Existují dvě teorie o dávné historii tohoto plemene. Jedna praví, že vznikl zcela samostatně v Asii díky zmutovaným genům, druhá, že vznikl za přispění psů bez srsti z jiných světadílů. Je nesporné, že psi bez srsti se začali objevovat a vyvíjet se v různých částech světa zcela nezávisle na sobě a nevznikli z jediného psa nebo z pár ojedinělých jedinců za přispění člověka. Pes bez srsti je hříčkou mutace, poškození chromozomů.
Protože nejstarší záznamy o existenci lysých psů pocházející z Číny, dlouho se mělo za to, že čínský chocholatý pes je prapředkem všech „naháčů“. Bývá uváděno, že první zmínky o psech bez srsti pocházejí z Číny a jsou staré 1 200 let.
Odhaduje se, že již více než 1 000 let existuje rozdělení čínských chocholatých psů do dvou skupin. Ti malí, do 7 kg váhy, byli uctívanými „svatyňovými psy“, kteří například léčili neduhy. Ti větší měli zcela jiný osud. Byli určeni ke konzumaci.
Psi bez srsti se opravdu vyskytovali na několika místech světa současně. Každopádně se však díky poměrně čilé lodní dopravě dá očekávat, že se psi bez srsti mohli z různých koutů světa navzájem ovlivnit. Tito psi na lodích lovili hlodavce a v přístavech se pak s nimi obchodovalo.
Údajně existují záznamy, že byli chováni rodinami dynastie Han v Číně a měli hlídat pokladnice. V Číně je tak tento pes znám jako „strážce pokladnice“ – Treasure House Guardian. Větší typy měly být používány jako lovečtí psi. Tyto informace jsou však velmi pochybné, neboť ani vzdáleně jejich tehdejší uplatnění neodpovídá jejich dnes tak ceněné povaze.
Ze 13. století pocházejí informace, že se tomuto plemeni v Číně říkalo „koníček“, kterému se do dlouhých chlupů na krku zaplétaly cenné nefrity uchycené pravými zlatými či stříbrnými nitěmi. Už tehdy byli naháči oblékáni do kožešinových oblečků a byla jim věnována velká péče. Bavíme se však o těch nejmenších jedincích.
Po dlouhou dobu se věřilo v tajemné schopnosti naháčů, podle některých uctívačů psích naháčů uměli léčit nemoci, podle jiných předpovídat budoucnost. Odpradávna byl znám jako „léčitel“, neboť jeho vyšší teplota těla byla příjemná při onemocnění člověka a zároveň prý měla vliv na labilní lidské povahy, které svou přítomností a přítulností naháč uklidňoval. Psy bez srsti chovali buddhističtí mniši v klášterech. V neposlední řadě se věřilo, že tento pes umí předpovídat budoucnost. Buddhističtí mniši pokládali psům otázky, a to údajně občas i v písemné formě, a podle reakcí psa dělali závěry. Tak přišli k označení „svatyňoví psi“.
V historii měl různou cenu i uplatnění. Záleželo i na jeho velikosti. Jak je známo, v Asii bylo a je pojídání psího masa vcelku běžnou záležitostí. Z doby 16. a 17. století pochází záznamy o psech bez srsti plujících na lodích z Asie do Ameriky a Evropy, kteří sloužili jako „čerstvé maso“, když byl čas jídla. Za jasný písemný důkaz o existenci bezsrstých psů je považován text nacházející se v díle Roberta Plota z roku 1686 „Přírodopis Staffordshiru“, kde se autor o naháčích zmiňuje.
Po velmi dlouhou dobu byli malí, celkem drobní psi bohatými lidmi v Číně velmi ceněni a patřičně hýčkáni. Byli zdobeni drahými kameny a bylo jim dopřáváno veškeré pohodlí a dobrá strava. Úplným protipólem byli velcí jedinci naháčů, kteří vážili přes 10 kg a ke všemu neměli líbivé dlouhé chlupy na hlavě ani ocasu. Těmto psům se říkalo „jedlí psi“ a opravdu sloužili ke konzumaci.
Psi bez srsti, díky „výhřevnosti“, byli oblíbeni i u indiánů. Ti podle nich měřili zimu. Čím více psů potřebovali na ohřátí svého těla, když leželi ve vigvamu, tím větší podle nich byla zima. Odpověď na otázku, jaká je venku dnes zima, tak mohla znít: „Dnes je zima na dva až tři psy.“
Ve druhé polovině 18. století malá varianta čínských chocholatých psů z Číny zcela vymizela. O obnovení chovu se museli přičinit jedinci vyvezení do jiných států a převážně jiných světadílů, jako je zejména Amerika a Anglie. V Anglii byl poprvé vystavován čínský chocholatý pes v roce 1881 v Maidstonu. Byl v majetku W. K. Tauntona. V roce 1902 byl zapsán první čínský chocholatý pes do plemenné knihy. Jednalo se o fenu jménem Fatima, byla černé barvy a uváděná jako „severní chocholatý číňan“. Neměla však žádné potomky.
V Americe se poprvé objevili chocholatí psi z Číny na výstavě psů v roce 1885 ve Westminsteru. Podruhé se na výstavě psů ukázali až po skoro 40 letech, tentokrát ve Filadelfii. To se psal rok 1926.
Chybou v chovu dlouho bylo, že chovatelé z něj vyřazovali powder puff a do chovu pouštěli jen psy bez srsti. Osrstěné jedince utráceli již při narození. Tím docházelo k velkým úhynům ve vrhu a chov byl téměř nereálný, po pár generacích neschopný života. Nedostatky v chrupu tohoto plemene byly a jsou známy odpradávna.
O chov čínského chocholatého psa se v první polovině 20. století nejvíc zasadily Ida Garrettová a Debora Woodová. Plemeno ze všech sil nejen propagovaly, ale také vynakládaly nemalé finanční prostředky, aby do chovu použily nejlepší jedince z celého světa.
Od roku 1959 byli čínští chocholatí psi registrováni Americkým klubem psů bez srsti pod záštitou American Kennel Clubu (AKC). Do té doby, respektive od roku 1930 až do roku 1968 (do své smrti), vedla velmi podrobnou „plemennou knihu“ Debora Woodová, vlastnící chovatelskou stanici „Crest Haven“.
Bohužel v 60. letech 20. stolení chov čínských chocholatých psů stagnoval a početně tohoto plemene výrazně ubývalo. K tomu se do chovu prodraly i nepatřičné lidské vlastnosti. Místo spolupráce docházelo mezi lidmi ke zbytečným rozepřím. Registrace všech naháčů se v 70. letech 20. století v Americe zmítala v problémech. AKC oznámil, že pro malý zájem a vývoj plemene prozatím nepřijme toto plemeno pod svá křídla. AKC čínského chocholatého psa nejen odmítla registrovat, ale vyloučila všechna plemena bez srsti ze svých řad.
Od roku 1979 začala v Americe nová éra tohoto plemene, neboť došlo k založení Amerického klubu čínských chocholatých psů s jasným cílem: dovést plemeno k uznání AKC. Jedním z jejich cílů bylo přijetí čínského chocholatého psa za plemeno AKC. Nakonec opravdu v roce 1985 prozatímně AKC uznala čínského chocholatého psa za plemeno a od února 1986 se mohl začít účastnit výstav psů. K plnému uznání se toto plemeno dostalo v roce 1990.
Chov se v Anglii rozvinul až v 60. letech 20. století, kdy Ruth Harissová importovala hned několik jedinců z Ameriky, z chovatelské stanice Crest Haven, od chovatelky D. Woodové. V roce 1969 byl v Anglii založen klub jen pro toto plemeno a byl vypracován prozatímní standard. Ten jasně definoval existenci jeleního typu naháče a hairless cooby. Zapomnělo se však na celoosrstěné jedince – powder puff, ti tudíž „jako by neexistovali“ a nemohli se vystavovat.
Osrstěná varianta byla oficiálně uznána až v roce 1984 a dopsána do standardu. Přesto už o rok dříve poprvé v historii dostal powder puff na výstavě titul „vítěz plemene“. Zařazení powder puff plemeni velmi pomohlo. Jednak si je začali pořizovat i lidé, kteří nechtěli psa bez srsti, ale vyhovovala jim jejich povaha – a zlepšil se nejen exteriér odchovů, ale také zdraví.
V roce 1986 vznikl „Klub pro čínské chocholaté psy ve Velké Británii“. V dřívější době bylo toto plemeno též známo pod označením „čínský naháč“ a několik desetiletí se používalo i označení „čínský jedlý pes“.
Jeho povaha je bezproblémová a tím si získává srdce mnohých lidí, přestože ne každému se nahé psí tělíčko líbí. Může vyvolávat velmi rozdílné emoce. Někoho uchvátí a zamiluje se na první pohled, někomu je pohled na tohoto psa nepříjemný a vidí v něm „nemocné“ nebo nechutné zvíře, na které nemá odvahu sáhnout. Kdo je však bez předsudků a hledá především bezproblémového psího kamaráda, toho čínský chocholatý pes svou přizpůsobivou povahou okouzlí. Jeho povaha je opravdu velmi příjemná a přitažlivá.
Touží se mazlit a choulit ke svému člověku. Je až extrémně přítulný. Vyhledává co nejtěsnější kontakt se svým člověkem po co nejdelší dobu. Pokud by mohl neustále spát jen v jeho klíně nebo náručí, spát ve stejné posteli a následovat ho na každém kroku, bude nejšťastnějším psem na světě. Nadevše svého člověka miluje a je mu velmi věrný. Doma je stále ve střehu a nechce u ničeho chybět. Sleduje pohyb každého člena rodiny, zejména svého nejoblíbenějšího člověka.
Je velmi citlivý na domácí atmosféru a na náladu člověka. Čínský chocholatý pes je velice empatický a chce sdílet starosti člověka, aby se staly menšími a člověk veselejším. Je to pozitivní živel, který je veselý a šťastný téměř každou hodinu svého života. Má velmi výraznou mimiku, kterou bravurně používá. Není těžké odhalit, co si zrovna myslí.
Jsou jedinci, kteří mohou být plašší. Ti potřebují ze strany člověka pochopení a více pozornosti. Agresivita a jiný druh ostrosti, jako zloba či nepřátelství, se u tohoto plemene neprojevují. S nikým a ničím nemají problémy. Jsou opravdu ve všech ohledech zcela nekonfliktní. Cizích lidí na procházce nebo na návštěvě si však zpravidla nevšímají a nemají ani snahu odpovídat na snahu o kamarádství a hlazení.
Většina čínských chocholatých psů má tendenci hlídat a oznámí příchod cizího člověka. Není to sice velký hrdina a ochránce, ale je ostražitý, se smyslem pro „držení se svou lidskou smečkou“.
Nejraději si hraje se psy stejného plemene. Bezpečně je pozná. Přesto je zcela nekonfliktní a kamarádský ke všem přátelským psům. Rvačky nevyhledává, naopak je ten, kdo agresorovi raději ustoupí. Nemá problémy s žádnými domácími zvířaty. V kamarádství bude ve stejné domácnosti žít jak s kočkou, tak s papouškem nebo třeba s morčetem. Hospodářských zvířat si nevšímá, z míry ho zpravidla nevyvedou ani pobíhající slepice. Bez náležité socializace to však nejde.
Na procházkách nemá tendenci odbíhat daleko od svého člověka. Toulání a běhání za divokou zvěří ho ani nenapadne. Tudíž nejsou problémy ani s tím, že by na zahradě hledal v plotě díry, kudy by se mohl vydat za dobrodružstvím okolního světa. Rád se učí i rád poslouchá. Jeho výchova je proto snadná a je vhodný pro všechny věkové kategorie.
Varianta hairless je exotická a nevšední. Neustále poutá pozornost kolemjdoucích svým vzhledem. Majitel takového psa musí být připraven na spoustu otázek cizích lidí, na emoce urážlivé, posměšné i obdivné. Už tato informace může některé potenciální zájemce odradit. Rozhodně to není pes, kterého lze i přes jeho velikost přehlédnout. Navíc není žádným tichošlápkem se svěšenou hlavou. Štěká sice velmi málo až ojediněle, ale často je to klaun od přírody, který rád vybízí členy své rodiny ke hře.
Jsou to psi, kteří rádi vymyslí nějakou hru a snaží se do ní vtáhnout i další přítomné, nebo alespoň ostatní bavit. Je to půvabný pes, který bude rád trávit svůj čas jakkoli, jen aby mohl být se svou rodinou. Miluje svého člověka a celou rodinu, bez ohledu na jejich věk. S dětmi si rád hraje, běhá s nimi a je ochotný být členem některých jejich her. K dětem je milý – spíš je potřeba chránit jeho před rozvernými a akčními dětmi.
Je příjemným a citlivým kamarádem pro seniory. Nevyužívá slabosti ani nedůslednosti. Je shovívavý a velmi přizpůsobivý pohyblivosti svého člověka. Snadno se vychovává, je tedy vhodný i pro úplné začátečníky. Svému člověku je naprosto oddaný.
Zvládne celodenní výlet, hodinovou procházku, stejně jako se bude rád dlouhé dny povalovat v posteli nebo na sedačce u televize.
Miluje teplo a spaní v posteli. Za každou cenu se do ní zkouší dostat. Pak tam dokáže proležet nekonečné hodiny. Zejména není-li v ní sám. Schoulí se do klubíčka, nejčastěji kolem hlavy a krku člověka, nebo pod peřinu. Je pro něj za trest spát odděleně, o samotě, někde v pelíšku nebo v křesle, když rodina je v jiných místnostech.
Má rád teplo a miluje sluníčko, na kterém se s oblibou vyhřívá. Je sice temperamentní, ale zároveň přizpůsobivý a umí krásně lenošit.
Jak již bylo napsáno, jedná se o plemeno pohybově velmi přizpůsobivé. Kdo neholduje žádným aktivitám a většinu času tráví doma, může vlastnit spokojeného čínského chocholatého psa. Vedle hlazení a tulení mu pak stačí kratší procházky bez vodítka a občasná hra třeba s míčkem. A ten, kdo naopak hledá aktivního kamaráda, také nebude zklamán. Čínský chocholatý pes je sportovně založený, mrštný, velmi pohyblivý, rád a dobře skáče a jeho rychlost vůbec není špatná.
Většinou rád aportuje a hraje si s míčkem a hračkami. Stačí tuto vlastnost rozvíjet od štěněcího věku. Dokáže si omezený čas hrát sám. Je velice hravý a bystrý. Dobře se učí poslušnosti, je vnímavý a pozorný. Všechny tyto vlastnosti ho přímo předurčují zejména k dogdancingu a agility. Také velice dobře a rád plave ve vodě, ale ta musí být teplá.
I když to není tak dávno, co byly uznány dvě varianty, dnes se čínský chocholatý pes dělí na dvě variety: osrstěnou, která nese označení powder puf neboli „labutěnka a neosrstěnou, známou pod označením hairless neboli „naháč“. Hairless má chocholku srsti na hlavě, dále na části krku, na končetinách, kde se srst označuje jako „ponožky“, které pokrývají prsty, a v neposlední řadě má dlouhou srst na ocase zvanou „chocholka“. Zbytek těla je bez srsti. Varianta powder puff je celá pokrytá dlouhou a jemnou srstí.
Toto plemeno se dále dělí na dva typy: „deer type“ s jemnou kostrou je ušlechtilejší a jemnější a „cobby type“ má těžší kostru, celkově robustní a silnější stavbu těla.
Je rozdíl mezi standardem pro toto plemeno v Americe (AKC) a v Anglii (FCI). Za největší rozdíly je považováno u FCI rozdělení typu na deer a cobby. V Americe takové rozdělení neexistuje a všichni jedinci odpovídají typu deer. Druhým velkým rozdílem je postavení uší. V Americe vyžadují celkem vysoko nasazené ušní boltce a vztyčené uši u hairless, stejně jako u powder puff. Ve státech řídících se podle standardu uznaného FCI je u powder puff povoleno svěšené ucho a celkově nízko nasazené uši. A co je nejvíce na první pohled patrné – u FCI je téměř jakákoli úprava povolená. Na výstavách v Americe jsou naopak preferováni psi s minimální úpravou, labutěnky tak mají dlouhou srst i v obličeji. Což z nich činí úplně jiné psy, než jak je známe v Evropě.
Čínský chocholatý pes je nejoblíbenějším plemenem z plemen bez srsti. Třebaže se vyskytuje více neuznaných plemen naháčů, uznány, a tudíž veřejnosti známi jsou pouze peruánský naháč, zvaný též inka, mexický naháč, s často používaným označením xolo, a v neposlední řadě též americký bezsrstý pes.
Powder znamená „pudr“, puff je „pudrovátko“, z čehož vzniklo počeštění „labutěnka“ (používá se zkratka PP). Pro variantu bez srsti, respektive se srstí jen na určitých místech, se používá zkratka HA a vznikla ze slova hairless, což znamená „bez srsti“.
Pro chov je důležité mít znalosti o zvláštnostech tohoto plemene a přistupovat k připouštění s rozumem, aby se snížilo riziko mrtvých štěňat (často ještě v těle matky) či jiných defektů.
Labutěnka a naháč na první pohled působí jako zcela rozdílní psi. Ale jejich přítomnost ve stejném vrhu je žádoucí. Dlouhosrstá varianta je zařazována do chovu zejména proto, aby si toto plemeno udrželo genetické zdraví na slušné úrovni. Ale našla si i mnoho obdivovatelů. Opravdu jsou powder puff extrémně důležití pro chov. Díky nim plemeno nedegeneruje a rozvíjí se k lepšímu zdraví i exteriéru. Bez powder puff by chrup psa a krásné chocholky byly úplně zničeny. Navíc opakované spojení bezsrstých jedinců vede ke zmenšování a zjemňování kostry, někdy až k zoufalému nanismu. Zbytky srsti se stávají velmi nekvalitními.
Pokud se připustí dvě plně osrstěné varianty (powder puff), narodí se jen štěňata powder puff zpravidla s výbornou kvalitou srsti. Jsou-li připuštěni dva jedinci hairless, narodí se ve větším počtu štěňata hairless, s poměrně málo kvalitní srstí na hlavě, končetinách a ocasu a dá se očekávat v menším poměru i varianta powder puff, zpravidla však s horší kvalitou srsti. Přibližně čtvrtina až polovina štěňat se však narodí mrtvá, nebo uhynou pár dní po porodu. Při spojení powder puff a hairless se rodí přibližně polovina plně osrstěných a polovina neosrstěných štěňat. Kvalita srsti může být různá.
Počet štěňat ve vrhu se různí, ale průměrně jsou ve vrhu 4 štěňata. Existují i výjimky, kdy je i více než 10 štěňat, což je stejně ojedinělé, jako když se narodí 1 štěně.
O naháčích se říká, že mají až o 3 stupně větší teplotu než jiná plemena psů. Není to však úplně pravda. Mají teplotu těla standardní, tudíž 38,5–39°. Aby ale vyhřáli své tělo, vyzařují vyšší teplo než psi osrstění. Povrchová teplota tak opravdu může dosahovat o 1–3 °C vyšší teplotu, než je u psů obvyklé.
Výhodou psa bez srsti je bezesporu minimum chlupů v domácnosti. Nenanosí domů z procházky mnoho nepořádku, jako je tomu běžné u psů s delší srstí. Pes postrádá typický psí zápach a působí velmi čistotně. Další výhodou je úplná absence vnějších cizopasníků.
Bohužel psi bez srsti jsou snadněji zranitelní na kůži než psy s chlupy. Jejich kůže je zpravidla jemná a pružná. Rány se hojí rychle, ale také snadno vznikají. Je běžné, že jizvy po zranění jsou jinak zbarvené.
Kvůli tomu, že hairless nemají na většině těla srst, je nutné k nim přistupovat trochu jinak než k běžně osrstěným psům. Nejsou choulostivější než psi se srstí, respektive nebyli by, kdyby srst měli. Ale protože ji nemají, potřebují jistou péči navíc.
Nutné je mít na paměti, že je potřeba hlídat venkovní teplotu a podle ní psa třeba obléci nebo ošetřit krémem na opalování. Nepigmentovaná část kůže je obzvlášť náchylná na sluneční záření. Kůže se slunečním zářením „opaluje“. Potřebuje mazat. Opálením kůže tmavne. Může se dokonce spálit. Světlejším jedincům mohou vyskočit pihy. Když je venku chladno, hairless je opravdu zima a třesou se. Nechrání je totiž žádný kožich. Nic. Proto obleček opravdu potřebují. K tomu je však zapotřebí přistupovat s rozumem, neboť do jisté míry je vhodné otužování.
Kůži je potřeba udržovat nejen čistou, ale také pružnou, na omak příjemnou a na první pohled zdravou. Dále se používá pleťový krém či pleťové mléko. Na ošetřování kůže je vhodný abrazivní krém (odstraňuje odumřelou kůži – šupinky). Dobré je použít klasický peeling. K takovému ošetření kůže jsou k dispozici stejné prostředky jako pro lidskou pokožku. Na koupání se používá dětské mýdlo nebo sprchový gel či šampon s nízkým pH.
Tento pes může být vhodným plemenem pro alergiky. A to i labutěnka, protože líná minimálně. Avšak není alergik jako alergik. Někteří lidé nejsou totiž alergičtí na srst, ale na prach v srsti, na šupiny z kůže, sliny apod. Trpí-li člověk alergií, je nejlepší se domluvit s chovatelem těchto psů na návštěvě a co nejvíce přijít s naháči do kontaktu. Hladit je, nechat se olíznout, dát k nim obličej. Následná reakce ukáže, nakolik je daný člověk alergický, či nikoli. Některým silným alergikům zkrátka není přáno nikdy vlastnit psa, a to ani zcela bezsrstého a při zachování absolutní čistoty.
Je samozřejmé, že u hairless a powder puff bude rozdílná úprava a ošetřování srsti. Oba ji však potřebují. Powder puff má velmi příjemnou srst na omak, avšak snadno se zacuchá. Proto je důležité časté a pravidelné česání a dle potřeby i koupání s kvalitními šampony. K rozčesávání se používá kondicionér nebo tzv. rozčesávače. Tím však péče o srst u powder puff nekončí. V Evropě se tato varianta upravuje střihem v obličejové části. Srst se zde upravuje strojkem a nůžkami. Úprava na hlavě a krku může připomínat úpravu pudla. Psovi se oholí strojkem celá tlamička tak, že horní linie vyholení vede od dolní části ucha pod okrajem očí až po stop. Dále se pokračuje vyholením směrem dolů pod spodní čelist až na krk, kde se tvoří větší či menší „V“. Srst na tlapkách se zastřihuje dokulata. Není vyloučena ani další drobná úprava nůžkami tak, aby pes vypadal upraveně, harmonicky a elegantně.
Úprava hairless se může zdát snazší. Obličejová část se holí stejným způsobem jako varianta powder puff. Stejně tak se zastřihne srst na tlapkách dokulata a dlouhá srst se dle potřeby lehce zastřihne tak, aby pes vypadal elegantně a líbivě. Veškerá srst jinde na těle, než chocholka na hlavě, na ocase, hříva na krku a srst na končetinách v podobě „ponožek“, se vyholí strojkem.
Lysost však někdy není úplná. Rodí se i mezitypy, tedy jedinci, kteří mají srst na několika dalších místech těla, ne jen tam, kde uvádí standard. Těmto jedincům se říká semicoat. Ti však nejsou z chovu vyloučeni, jen potřebují více úpravy na výstavy i v běžném životě, aby vypadali líbivě. V různých částech světa může být používána i různá úprava srsti.
Čínský chocholatý pes má problémy se zuby vcelku často. Sice se chovatelé snaží zaměřit na odstranění handicapu v této podobě, ale protože lysost je nezřídka provázena deformací čelistí, špatným postavením špičáků nebo chyběním většího množství zubů (chudozubostí), je to velmi těžký boj s genetikou. Kvalita a počet zubů jsou často problém, stejně tak rozložení zubů a skus. Zubní kámen, a to už ve velmi mladém věku, je také velmi častým problémem. Kvůli těmto problémům nezřídka následují záněty dásní.
Toto plemeno má sklony k tloustnutí. Strava čínského chocholatého psa musí být kvalitní a vyvážená. Určitě je zajímavou informací, že především v zimním období spotřebuje více krmiva. Je to dáno potřebou energie, kterou z krmiva dostává a předává dál na ohřev organismu.
Je několik onemocnění, která byla v chovu zaznamenána častěji než zcela ojediněle. Co se týče pohybového aparátu, u čínského chocholatého psa se můžeme setkat například s cerebelární ataxií, luxací pately nebo, pro mnohé kynology zcela jistě překvapivě, s dysplazií kyčelních kloubů.
Z onemocnění očí je možné uvést onemocnění známé pod zkratkou PRA, dále kataraktu, entropium či ektropium, objevit se může také syndrom zvaný „suché oko“.
Z důvodu malé velikosti není při narození vyloučena fontanela. K dalším problémům můžeme zařadit kýlu nebo absenci jednoho či obou ušních otvorů. Jedná se však o problémy operovatelné.
V neposlední řadě se mohou dostavit problémy s kůží. Je to nezřídka jev dědičný. Kůže může byt nadměrně šupinatá, hrubé struktury nebo problematická z důvodu výskytu většího množství uhrů.
Hlava má elegantní vzhled a pozorný výraz. Je bez nadbytečných vrásek. Stop je mírně vyjádřený, ale nikoliv velmi výrazný. Nosní houba je nápadným rysem. Úzká v souladu s tlamou. Jakákoliv barva je přijatelná. Tlama je mírně se zužující, ale nikdy ne špičatá. Pysky jsou těsně přiléhající a tenké. Čelisti jsou silné, s dokonalým pravidelným nůžkovým skusem, tj. horní zuby těsně překrývají spodní zuby a jsou kolmo usazené v čelistech. Oči jsou tak tmavé, že vypadají černé. Není vidět téměř žádné nebo vůbec žádné bělmo. Jsou střední velikosti a posazené daleko od sebe. Uši jsou nasazené nízko, přičemž nejvyšší bod nasazení ucha je v úrovni vnějšího koutku oka. Jsou velké a vztyčené, s osrstěním nebo bez něj. Výjimkou jsou labutěnky (powder puff), u nichž jsou povolené klopené uši. Krk je štíhlý, bez volné kůže, dlouhý, elegantně se sklánějící a přecházející do silných plecí. V pohybu je nesen vysoko a mírně klenutě. Tělo je střední až dlouhé, hřbetní linie rovná. Hrudník je poměrně široký a hluboký, nikoliv sudovitý. Hrudní kost nevystupuje. Hrudní koš dosahuje k loktům a břicho je mírně vtažené. Ocas je nasazen vysoko, v pohybu nesen vzhůru nebo do strany. Je dlouhý a zužující se, poměrně rovný, není spirálovitý ani stočený ke straně, v klidu přirozeně spadající. Chochol je dlouhý a splývající, omezený na spodní dvě třetiny ocasu. Řidší chochol je přijatelný. Končetiny jsou dlouhé a štíhlé, dobře postavené pod trupem. Tlapky jsou ve tvaru zaječí tlapky, rovné a dlouhé. Drápy jsou jakékoliv barvy, středně dlouhé. Ponožky se ideálně omezují na prsty, ale nepřesahují přes vrchol nadprstí. Tlapky se nevytáčejí ani dovnitř, ani ven. Pánevní končetiny jsou postavené do šířky. Zaúhlení pánevních končetin musí být takové, aby hřbetní linie byla rovná. Pohyb je dlouhý, plynulý a elegantní, dostatečně prostorný a s výrazným posunem. Kůže je hladká, jemná a teplá na dotek. Srst na těle nesmí být větší osrstěné plochy. Dlouhý a vlající chochol je preferován, ale řídký je přípustný. Ideálně začíná na stopu a pokračuje dále po krku. U labutěnek (powder puff) se srst skládá z podsady a lehkého závoje dlouhé srsti – tato závojovitá srst je typická. Zbarvení srsti může být jakékoliv nebo jakákoliv kombinace barev.
Ideální výška v kohoutku: Psi – 28 až 33 cm, feny – 23 až 30 cm.