Kamarád vzpomíná na psovoda Tomáše Procházku

Ačkoliv psovodi Armády ČR plnili v zahraničních misích často velmi rizikové úkoly, ještě se nestalo, že by některý z nich zahynul. Až v říjnu 2018 přišel o život dvaačtyřicetiletý rotný Tomáš Procházka, kterého zastřelil voják afgánské armády.

Těžké zranění utrpěli od počátku výjezdů českých psovodů do zahraničních misí jen dva psi. Zvláště postižený byl německý ovčák Athos, když u jeho kotce v Afghánis­tánu dopadla a explodovala tálibánská raketa. Tehdy se o psa nejprve postarali nejbližší američtí lékaři, od druhého dne měli psa v péči zvěrolékaři na veterinární klinice spojenecké základny Bagrám v Afghánistánu a poz­­ději na americké základně v Německu. Jeho doléčení pak bylo záležitostí armádních veterinářů doma.

Tomáš Procházka znal rizika z vlastních zkušeností z misí, které absolvoval, i z vyprávění kolegů. Na první misi byl v roce 2003 jako profesionální příslušník 4. brigády rychlého nasazení v Iráku, kde se také seznámil s českými armádními psovody. Už tam se rozhodl, že nadále chce sloužit v armádě jako psovod. Jeho vztah ke psům nevzplanul náhodou, neboť již dříve měl doma v Pra­chaticích německou dogu Aranku. Cvičil ji s tamními kynology, ale spíše jen pro vlastní potěšení. V Iráku však poznal, jak moc psi dokážou pomáhat vojákům při plnění různých úkolů, a tak chtěl svůj vztah ke psům i dosavadní výcvikové zkušenosti dál rozšiřovat a využívat ve službě u psovodů. Záměr se mu podařil, když nedlouho po návratu z Iráku nastoupil jako psovod k Veterinární základně Grabštejn (později přejmenováno na Centrum vojenské kynologie Chotyně). Kynologie se pro něho stala nejen profesí, ale i velkým koníčkem, a tak se brzy vypracoval mezi schopné psovody, které armáda vysílala do nacionalisticky zmítaného Kosova.

O plemeni měl jasno

Hned od počátku svého působení mezi profesionálními psovody se zahleděl do belgických ovčáků malinoisů. Chtěl je mít ve službě a hodlal je využívat i pro soutěžní kynologii. A to přesto, že ne všichni jeho kolegové a kamarádi toto plemeno preferovali. I Tomáš uznával, že osvědčení němečtí ovčáci mají určité přednosti a maliňáci také nejsou pro každé využití ideální, a tak za svoji pejskařskou kariéru u armády měl kromě tří malinoisů také dva křížence německého ovčáka s malinoisem. Belgické ovčáky preferoval už proto, že v budoucnu si chtěl vyzkoušet jeden z nejnáročnějších psích sportů, mondioring. Kamarády a příznivce německých ovčáků také rád zlobil, když jim tvrdil, že malinoisové jsou plemeno budoucnosti. „Tomáš ale preferoval toto plemeno i proto, že vyhovovalo jeho naturelu. Sám byl energický, proto měl rád temperamentem přetékající maliňáky,“ říká jeho kamarád a kolega z armády, nadrotmistr Lukáš Suchánek. Dříve než se Tomáš Procházka začal intenzivně věnovat mondioringu, úspěšně se zúčastňoval celoarmádních přeborů, soutěží Tartu a otevřených šampionátů městských policií. A protože byl fyzicky zdatný, rád běhal i střílel, věnoval se rovněž vojenskému kynologickému biatlonu, který je uznávaným sportem nejen v armádách NATO. „Mnoho­krát stál na stupních vítězů, ale také byl smolař. Na závodech patřil vždy k nejlepším, ale mnohdy získával jen neoblíbené bramborové medaile za čtvrté místo,“ dodává kamarád Lukáš.

Pečlivě vybíral

Tomáš Procházka se upnul na získání co nejlepších psů a jejich optimální přípravu. Tomu se věnoval nejen ve služební době, ale i ve svém volném čase. Záruku kvalitních psů viděl ve výběru u zkušeného chovatele belgických ovčáků a zároveň výcvikáře Zdeňka Volného. Proto tři jeho malinoisové pocházeli z Volného chovatelské stanice z Hückelovy vily. Po celou svoji kynologickou kariéru se také zajímal o nejnovější výcvikové pomůcky, které by mu pomohly k efektivnímu výcviku. Hledal a také nacházel skvělé parťáky pro výcvik svých psů, neboť kromě výcviku v posádce nelitoval výjezdu za těmi nejzkušenějšími ze svého bydliště v severočeském Hrádku nad Nisou až na Moravu. „Tomáš byl všude doma. Měl mnoho spřízněných kynologů v Čechách i na Moravě. Cvičiště měnil i proto, že nechtěl, aby si jeho psi zvykli na stejné prostředí, stejné figuranty a situace. Všichni jsme ho obdivovali, protože několik let zároveň intenzivně pracoval na stavbě svého domu pod Lužickými horami,“ zmiňuje kamarád Lukáš Suchánek další Tomášovy aktivity. V Hrádku nad Nisou vzpomínaly na Tomáše také ženy, s nimiž chodil na vystoupení hudebních skupin u tamního jezera Kristýna. „Uměl se hezky bavit. Byl slušný a hodný. Ochotně pomohl každému, ať ho to stálo sebevětší úsilí,“ vyzvedla další Tomášovu přednost učitelka jedné mateřské školy. 

Mondioring

Když se rotný Procházka cítil v kynologii dostatečně fundovaný po teoretické i praktické stránce, rozhodl se, že konečně začne s mondioringem. To je sice kynologický sport, ale je v něm řada prvků, které mají hodně společného s praktickým využíváním hlídkových psů ve službě. Odehrávají se pokaždé v jiném prostoru a za jiných situací. „Jeden z typických prvků mondioringu využíval Tomáš při výcviku psů už od samého počátku u psovodů na Grabštejně, a tím je celotělový ochranný oblek. V hantýrce se mu říká ringo. Pes může provádět zadržení figuranta zákusem do kteréhokoliv místa. On sám často figuroval v ringo oblecích a jako figuranta si ho vyžadovaly na své přebory ostatní ozbrojené složky. A také kynologické kluby, které pořádaly soutěže podle zkušebního řádu Tartu, tedy pro psy se služebním výcvikem,“ vzpomíná Lukáš Suchánek. Jeho také Tomáš v roce 2012 oslovil pro společnou přípravu psa pro mondioring. „Mně to zajímalo, proto jsem na nabízenou spolupráci kývl. Tomáš si předtím pořídil své vlastní štěně. Byl to Ionix z Hückelovy vily. Neměli jsme zpočátku žádné zkušenosti, a tak jsme se radili a společně cvičili se skvělými a úspěšnými psovody celní správy Romanem Valou a Martinem Kobrčem a později s dalšími znalci mondioringu, jako je třeba Pavel Urban,“ přibližuje začátky pětatřicetiletý psovod Lukáš, mimochodem odchovanec kynologie na Bruntálsku, který později působil na Liberecku.

 

Nesplněné přání

Když se Tomáš pro něco rozhodl, vždy to bral vážně. Spolu s kamarádem cvičili prvky mondioringu zpočátku nejméně třikrát týdně po hodině a o víkendech to byly další tréninky v klubech, kde se připravovali kynologové se psy pro tento sport. Společným úsilím Tomáše a jeho přátel, a rovněž díky velkému talentu psa, se dařilo rychle posouvat výkonnost Ionixe. Tak už v roce 2013 mohl nastoupit k první soutěži. Ty jsou u mondioringu zároveň zkouškou. „Tomáš byl ze soutěží ostřílený, přesto byl při svém prvním startu ve Starém Jičíně nervózní, jak jsem ho nikdy neviděl. Bylo znát, jak moc mu záleží na tom, aby uspěl. Opravdu mu to hned napoprvé vyšlo. Další rok se dostal na mistrovství světa v Písku, kde skončil v první kategorii na čtvrtém místě. O jeho odhodlání dostat se mezi nejlepší svědčí i to, že si na mondioring privátně pořídil a cvičil dalšího malinoise z osvědčené chovatelské stanice z Hückelovy vily. Na jaře 2018 se začal připravovat na misi do Afghánistánu, takže na sport neměl příliš času, ale chtěl si to vynahradit po návratu. Na základnu Šindánd v provincii Herát si vzal malinoise Dokyho vycvičeného pro vyhledávání výbušnin a hlídkového německého ovčáka Breda. Tomášovy pejskařské cíle však přetrhla tragická událost, když jeho život ukončila v pondělí 22. října 2018 zákeřná střela v areálu základny Šindánd,“ s dojetím končí vyprávění o štábním praporčíkovi Tomáši Procházkovi jeho kolega a kamarád Lukáš Suchánek.

Poslední rozloučení s Tomášem Pro­cház­kou se konalo s nejvyššími vojenskými poctami v jeho rodných Prachaticích za velké účasti kamarádů a psovodů všech bezpečnostních sborů, sportovních kynologů, představitelů ministerstva obrany a armády. Jeho psi Bred a Doky jsou v pořádku a budou nadále k dispozici vojákům AČR.