Několik poznámek k vrabcům
Naši vrabci
V našich krajích žijí dva druhy vrabců. Jednak vrabec domácí a potom o něco menší jeho příbuzný – vrabec polní. Oba dva druhy vám chci představit na fotkách, které lze nazvat portrétními. Vrabce domácí jsem kdysi vyfotil v takovém příručním, skládacím ateliéru na diapozitivy 6×6. Vrabce polního pak mám již na modernějším záznamovém zařízení přímo z přírody. Oba dva druhy našich vrabců žijí jistým společenským životem, ale my lidé o tom zase tolik nevíme. Vrabci domácí takto žijí více než ti polní, respektive je to u nich nápadnější. Oba dva druhy lze označit jako synantropní, to znamená, že si libují v okolí lidských sídel. Vrabci domácí jsou vázáni na lidská sídla více než ti polní, od zástavby se v podstatě moc nevzdalují.
Pět let sleduji ptáky na místě, kam létají na grit. To místo leží od posledního domu nejbližší vesnice asi 300 metrů. Vrabci polní sem létají sice řídce, ale pravidelně. Za pět let jsem tady v letošním roce zastihl jen jednu jedinou samici vrabce domácího. To je určitě nepoměr, kterého si musíte všimnout. Protože si všímám ptáků po celý svůj život, vzpomínám si, že dříve se vrabci domácí chovali poněkud jinak. Dříve měli život viditelně volnější, než jej mají dnes. Stohlavé hejno vrabců pohybující se v polích mimo zástavbu jsem neviděl desítky let. Jejich volně postavená hnízda ve větvích osamělého smrku na kraji vesnice jsem naposledy viděl na Vysočině na počátku osmdesátých let minulého století. Dnes jsou společenstva vrabců zalezlá v nějaké neprostupné vegetaci a hnízda si staví výhradně v dutinách někde pod střechou. Jejich dnešní chování lze docela dobře pochopit. Dříve byl predační tlak podstatně menší.
Vrabec je nejoblíbenější kořistí celé řady predátorů, nakonec i lidé si dopřávali vrabců k jídlu často. Žijí mezi námi dosud i pamětníci. My ostatní si takovou skutečnost můžeme již jen odvozovat od názvů některých, dosud oblíbených jídel. Nejznámější budou asi moravští vrabci. Člověka tedy můžeme v současnosti z řady predátorů vrabců v podstatě vynechat. Ostatní ne.
Populace krahujců, kteří se živí hlavně ptáky, je mnohem početnější než dříve. Krahujec je přitom chráněný živočich, kterým se ohánějí ekologové při každé příležitosti. Podle německého ornitologa Uttendörfera je potrava krahujců složena v hnízdní sezoně z 97,8 % z ptáků. Z toho něco více než 10 % tvoří vrabci domácí, kteří jsou jejich nejčastějším úlovkem. Vrabci to dobře vědí, proto jsou většinu času zalezlí v nějaké husté vegetaci.
Podíváme-li se na statistiky tohoto pilného ornitologa, nemělo by nám uniknout ani další pořadí početnosti kořisti krahujců. Po nejpočetněji zastoupeném vrabci následují pěnkava obecná, drozd zpěvný a skřivan polní. Všechny tři druhy z naší přírody téměř zmizely. Dalšími významnými predátory vrabců jsou dnes všudypřítomné sojky a straky. Těch je příliš. A nemohu zapomenout ani na kuny, kterých je v okolí zástavby opravdu hodně a jež najdeme i na místech, na kterých bychom je nečekali.
Potrava vrabců
Lidé si spontánně dělili ptáky na užitečné a neužitečné. Hmyzožravé ptáky řadili mezi užitečné, ty ostatní spíše mezi neužitečné, přičemž na mnohé druhy byl lidský pohled neutrální. Vrabec, který žije od nepaměti v blízkosti lidí, byl vždy považován za škůdce, příživníka. Docela nespravedlivě. Dokonce byl takový pohled hrubě zneužit i v politice. V Číně, v čase kulturní revoluce velkého kormidelníka Mao Ce–tunga, bylo vypočítáno, kolik ztrát na úrodě obilí nesou vrabci. Lidé byli nahnáni na střechy domů, kde mávali čepicemi tak dlouho, až unavení vrabci popadali na zem. Alespoň takhle to u nás prezentoval socialistický tisk jako zprávy z Pekingu. Není ale jasné, jestli v Pekingu šlo o vrabce domácí, protože odborná literatura je na mapkách výskytu v této oblasti vůbec nevede. Lidský pohled bývá ve většině případů hodně povrchní.
Vrabci jsou ve své podstatě všežravci. Můžeme je sice řadit mezi zrnožravé ptáky, protože dovedou konzumovat zralá semena jak moučného, tak olejnatého typu, která loupou ze slupky. Na vlastní oči jsem viděl, a mohu to tedy potvrdit, že loupou proso, lesknici, slunečnici i další semena, kterými jsme zvyklí krmit klecní ptáky. Otázkou je pšenice. Třeba astrildovití berou pšenici jen namočenou, tvrdou ji nemohou loupat. Jenže – jak nasypete slepicím, slétnou se i vrabci. Co by tam asi jiného žrali? Co když z těch slepic padají macatí čmelíci?
Tak jsem kdysi tamhle ve Vránově chytil pár vrabců a umístil jej na půdě do opuštěné voliéry, kde předtím choval ptáky bratr. Krmení jsem jim nedal, bylo tam dost zbytků po předchozích obyvatelích, dostali jen vodu. Do hlubšího krmítka jsem odpočítal 100 zrn pšenice. Po týdnu jsem vrabce okroužkoval a vypustil. Zrna pšenice jsem přepočítal, zbylo jich 99. Nebyl to v podstatě žádný výsledek. Proč mě to zajímá? Když pšenici namočíte, výrazně zvětší svůj objem. Kolik asi může vrabec spolknout pšeničných zrn, když je nemůže loupat, aniž by mu prasklo vole? Co vlastně hledají u slepic, když vlezou až do kurníků? Koneckonců slepicím se sype obvykle někde jinde než právě v kurníku. Jedinou jistotou je, že vrabci si libují ve společnosti hrabavých. A to i ti polní.
Dívám se přes foťák asi na pět bažantích slepic, které vylezly na volné prostranství poblíž krmelce. Asi jim tam myslivci něco sypou. Zdálo se mi, že se tam mezi nimi ještě něco hemží, a tak jsem zmáčkl spoušť. Doma v počítači si to zvětšil – a heleme se, bylo to hejnko polních vrabců. Nějaké to krmení bylo dobré i pro ně a bažanti jim asi dávali pocit bezpečí.
Řekl bych, že vrabci jsou sice všežravci, ale s výrazným sezonním zaměřením. Od jara do podzimu jsou výrazně hmyzožraví a výhradně hmyzem krmí i svoje mláďata. Na fotce, která to dokazuje, představuji vrabce se zobákem plným housenek. V jarním čase mohou škodit především vyštipováním pupenů. Bratr jim nemůže přijít na jméno, protože bývají ukryti v keři zlatice a ten mu zjara nekvete. Všechny okvětní pupeny totiž vrabci sežerou. Viděl jsem je žrát pupeny smrku. Jednoho mladíka jsem pozoroval, jak s chutí sežral celý květ bílého jetelíčku. Musí udržovat nějaký signální systém. Jeden vrabec našel v trávě něco zajímavého a v tu ránu jich tam bylo tucet. Nastala žranice. Když jsem si to potom zvětšil, lovili okřídlené mravence. To je také zajímavé. O okřídlené mravence mají enormní zájem všichni. Na krmítku, na slunečnici, jsem zastihl vrabce jen ojediněle. Tady převládají sýkory všech druhů, vrabci jsou plaší. Sýkory vědí o novém zásypu nejdéle do dvou hodin. Druhý den vídám v okolí i krahujce a vrabci, ti o nich asi vědí také.
Vybarvení vrabců
Rozlišujeme v podstatě čtyři typy vybarvení. Samce, samice a potom vybarvení prosté a šat svatební. Na fotkách vám představuji portréty samce i samice vrabce domácího ve svatebním opeření. U samců se uvádí, že v čase rozmnožování mají samci celý zobák černý. Většinou ano, ale ne vždy. Teprve na detailech fotografií pořízených z velké dálky mohu vidět, že někteří jej celý černý nemají, a dokonce je i vidět, že jsou to mladíci z pozdních hnízdění předešlého roku, kteří nejsou dosud nijak výrazně vybarvení.
Všechny skupiny volně žijících živočichů, kteří se pohybují v nějakých společenstvech, ať jsou to hejna, nebo stáda, musí dodržovat řád takové skupiny. Všichni ve skupině nemají stejné společenské postavení. To je skutečnost, která je a současně není všeobecně známá. Chovatelé mnohokrát činili pokusy s chovem větších skupin jednoho druhu ptáků ve společných voliérách. Sice to jde, ale obvykle se nakonec ukázalo, že spolehlivě hnízdí pouze dominantní páry, ti ostatní vedle nich jen tak vegetují.
Asi před půlstoletím byla v chovatelském časopise publikována japonská studie o společném chovu kanárů. Za tím účelem byla postavena jakási kombinovaná voliéra, do které měli všichni přístup, a okolo menší klece, které představovaly výsostné území jednotlivých párů. Takhle nějak funguje i život vrabců v přírodě. Na určitém místě se koná neustálé společenské zasedání místní komunity. Z hustého, zastřiženého smrčí se ozývá nepřetržitý hlasový projev dvaceti třiceti přítomných vrabců. Stále někteří přilétají, jiní odlétají, sem tam se nějaký na chvíli ukáže tak, že jej lze vyfotit. Pokud zcela utichnou, obvykle zahlédnu přelétajícího krahujce. Dobře se mi to pozoruje, protože tak činím z pohodlného křesla, které mladej někde vyštrachal za odvoz. To křeslo tráví zimu ve stodole, léto pak pod altánkem na zahradě. Spí se v něm natolik dobře, že mě pravidelně budí vlastní chrápání. Vzbudím se, vyfotím nějakého vrabce a spím dál.
Mám docela slušnou sbírku záběrů vrabců, získanou tím nejpříjemnějším způsobem, jaký si lze vůbec představit. Mohu tedy i doložit, že ne všichni samci jsou v období rozmnožování zcela předpisově vybarveni. Ne všichni mají zcela černý zobák. Je tady celá škála vybarvení podle toho, jak jednotlivci postupně dospívají. Někteří jedinci, především ti z prvních hnízdění v roce, mění i ruční letky dvakrát v prvním roce života. Někteří, v podstatě se dá říci, že již dospělí, nemají zcela vybarvený zobák ani v následujícím roce života. Jejich společenské postavení ve skupině je i viditelně nižší, což lze dobře vypozorovat, když se objeví intenzivně vybarvený šéf. A sice jak mu ustupují z cesty.
Zeměpisné formy a kříženci
Vrabci domácí pocházejí z takzvaného Starého světa. To je Evropa, Asie, Střední východ a severní Afrika. Ačkoliv je lidé považují za příživníky, případně škůdce v zemědělství, noví osadníci si je hojnou měrou brali s sebou do nových domovů. Proto jsou dnes vrabci domácí rozšířeni skoro po celém světě. Tam kde nejsou původní – říká se, že jsou reintrodukovaní – se jimi klasifikace nezaobírá. Teoreticky mohou být totiž směskou různých forem. Na původním území jejich rozšíření bylo podle Soustavy a českého názvosloví ptáků světa popsáno celkem 12 zeměpisných forem. Toto číslo je pouze orientační a nemůžete z něho vycházet. Počet se totiž mění podle toho, z jakého náhledu vycházíte. Některé zeměpisné formy v podstatě neodlišíte, zvláště ne podle fotografií.
Na celém evropském kontinentu, kromě Itálie, se vyskytuje nominátní forma, tedy forma, kterou popsal jako druh Linné v roce 1758. V Turecku má být již forma P. d. biblicus, čím se liší, to ale nevím. V Itálii, odděleni od kontinentu hřebenem Alp, žijí od pohledu jiní vrabci. Avšak chovají se naprosto stejně jako ti naši domácí. Systematika alias klasifikace nemá na ně jednotný pohled, a to již skoro od prvopočátku. Mohou ti Italové být zařazeni jako forma vrabců domácích, nebo forma vrabců pokřovních, anebo i jako samostatný druh. V novější době prý převládá názor, že jde o samostatný druh, což sice není nic nového, kromě toho, že tento názor převládá u našich „mladých pušek“. Jaký názor převládá u Italů, mi známo není. Hranice rozšíření vrabců italských – Passer italicus – není zase zakreslená tak přesně, jak by mohla být. Já mohu pouze doložit, že třeba v Bolzanu, u dálniční pumpy nad městem, uvidíte již pravé Italy. Pak jsem dostal prostřednictvím Fauny fotografie vrabců z chorvatské Istrie, které jsem si v počítači zvětšil. Dospěl jsem k závěru, že do Itálie je odtud blízko. Jeden ze samců, ačkoliv vypadá na první pohled jako příslušník nominátní formy, je ve skutečnosti míšenec, protože má šedivé temeno hlavy prokvetlé hnědými pírky. Jak vypadá kříženec, vám ukazuji na upravené fotografii pořízené na jednom ze šampionátů C.O.M. Částečně jsou odstraněny dráty klece.
Kříženci vrabce domácího s vrabcem polním
Mnozí chovatelé ptáků z rozličných důvodů propadli myšlence chovat křížence. Někdy se tak děje záměrně, třeba u kanárů, s myšlenkou obohatit je o červenou barvu. Jindy může docházet v klecích chovatelů ke křížení druhů zcela neúmyslně. Asi před dvaceti léty mistr zahradnický Václav Kefurt, aby obohatil pestrost výstavy KPEP, držel pár vrabců domácích a vrabců polních v jedné voliéře – a heleme se, došlo tam k nečekanému splynutí duší. Odchoval dva křížence. Tenkrát mi je půjčil a já si ty ptáky vyfotil. Takže vám dnes mohu ukázat, jak vypadá nepochybný kříženec mezi vrabcem polním a vrabcem domácím. Zápis podle chovatelských pravidel může vypadat i obráceně, bližší podrobnosti totiž neznám.
Probudím se takhle po obědě, tamhle na Rakovnicku, ve svém oblíbeném křesle, dívám se na sestřižené smrčí okolo plotu, když tam na světlo vylezl jeden ze společenstva vrabců. Foťák ležel vedle mne na stole, tak jsem toho vrabce cvakl. On zase hned zalezl do hustých větví. Koukám, fotka není dost ostrá, již jsem ji chtěl zase smazat, když jsem si toho všiml. Vždyť je to kříženec vrabce polního s vrabcem domácím. Šedé temeno hlavy, nepochybný znak vrabce domácího, ale tmavá skvrna na uchu, dominantní znak vrabce polního. Tu skvrnu mají u „polňáků“ obě pohlaví. Tatínek vrabec polní, maminka vrabec domácí. Jinak to být nemůže. Ten pták vyrostl v hnízdě vrabců domácích, vyrostl v jejich společenství, dostalo se mu jejich výchovy a také se tak choval. Chovatelé vědí, že při opačném poměru pohlaví budou vypadat kříženci jinak. Proto i šampionáty C.O.M. mají oddělené výstavní třídy. Dostalo se mi však i odpovědi na otázku, jak by to vypadalo u našich vrabců. Opět z mého neocenitelného starého křesla.
Otevřu takhle jedno oko a koukám, že na anténě přistál vrabec polní. Tancoval tam tak dlouho, až jsem si řekl: No jó, tak já si tě tedy vyfotím, když vo to tak stojíš, ty divadlo! A zase! Podívejme. Opět našedlé temeno hlavy, světlá čárka za okem, kterou žádný vrabec polní nemá, a vůbec celkový dojem kresby na hlavě. Ten pták musel vyrůst v hnízdě vrabců polních, měl jejich postavu, jejich chování, tudíž maminka musela být vrabec polní, tatínek vrabec domácí. Tady přirozená variabilita končí, žádný čistokrevný vrabec polní nemůže takhle vypadat. No, kdyby to snad někdo neviděl, měl by si asi dojít na oční.
