Rosela pestrá je nejčastěji chovaným druhem ve voliérách chovatelů středních australských papoušků. Tato středně velká rosela je oblíbena pro své pestré zbarvení v přírodní barvě i mutacích. Nároky na chov nejsou příliš velké, takže se hodí i pro mírně pokročilé chovatele. Délka těla je 30–33 centimetrů a váha dospělého jedince 90–120 gramů. Poprvé byla popsána Shawem v roce 1792. V přírodě se vyskytuje v jihovýchodní Austrálii. Nejčetnější populace obývá jihovýchodní Queensland a Nový Jižní Wales. Část populace zasahuje až na Tasmánii. Následně byla tato rosela dovezena na Nový Zéland. U rosely pestré rozlišujeme celkem tři poddruhy. Anglický název je odvozený od oblasti výskytu, a to Eastern Rosella (východní rosela). V přírodě je poměrně hojným papouškem, a proto má podle IUCN status jako málo dotčený druh.
Popsána byla Shawem roku 1972. Velikost těla je menší, zhruba 30 cm. Její rozšíření je na jihu Nového Jižního Walesu přes Viktorii až po jihovýchod Jižní Austrálie. Zbarvení je méně výrazné než u tasmánského poddruhu.
Objevena byla Northem roku 1911. Délka těla činí 30 cm včetně ocasu. S tímto poddruhem se setkáme pouze na ostrově Tasmánie. Dříve se tato rosela v angličtině nazývala Green Rosella (zelená rosela). Nyní je zelenou roselou nazývána rosela žlutobřichá. Zbarvení tasmánského poddruhu je tmavší a více intenzivní než u východního poddruhu. Aktuální anglický název je Tasmanian Rosella. Bílé skvrny na tvářích jsou větší. Červená barva na hrudi je protažena až do žluté barvy v oblasti břicha a je tmavě červená. Záda nejsou jasně žlutá, ale se zeleným odstínem. Kvůli tomu dostala v minulosti název zelená rosela. Samice tohoto poddruhu mají červené partie tmavší než samci. Samci mají barvy světlejší, ale výraznější a intenzivnější.
Mezi chovateli se tato rosela objevuje pod označením nádherná. Objevena byla v roce 1989 Schoddem a Shortem. Délka těla je ze zmíněných poddruhů největší, a to 33 cm. Anglicky se nazývá Golden–Mantled Rosella. V překladu pojmenování znamená zlatohřbetá rosela. Pod tímto názvem je také známá mezi českými chovateli. Mezi nimi je velmi oblíbená, jelikož oblast zad je výrazně žlutě zbarvena. Červená barva u samců je světlejší než u ostatních forem. Pera na zádech jsou sytě žlutá a nezřídka se vyskytnou jedinci téměř bez černého zbarvení na zádech. Vzniká rosela, která má záda takřka čistě žlutá. Velice se podobá mutaci, která je v posledních letech velmi oblíbená a je pojmenována zlatá. Zelené zbarvení na spodní straně břicha je potlačené a převládá žlutá barva.
V zajetí je velký problém rozlišit tyto poddruhy. Lze s jistotou říci, že 99 % populace v zajetí chovaných rosel má v sobě krev každého. Někteří chovatelé mají ve svém chovu rosely východní a jsou přesvědčeni, že se jedná o zlatohřbetý poddruh. Drtivá většina rosel pestrých v zajetí je smíchaná a určit přesně poddruh je takřka nemožné. Část chovatelů se snaží vybírat ptáky, aby odpovídali jejich požadavkům. Nicméně se jedná o výběr, který se jim líbí. S čistým poddruhem tito ptáci stále nemají nic společného.
Rosela pestrá je obyvatelem otevřené krajiny, jako většina papoušků Austrálie. Z toho vyplývá, že se jedná o dobrého letce, který potřebuje dostatečný prostor. V domovině obývá travnaté oblasti s křovinami a vysokými stromy, které jsou rozmístěny nepříliš hustě po krajině. S oblibou osidlují oblasti v okolí řek, kde mají dostatek vody. Jsou schopné bez problémů urazit velké vzdálenosti, aby našly potravu. Když přeletují otevřenou krajinu, jejich let je rychlý a ve velké výšce. Mnohem radši ale přeletují na krátké vzdálenosti a zdržují se ve stejné oblasti. Častým druhem, který se pohybuje v okolí rosel, je papoušek královský (Alisterus scapularis).
Postupem času, když se rozšiřovala obydlí do oblastí přirozeného výskytu, se ptáci přizpůsobili a obývají i okraje měst. V posledních letech se již běžně vyskytují v centru velkých měst. Jejich přírodní biotop je postupně ničen, a proto se rozšiřují do dalších oblastí, kde se adaptují na místní podmínky. Tasmánský poddruh s oblibou vyhledává pastviny pro ovce, které jsou lemovány stromy. Získávají zde úkryt a snadný přístup k potravě a vodě. Hojnost tohoto poddruhu je na Tasmánii srovnatelná s roselou žlutobřichou. Obvykle se rosely v přírodě potulují v párech nebo malých skupinách. Přiživují se na farmách, kde sbírají rozsypané zrniny, nebo přímo na polích místních zemědělců. Ačkoliv jejich zbarvení může působit velmi pestře a nápadně, není jednoduché je v přírodě najít. Obvykle se prozradí, až když se vyplaší a vzlétnou. Na zimu se spojují do malých skupin o přibližně 15 jedincích. Pokud je počasí výjimečně chladné, shlukují se v hejna, která mohou čítat až 100 ptáků.
Společníkem, který se k roselám přidává v chladných měsících, je papoušek zpěvavý (Psephotus haematonotus). Nejaktivnější jsou ráno a v podvečer, kdy na zemi hledají potravu. Oblíbenou potravou jsou semena bodláku (Onopordon acanthium) nebo kokošky pastuší tobolky (Capsella bursa–pastoris). Pokud je spatříme v korunách stromů, obvykle oštipují květy nebo plody. Přes den, kdy teploty šplhají vysoko, ptáci odpočívají ve stínu stromů. Nocují na vysokých stromech, kde před západem slunce sedí na koncích větví a pozorují okolí.
Období hnízdění přichází v přírodě od září do ledna. Páry se separují a někdy je doprovází mláďata s předešlého roku. Když si pár vybere vhodnou dutinu, obsadí ji a zarputile brání před možnými dalšími zájemci. Nejčastěji si vybírají dutiny v akáciích, sloupech, kůlech plotů nebo kmenech se vstupem shora. Zmínka je i o hnízdech, která byla nalezena v králičích norách a dutinách vlhy ozdobné (Merops ornatus). Podestýlka je obvykle ztrouchnivělé dřevo, které se nahromadí na dně po úpravách dutiny samicí. Hloubka dutin je velice variabilní – od několika centimetrů až do dvou metrů. Samice snáší okolo 6 vajec. Jsou i časté případy, kdy snůška čítá 10 vajec. Délka inkubace je 22 dní. Samice zahřívá snůšku sama a během ní je krmena samcem. Po vylíhnutí mláďat o ně pečuje samice i samec. Po vylíhnutí mají bílé chmýří. Následně jim vyroste šedé prachové peří. Přibližně v jednom týdnu stáří jim začíná růst peří krycí. Dutinu mláďata opouštějí ve věku přibližně 30 dní. Rychlost růstu závisí na počtu mláďat a na tom, jak pečlivě rodiče o mladé pečují. Rodiče přestávají mladé krmit v dutině a lákají je ven. Po opuštění dutiny se o ně starají a přikrmují je 3 až 4 týdny. Zbarvením jsou mláďata podobná dospělé samici.
Poprvé byl tento papoušek pojmenován Philippsem v roce 1789, jako papoušek pestrý. První obrázky rosely pestré vznikly roku 1805 od Levaillanta. Ten obrázky zpracoval podle exempláře paní Bonapartové. Jednalo se o první exemplář v zajetí. Roku 1862 se dostaly rosely do londýnské zoo. Do naší země byly dovezeny okolo roku 1880, kdy je nabízel obchodník s ptactvem F. Petzold v Praze. V Brehmově životě zvířat uvádí Nekut, že rosely pestré byly poprvé vystaveny na Druhé výstavě ptactva v Praze roku 1879. Pražská zoologická zahrada je chovala ve 40. letech minulého století. V držení zahrady byl poddruh eximius i elecica. Později se objevovaly mezi chovateli a většina byla dovezena z bývalé NDR.
Jedná se o velmi dobré letce, tudíž pro chov je nejlepší voliéra. Rosely jsou otužilí papoušci, kteří bez problémů přečkají naši zimu. Důležité je, aby měly voliéru krytou a v době nepříznivého počasí možnost se schovat. Ideální je voliéra se záletem. Pokud není možnost voliéru záletem opatřit, pro chov jednoho páru by měla být délka alespoň tři metry. Je důležité, aby se ptáci dostatečně proletěli. Metrová šířka pro jeden pár je ideální. Je-li voliéra užší, při vylétnutí mladých do sebe ptáci naráží a zbytečně se mohou zranit. Výška má být standardně alespoň dva metry, abychom mohli ve voliéře pohodlně chodit a ptáci se cítili více bezpečně. Pro ptáky je přirozené, že se před predátory cítí lépe ve vyšších pozicích. Ideální je, když jsou ptáci nad úrovní našich očí.
Rosely poměrně rády zkoumají a okusují vše, co objeví. Proto nejlepší volbou je voliéra kovová. Při dnešních cenách hliníkových profilů není voliéra nijak extrémně nákladná a vydrží dlouhou dobu. Pokud se rozhodneme pro dřevo, musíme počítat s tím, že se musí neustále natírat, a přesto nevydrží věčně. Rovněž jakákoliv dřevěná hrana, kam se ptáci budou mít možnost dostat, bude postupně ničena. Například mezistěny voliér ze sololitu a jiných dřevotřískových desek ptáci hravě začas rozeberou. Z toho důvodu ani budky nejsou vhodné z takových materiálů. Pletivo je nejlepší bodované, ale nemusí být výjimečně tlusté. Ideální rozměr oka je 19×19 mm a síla drátu 1,6 mm.
Rosely nepatří mezi ty papoušky, kteří by se ve sprchování na dešti vyžívali, jako například papoušek červenokřídlý (Aprosmictus erythropterus). Nicméně je dobré, když část voliéry je shora otevřená. První výhodou je možnost, aby se ptáci osprchovali. Další je možnost vyhřívání na slunci a tím tvorba vitaminu D. Ideální je, když je tato část uprostřed voliéry. Je-li odkrytý strop na jednom konci voliéry, zpravidla je zde umístěno bidlo vysoko. Ptáci na nocování vyhledávají vysoko položená místa, a tak je možné, že by spali pod odkrytým stropem. Jestliže by v noci přišel déšť, ptáci promoknou a hlavně u mláďat může nastat problém. Pokud se nechá otevřená prostřední část a dá se zde bidlo do dolní poloviny voliéry, ptáci na něm nebudou nocovat, ale mají možnost se sprchovat v dešti a vyhřívat se na slunci. Nejlepší variantou je voliéra s uzavřeným záletovým prostorem, kde se ptáci naučí nocovat.
Dno voliéry je nejhezčí přírodní, avšak u takové varianty musíme počítat s většími problémy v podobě nákazy červů a jiných parazitů. Nejlepší variantou je betonové dno s podestýlkou v podobě štěpky, písku nebo například záhonové kůry. Bidla je ideální umístit co nejdál od sebe, aby ptáci měli možnost létat a nic jim nepřekáželo v dráze letu. Strom nebo větev na šplhání můžeme umístit do jednoho z rohů voliér, kde nepřekáží a poslouží stejně jako uprostřed.
Budka na hnízdění může mít různé rozměry, a jak je patrné z poznatků získaných v přírodě, i různé tvary. Dle mých zkušeností se nejvíce osvědčila budka stojatá s rozměrem základny 18×16 cm a výška 50 cm, vletový otvor o průměru 8 cm. Materiál na budku je nejlepší masiv, protože nejdéle odolá silným zobákům. Jako podestýlka se mi osvědčila štěpka 3 mm, kterou samice vždy rozmělní pomocí zobáku a vytvoří si hnízdní kotlinu. Vrstva hoblin v budce by měla být přibližně 5 cm.
Období toku nastává brzy z jara. Převážně začátkem března nebo dubna. Samci se začnou projevovat ostrým hvízdáním a zvýší se aktivita páru. Mně se osvědčilo hnízdní budky na zimu sundat a na jaře je vrátit. Ptáci se tak více nabudili a šli lépe do toku. Nicméně druhá polovina chovatelů nechává budky pověšené a otevřené po celý rok. Záleží na tom, jak se ptáci chovají, a podle toho se musíme zařídit. Samci v toku bývají velmi agresivní, a to i na své okolí. Nejlepší je neumisťovat rosely vedle sebe tak, aby na sebe viděly nebo měly možnost se napadnout. Ideální je neprůhledná stěna nebo alespoň dvojité pletivo, aby nedošlo ke zranění. Často můžeme vidět agresi samce vůči samici, což může skončit i smrtí nebo amputovanou čelistí zobáku. Někteří samci bývají velice agresivní a napadají jakékoliv sousedy ve voliérách.
Rosely můžeme pouze zřídka chovat ve společné voliéře. Samozřejmě existují výjimky, jako u všeho. Můj názor je chovat rosely po párech a tak, aby na sebe neviděly, nýbrž se pouze slyšely. Období toku lze poznat i podle toho, že samci se naparují a roztahují ocasní pera, se kterými třepou ze strany na stranu, současně rozevírají ramena a velice výrazně hvízdají. V období toku jsou rosely mnohem hlasitější než ve zbylé části roku. Agresivita samce se dá vyřešit zastřižením letek na jednom křídle. Samec pak nemá takové manévrovací schopnosti a samici nedožene. Po přepeření mu opět narostou normální letky.
Přibližně po 14 až 21 dnech od první návštěvy budky samicí by se mělo objevit první vejce. Další vajíčka snáší obden. Po vylíhnutí krmí mláďata převážně samice a je přikrmována samcem. Samici i mláďata navštěvuje v budce a postupně mladé přikrmuje. Mladé se kroužkují ve věku přibližně 10–14 dní, ale je to velmi individuální. Průměr kroužku pro rosely pestré je 5,5 mm.
Krmení je hlavním faktorem, který určuje, zda chov a odchov budou úspěšné. U rosel se často setkávám se špatnou volbou krmení. Chovatelé si myslí, že rosela je větší pták, a tak potřebuje pouze velká semena. Takže naservírují svým svěřencům mix tří druhů slunečnice, semence a ovsa. Taková směs velice rychle ptáky přivede do problému. V přírodě si rosely, jakožto většina australských papoušků, hledají potravu v podobě travních semen. Pouze část krmení tvoří kukuřice nebo obiloviny ze zemědělských polí. Směs pro rosely pestré se mi osvědčila od Versele–Laga pro střední australské papoušky a ještě přidávám směs travních semen. Krmím tak, aby ptáci vše vybrali a nemohli si vybírat pouze oblíbené druhy zrnin. Pouze v období odchovu mláďat je množství suchého krmiva neomezené.
Na jaře ptáci dostávali průmyslově vyráběnou vaječnou míchanici, jednu lžíci na pár. V době krmení mláďat byla dávka upravována. Jako doplněk je možné podávat klasy senegalského prosa, smetanku lékařskou, kokošku pastuší tobolku, černobýl, jeřabiny apod. Důležité jsou větve na okus. Je jedno, z jakého jsou stromu, samozřejmě nejedovatého. Nejoblíbenější jsou větve vrby, z ovocných stromů, jedlové a borové větve, dubové větve a větve bezu černého. Ptáci se zabaví a získají potřebné vitaminy a důležitou tříslovinu.
Samozřejmostí v každé voliéře musí být grit na trávení. Mně se osvědčilo přidávat drcené vaječné skořápky, které jsou výborným zdrojem vápníku. Do vody používám pouze Acidomid v minimální koncentraci pro udržení lepší kvality vody. Jiné vitaminové ani minerální přípravky nepoužívám. Pro odčervení se mi nejvíce osvědčil přípravek TOPET OVO, který se podává do zobáku. Mám tak jistotu, že pták preparát pozřel.
Velký rozvoj mutací nastal v 80. letech minulého století. Jednou z prvních mutací byla pastelová. Objevila se u chovatele Swaenepoola v Belgii. Jedná se o recesivní zesvětlení. Dědičnost je recesivní a genetickým symbolem je apa.
Další mutací byla pravděpodobně opalinová. U nás se používá nesprávně název červená. Geneticky správný název je opalinová. Poprvé byla odchována v bývalé NDR. K nám se dostala okolo roku 1978. Dědičnost je recesivní vázaná na pohlaví a genetickým symbolem je op.
Další známou mutací, která se objevovala v počátku rozvoje, je skořicová. První odchov je hlášen z Francie roku 1965. Dědičnost této mutace je recesivní vázaná na pohlaví. Genetickým symbolem je cin.
Skořicová a pastelová mutace jsou si nepatrně podobné a laika mohou zmást. Hlavní rozdíl je ve zbarvení očí. Pastelová mutace má oči černé a skořicová červeno–hnědé. Rozdílná je i barva melaninu, který je u skořicové mutace hnědý a u pastelové šedo–stříbrný. Rozdíl je samozřejmě hlavně v dědičnosti.
Velkým zlomem v mutacích rosel byla mutace lutino. Velice líbiví ptáci získali na oblibě i přes své počáteční neúspěchy. Bylo velmi těžké lutino ptáky rozmnožit, asi tak jako všechny ino mutace. První odchov byl patrně v NDR roku 1984. V prvních hnízděních byly velké problémy s vývojem embrya a následně s udržením mláďat naživu. Dědičnost lutino mutace je recesivní vázaná na pohlaví a genetickým symbolem je ino. Díky lutino mutaci mohla vzniknout kombinace lutino opalín (rubino).
Další mutace straka byla poprvé odchována v Belgii roku 1994. Jednalo se o dominantní straku, což zajistilo poměrně dobré rozšíření této mutace. Dědičnost je autozomální dominantní a genetickým symbolem je P – podle anglického názvu pied (straka).
V posledních letech se začaly objevovat další mutace a tím se zajistil vznik nových velmi atraktivních kombinací. Mezi tyto mutace patří modrá a melanistická (černá) mutace. Obě mají recesivní dědičnost a genetickým symbolem modré je bl a melanistické m.
Třetí velmi oblíbenou mutací poslední doby je zlatá. Jedná se rovněž o recesivní mutaci s genetickým symbolem go.
Převážně kombinace těchto mutací jsou velmi atraktivní a zatím nepříliš rozšířené. Velice líbivá je kombinace modré a melanistické nebo zlatá opalín. I modrá pastelová je velice atraktivní. Tyto kombinace jsou nyní cílem mnoha chovatelů mutací. Dalším cílem jsou aktuálně jednobarevné rosely, například oranžové, žluté a modré. Jejich cena je poměrně vysoká a některé sahají do desetitisíců korun za kus. Je zajímavé, že i po tolika letech, kdy se objevily první mutace, se máme stále na co těšit.
Možnosti párování opalinového (recesivní vázaná na pohlaví) a přírodně zbarveného jedince:
1,0 přírodní / opalín × 0,1 přírodní =
50 %
samců přírodních a 50 % samců přírodních / opalín
50 %
samic přírodních a 50 % samic opalinových
1,0 přírodní / opalín × 0,1 opalinová =
50 %
samců přírodních / opalín a 50 % samců opalinových
50 %
samic přírodních a 50 % samic opalinových
1,0 přírodní × 0,1 opalinová =
100 %
samců přírodních / opalín a 100 % samic přírodních
1,0 opalín × 0,1 přírodní =
100 %
samců přírodních / opalín a 100 % samic opalinových
1,0 opalín × 0,1 opalín =
100 % samců i samic opalinových
Možnosti párování modrého (recesivní) a přírodně zbarveného ptáka:
1,0 modrý × 0,1 přírodní =
100 %
samců i samic přírodně zbarvených / modré
1,0 přírodní / modré × 0,1 přírodní =
50 % samců a samic přírodních
50 % samců a samic přírodních / modré
1,0 přírodní / modré × 0,1 přírodní / modré =
25 %
samců přírodních, 25 % samců modrých a 50 % samců přírodních / modré
25 %
samic přírodních, 25 % samic modrých a 50 % samic přírodních / modré
1,0 modrý × 0,1 přírodní / modré =
50 %
samců přírodních / modré a 50 % samců modrých
50 %
samic přírodních / modré a 50 % samic modrých
1,0 modrý × 0,1 modrá =
100 % samců i samic modrých