koupit vše, ale trochu slušný anglický voláč u nich pod 400 euro nejde, takže ceněné plemeno je to stále.
Nerozlišuji krmení letní a zimní, podávám kvalitní krmení celý rok, avšak bez obsahu ječmene. Směs si vytvářím sám a obsahuje jako základ pšenici, dále oba čiroky, kukuřici, slunečnici, hrách a pelušku, proso, trochu podávám i řepky, tak do dvou procent. Obdobně krmím i chůvy, ale těm přes zimu krmnou dávku ochudím o čiroky a proso. Krmím dvakrát denně, ale vždy tak, aby do dalšího krmení zůstaly v krmítkách nějaké zrniny. Angličtí voláči by neměli mít pocit hladu. I přitom konstantně předvádí svoji volatost v obou pohlavích.
Mí holubi rádi pobývají v nezastřešené voliéře o půdorysu 4x4 metry, komorový holubník v hospodářské budově je stejné velikosti, cihlový. Nahoře v patře mám půdní holubník pro chůvy, kterým umožňuji v době odchovu každý den volný prolet. Mají možnost si najít různé doplňky stravy na přilehlém poli, na naší zahradě, vykoupat se a vyhřát na sluníčku.
Poslední léta mám na ozdobu ještě starvičské staváky, kteří jsou moji srdeční záležitostí, neboť pochází z naší oblasti. Jsou to holubi v barvě červeného bělouše, velmi letově zdatní, dobře stavící a v letu obratní. Používám je jako pomocné chůvy, neboť jsou nejen temperamentní, ale i velmi plodní.
Pořídil jsem si také poštovní holuby, se kterými jsem vstoupil do spolku a začal závodit. Nečekám závratné úspěchy, ale chci si rozšířit chovatelské obzory vhodným doplňkem chovu. Můj nově zbudovaný chov obsahuje dvacet párů poštovních holubů, kteří mi po odchodu do důchodu doplnili mé aktivity. Když je závod a čekám na přílet holubů ze závodu, mohu se při čekání kochat anglickými voláči. Je to krásná kombinace pozorovat ušlechtilost okrasných holubů a letové mistrovství holubů poštovních s nezbytnou dávkou adrenalinu, jestli ze závodů přiletí mezi prvními.