Zemí sopek a tří moří – 9. díl

Tak jako Nikaragua nabízí u stolu fazole s rýží stokrát stejně, sopky se tváří stokrát jinak. Z naší základny na farmě La Reserva je jich v dosahu několik. Je libo vykoupat se v zatopeném kráteru? Nakouknout až do „kuchyně“, kde se vaří láva? Vyjet autem po neskutečně strmé silničce na místní Sněžku, což není nic jiného než další sopka?

Mimochodem, zkuste si tipnout, kolik je v Nikaragui sopek. Wikipedie jich uvádí devatenáct. Jsou pěkně srovnané v řadě poblíž tichomořského pobřeží, dvě z nich dokonce vystupují z ostrova Ometepe v jezeře Nikaragua. Na obě jsme šplhali (Maderas má 1 394 metrů, Concepcion 1 700 metrů) začátkem naší cesty.

Žhavá láva

Zkusili jsme všechno, ale nejdobrodružnější výlet smrděl kouřem a nabídl pohled přímo do pekla. Zajímavým údajem je datum poslední erupce. Čtyři vulkány burácely v tomto tisíciletí, u jediného se píše, že pokračuje v činnosti doposud. Jmenuje se Masaya, na ten se podíváme! V posledních pár dnech máme oddechovější program. I s adrenalinovým zážitkem, jakým je pohled do lávového jezera, které žlutočerveně září. Cesta k němu je překvapivě hladká, stačí počkat na setmění, vystát si frontu aut, zaplatit desetidolarový vstup a pak už jen kroutit volantem a šněrovat to po dokonale hladké nové asfaltce. Pohled přes nevysokou zídku značící okraj bezpečné zóny je úchvatný. Loni to tady dvojice vulkanologů prozkoumala neplánovaně dost zblízka, když se jim při expedici přetrhlo lano a na 30 hodin uvázli 450 metrů pod horním okrajem vulkánu. Měli štěstí, vytáhli je přehřáté, dehydrované, ale živé.

… i teplá voda

Lázeň v lávě není nic lákavého, ale před 23 000 lety vyhaslá sopka Apoyo naopak ve vzniklé laguně nabízí něco jako lázně. Sedm kilometrů široký kráter zaplnila voda vonící po minerálce a je docela teplá. Bude jí tu hodně, hloubka je 175 metrů, koupání příjemné. Sopečné homole trčí z údolních mokřadů na chráněném území Systema lagunar de Tisma, které zkoumáme v mezičase. Jsou tu bahňáci, rybáci, koně, krávy, lidi v domcích z plechu a kusů celtoviny a nad tím vším krouží kondoři.

Ještě jednu sopku stihneme, 1 344 metrů vysoké Mombacho. Máte-li náhon na čtyři kola, což zřízenci důsledně kontrolují, lze vyjet až nahoru, kde jsou značené stezky. Autem je to zajímavé hlavně zpět, když se cesta láme dolů a přes kapotu není vidět, kam se jede… Na úpatí je to na kraťasy, na vrcholu se honí mlha, vichr šustí drobnými krůpějemi vody o bundu a vůbec je tu nečas, skrz nějž tu a tam na chvilku prorazí paprsky slunce. Přesto i tady lze pozorovat kolibříky, jsou to neskutečně vitální ptáčci!