Čejka jižní patří spolu s dalšími 23 druhy do rodu Vanellus. Různé druhy mohou být alternativně řazeny do jiných, samostatných rodů, držme se však této klasifikace. Čejky najdeme v čeledi kulíkovitých (Charadriae) náležejících do řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). Mezi jejich další příbuzné tak patří dobře i méně známí ptáci, jako jsou ústřičníci (Haematopodidae), tenkozobci (Recurvirostridae), dytíci (Burhinidae), ouhorlíci (Glareolidae), sluky (Scolopacidae), chaluhy (Stercorariidae), racci (Laridae), zobouni (Rynchopidae), alky (Alcidae), ostnáci (Jacanidae), slučice (Rostratulidae), pobřežníci (Dromadidae), srpatky (Ibidorhynchidae), dropíci (Pedionomidae), písečníci (Thinocoridae) a štítonosi (Chionidae).
Samotná čejka jižní je 32 až 38 cm dlouhý bahňák vážící 250 až 425 g. Určitými znaky je podobná u nás hojné čejce chocholaté, je však výrazně pestřejší. Nejvýraznější znak, který obě čejky spojuje, je chocholka na hlavě. Jedná se dokonce o jediný jihoamerický druh, který chocholku má. Zřejmě proto dostala v angličtině jméno „southern lapwing“, tedy jižní čejka, jelikož naše čejka chocholatá má v angličtině pojmenování „northern lapwing“, tedy severní čejka. Osobně si však myslím, že český ekvivalent čejka jižní příliš vhodný není a neznalému člověku tento název nic nenapoví. Vždyť všech 23 druhů čejek žije na jižní polokouli, takže jsou také „jižní“. Bylo by tedy určitě více vhodné označení „jihoamerická“. Tento název se dokonce více šíří a používá například mezi chovatelskou veřejností. Naopak znak, který čejka jižní má a čejka chocholatá jej postrádá, je výrazná kostěná ostruha na ohbí křídel. Má ji více druhů čejek, ale mezi ptáky je to znak velice ojedinělý.
V Jižní Americe se jedná o běžného a široce rozšířeného ptáka, s výjimkou hustě zalesněných oblastí (především Amazonie), nejvyšších míst And a suchých pobřeží velké části západu Jižní Ameriky. Poměrně běžný je i v estuáru Rio de la Plata. V posledních desetiletích se šíří severní cestou, tedy do Střední Ameriky. V roce 1961 se objevila v Trinidadu, v roce 1974 v Tobagu a na obou ostrovech, kde se jejich počty rapidně zvýšily. V roce 2007 byl pozorován jeden pár na Barbadosu, který zde úspěšně vyhnízdil.
V rámci areálu vytváří tři až čtyři poddruhy, které se jemně liší proporcemi, zbarvením hlavy a hlasem:
•
V. c. caynennensis – Kostarika, Panama a sever Jižní Ameriky (severně od Amazonky), směrem na jih do severovýchodního Peru (Loreto). Nedávno se rozšířila do Nikaraguy.
•
V. c. lampronotus – oblast jižně od Amazonky, přes střední, východní a jižní Brazílii do severní a východní Bolívie, Argentiny a Uruguaye.
•
V. c. chilensis – střední Argentina (Mendoza) a střední Chile (Atacama, zaznamenána severně od Antofagasty) jižně na souostroví Chiloé a přístav Comodoro Rivadavia.
•
V. c. fretensis – jižní Chile a jižní Argentina.
Vanellus c. fretensis z Patagonie bývá slučována s nominátním poddruhem V. c. chilensis. Severní poddruhy V. c. caynennensis ze severního a V. c. lampronotus z jižního povodí Amazonky bývají občas dokonce rozlišovány jako samostatný druh V. cayenennsis. Mají více hnědou hlavu (především ptáci ze severního povodí) a bílé lícní pásy nedosahují temene. Nicméně ptáci z hlavní oblasti Uruguaye se postupně slučují, toto je však známo pouze z této jediné lokality. Samotný druh bývá také vyčleňován jako monospecifický rod Belonopterus.
V červeném seznamu ohrožených druhů je vedena jako LC (Least concern), tedy málo dotčený taxon. Její populační tendence je stoupající.
Žije především v okolích břehů tekoucích a stojatých vod a otevřených travnatých pláních s nízkou vegetací. V přírodě značně benefituje díky rozsáhlému chovu dobytka, který jí umožňuje stále zvětšovat oblast jejího rozšíření. Živí se především hmyzem (typicky rovnokřídlými), žížalami a jinými pozemními bezobratlými. S oblibou také požírá malé ryby. Při lovu používá techniku běhu a číhání, často loví v hejnech. Aktivní je také v noci. Snůška obvykle čítá 2–3 (vzácně 4) vejce. Ta jsou olivově hnědá a svou texturou dokonale maskovaná k zemi. Vejce i mláďata velice hlučně a agresivně brání.
Jak píši výše, pořídil jsem si pár těchto čejek na podzim roku 2016. Do venkovní voliéry jsem je z důvodu obav z nízkých teplot neumísťoval a po nezbytné karanténě byly přemístěny do zimoviště, které tvoří místnost o ploše 7 m2. Jako substrát jsem použil dřevěné peletky, které se mi prozatím z podestýlek osvědčily nejlépe. Zimovány byly ve společnosti páru čejek australských (Vanellus miles), špačků rudokřídlých (Onychognathus morio) a samice spáráka hnědého (Crinifer piscator). Toto seskupení fungovalo zcela bezproblémově a až doposud byli ptáci zimováni v této kombinaci. Zkoušel jsem také zimování ve společnosti lichého jedince čejky chocholaté (Vanellus vanellus). I když s čejkami australskými ptáci žádný konflikt neměli, přítomnost čejky chocholaté agresivně odmítali. Předpokládám, že důvodem může být větší podobnost obou druhů zvýšená i chocholkou. Důvody kvůli přítomnosti stejného pohlaví bych vzhledem k čejkám australským neviděl. Navíc čejky australské, které se od obou druhů výrazně liší, neměly s přítomností čejky jižní ani chocholaté žádný konflikt a vždy se s nimi shlukovaly do skupinek.
Minimální teplota je vždy nastavena na 10 °C, ale především pro komfort jiných druhů ptáků. Na jaře 2017, v době, kdy se teploty trvale přehouply nad bod mrazu, byly přemístěny do voliéry o rozměrech 3×4×2,5 m (dך×v), která je vegetací formována jako „stepní“ voliéra. V té je čekala společnost dalších novosvětských druhů ptáků – byli to křepel Gambellův (Callipepla gambelii), holub pikazuro (Patagioenas picazuro), hrdlička černouchá (Zenaida auriculata), holoubek šedomodrý (Claravis pretiosa), holoubek vrabčí (Columbina passerina) a Hýl mexický (Haemorhous mexicanus). Tato společnost byla naprosto bezproblémová a mezi čejkami a ostatními druhy ptáků nebyl žádný konflikt.
Ve stejném roce čejky dvakrát zasedly na snůšku tří vajec. Na obou snůškách, snesených v květnu a červenci, pečlivě seděly, vejce byla neoplozená. Jejich pečlivost při sezení a hnízda samotná mi však dávala naději do další sezony, kdy budou oba ptáci starší. Nutno také podotknout, že při sezení na vejcích čejky velkou agresivitu nevykazovaly. Pták se vždy snažil co nejvíce přitisknout k zemi, abych si jej na hnízdě nevšiml, a jiné ptáky neodháněli.
Z důvodu rekonstrukce zmíněné voliéry jsem po přezimování na jaře letošního roku (13. 4.) přemístil čejky jižní spolu s holuby pikazuro do velké síťové voliéry určené pro africké druhy ptáků. Voliéra má polokruhovitý tvar s nejdelší stranou 10 m, je k ní připojen zálet. Porostem se také snažím vytvořit spíše „stepní“ ráz. Dočasně tak přibyly do společnosti kohouta perličky chocholaté (Guttera pucherani), pár frankolínů žlutohrdlých (Francolinus leucoscepus), holubů guinejských (Columba guinea), holubů narůžovělých (Aplopelia larvata), hrdliček temných (Streptopelia lugens), červenookých (Streptopelia semitorquata), senegalských (Spilopelia senegalensis), turaků chocholatých (Tauraco persa buffoni) a toků rudozobých (Tockus erythrorhynchus). Toto seskupení také fungovalo velice dobře a čejky neměly s žádným druhem žijícím spíše ve spodním patře problém.
První vejce snesla samice 22. 4. Poté přišla sobota 28. 4. a čejky znovu zasedly, tentokráte na snůšku čtyř vajec. Vybraly si dolík v trávě, který byl z jedné poloviny krytý velkým, tři metry vysokým trsem ozdobnice obrovské (Miscanthus floridulus). Také zde se chování čejek nijak radikálně nezměnilo. Samozřejmostí bylo lehké odehnání příliš troufalého zvědavce. Zlom však nastal 26. května, kdy se z vajíček vylíhlo jedno mládě, druhé pak následující den (jedno vejce se ztratilo záhy po zahájení inkubace, poslední vejce bylo neoplozené). Čejky začaly být k ostatním ptákům vysoce agresivní a nechtěly pustit žádného ptáka na celou plochu voliéry, i když se jednalo o místo za rohem či za vegetací, kde neměly vizuální kontakt. Jediný, kdo jejich spíše psychickému tlaku odolal, byl kohout perličky. Na něj útočily také, ale nadneseně bych mohl říct, že si z nich nedělal těžkou hlavu. To, co se dělo ve větvích voliér, je nezajímalo, nechtěly však žádného ptáka pustit na dlouhou dobu na zem.
Vodu i krmení jsem tedy rozmístil na více míst. Problém byl pouze u frankolínů a holubů narůžovělých, tedy ptáků, kteří většinu dne pobývají na zemi. Ty jsem musel přemístit do zázemí. Ostatní ptáky na zemi začaly plně tolerovat až na přelomu září a října, tedy po dlouhých pěti měsících! Poté jsem přidal zpět i frankolíny a holuby narůžovělé. Mne po celou dobu odháněly a lákaly pryč od hnízda spíše hlučným voláním. Pro zájemce je dobré zmínit i to, že jako jiné druhy čejek jsou aktivní a často i dosti hlasité také během noci.
Mláďata rostla velice rychle, na konci prvního měsíce života se jim začínala objevovat chocholka a náznaky dospělého šatu a na konci srpna již měla šat podobný dospělým ptákům. Znaky typické pro dospělé ptáky jako výrazné, rudé okruží oka či barvu zobáku a nohou získají ve druhém roce života. Největším problémem při jejich odchovu kromě agrese v kombinovaném chovu byl pohyb ve voliéře. Mláďata byla pro svou velikost a především dokonalé krycí zbarvení doslova neviditelná, dokud se nedala do pohybu. První měsíc jsem se tak musel po voliéře, která je na většině míst hustě zarostlá trávou, pohybovat doslova krůček po krůčku a mít oči neustále namířené na zem.
Poslední kapitolou, kterou chci přiblížit, je samozřejmě krmení. Celoročně jsou ptáci krmeni granulemi Mazuri Waterfowl starter, které jsou vhodné svou velikostí, také vím, že je pro bahňáky používají i zahraniční chovatelé. Tyto granule podávám i do vody, ale ptáci je z ní berou neochotně. Každodenně tedy dostávají tyto granulky obohacené o sušené gammarusy a krevetky, vařenou rýži, strouhané vejce a v prstech rozmělněné tofu. Samozřejmostí jsou mouční červi a zofobasi. Velice ochotně berou také malé rybky o velikosti 3–5 cm. Podíl červů a rybek samozřejmě měním dle roční doby. V době vylíhnutí mláďat jsem řešil problém krmení takto malými „hmyzáky“. Jednoduché řešení se nalézá v muších larvách, tzv. pinkách. Jsou pro mláďata velice vhodné pro svou velikost, měkkou kutikulu a výživnou hodnotu. Do vody jsem v prvních dnech mláďat zkoušel dát také patentky a nitěnky, ale dospělí ani mláďata si jich nevšímali. Dvakrát týdně dostávají do stravy probiotika, jednou týdně vitaminy a minerály.
Upřímně doufám, že tento článek bude alespoň pro někoho užitečný a počet chovatelů čejek se zvýší. V současně době si v naší vlasti můžeme vybrat minimálně z pěti druhů čejek a větší zastoupení v našich chovech si určitě zaslouží!