Roku 1959 získal Dmitrij Beljajev, ředitel Institutu cytologie a genetiky na univerzitě v Novosibirsku, 130 stříbrných lišek (liška obecná, Vulpes Vulpes). Přesněji šlo o 30 samců a 100 samic původně z kožešinové farmy, avšak zcela divokých. Na těchto jedincích se rozhodl vyzkoušet, jak mohl dávno v minulosti domestikační proces začít.
Za klíčovou vlastnost, podle které si lidé volili jedince do chovu, považoval krotkost, protože přátelská, neagresivní a kontaktní povaha je základním předpokladem k tomu, aby člověk mohl se zvířetem pracovat a soužít.
Jediným kritériem, které rozhodovalo o zařazení do chovné skupiny tak byla krotkost, hodnocená ve štěněcím věku pomocí standardizovaného testu vycházejícího z měření tzv. útěkové vzdálenosti (tj. jak blízko nechá zvíře člověka přiblížit) a z reakcí na pokus o fyzický kontakt s člověkem.
Pomyslným sítem vždy prošlo zhruba 25% nejkrotších jedinců, navíc experimentátoři vedli pečlivé rodokmeny a prováděli občasné přilití „nové krve“, aby se eliminovalo zkreslení pokusu vlivem inbreedingu (příbuzenské plemenitby).
Zpočátku byla nejvyšší metou krotkost projevující se ochotou strpět kontakt s lidskou rukou, posléze se přidaly i projevy radosti z blízkosti člověka a nakonec se podařilo získat i lišky, které kontakt s lidmi přímo vyžadovaly. Tato zvířata jevila smutek, byla-li o samotě, k člověku sama aktivně přicházela a vyhledávala mazlení a fyzickou blízkost, dokonce mezi sebou i soupeřila o pozornost.
Pouhých 35 generací tak Beljajevovi a jeho spolupracovníkům (výzkum lišek probíhá dodnes, i když sám Beljajev zemřel roku 1985) stačilo k vytvoření domestikovaných lišek, u kterých 80% jedinců vykazovalo vrozenou příchylnost k člověku.
Zcela neočekávaně však tento experiment objevil i zajímavé změny ve vzhledu domestikovaných lišek, které vedly k dalšímu zkoumání genetické podstaty domestikace. Ačkoliv jediným kritériem pro zařazení do chovu byla krotkost, postupem času docházelo ke změně divokého stříbřitého zabarvení v bikolorní strakatost, včetně tzv. bílé hvězdy, jakou dobře známe u mnoha plemen psů, koček, prasat či králíků.
Rovněž vztyčené uši lišek se začaly překlápět, hlava se zakulatila, čenich poněkud zkrátil a ocas, u divokých lišek nesený rovně dolů, se u krotkých příbuzných stával šavlovitým, u některých jedinců byl konec ocasu dokonce zatočený. Rovněž reprodukční cyklus doznal změn. Samice lišek začaly hárat dvakrát do roka, jako je tomu u většiny psů (s výjimkou tzv. primitivních plemen a plemen s vlčí krví).
Tento efekt vzbudil velký zájem mezi genetiky a je dosud předmětem výzkumu. To, že se při selekci „na krotkost“ zcela spontánně objevily vnější znaky, jaké pozorujeme nezávisle na sobě u mnoha domestikovaných druhů, lze vysvětlit několika způsoby.
Jednou z teorií vysvětlujících tento jev je tzv. evoluční draft, neboli „svezení se“.
Mezi geny nacházejícími se na jednom chromozomu funguje tzv. genová vazba. Zjednodušeně řečeno, čím blíže se k sobě alely (varianty) jednotlivých genů nacházejí, tím menší je pravděpodobnost, že od sebe budou během dělení buněk (při rozmnožování) odděleny. Určité vlastnosti se tedy často dědí v ustálených kombinacích, tvořících tzv. haplotyp. Dochází tak k tomu, že nový jedinec přejímá od jednoho z rodičů vždy celou sadu alel, tedy haplotyp.
Existence genové vazby tak narušuje Mendelovy zákony dědičnosti, konkrétně zákon volné kombinovatelnosti vloh. Zákonitosti genové vazby podrobněji charakterizují Morganovy zákony, které tvoří chromozomovou teorii dědičnosti.
Ve chvíli, kdy se změní selekční kritéria tak, že vlastnost nesená alelou genu A přináší evoluční výhodu (v tomto případě je pomocí člověkem prováděného umělého výběru umožněno rozmnožování pouze krotkým jedincům), stoupá její výskyt v populaci a vlastnost se rozšíří a tzv. zafixuje.
Zároveň s alelou A se však v populaci šíří a fixují i alely jiných genů (B, C, atd.), které se s ní nacházejí ve stejném haplotypu - v genové vazbě. Takto se mohou v populaci zafixovat i evolučně neutrální či dokonce nevýhodné vlastnosti, jaké by se samy o sobě jen těžko prosadily.
Genová vazba a evoluční draft by sice vysvětlovaly výskyt sekundárních exteriérových znaků při selekci lišek či psovitých šelem na krotkost, avšak jen těžko lze předpokládat, že by se totožná či velmi podobná genová vazba vyskytovala napříč druhy, tedy kromě psovitých například i u skotu, králíků, koní či koček.
Počátkem 21. století přišli vědci s novou teorií, že znaky spojené s domestikací vycházejí z velmi omezeného množství genů, pravděpodobně těch, které během embryonálního vývoje řídí neurální lištu, ze které se posléze utváří periferní nervový systém, pigment, lebka a žlázy z vnitřní sekrecí.
Klíčovou postavou této teorie je skotský vědec W. Tecumseh Fitch z University of St. Andrews, zabývající se kognitivními schopnostmi zvířat. Domestikace podmíněná změnou pouze v malém množství genů nebo dokonce v jediném genu by vysvětlovala pozorování shodných znaků u domestikantů z různých taxonomických skupin živočichů.
Tajemství „genetiky krotkosti“ však dosud čeká na své odhalení, i když moderní věda v poslední době přichází se stále novými poznatky a indiciemi.