Inu, shiba–inu!

Je nedělní listopadové ráno, všude tma a poprchává. Všichni normální lidé spí, jen po sídlišti se pohybuje několik zombie. Vlastně ne, to nejsou zombie, ale pejskaři, kteří chtě nechtě musí se svými čtyřnohými miláčky ven. Patřím už tři roky s naší shibou Jetty mezi ně, oči mám ještě zalepené a polohlasně odříkávám mantru: „Mám ráda svého psa!“ S přibývajícími minutami venku opadá mátožný stav, a když se vracíme, už mi ranní vstávání vůbec nevadí. Tedy až do dalšího víkendu!

Výcvik k nezaplacení

V předchozích článcích jsem psala o výcviku shiby, v podstatě by šel shrnout takto: „Můj pes poslouchá na slovo, jen zatím nevím, na které!“ Na cvičiště jsem šla ze stejného důvodu jako všichni ostatní, tedy abychom mohli své psy pouštět na volno a oni se na povel spolehlivě vraceli. Jetty bezvadně fungovala na cvičáku, protože naprosto přesně rozlišila, kdy šlo o práci. Jakmile ale byla na louce a trénovaly jsme, byla to vždy sázka do loterie, protože rušivých prvků a zajímavých věcí tam samozřejmě bylo víc.

V hlavě mi živě utkvěla poslední výcviková hodina – na podzim, už bylo dost šero a trénovalo se právě přivolání. Jetty na první povel reagovala bezchybně, ale na druhý pokus se rozhodla, že si právě nabytou svobodu užije. Vypadalo to, že náhle ohluchla, začala běhat kolem ostatních psů rychlá kola a absolutně na nic nereagovala. Ze spořádaných sedmi psů byla náhle divoce ječící smečka vzpínající se na vodítkách a chňapající po šílené shibě. Trenérka proto nakázala, aby všichni opustili prostor, a já ať si Jetty chytnu. Bylo to marné, dělala kličky hodné prvoligového fotbalisty a evidentně se báječně bavila. Ze mě lil pot a bolely mě čelisti, jak jsem je svírala, abych nezačala hystericky ječet. A mezitím se stále šeřilo, takže byla vidět jen rezavá čmouha… Pak se najednou čmouha ustálila v jednom rohu oploceného pozemku, takže jsem se indiánským krokem vydala tím směrem. Když jsem přiběhla na dosah, zjistila jsem, že už mám půlku psa podhrabaného pod plotem a chystá se po anglicku zmizet! Nelenila jsem, za ocas ho vytáhla zpět a s nervy nadranc odkráčela k trenérce. Měla jsem velmi intenzivní pocit, že jsem právě několik tisíc spláchla do kanálu.

Ztracená v lese

Přes tento nezdar jsme trénovaly dál, jinými slovy nedala jsem si říct a stále doufala, že se přivolání naučí. Doma mi říkali, že zbytečně riskuju, ale já to tvrdošíjně zkoušela dál. Jedno ráno jsme se sešli na vycházce s kamarádem s briardem, který perfektně poslouchá. My­slela jsem si, že se ho Jetty bude držet a přivolání potrénujeme společně. Chvíli to skutečně fungovalo, ale jen do té doby, než nás psi předběhli v lese. Konečně jsme vyšli s kamarádem z lesa, briard tam čekal, ale shiba nikde. Zatrnulo mi, ale začala jsem volat: „Ke mně!“ Povel jsem opakovala, ale v lese se nehnul ani lísteček. Začínala jsem pomalu panikařit, protože jsem si představovala, jak se Jetty rozhodla jít sama domů a jak musí při návratu překonat frekventovanou silnici. Snažila jsem se, aby paniku neslyšela v mém hlase, to by asi nepřišla vůbec. Minuty utíkaly, po zádech mi tekl ledový pot a živě jsem se viděla, jak po lese vylepuju cedulky „Ztratil se mi pes, který vypadá jako liška“. Nevím, kolik minut ve skutečnosti uplynulo, ale pro mě to bylo nekonečné. Zůstala jsem na místě a stále volala. Nakonec se na okraji lesa objevila rozesmátá tlamička a já se zařekla, že tohle už podruhé zažít nechci. Pokud se chce teď proběhnout, tahá za sebou „stopovačku“.

Pes, který krade ponožky

Nejzábavnější činností Jetty je už od štěněte kradení ponožek. Pokud jsem svého manžela ani za dvacetileté manželství nenaučila, že ponožky nepatří na zem, tak Jettce se to podařilo během čtrnácti dnů, kdy se mu na oblíbených ponožkách objevily malé dírky od shibích zoubků a také mnohé ponožky zmizely, takže z páru zbyla jen jedna. Některé věci lze vyřešit tím, že nakoupíte víc ponožek stejné barvy a párujete ty zbylé. Jetty ale časem povýšila level 1 (Ukradni ponožku ze země) na level 2 (Stáhni ji z topení). Následuje vždy honička, která je báječná pro psa, ale pospícháte-li do práce, tak pro vás už tak zábavná není. Nakonec jsme vymysleli řešení, které funguje k obou­­stranné spokojenosti. Nacvičili jsme nový povel: „Vyměňáme!“ Ne, nejde o chybu v textu, inspirovali jsme se zakázanou reklamou od T Mobilu z roku 2014, kde učitel na lyžařském výcviku potřebuje mobil a Polák převlečený za stromek mu ho nabídne s již zmíněným okřídleným: „Vyměňá­me!“ Když tedy Jetty pobíhá po bytě s ponožkou v tlamičce, chvilku se s ní honíme (tu radost jí nemůžeme zkazit) a pak následuje „Vy­měňáme!“, Jetty ji okamžitě pustí a dostane pamlsek. Hra končí a všichni jsou spokojení. A i když to asi vypadá nevýchovně, bezvadně to funguje i venku, takže mi v klidu předá nažvýkané plastové víčko, kus svačiny nebo jinou „fuj věc“.

Ten pes do postele nesmí!

Určitě jste tohle také měli jako jasnou vizi, když jste si pořizovali psa. U větších plemen to naprosto chápu, ale u menších? Kdo by odolal roztomilému kukuči, že? Začalo to tak, že jsem večer šla popřát synovi dobrou noc a zpod deky vykukovaly dvě hlavy – jedna střapatá vlasatá a jedna chlupatá. Jelikož Jetty věděla, že by tam neměla být, za všech okolností fingovala tvrdý spánek – víčka pevně semknutá a ani se nehnula. Jakmile prošlo tohle, začala se stěhovat k nám. Ale protože je to slušně vychovaná shiba, sedí mi v noci u postele a mňou­ká – lépe to nazvat neumím, o štěknutí nejde. Prostě na mě kvíkne tázavým tónem a čeká, jestli dostane svolení. Pak se spokojeně stulí v nohách a spí. Ještě většího vítězství dobyla u páníčka – i ten se totiž smířil s její přítomností a občas mi ráno líčí, jak se opatrně otáčel, aby neprobudil shibičku! Nikdy bych nevěřila, že k tomu dojde!

Mrtvá liška

Letos byl opravdu horký rok a to Jetty moc nemusí. Vy­myslela si zdržovací taktiku, ze které mi tečou nervy. Prostě po pár stovkách metrů sebou plácne na trávu a předstírá „mrtvou lišku“. Můžu ji motivovat, jak chci, můžu ji tahat, přemlouvat – prostě leží a odmítá vstát. Když tohle provede na odlehlém místě, obvykle se pod nátlakem za chvíli zvedne a jde. Pokud to provede na sídlišti plném dětí, jste výborným zdrojem zábavy, dokonce i důchodci vykukují z oken a náramně se baví. No a dělá-li mrtvou lišku u silnice a skláním se u ní, abych ji zvedla na všechny čtyři, vypadá to jako dramatická scéna – chudinka pejsek, asi ho něco srazilo? Zkrátka nakonec jste vždycky zdrojem všeobecného veselí a já si jen klepu na čelo, že jsem si vybrala tvrdohlavou shibu. Prostě je to komediantka a má nás obtočené kolem tlapky. Ale myslím, že jsme si pořídili bezvadného domácího „psíchologa“, protože na dlouhé procházce vydýcháme všednodenní starosti a vracíme se s čistou hlavou!