Naši okrasní opeřenci

Byla jednou jedna malá bílá zebřička. Spokojeně si žila v ptačí kleci v našem obýváku. Když bylo hezky, dávali jsme klec ven na čerstvý vzduch a částečně i na sluníčko. Ať se má ptáček co nejlépe. Jednou jsme si vyšli na výlet a klec nechali na stoličce před domem. Kočky nemáme, jen pejsky, a ti šli s námi. Nenapadlo nás ani v nejmenším, že by to mohl být průšvih…

Kvak

Ihned po návratu z procházky jsme zjistili, že to průšvih je! Klec ležela na zemi a byla prázdná. Byli jsme smutní, že jsme vlastní vinou o zebřičku přišli, ačkoliv po nějakém krvelačném zápase nebylo ani stopy. Po ptáčkovi ale taky ne. Klec jsme postavili, ale zatím jsme ji nechali stále venku. Po chvilce jsme z některého ze stromů na naší zahradě zaslechli povědomé štěbetání. Zbystřili jsme a zjistili, že ono štěbetání patří skutečně naší zebřičce. Takže žije! To je super! No ale co teď? Jak ji dostat do klece, když má tolik volnosti? Že by ji přilákal hlad? Těžko. Ale zkusit jsme to museli. Doplnili jsme tedy vodu i proso, nechali otevřenou klec a čekali, zda zebřička svou šanci využije, nebo ne. S přicházejícím šerem se náš milý bílý ptáček objevil v kleci a spokojeně „povečeřel“. Přestože jsme situaci nevystihli přesně a klec nezavřeli hned, zebřička už z ní za šera nevyletěla, takže nocovala zase v bezpečí našeho obýváku.

Druhý den dopoledne jsme dávali klec znovu ven a měli dilema: Co se stane, když otevřeme dvířka a poskytneme zebřičce potenciální svobodu?

Jediná možnost, jak to zjistit, byla to zkusit. Takže jsme to zkusili. Otevřela jsem dvířka a řekla při tom ptáčkovi, aby se hlavně zase vrátil, až se proletí. Můj muž si „ťukal na čelo“ a myslel si něco podobného co dost možná teď i vy… Když vám ale řeknu, že ta bílá kulička byla natolik inteligentní, že se na oběd vrátila do klece, asi se budete divit minimálně stejně, jako jsme se tehdy divili my. Klec zůstala otevřená zase až do večera, kdy zebřička znova úspěšně „zaparkovala“ u svého krmítka a povečeřela. Ráno jsme to zkusili znovu – opakovalo se totéž. 

Pro specifické štěbetání jsme ptáčkovi dali jméno Kvak, po tři měsíce jsme ho téměř denně pouštěli ven a on se nám vždy kolem poledne a pak zase večer spolehlivě vracel do klece na posilněnou. 

Ještě dnes mi to zní neuvěřitelně, ale bylo to skutečně tak.

Chov

Začali jsme se pak s manželem o tento druh astrildů zajímat více a zjistili jsme, že náš Kvak je holka. Došli jsme do fáze, kdy jsme chtěli zkusit zebřičky chovat v párech. Zajeli jsme si do Kroměříže na burzu pro tři páry a vypustili je do nově zhotovené venkovní voliéry, kterou vyrobil můj zručný muž. 

Kvaka jsme ještě pár dní nechali lítat volně kolem domu, ale když bylo nade vše jasné, že už ho to tolik nebaví a sedává u voliéry, pozoruje své druhové kolegy a povídá si s nimi, nechali jsme ho vletět tam, kam ho to tolik táhlo – mezi ostatní zebřičky. Byl v jejich společnosti evidentně šťastný. 

Podařilo se nám odchovat několik generací mladých a nasbírat nějaké zkušenosti. Po několikaletém chovu postupně začal jeden ptáček po druhém umírat, aniž bychom tušili proč. Zahynul nám i Kvak, kterého jsme téměř oplakali. 

Voliéra nezůstala prázdná dlouho. Zkusili jsme pro změnu andulky. Koupili jsme si pár, ale rozmnožení tohoto chovu se nikdy nepodařilo. Když nám zbyla jedna andulka, věděli jsme už, že si chceme pořídit zase zebřičky. Rozhodla jsem se proto, že je manželovi daruji k narozeninám. Našla jsem inzerát a přímo od chovatele jsem tři páry koupila. Když jsme se s nimi vraceli domů, řešili jsme v autě s manželem, co s naší andulkou uděláme. Zda ji necháme spolu se zebřičkami, nebo ji dáme do klece a někomu darujeme. Když jsme nové ptáčky doma vypouštěli do voliéry, andulka to bleskově vyřešila po svém: uletěla nám. Manžel se ji ještě snažil nalákat zpět a chytit, ale neměla o to nejmenší zájem. Už se nám bohužel nevrátila. 

Korely

Asi týden po našem kouzelném letním zážitku s korelou (časopis Fauna 9/2019) jsem to už nevydržela a manželovi opatrně sdělila, že nutně potřebuju sehnat i korelu. Samozřejmě měl velkou radost – jako vždy, když „zase něco vymyslím“. Ale prý s tím v podstatě počítal, jen čekal, kdy to přijde. Super! Šla jsem hledat nejvhodnější inzerát. Našla jsem chovatele nedaleko od nás a za pár dní jsme si pro naši novou lutino korelu jeli. Měla jsem obrovskou radost! Byla to měsíční korela, takže vlastně „miminko“. Krásně žlutá, přesně jako ta, co jsme ji v létě zachránili a našli jí nový domov. Protože už jsme věděli, že u těchto korel se pohlaví určuje poměrně špatně, počkali jsme asi dva měsíce a přesvědčeni, že máme zpívajícího kluka, jeli jsme si na výstaviště do Kroměříže pro druhou korelu do páru. Burza byla od šesti hodin, my dorazili před osmou. Parkoviště pro 2 500 vozů bylo téměř plné a chvíli trvalo, než jsme vůbec zaparkovali. Netušili jsme, jak to tam chodí, protože v novém areálu výstaviště jsme byli na burze poprvé.

Většina obchodníků, které jsme zpočátku potkali, nekompromisně jen vykupovala, a tak mne začínala jímat panika, že korelu nekoupím a pojedeme domů s nepořízenou. Jednoho z těchto nákupčích se mi ale naštěstí podařilo přesvědčit, že nutně potřebuju jednu korelu. Uvolil se, že jednu mi tedy prodá, a prý je to na 99 % samička. O. K., tak ještě, aby ta, co ji už doma máme, byl opravdu sameček. 

Poté jsme našli i další prodávající, ale je pravda, že korel tam moc nebylo – hlavně andulky, zebřičky a spousta dalších nádherných ptáčků, které jsem v životě ani neviděla, natož abych znala názvy jejich druhů. Nakoupili jsme zde zároveň i krmení jak zebřičkám, tak korelám.

Zda máme opravdu pár, poznáme nejspíš až na jaře – prostě se buď rozmnoží, nebo ne. Budku zatím nedostaly – to prý stačí až v dubnu, zato jim manžel zvětšil voliéru. K původní přistavěl dvojnásobně větší část. Moc se nám to líbí a opeřencům ještě víc.

Přes zimu jsme zebřičky mívali v podstatně menší voliéře ve sklepě, ale letošní přezimování ještě řešíme. Už ale mají budky naplněné senem i vlnou z ovčí kožešiny, kterou nám radostně, ale se svolením roztrhalo naše vysněné nové nádherné štěňátko stafordšírského Bulteriéra. O něm ale až příště…