Pasení ovcí s briardy je stále populárnější

Ačkoliv dnes existuje bezpočet psích sportů, majitelé různých plemen často hledají nebo vymyslí sport, který by byl pro jejich miláčka nejvhodnější.

Majitelé briardů však nemuseli vymýšlet nic nového, neboť jejich plemeno bylo vyšlechtěno pro pomoc ovčákům při přemisťování stád. A protože člověk je tvor soutěživý, ovčáci si brzy začali poměřovat úroveň praktické upotřebitelnosti jednotlivých psů i ovčáckých plemen. Tak vznikl i nový sport – pasení stád se psem. Briard však už dávno prokázal i univerzální schopnosti. Mohl se tak kromě pomocníka u stád stát vynikajícím parťákem při hlídání rodinného krbu a vojákům i policistům ve službě. Tak jsme briarda v uplynulých desetiletích znali spíše jako sportovního či služebního psa než ovčáckého. Francouzským vojákům skvěle pomáhal za první i druhé světové války, v československé armádě byl v osmdesátých letech mezi 2 200 služebními psy třetím nejpočetněji zastoupeným plemenem. Pře­devším se však stal oblíbeným sportovním psem. Dnes už ale majitelé briardů nepreferují klasický všestranný výcvik, byť se stále objevují jedinci s výbornými výsledky. Jako třeba v nedávné minulosti Best a v současnosti Jolly–Contra Táni Holešové s desítkami zkoušek, a to i těch nejvyšších, přičemž jim nechybí ani pódiová umístění na velkých soutěžích doma i v zahraničí.

Nemají to snadné

O zájmu k návratu původního využívání briardů, tedy k pasení ovcí, svědčí například zájem o jejich domácí šampionát. V roce 2016 bylo pět účastníků, v roce 2017 už čtyřiadvacet (včetně účastníků z Norska a Francie a osmi skládajících zkoušky vloh). A jak naznačují dosavadní poznatky, letos to může být číslo ještě mnohem vyšší. Podobný nárůst zájmu o pasení ovcí je možné pozorovat také u další ovčáckých plemen. Briard přitom nepatří k plemenům, která by to měla u stáda ovcí snadné. „Velikost psa, délka vlající srsti, a zvláště když je černé barvy, vzbuzuje u ovcí nejistotu, takže občas způsobí splašení stáda. A to bývá špatný začátek soutěžního vystoupení, ne-li rovnou konec. Proto mně francouzský trenér doporučil mé soutěžní fence Aidě srst zkrátit,“ říká MVDr. Mar­­tina Zahradníková.

Aida má jako jedna z mála nejvyšší výkonnostní zkoušku – – IHT 3 – a tak může jezdit, a také jezdí, na velké soutěže v pasení ovcí do alpských zemí. Briardy má od svých patnácti let (chtěla chrta, ale o tom rodiče nechtěli ani slyšet) a složila s nimi řadu zkoušek z všestranného výkonu. O pasení ovcí s briardy se začala vážně zajímat teprve před sedmi roky. Největším impulsem byl článek v tisku, byť už předtím za několikaletého pobytu ve Státech sledovala práci psů u stád v Kalifornii. Jak však paní Martina zjistila, při tomto sportu nestačí znát jen kynologickou stránku, ale nutné je hodně vědět také o ovcích. Vůbec nejsou nějakými hloupými stádovými zvířaty, neboť dokážou velmi dobře odhadnout povahu psa, jeho sílu i situaci, a podle toho se chovat. Nejis­tému psovi se odmítnou podřídit, jiného psa se budou natolik bát, že se stádo splaší, anebo se rozhodnou, že se místo běhání budou pást na šťavnaté travičce.

Až sto ovcí

Tradiční ovčácká plemena pasou takzvaným tradičním stylem, což je poněkud odlišné od soutěžních pravidel platných pro border kolie. „Ačkoliv pravidly FCI je pro nejvyšší soutěže v tradičním stylu IHT 3 dáno, že stádo by mělo mít 25 ovcí, někde v zahraničí to může být i stohlavé stádo. V něm si ovčák vybírá pětadvacet ovcí, přitom je mu stanoveno, že musí mít určitý počet světlých a černých jedinců a také beranů. Rozhodčí hodnotí psa už od chvíle, kdy ovčákovi pomáhá při výběru jedinců do stáda. Někde však propozice soutěže stanoví, že páníček se psem musí pracovat z celkového časového limitu 45 minut celou polovinu se stohlavým stádem a pro zbytek doby si vyčlení pětadvacet ovcí a s nimi soutěž dokončí v jiném prostoru a s jinými úkoly. V obou případech platí, že pes musí vést ovce přes překážky, mezi brankami, objekty a zahánět do košáru (ohrady).

Jak říkají organizátoři soutěží ve Francii, v Itálii, ve Švýcarsku i v Maďarsku, cílem určitých obměn je přiblížit práci psů k praktickému využití. Vždyť při reálném pasení se nikdy situace neopakují, vždy je něco jinak. A na to musí jak ovčák, tak jeho pes správně zareagovat,“ zmiňuje Martina Zahrad­níková některé zvláštnosti zpestřující už tak nevšední pejskařský sport. Její výjezdy na zahraniční soutěže jsou nejen úspěšné, ale i přínosné. A to jak pro její soutěžní Aidu, tak pro domácí příznivce tohoto sportu. Za asistence Martiny si na jejím cvičném stádečku u Lysé nad Labem připravila své miláčky pro pasení ovcí už řada zájemců. Správněji řečeno zájemkyň. Zdá se, že s velkými plemeny mají o tento sport největší zájem ženy. Některé to možná považují i za jakýsi tělocvik prospívající lidskému tělu, neboť zvláště v počátcích výcviku se majitel psa naběhá víc než při mnoha jiných psích sportech. A přitom musí tělem a pohybem, případně i zvukem vydávat psovi jasné signály, co má dělat.

Třikrát nic a…

Jak však paní Martina upřesňuje, výcvik zase tak velká dřina není: „Psi to mají v sobě. Dvakrát až třikrát jsou pro ně podněty pro kroužení kolem stáda indiferentní, ale pak jim to náhle sepne a od té chvíle se u stáda doslova vyžívají. Těší se na tuto práci, která je pro ně zároveň odměnou. Vlastní učení spočívá v tom, aby pochopili, jak mají reagovat na páníčkovy podněty, že nesmí stádo splašit a že chvat může dát ovci jen na povel. Už od prvního cvičení je na briardovi vidět, jak je u stáda šťastný.“ Z takového pokroku a spokojenosti psa jsou nadšení i majitelé briardů. „U nás se pasení ovcí věnují převážně mladé pejskařky, zatímco v zemích, kam jezdím na závody, to jsou spíše padesátníci a starší lidé. Asi to bude tím, že tato věková kategorie tam má více času,“ uvažuje paní Martina.

Po zkušenostech se svými začátky i s ohledem na to, co vidí v zahraničí, doporučuje všem zájemcům o tento sport, aby si vyhlédli zkušeného trenéra: „Je to důležité, protože chybné návyky psa se zbytečně dlouho napravují. Trenér je však vhodný i při pokročilejším výcviku, neboť když například páníček vede stádo, nepostřehne vždy chyby, které pes dělá. Těch situací, kdy trenér má větší přehled, je však více. Od úspěšnosti tréninků se také odvíjí délka výcviku do první zkoušky a soutěže. Podle vloh psa, talentu páníčka a frekvence tréninků to může být půl roku, ale také dva roky. Výcvik nemá smysl uspěchat. Štěně si nejprve zvyká na prostředí u stáda a psí parťáky, a když už s ním začneme jednoduché výcvikové prvky, nikdy se nesmí příliš unavit. To proto, aby se těšilo na další cvičení. Plně můžeme pracovat se psem asi tak od půldruhého roku, ale opět dbáme, aby pes nebyl přetížený. Výcvik však může zvládnout pětiletý i starší pes, neboť práci se stádem mají v sobě.“ 

Kamarádi

Zkušenost z výcviku se starším psem má i paní Martina. Úspěšnou fenku Aidu Enigmatic Hero začala cvičit až ve dvou letech. Získala ji od chovatele, který štěně nejprve prodal jednomu zájemci, ale začas mu fenku odebral, neboť ji zanedbával. A protože zvěrolékařka už měla doma nejednoho psího nalezence, a také sestru Aidy, na nečekanou nabídku hned kývla. V novém prostředí se fenka cítila dobře, a její nová majitelka brzy poznala, že neudělala chybu. Aida měla vlohy pro pasení jako málokterý pes. Briardi jsou v současné době vyhledávaní pro svůj krásný a neobvyklý vzhled a přátelské chování. To je samozřejmě podmíněné obvyklou socializací. Dají se snadno cvičit, a podle zvěrolékařky jsou vhodní i do většího bytu. „Mají rádi společnost, hezký vztah k dětem, a nejsou-li zablácení, nemusíme mít strach z uklízení. Při běžném vyčesávání dvakrát týdně po nich nezůstanou téměř žádné chlupy. Ty jsou navíc dlouhé, takže se snadno najdou a odstraní – na rozdíl od psů s krátkou srstí, která se zapichuje do koberců, a tak se hůře odstraňuje,“ říká na závěr Martina Zahradníková.