Klidný perfekcionista Rainer Dammers
S holuby jsem začal ve dvanácti letech, kdy jsem dostal k Vánocům první pár hamburských racků. Je to jeden z nejmenších racků, který mne zprvu zaujal ledovým zbarvením, až později jsem přibral i žlutě plavé a červeně plavé. Jako všechny racky, i tyto jemné holoubky s takřka kulatou hlavou zdobí náprsenka na krku a kratší, široký zobák, navíc také lasturovitá chocholka a bíle zbarvený ocas. Hamburské racky, v originále Hamburger Sticken, mám v chovu stále, jsem jim tedy věrný již 60 let. Jejich chovatelů není mnoho, a aby se kvalita a populace zvětšovala, je nutno využívat meziplemenného křížení. Nejvíce se mi osvědčila „modernizace“ přes polské racky. Mají výtečné hlavy, vysoká, široká čela, dobré zobáky, ale právě s nimi jsou někdy v jejich populaci potíže, takže vybírám jedince do šlechtění zvláště pečlivě. Předtím jsem do šlechtění vyzkoušel italské racky, výsledky nebyly špatné, ale muselo se pracovat na hlavách. Pomohli polští rackové. V roce 1963 jsem vstoupil do klubu chovatelů hamburského racka a o rok později do klubu chovatelů hamburských plemen. V roce 1966, kdy mi bylo 18 let, jsem obeslal první výstavu VDT (německého svazu chovatelů okrasných holubů) v Erfurtu a obdržený vítězný pohár mě pořádně nakopl. Současně jsem ale přišel do věku, kdy člověk řeší studia a zakládá rodinu. Holubi museli jít stranou.
Až v roce 1971 mne pozval legendární chovatel racků Hans Dondera na letní setkání severní pobočky klubu. Tam jsem uviděl modré orientální racky bluety z chovu Dondery a jako milovník modré barvy jsem byl okamžitě přitažen k chovu těchto ve světě velmi známých racků. V roce 1978 jsem dostavěl holubník, který užívám dosud. Má samostatnou chovnou část, ze které mohou holubi do prostorné voliéry, přední stěna komplexu je otevřena a chráněna pouze pletivem, do pečlivě udržovaného okolí plného rybníčků a okrasných travin, květů a dřevin, o které se vzorně stará manželka Wiebke, je radost pohledět. Dno holubníku je pokryto rošty, ve voliéře pískem. Začal jsem chovat orientální racky satinety v barvě modré bělopruhé, kteří nesou historické označení bluety. Nebyl jsem však spokojen s velikostí těchto holubů. V Americe je chovatelé křížením zvětšili, aby docílili velkých hlav, tento směr byl přes Nizozemsko dovezen do Německa – všude vyhrávali tito velcí rackové výstavy, ale dle mého názoru měli jen velké hlavy, nikoliv ušlechtilý typ. Proto jsem se musel poohlédnout jinde a překvapivě jsem našel krátké, v hlavách výborně prošlechtěné holuby v Polsku.
V roce 1991 přišli na vyzkoušení staroněmečtí racci modří černopruzí. Líbilo se mi, že k jejich odchovu není zapotřebí chův, což u orientálních racků bylo nezbytné. Je to racek menší velikosti, v kresbě štítníka, velmi milého temperamentu, se zakulacenou hlavou a lasturovitou chocholkou. Časem jsem začal postrádat u staroněmeckého racka bělopruhý ráz, byť standard tuto alternativu připouští, ale pokud se někde bělopruzí objevili, vždy se jednalo o dominantní opály. Bílé pruhy na bázi opálu nejsou tak ostře kreslené a opalizace dosti výrazně ovlivňuje i celkové zbarvení, takže jsem se rozhodl, že bílé pruhy a správnou barvu získám z orientálních racků bluet. Výsledek se brzy dostavil a v roce 1998 jsem vystavil bělopruhé staroněmecké racky v barvě orientálních racků bluet. Přišlo ale jejich špatné posouzení, navíc mi byl jeden kus odcizen, takže jsem se rozhodl, že se od tohoto plemene odkloním. To už jsem měl doma křížence, kteří odpovídali typem středozobým orientálním rackům satinetám. Tyto vzorně odchovávající a nenáročné holuby jsem nechal doma, byť jsem byl tehdy předsedou klubu racků a krátkozobých plemen a kolegové z klubu na tyto holuby nahlíželi jako na vrabčáky. Podobní holubi se ke mně záhy dostali díky exulantovi ruské národnosti, který je dovezl od Černého moře. K tomuto základu chovu jsem doplnil racky serafiny z Ameriky, kteří byli takřka totožného typu, ale čistě bílého zbarvení. Racek serafin je zvláštní tím, že se rodí červený a během pelichání vybělí. U prvních generací kříženců se záměrem docílit holuba, který by odpovídal podobě starého orientálního racka někdy před 150 lety, kdy byl dovezen do Evropy, se ještě úporně držela rez v bílých vzorcích. Pak se vyzkoušel do křížení racek habul ruman, přes kterého se rez dosti ztratila, ale ještě nějakou dobu byla při posuzování tolerována. Na vylepšení typu byl z Norska dovezen orientální racek v barvě černé lemované, který byl primitivního prošlechtění, tedy se špičatou linií hlavy, malého těla. Prováděl jsem křížení zmíněných plemen a zajímal jsem se o podobně vypadající holuby od východní Evropy až po Turecko. Právě z tamní Anatolie pochází orientální racek i jeho předchůdce, racek staroorientální. Štěstí bylo, že jsem se seznámil s Andreasem Boisitsem z Rakouska, který shodou okolností měl na holubníku satinety starého (původního) směru šlechtění z Kosova a Maďarska a potřeboval bluetu s úzkou, špičatou hlavou na vylepšení barvy. Holuby jsme si tehdy vyměnili a Andreas mě přivedl na myšlenku otevřít cestu na výsluní tzv. staroorientálnímu rackovi. Díky němu jsem dále pracoval s holuby z Kosova, Rumunska, Turecka a Maďarska.
Během několika let vznikl racek středozobý, s „anatolskou“ kresbou, ve všech barvách modré, hnědé a dominantně červené řady, a to jak hladkohlavý, tak i se špičatou chocholkou, s bílými i bronzovými vzorky. V roce 2006 na výstavě VDT v Norimberku jsem chtěl vystavit jednu voliéru těchto racků, ale Karl–Heinz Sollfrank mi poradil, že mají málo místa ve voliérách, ať tyto holuby umístím do klecí jako novošlechtění. Vystavil jsem bluety bělopruhé a šupkaté, chocholaté i hladkohlavé. Uznávací řízení bylo završeno v roce 2012, kdy jsme s kamarády současně založili klub chovatelů staroorientálních racků. Stal jsem se zprvu klubovým předsedou, ale po několika letech jsem post přenechal mladšímu chovateli a jsem nyní čestným předsedou klubu. Chovám kolem 40 párů staroorientálních racků, převážně v barvě modré bělopruhé (bluety), stříbřité bělopruhé (silverety), modré a stříbřité šupkaté, hnědé bělopruhé a šupkaté. V chovu mám zastoupenu i dominantně červenou řadu a její rozředěnou formu. Chovám i celobarevné staroorientální racky, které označujeme po vzoru orientálních racků blondinety. Ty mám v recesivně červené barvě a v modré barevné řadě. Plnobarevné rázy se do vzorníku podařilo zanést teprve nedávno, ale možností pro šlechtitele se nabízí mnohem víc. Baví mne šlechtit také barevnoocasé v modrém zbarvení se zrcátky v ocase, s černě lemovaným ocasem nebo červeným. Do pěti let od uznávacího řízení se staroorientální racek masivně rozšířil po celé západní a částečně i střední Evropě. Takový úspěch žádné jiné plemeno pravděpodobně nezaznamenalo. Plemeno oslovilo zejména mladé chovatele a jsem přesvědčen, že o jeho budoucnost se obávat již nemusíme. Důležité bude, aby byla zachována i nadále vynikající plodnost a schopnost samostatné a aktivní péče o mladé těchto racků a nedocházelo k přešlechťování směrem ke krátkozobému typu s širokou hlavou a výrazným čelem.
Během svého života jsem zastával řadu funkcí. Od roku 1987 jsem byl jednatelem a pokladníkem v Evropském klubu racků (založen 1975), od roku 1992 jednatelem v pobočce sever Německého klubu racků (založen 1894), od roku 1996 jeho čestným předsedou. V roce 2006 jsem převzal úřad prvního pokladníka v německého svazu VDT, po krátké odmlce jsem od roku 2016 druhým pokladníkem. Kromě zmíněných organizací jsem členem v klubech Konkordia Neumünster, v Klubu krátkozobých holubů v Hamburku, v Klubu hamburských rejdičů a krymek, v Klubu hamburských racků, v dánském Klubu chovatelů racků a v dánském svazu, jsem členem nadací JUWIRA a německého holubářského muzea v Norimberku. V mnoha spolcích jsem čestným členem, třeba v Klubu chovatelů orientálních racků v Bulharsku. Ve všech těchto sdruženích jsem více či méně aktivní a těší mne, že to má odezvu i ze strany členů a že má činnost pravidelně sklízí plody. Během svého života jsem získal na holuby spoustu ocenění včetně 23násobného držení titulu německý mistr. Úspěšná byla i letošní listopadová evropská výstava v Dánsku, kde jsem obdržel tři evropské šampiony na plemena staroorientální racek a německý racek štítník, získal titul mistr Evropy se staroorientálními racky, vítěznou cenu v plemeni a několik dalších čestných cen. Během svého života jsem choval, respektive v periodách postupně sbíral zkušenosti, se čtyřmi desítkami plemen holubů. Není tedy překvapením, že na „Evropě“ v Dánsku jsem pořídil italské modenky triganini, mé plemeno číslo 41. Líbí se mi malí holubi ze skupiny rejdičů, racků a slepičáků, ale ve výčtu vyzkoušených plemen nechybí ani staroholandští kapucíni nebo hýlové.
Posuzovatelem jsem se vlastně stát nechtěl. Bydlím nedaleko Dánska, tamní chovatelství velmi dobře znám a na konci 90. let mi udělili Dánové výjimku, že jsem mohl posuzovat jejich národní a také speciální výstavy, aniž bych měl splněné posuzovatelské zkoušky. To se nelíbilo některým funkcionářům v Německu, a tak jsem v roce 2008 v Dánsku po složení zkoušek získat posuzovatelskou licenci. Nejdůležitější oporou mi byla a stále je manželka Wiebke, která s radostí vítá početné návštěvy přátel z celého světa v našem domě, doprovází mě na výstavy, kde obvykle není pasivním návštěvníkem, ale pomáhá v rámci organizačního týmu s občerstvením posuzovatelů a dalšími náležitostmi. V době mé nepřítomnosti se vždy vzorně stará o chov a to při chovu krátkozobých plemen vyžaduje nemálo odříkání. Nejdéle se o holuby starala sama šest měsíců, kdy jsem se léčil s Achillovou šlachou. Za to vše jsem jí nadevše vděčný.
