V poslední době zaplnily internet zprávy o mediálním tažení České myslivecké jednoty proti vlkům, vydrám a bobrům. Prvnímu druhu se věnuji již padesát let. Laskavému čtenáři předkládám několik myšlenek k úvaze…
Vraní indiáni si odedávna vyprávějí pověst o vlku a psu… Ženu z kmene Vran, která šla vykopávat kořínky, doprovázel její pes. Právě je míjel vlk. Pes přiběhl k vlkovi a povídá: „Hej, co tu děláš? Jdi pryč! Jen se tu poflakuješ, protože chceš mít to, co mám já.“ „A co máš?“ zeptal se pochybovačně vlk. „Tvůj pán tě po celý den bije, děti po tobě házejí kameny. Zkus ukradnout kousek masa a dostaneš klackem po hlavě.“ „Ale přece jen si můžu ukradnout maso,“ odporoval pes. „Ty si nemáš ukradnout co.“ „Hloupost,“ odpověděl vlk. „Jím, kdy chci, a nikdo mě netrápí.“ „A co jíš?“ vysmíval se pes. „Plazíš se okolo a jen čekáš, až bojovníci zabijí bizona, aby sis mohl sebrat zbytky. Bojíš se přijít blíž. Můžeš jenom sedět ve vlastním zápachu a vykusovat si špínu z ocasu.“ „Jen se podívej na sebe,“ nesouhlasil vlk. „Ještě teď máš tlamu špinavou od táborových odpadků.“ „Lžeš,“ horšil se pes. „Kdykoliv přiběhnu domů, vždy mi můj pán hodí něco dobrého.“ „Když si tvůj pán jde v noci ulevit, tak ty sežereš, co po něm zůstane,“ vysmíval se vlk. „To je tak všecko, co jíš.“ „No a co,“ odvětil pes. „Moji lidí jedí jen nejlepší věci.“ „A ty jsi na to ještě hrdý,“ zasmušil se vlk. „Podívej, kdykoliv v táboře něco vaří, psi jen čenichají, obcházejí dokola a vyjí. Pociťuji nad tebou lítost. Jsi ubohý…“ „Nerozumíš tomu,“ rozčiloval se pes. „Spím v teple, ty spíš venku na dešti. Mě hladí, ty…“ Nedopověděl. Žena si přehodila nůši s kořínky přes záda, holí švihla psa po hřbetě a společně vykročili k táboru. Pes se ještě otočil přes rameno a zakřičel na vlka: „Ty mi jen závidíš dobré bydlo.“
Vlk odešel jinou stezkou. Netoužil po ničem z psího života.
Lidské kmeny a vlčí smečky se odpradávna pohybovaly ve stejných krajinách a potkávaly se na stejných loveckých stezkách. Čtyřnozí i dvounozí predátoři lovili stejná stáda velkých kopytníků a oba druhy se setkávaly velmi často. Člověk si s vlkem sice konkuroval, ale současně ho i ctil a obdivoval. Vlky uctívali Inuité, severoameričtí indiáni, stejně jako mnohé národy Sibiře. Některé kmeny dokonce věřily, že lidé jsou potomky vlků. Nebylo výjimkou, že se inuitské ženy ujaly osiřelých vlčat, která kojily společně se svými dětmi.
Nejlepšími stopaři na amerických planinách byli příslušníci kmene Skidi Pawnee. Ve znakové řeči na prériích byl posuněk, který znamenal Pawnee, stejný jako pro označení vlka: ukazovák a prostředník na pravé ruce se roztáhl do tvaru V, potom se přiložil k pravému uchu a natáhl vpřed. Skidi Pawnee se zahalovali do vlčích kožešin a v okolí byli známí jako Vlčí lidé, protože vlk figuroval v jejich bájích o jejich vzniku tak silně jako u žádného jiného kmene. Šajeni, Komančové a Wichitové nazývali kmen Pawnee – Vlci, protože „se potulovali jako vlci… měli vlčí vytrvalost, mohli celý den cestovat a celou noc tancovat a mohli vykonávat dlouhé cesty, přičemž byli schopni živit se nalezenými zdechlinami nebo vydrželi bez jídla neuvěřitelně dlouhou dobu a byli přitom stále v obdivuhodné kondici.
„Pocit, že se člověk stává vlkem, který známe z umění přežití zvědů kmene Pawnee, se nedostavoval automaticky potom, kdy si člověk navlékl vlčí kůži,“ píše v knize O vlcích a lidech americký spisovatel Barry Holstun Lopez. „Vlčí kožešina byla pouhou výstrojí, vnějším znamením pro určitého člověka a pro ostatní, že bojovník na sebe přivolal vlčí sílu. Pro myšlení bělochů je těžké pochopit a přijmout vážně poznámku, že indián v tom čase mohl být vlkem, mohl se spolupodílet na duchu zvířete. Nebyl jako vlk. Měl svou mysl nastavenou: vlk. On byl vlkem.“
Důkladné poznání fascinující osobnosti vlka a jeho sociálního chování v jeho smečce nám pomůže pochopit duševní svět našich psů. Pravěkého člověka okouzlila vlčí zvědavost, lovecké schopnosti, ostražitost, hravost, inteligence, učenlivost a přizpůsobivost. Elegantní predátor se silným sociálním pudem a ochotou ke spolupráci se stal často duchovním vůdcem pravěkým lovců. Vlk (Canis lupus) se stal praotcem psa domácího (Canis familiaris) a naši psi nesou ve svých genech mnoho obdivovaných vlčích vlastností. Jednotlivá plemena urazila od svých vlčích prarodičů „různou délku cesty“. Taková čivava patrně delší než grónský pes nebo aljašský malamut, či dokonce československý nebo Sarloosův vlčák, kteří dokonce – obrazně řečeno – vyšli svému prapředku „kus cesty v ústrety“.
Světoznámý etolog Roger Abrantes napsal: „Mezi druhy, které mají velmi dobře vyvinuté mechanismy zábran vůči agresi, patří pes a jeho předek vlk.“ Zmíněné mechanismy se vytvořily díky dokonale zvládnuté socializaci každého jedince. Štěňata prožívají své dětské období v neustálých hrách, při nichž se honí, zápasí a koušou. Na tvrdší kousnutí reaguje postižené štěně bolestným vypísknutím nebo pronikavým zaječením. Soupeř se zarazí a stisk uvolní. Hlasový signál nouze působí jako zábrana a omezení (či blokáda) agresivního chování. Chceme-li mít dobře socializovaného psa (což je jediná cesta k bezproblémovému spolužití se čtyřnohým přítelem), musíme mu dopřát možnost a dát šanci získat co nejvíce zkušeností v kontaktu a ve hrách s jinými psy. Hry v rámci druhu s jeho „soukmenovci“, metoda chyb a omylů a dlouhá cesta bláznivých honiček a hry na lovce a kořist z něj učiní bezproblémově socializovaného, sebevědomého psa bez zbytečné agresivnosti či – naopak – bez neurotických strachů.
Vlci jsou nesmírně společenská zvířata. Žijí v rodinných smečkách a někdy (především v zimě) se sdružují do smeček početnějších. Základem vlčí smečky je však rodina, kterou tvoří rodičovský (plemenný) pár (dříve nepřesně označovaný jako alfa pár) s nejbližšími příbuznými – dětmi a sourozenci. Smečka obývá lovecké teritorium, jehož velikost závisí na množství potenciální kořisti (v arktických oblastech nemají vlci pevná teritoria, poněvadž migrují za stády sobů). Hranice teritoria si vlci značí pachovými značkami a značení pravidelně obnovují (značení se nijak neliší od psích značek, které naši čtyřnozí kamarádi zanechávají na stromech, patnících a rozích domů).
Uvnitř vlčí smečky panuje společenská hierarchie. Nejvyšší postavení má plemenný pár, jenž se (zpravidla) jediný páří a přivádí na svět potomky. Oba (častěji však samice) si také nárokují právo být první u ulovené kořisti a nasytit se. Mladí vlci, kteří si chtějí najít partnera, musí smečku opustit, vyhledat si nové teritorium nebo si vůdčí postavení ve vlastní smečce vybojovat (což se stává jen velmi zřídka).
Neprivilegovanějšími členy vlčí smečky jsou bezesporu vlčata – žádný dospělý člen smečky jim neodepře potravu, žádný jim neublíží, byť by jejich hry byly sebedivočejší.
Hlavní potravou vlků jsou býložraví savci (ó, jak často zapomínáme, že naši psi jsou především masožravci!) – jeleni, sobi, divoké ovce a na vysokém severu pižmoni. Velkým dílem ve vlčí potravě jsou však zastoupeni (zejména v létě) drobní hlodavci (v severských oblastech zvláště hojní lumíci), na zemi hnízdící ptáci a zajíci. Ulovit losa, bizona nebo pižmoně je pro vlky obtížné, a hlavně – nebezpečné! Tato kořist je mnohem větší a silnější, často i rychlejší než vlci. Šelmy však mají výhodu v dobré organizaci lovu ve smečce a ve své vrozené (až neuvěřitelné) vytrvalosti. Navíc vlci dokážou dokonale využívat terén ve svém loveckém teritoriu: kořist někdy zahánějí do říčních koryt, do močálů nebo do strmých roklí, kde mají větší naději na úspěšný lov. Navzdory dobré týmové spolupráci nejsou vlci zdaleka vždy úspěšní. Zdravá zvířata většinou (v devíti případech z deseti) vlkům uniknou. Vlci, které Inuité často nazývají „pastýři sobů“, testují stáda kopytníků. Fingují útok a bedlivě sledují jednotlivá zvířata ve stádu. Vyhledávají tak nemocné, slabé, přestárlé, nebo naopak mláďata. Teprve když objeví vhodnou potenciální kořist, začne opravdový lov. I vlci šetří síly, a především se pečlivě (až úzkostlivě) vyhýbají zbytečnému zranění, které v divočině může pro šelmu znamenat předčasnou smrt.
Lidé většinou psy milují a považují je za své nejlepší přátele. Vlci v nich většinou – v lepším případě – vzbuzují strach, v horším iracionální nenávist. Je to podivný paradox: psi jsou ve skutečnosti „vlčími vyslanci“ v našem civilizovaném, „zkroceném světě. Je to přesně tak, jak napsal americký zoolog a specialista na vlky L. David Mech: „Vlk je velký divoký pes, původní pes.“ Takže: rozum do hrsti…