Vlhy – problematika chovu

Vlhy patří mezi nejkrásněji zbarvené zástupce celé ptačí říše. Vyskytují se téměř na všech kontinentech s výjimkou Ameriky. V mnoha oblastech jsou dosud hojné. V lidské péči jsou chovány výjimečně. V zoologických zahradách a u soukromých chovatelů v Evropě se jedná téměř výlučně o několik druhů vlh obývajících subsaharskou část Afriky.

Systematika

Vlhovití (Meropidae) jsou čeleď malých až středně velkých, pestře zbarvených ptáků patřících do řádu srostloprstých (Cora­ciiformes). Čeleď čítá asi 25 druhů ve třech rodech (Nyctiornis, Meropogon a Merops). Až na tři druhy patří všechny ostatní vlhy do rodu Merops. Do tohoto rodu patří i druhy chované v evropských zoo a u soukromých chovatelů. Nejčastěji jsou to vlhy pestré, vlhy núbijské, vlhy karmínové, vlhy běločelé, vlhy zelenočelé nebo vlhy malé.

Biotop

Biotopem většiny afrických druhů vlh jsou otevřené křovinaté pláně, travnaté savany s ojedinělými ostrůvky starých a suchých stromů. Často se zdržují i v záplavových oblastech a podél břehů řek a velkých jezer. Domovem nejčastěji chované vlhy karmínové je východ Malawi, střední Mosambik, jižní Angola, jih Zambie, severovýchodní Namibie (Capriviho pruh) a sever Bot­swany. Domovem rozšířenější vlhy núbijské je hlavně východní Afrika – Etiopie, Keňa, Uganda, Tanzanie, ale vyskytuje se i v Africe západní až po Senegal. Oba druhy jsou částečně tažné. Části populací žijící v suchých oblastech jihu nebo severu se stěhují blíže k rovníku, vyhýbají se však rovníkové tropické oblasti. Severní a jižní populace nemají společnou hranici výskytu, takže k jejich křížení v přírodě docházet nemůže. Oba druhy (dle některých systematiků je vlha núbijská poddruhem vlhy karmínové) se mimo období hnízdění zdržují ve společnosti jiných afrických vlh (vlhy modrolící, běločelé, malé), ale také vlh pestrých (hnízdících i na našem území), jež do subsaharské Afriky odlétají zimovat. Výše popsaný biotop je tedy typickým prostředím pro všechny v Evropě nejčastěji chované druhy vlh a měl tak být vzorem pro chovatele z hlediska vytvoření vhodných podmínek k jejich chovu.

Potrava

Vlhy jsou výhradně hmyzožraví ptáci. Jejich potravu tvoří pestrá paleta hmyzích druhů (kobylky, sarančata, včely, vosy, termiti, motýli, cikády, brouci, vážky apod.). Potravu sbírají většinou ve vzduchu nízko nad zemí, ale dokážou se vznášet v teplých proudech a lovit potravu až sto metrů nad zemí. Někdy sestupují i na zem, kde sbírají grit či schránky různých korýšů. Velmi často postupují buší společně s některými savci (sloni, zebry, antilopy) nebo velkými ptáky (dropi, hadilovové, pštrosi, volavky), kteří jim plaší hmyz ukrývající se v trávě. Jindy usedají na větve osamělých stromů, odkud vyrážejí za krátkým lovem a zase se na ně se svou kořistí vracejí. Nejčastější potravou zejména v období hnízdění jsou blanokřídlí. Včely a vosy zabíjí úderem o větev a tlakem zobáku vytlačí jedový váček žihadla. V době krmení mláďat uloví každý jedinec více než dvě stě kusů hmyzu denně. Vlhy často vyhledávají vodu, rády se koupou, ale dokážou i lovit malé rybky. Jsou zdokumentovány záběry vlh karmínových potápějících se za kořistí pod vodní hladinu podobně jako ledňáčci.

Rozmnožování

Hnízdění afrických druhů začíná v období dešťů v dané oblasti. Do svých hnízdišť se vlhy slétají i několik měsíců před kladením vajec. Hnízdí jedenkrát ročně ve velmi početných koloniích v hlubokých norách na strmých březích řek a jezer, ale někdy i v norách na zemi. Na společném hnízdišti bylo pozorováno i deset tisíc párů vlh núbijských. Hnízdo, které je na konci jeden až dva (může být až sedm) metry hluboké nory, budují oba rodiče. Snůška čítá 2–5 vajec, inkubace, na které se podílejí oba rodiče, je dlouhá 19–23 dní a hnízdní péče trvá asi měsíc. Mláďata jsou ihned vzletná a zařazují se do kolonie, ve které se po několika dnech přikrmování rodiči naučí sama lovit. Svá hnízdiště vlhy nemění desítky let. Vlhy malé, které jsou chovány výjimečně, nehnízdí v kolonii, ale v jednotlivých párech. Vlhy pestré hnízdí v menších koloniích tvořených několika desítkami párů hlavně v severozápadní Africe, jihozápadní Evropě (u nás na jihu Moravy), západní Asii. Část populace zůstává hnízdit v jižní Africe.

Chov

Vlhy jsou v lidské péči chovány výjimečně. Problémem není jejich nedostupnost, cena ani samotná obtížnost chovu. Hlavním problémem jsou jejich, v evropských podmínkách velmi vysoké, „provozní“ náklady. Pro jejich chov je nutné vybudovat dostatečně velké, alespoň čtyři metry vysoké „zimoviště“ (vytápěné po větší část roku) s jezírkem na koupání se stále čistou vodou. Vlhám je třeba poskytnout dvanáctihodinový světelný režim s vysokou intenzitou svitu a vhodným UV spektrem po celý rok. Nezbyt­ností je celoroční dostatek (spíše nadbytek) živého hmyzu v co nejširším spektru (sarančata, cvrčci, švábi, mouční červi, zofobasi, mouchy apod.). Také venkovní voliéra musí být prostorná a vysoká, s dostatečným slunečním svitem. Do té je vhodné umístit „lákadla“ dalších druhů hmyzu (ovocné šťávy, zralé ovoce, ztrouchnivělé pařezy) a zpestřit tak vlhám v letních měsících jídelníček (včely, vosy, brouci, motýli). Jediná zoo, která dnes u nás vlhy chová, je Zoo Plzeň. Chovem vlh núbijských a zelenočelých se zabývá od roku 2001. Odchovat mláďat vlh se však v tomto zařízení, které je jinak celoevropsky velmi úspěšné v odchovech mnoha ptačích druhů, dosud nepodařilo. Vlhy pestré a vlhy zelenočelé chová také například Zoo Vídeň.

Odchov

Pro úspěšné hnízdění je nutné vlhy chovat ve větším počtu, nejlépe i několika desítek kusů, a vybudovat jim speciální hnízdiště (hnízdní stěnu imitující břeh řeky, s mnoha více než metr hlubokými a zezadu kontrolovatelnými norami). Nezbytný pro odchov mláďat je kromě vlastního chovu sarančat hlavně chov několika včelstev. Jeden pár spotřebuje v době hnízdění okolo čtyř set kusů denně. Včelí úly se proto musí střídavě a jen na určitou dobu umístit přímo do chovatelského zařízení. Dle zkušeností soukromého chovatele Čestmíra Drozdka z Českého Rudolce lze celoročně chovat společenství několika druhů vlh. Ve své voliéře choval vlhy núbijské, vlhy běločelé a vlhy pestré. Všechny tři druhy ve společné kolonii i hnízdily a podařil se odchov několika mláďat (foto).

U vlh, podobně jako u dalších druhů hmyzožravých ptáků chovaných v zajetí, se často setkáváme s avitaminózou B. Toto onemocnění se projevuje zejména postižením nervové soustavy (nekoordinované pohyby, neschopnost chůze, neschopnost letu, zaklánění hlavy apod.). Vitaminy skupiny B (jedná se zejména o B1,B6 a B12) je nutné ve vhodné formě a přiměřeném množství podávat po celý rok. Další avitaminózou, kterou bývají vlhy v chovech postiženy (podobně jako jiní ptáci žijící v biotopech s celoročním slunečním svitem), je avitaminóza D, projevující se zejména na končetinách a zobáku (deformity, přerůstání apod.). Tomuto problému lze předcházet pouze výše zmíněným intenzivním a dlouhým svitem s vhodným UV spektrem.

Poděkování

Na závěr článku bych chtěl poděkovat Čestmíru Drozdkovi a jeho ženě Milušce. Díky nim mohlo vzniknout mnoho článků do Fauny i jiných chovatelských časopisů. Nikdy mi neodmítli návštěvu jejich soukromého chovatelského zařízení, umožnili fotografovaní mnoha ptačích druhů a podělili se zcela otevřeně o veškeré zkušenosti s jejich chovem. Díky nim se mohou ostatní chovatelé již několik let seznamovat s chovem mnoha ptačích druhů, které nejsou běžně chovány v zoologických zahradách ani ptačích parcích Evropy.