Ptačí chřipka – realita

Po delší době se opět dostává do popředí pozornosti ptačí chřipka (správně aviární influenza – proč, to si vysvětlíme dále). A to jak mezi chovateli ptáků, tak u veřejnosti. Jako u každé takovéto „mediální bubliny“ se vyskytuje také kolem problematiky aviární influenzy celá řada informací, dohadů a pochopitelně i názorů na opodstatnění veterinárních opatření, možnosti přenosu apod. A v neposlední řadě i obav před možným zavlečením do chovů exotických ptáků. Pokusím se laickým způsobem (protože nejsem odborník na aviární influenzu) shrnout fakta a korigovat některé dohady.

Co je to ptačí chřipka?

Chřipka je nakažlivé virové onemocnění postihující respiratorní (dýchací) cesty savců. Onemocnění bývá často doprovázeno horečkou a celkovou slabostí. Název influenza pochází ze středověké představy, kde původ onemocnění je přisuzován vlivu (influx) hvězd. Tolik definice chřipky. Původcem onemocnění jsou viry čeledi Orthomyxoviridae, nejčastěji Influenza virus A.

Název chřipka neodpovídá u ptáků charakteru tohoto onemocnění u savců. A to jak z pohledu způsobů šíření infekce, zasažení jednotlivých orgánových soustav, tak ani variabilitou klinických projevů onemocnění. Proto dále budu používat termín aviární influenza (zkráceně AI).

Historie aviární influenzy

Viry, které způsobují onemocnění ptáků, se na Zemi vyskytují přibližně tak dlouho jako samotní ptáci. Tak je tomu u všech druhů a skupin živočichů, člověka nevyjímaje. Podobně je tomu i u influenza virů. Ty mají ale schopnost vytvářet mutace a tak se zbavovat „získané odolnosti“ organismu. Pokud je organismus napaden virem, mohou nastat tři základní situace: smrt v důsledku virózy, částečné uzdravení, kdy se organismus jeví klinicky zdráv, ale stává se přenašečem onemocnění, nebo úplné uzdravení, kdy si organismus vytvořil potřebné protilátky v množství, které dokázalo virózu zlikvidovat. Plně uzdravení jedinci bývají pak odolní vůči danému typu viru. Influenza viry proto musí mutovat (měnit se), aby obešly získanou odolnost. V tom je nebezpečí AI.

První zprávy o tomto onemocnění máme z 19. století, kdy bylo nazýváno „morem drůbeže“. Zprávy pocházejí z Itálie. První virus AI byl izolován z nemocné drůbeže v roce 1902. V roce 1955 byl virus „moru“ klasifikován jako influenza virus A a byla prokázána jeho příbuznost s chřipkovými viry (prasat, koní i člověka).

Většina z nás si ještě pamatuje poslední „kampaň“ s ptačí influenzou H5N1 z let 2003–2006. Toto onemocnění se rozšířilo nejprve v Asii a postupně bylo zavlečeno i do Evropy. Uvedený typ influenzy byl vysoce patogenní a mohl se přenášet i na člověka. Navzdory katastrofickým prognózám zemřelo v důsledku nakažení aviární influenzou A typu H5N1 několik stovek lidí. Sdělovacími prostředky ohlášená pandemie se nakonec nekonala. Většina úmrtí pochází z Asie, kde jsou jiné hygienické podmínky a také jiné návyky ve stravování. Nebezpečí pro běžného Středoevropana nebylo nijak velké. Ve vší úctě k lidem, kteří na toto onemocnění zemřeli, médii předpovídaná „apokalypsa“ se scvrkla a počet úmrtí na celém světě nepřesáhl roční statistiku obětí dopravních nehod v ČR.

Skupiny influenza virů A

Z pohledu virulence (schopnosti napadat a způsobovat onemocnění) jsou influenza viry rozděleny do dvou skupin:

LPAI (angl. low pathogenic avian influenza A viruses) – jsou nepatogenní až slabě virulentní viry. LPAI byly od roku 1960 diagnostikovány u více než 90 druhů z 12 ptačích řádů. Ptáci, především migrující vodní ptáci, jsou považováni za časté hostitele tohoto typu viru (Anseriformes, Charadriiformes). LPAI probíhá u divokých populací většinou bez příznaků, eventuálně jen jako střevní infekce. Pouze ojediněle dochází k projevům onemocnění nebo úhynu.

Průběh této infekce závisí na druhu, věku, zdravotním stavu, pohlaví hostitele, biologických vlastnostech viru, podmínkách prostředí, imunoreakci napadeného jedince apod. Přímým kontaktem nebo i přeneseně se může infikovat také domácí hrabavá drůbež, která není přirozeným hostitelem. V takto nakaženém hejnu se může infekce rozšířit i zde dlouhodobě přetrvávat. Onemocnění viry LPAI je označováno jako aviární influenza a podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, je považováno za nebezpečnou nákazu.

HPAI (angl. highly pathogenic avian influenza A viruses)– jsou vysoce virulentní viry. K jejich vzniku dochází především u vodních ptáků nebo drůbeže mutací či rekombinací genomu LPAI virů a ty mohou v krátkodobém horizontu sloužit jako zdroj nového rekombinovaného viru v přírodě. Je znám pouze jeden případ, kdy volná populace ptáků sloužila jako rezervoár HPAI virů (jihoafričtí rybáci). Nicméně toto nebezpečí nelze vyloučit. HPAI je označována jako vysokopatogenní aviární influenza a podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, je považováno za nákazu podléhající povinnému hlášení Evropské komisi a jednotlivým státům EU.

Etiologie

Jak jsem již uvedl, původcem aviární influenzy jsou viry z rodu Influenza typ A, z čeledi Orthomyxoviridae.

Jejich obal obsahuje, mimo jiné, důležité chemické látky – antigeny hemaglutinin (H) a neuraminidázu (N). Pouze tyto dva antigeny, z celé chřipkové partikule, podléhají antigenní proměnlivosti. Antigenní proměnlivost je typickou schopností influenzy typu A. Schopnost vytvářet řadu antigenních variací je jejich biologická vlastnost. Tyto kombinace jsou označovány podle uvedených dvou antigenů (H, N). Například H5N1 – tedy virus vysoce pa­togenní aviární influenzy, známý z let 2003–2006. Dnes je rozšířena varianta H5N8. Podobně může vzniknout přes 200 antigenních kombinací. Tyto variace vznikají antigenním posunem, pro který jsou charakteristické menší změny v antigenní struktuře jedné nebo druhé subjednotky (H–N). Druhou možností je antigenní zvrat, při kterém vznikají nové subtypy (H i N) lišící se zásadně od předchozích subtypů. Tyto nové subtypy jsou výsledkem rekombinací mezi různými influenza viry typu A. Vznik nových subtypů se děje v delším časovém období (10–15 let). V přírodě touto cestou dochází ke vzniku antigenně zcela „nových“ virů. Z ptáků se na jejich vzniku nejvíce podílejí vodní ptáci (divoké kachny) a drůbež.

Virulence

Aviární influenza viry se vyznačují širokým okruhem hostitelů, ale i velkou variabilitou v patogenitě (schopnost vyvolat onemocnění) i virulenci (schopnost napadení hostitele). Existují i kmeny specifické pro jednu nebo několik skupin ptáků. Některé kmeny jsou přenosné na savce včetně člověka, jiné postihují pouze ptáky. 

Virus H5N8, který je příčinou většiny současných nálezů aviární influenzy A, je vysoce patogenní virus. Zatím nebyl prokázán jeho přenos na člověka. Jedná se o typ, který postihuje vodní ptáky a také vodní a hrabavou drůbež. Naopak některé studie ukazují, že virus není přenosný na holuby a ti jej také aktivně nemohou šířit. Pravděpodobnost, že by tento typ influenza viru A (H5N8) infikoval exotické ptáky, je také velmi malá, i když ji a priori nelze zcela vyloučit. 

Nevýhodou aviárních influenza virů A je možnost jejich pasivního přenosu. Viry jsou vylučovány všemi tělními sekrety i exkrety – trusem, hleny apod. Je tedy možný přenos např. na botách, oděvu lidí, kteří přišli do bezprostředního styku s nemocným ptačím jedincem. 

Přenos

Jak již víme, přenos je možný bezprostředním kontaktem mezi ptáky, ale i fekálně-orální cestou (trusem znečištěná voda, krmivo apod.). Virus přežívá nějaký čas ve vodě. Dále se může přenášet infikovanými vajíčky, podestýlkou, trusem kontaminovanými předměty apod. Influenza viry mají menší schopnost nakažlivosti než Newcastleská nemoc – infekce se nešíří vždy plošně. Někdy se nenakazí ani drůbež umístěná v bezprostřední blízkosti infikovaných ptáků. Názory na možnost přenosu vzduchem na větší vzdálenost jsou různé.

Častější výskyty nemoci bývají na podzim a v zimě. Vznik onemocnění potencují stresové faktory – změna počasí, chlad, nedostatek potravy, vysoká koncentrace ptáků při tahu, nedostatečná hygiena chovu atd. 

Odolnost viru v prostředí je celkem průměrná. Viry inaktivuje sluneční (UV) záření, ale mohou přežívat nějakou dobu ve vodě, která je pro ně vhodným médiem. Proto bývají nejčastěji postiženi vodní ptáci.

Ochrana před zavlečením nákazy do chovu

Ochrana chovů exotických ptáků nevyžaduje žádná speciální opatření. Postačit by měla zvýšená opatrnost a také omezení návštěv v chovech. Tento typ AI (H5N8) je nebezpečný především pro drůbež (jak vodní, tak hrabavou). Proto by se měl chovatel vyvarovat i přeneseného kontaktu mezi drůbeží a chovem ptáků (znečištění obuvi a oděvu trusem, používání společných skladů krmiv apod.). Jedná se myslím o dostačující preventivní opatření. Na diskusích se objevují debaty např. o účinnosti UV záření nebo přímo germicidní části jeho spektra. UV záření, zvláště germicidní část, inaktivuje viry AI celkem spolehlivě – tedy mimo organismus (in vitro) – v prostoru. Pokud jsou ptáci nakaženi, jejich ozařování UV zářivkami není účinné. Dobrým zařízením jsou čističky vzduchu s vestavěnou germicidní lampou. Ty jsou schopné odstranit řadu bakterií, plísní i virů. Nicméně při dodržení základních, výše uvedených hygienicko-preventivních opatření není nutné nasazovat další „techniku“. Nebezpečí přenesení AI typu H5N8 do chovu exotických ptáků je velmi malé.

Závěr

Aviární influenza A typu H5N8 je z hlediska chovu vodní a hrabavé drůbeže skutečným nebezpečím. Pro chovy ostatních ptáků představuje, naopak, riziko výrazně menší. Z tohoto pohledu lze pochopit opatření směrovaná k chovům drůbeže. Celkem pochopitelný je i zákaz konání výstav, burz, trhů, soutěží a setkání chovatelů ptáků. Legislativa EU nařizuje vyhlášení ochranných pásem – 3 a 10 km v okruhu ohniska AI. Tato mají výrazně menší rozsah než např. u Newcastleského onemocnění, kde je vnější pásmo 30 km. I to se dá pochopit. 

Naopak likvidaci chovů holubů nebo případně i exotických ptáků pochopit nelze. V těchto případech se vždy jedná o exces způsobený pochybením „lidského faktoru“. Bylo by dobré, aby se zúčastněné úřady a jejich pracovníci podobných „pochybení“ v budoucnu již nedopouštěli.