Člověk a pes aneb hormon lásky

Tým japonských vědců vedených Takefumim Kikusuiem podrobně zkoumal adaptaci psů na život s lidmi. Výsledky výzkumu jsou v mnohém docela překvapivé.

Pohled do očí

Upřený pohled do očí je většinou v živočišné říši hodnocen jako výstraha, či dokonce výhrůžka nebo hrozba. Tak je tomu i u vlků, přímých prapředků našich domestikovaných psů. Dominantní zvíře (v tomto případě vlk) upře pohled na jiné, které stojí v hierarchii níže, podřízený vlk odvrátí hlavu a zaujme submisivní pozici. Totéž funguje i ve společenství psů.

U psa, který hledí do očí svému milovanému pánovi, tomu tak není. Lidé se rádi dívají do očí svých psů a platí to i naopak. „Lidé a psi se rádi dívají navzájem do očí,“ tvrdí Takefumi Kikusui. „To je krajně nezvyklé, neboť ve světě zvířat pohled do očí signalizuje otevřenou hrozbu. Člověk a pes to ale tak nevnímají.“

Pokyn očima

Tým vědců experimentálně dokázal, že pes reaguje na lidský pohled. Když člověk „ukáže“ pohledem, pes jeho vzkaz zachytí a pochopí. (Něco podobného prý nezvládne ani šimpanz.) Je zajímavé, že člověkem odchovaná vlčata reagovala na pohyb pohledem ještě lépe než štěňata. Vědci si však všimli, že ani malé děti na „ukázání pohledem“ v podstatě nereagovaly. K zásadní změně došlo, když se na dítě nejprve promluvilo a teprve potom se mu ukázalo pohledem. Za této situace již i velmi malé děti pohledu rozuměly. Člověk na pohled reaguje, až když se ubezpečí, že pokyn pohledem je určen právě jemu, neboť v lidské společnosti je příliš mnoho příležitostí k zachycení cizích pohledů.

Vědci pochopili, že pes reaguje přesně tak jako malé dítě. Bez vyslovení svého jména nechává pokyn pohledem bez povšimnutí. Pokud je nejprve upozorněn hlasem, pochopí, že je pokyn určen jemu, a reaguje na pokyn pohledem mnohem rychleji a spolehlivěji než nejinteligentnější vlk.

Hormon lásky

V lidské společnosti pohled upevňuje vzájemné rodinné či partnerské svazky. Když matka hledí do očí svému dítěti, uvolňuje se v jejím těle oxytocin. Tato látka nabudí v jejím mozku potřebu starat se o dítě a chránit je. Chová-li se podle tohoto silného nutkání, uvolní se v jejím těle další oxytocin. Podle vědců je „oxytocinový kolotoč“ jedním ze základních faktorů mateřské lásky. Oxytocin se při pohledu do očí vyplavuje i v dítěti; proto je matka pro dítě tím nejdůležitějším, nejbližším a nejmilovanějším člověkem.

Oxytocinová „povodeň“, která vzniká při pohledu do očí, je zodpovědná i za partnerskou lásku mezi mužem a ženou.

Vědci exaktně prokázali, že vazby mezi zvířaty mají opět oxytocinový základ. Oxytocin se však mezi nimi nevyplavuje díky upřenému pohledu (ten je vnímán jako hrozba), ale projevuje se jinak: například šlechtěním, vzájemnou péčí o srst (či o peří) atd.

Domestikovaný pes je vzácnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Mezi příslušníky svého druhu používá pohled do očí taktéž jako varování či přímou hrozbu. Pohled do lidských očí však pro něj má prakticky stejný význam jako pro člověka.

Mezidruhová láska

Takefumi Kikusui a jeho vědecký tým prokázal, že když se pes a jeho pán dívají navzájem do očí, rapidně stoupá hladina oxytocinu nejen v organismu člověka, ale i v organismu psa. Tento hormon lásky naladí mozek člověka i psa na stejnou láskyplnou notu. „Pes hraje na strunu, kterou máme v mozku připravenou pro navázání vztahů s lidmi,“ shrnuje výsledky bádání Takefumi Kikusui. „A to je důvod, proč se mají psi a lidé tak rádi a proč lidé mohou vnímat svého psa jako člena vlastní rodiny.“ 

Všechno má svůj háček

Tým Takefumiho Kikusuie šel ještě dál. Zkusili experiment, kdy psům stříkli do čenichu oxytocin ve spreji. Psi se pak dívali lidem do očí mnohem déle a naopak lidem stoupala v tělech hladina oxytocinu znatelně více než obvykle. Ale: délka pohledu do lidských očí narostla po „sprejovém oxytocinu“ pouze u fen! Psí samci na sprejový koktejl nereagovali. Vědci to vysvětlují faktem, že silné zvýšení oxytocinu vyvolá u samců nepřátelské a agresivní reakce vůči cizím psům z jiných smeček. U samic však oxytocin zášť a agresivitu nevyvolává.

Může za to domestikace

Vědecký tým došel k názoru, že tento obdivuhodný mechanismus „oxytocinového kolotoče“ je výsledkem dlouhodobé domestikace. Svůj rezultát podpořili pokusy s ochočenými vlčaty. Malí vlčci byli sice na své ošetřovatele zvyklí a projevovali se k nim přátelsky, do očí se jim však dívali jen výjimečně a letmo. Přitom koncentrace oxytocinu byla v jejich tělech naprosto konstantní. Takefumi Kikusui výsledky náročných experimentů shrnul do jediné věty: „Psi si jako jediní ze všech zvířat osvojili stejný vzorec lásky, jaký používají lidé.“

Je pes vlk?

„Veškeré vědění,

souhrn všech otázek a odpovědí,

je obsaženo v psovi.“

Franz Kafka: Zkoumání psa

 

Je pes vlkem? L. David Mech, jeden z nejuznávanějších znalců vlků, problém otočil a tvrdí: „Vlk je velký divoký pes, původní pes.“

Otázky světa psů jsou úzce spjaty s otázkami světa vlků. Neboť psy můžeme bez rozpaků a bez váhání považovat za „vlčí vyslance“ ve světě lidí. A to, i když se to někomu může zdát neuvěřitelné, vždy: ať už máme na mysli německou dogu, aljašského malamuta, peruánského naháče, york­shirského teriéra, nebo voříška neidentifikovatelného původu… Avšak oba světy, i když jsou si v mnohém velmi podobné, nelze zaměňovat. „Pes není vlk,“ napsal Jeffrey Moussaieff Masson v knize Psi v lásce nelžou. „Psi nejsou divoká zvířata a do určité míry se musí začlenit do naší společnosti, nebo jejich život skončí tragicky.“

Za tu závratně dlouhou dobu, kdy člověk psa domestikoval, se pes pod jeho vlivem zvolna měnil. Znalec psovitých šelem John Paul Scott ale namítá: „Existují pádné důkazy o tom, že každý základní vzorec, který nalezneme u psa, se vyskytuje rovněž u vlka. To znamená, že navzdory staletím záměrného výběru se v oblasti chování neobjevilo nic úplně nového.“

Peter Steinhart ve své inspirativní knize Ve společnosti vlků líčí zajímavé postřehy a zkušenosti. Tvrdí, že vlci se sice chovají jako psi, ale opačně to rozhodně neplatí. Vlci jsou mnohem vážnější a soustředěnější – je to pochopitelné, neboť na těchto základních atributech spočívá jejich samotná existence a úspěšnost jejich přežití. Jejich zaujatou soustředěnost nám prozrazují již jen jejich stopy: psi přebíhají ze strany do strany a stále se nechávají něčím rozptylovat, zatímco vlci směřují soustředěně k cíli své cesty. „Vlci pro přežití musí znát řadu věcí,“ tvrdí Peter Steinhart. „Psi potřebují poznat pouze nás. Vlci mají mnohem hlubší vztah k přírodě. Pro psa jsme krajinou my. Vše nezbytné dostává od nás. Vlk je naproti tomu naprosto soustředěný: vnímá signály všeho druhu – od zpěvu ptáků přes jemné vůně rostlin až po zvířata táhnoucí po větru – a poznává z nich, kde se nachází kořist a soupeřící dravci.“ Hřebík na hlavičku „psího problému“ trefil Peter Steinhart svou výstižnou definicí: „Evoluce u psa nevylepšila schopnost řešit problémy, pouze umění komunikovat s člověkem.“ (Myšlenky Petera Steinharta zaznamenal ve své knize Psi v lásce nelžou Jeffrey Moussaieff Masson.)

Profesor psychologie Harry Frank z Michiganské univerzity studoval psy i vlky a tvrdí: „Pro psa je daleko výhodnější naučit se chápat co nejlépe lidské chování a sdělovat svá přání člověku, protože lidé jsou nejdůležitější složkou prostředí a poskytují mnoho vizuálních a zvukových informací.“

Zoologové, kteří studují psy i vlky, charakterizují psy jako mladé nedospělé vlky, které celoživotně poznamenaly juvenilní znaky. „Lidé jsou neoteničtí (lpějící na mládí – pozn. aut.),“ napsal Stephen Jay Gould, „a neoteničtí jsou i jejich psi.“ „Vedoucí vlk ve smečce se psovi v ničem nepodobá, podřízení vlci mají s domácími psy více společného,“ tvrdí Jeffrey Moussaieff Masson.

Co však nejvíce spojuje společenství vlčí smečky se společenstvím smíšené smeč­ky – člověka a psa? Co nás na psech tak fascinuje? Michael Fox to výstižně pojmenoval: „Pochopení, odpuštění, věrnost, důvěryhodnost a otevřenost, odhodlání a skutečná a bezpodmínečná láska se vyskytují v rodině vlků, čistých bratranců psa, nepoznamenaných vlivem člověka.“ Totéž platí pro psy v jejich vztahu k nám.

„Strávili jsme přes deset tisíc let tím, že jsme se snažili zbavit psa vlčího dědictví, a teď se občas ptáme, zda jsme se neubírali špatným směrem,“ napsal Jeffrey Mous­saieff Masson v knize Psi v lásce nelžou. A na jiném místě dodává: „Pravděpodobný zdroj nově nalezené lásky k vlkům lze spatřovat v čím dál hlubším porozumění pro vlčí chování našich psů. Vlci nás možná nemilují, ale psi určitě ano. Zdá se, že lidstvo alespoň jednou překonalo mezidruhovou bariéru. S žádným jiným zvířetem se nám to dosud nepodařilo. Náš vstup do nejvnitřnějšího světa psů je jednou z největších záhad přírody.“