Když se řekne imunita

"Imunita je přirozená nebo získaná odolnost proti mikroorganizmům" (Encyklopedický slovník).

Imunita od matky

Přes veškerou snahu se chovateli nepodaří zabránit kontaktu štěňat s různými typy infekčních zárodků. O tom, zda štěně onemocní či ne, rozhodují mimo jiné i vlastní zbraně jeho organizmu, mezi které patří i protilátky. Ty získává v určitém množství od matky v době nitroděložního života a jejich zásobu si doplňuje v prvních dnech života. V této době je sliznice střevní štěněte uzpůsobena tak, že jí mohou procházet i zmíněné protilátky, které jsou obsaženy v mlezivu. Chceme-li, aby byl vrh v rámci možností chráněn, musíme zabezpečit, aby dostatek protilátek měla v prvé řadě matka - fena. Je logické, že fena může svým potomkům předávat jen to, co sama v dostatečném množství má. Pravidelné očkování chovných fen má své opodstatnění a není rozumné je zanedbávat.

Od matky získaná imunita chrání štěňata jen určitou, v jednotlivých případech obtížně stanovitelnou dobu. Většinou se uvádí, že hladina protilátek začíná výrazně klesat okolo 4.-5. týdne věku štěňat a štěně starší 3 měsíců již žádnou od matky získanou imunitu pravděpodobně nemá. Chovatel se dostává na určité rozcestí. Ví, že štěňatům začínají chybět protilátky a že jim hrozí nebezpečí nákazy některou ze závažných chorob typu psinky, parvovirózy nebo koronavirózy. Může nechat vrh očkovat a tím štěňatům poskytnout možnost vytvořit si imunitu vlastní. Lze také samozřejmě čekat, co život přinese a doufat, že se štěně s žádnou infekční chorobou nesetká a přesunout časové i finanční nároky provázející očkování na nové majitele. Názory na tuto oblast mohou být rozdílné. Zajímavé ovšem je, že v některých státech je podmínkou pro vystavení průkazů původu potvrzení o kontrole vrhu s doloženým termínem očkování a odčervení štěňat.

Imunita a její rozdělení

Imunita - neboli odolnost, je termín, který se v lidské i zvířecí medicíně objevuje poměrně často a řada lidí si pod tímto pojmem představuje pouze tvorbu obranných látek. Skutečnost ale není tak jednoduchá. Imunitní systém každého jedince je nesmírně složitý a také velmi individuální. V praxi to znamená, že imunitní reakce stejného druhu zvířete nebo dokonce vlastních sourozenců může být značně rozdílná. To, čemu se jeden organizmus ubrání bez zjevných potíží, může pro druhého znamenat smrtelné nebezpečí. Zhruba lze říci, že u psa, stejně jako u ostatních zvířat a i u člověka, rozeznáváme dva druhy imunity. Ta první bývá nazývána imunitou vrozenou. Patří do ní např. přirozené obranné bariéry organizmu, jako je kůže, složení slin, kyselost žaludku nebo i horečka, kterou reaguje postižený jedinec na určitou infekci. Druhý typ imunity je označován jako imunita získaná. Tady právě přicházejí ke slovu již zmíněné obranné látky, často nazývané také protilátky. Ty mohou být specifické, tedy zaměřené na určitý přesně vymezený typ onemocnění nebo nespecifické, tedy týkající se infekčních onemocnění vůbec. Do druhé kategorie patří např. i u lidí používané gamaglobuliny. Získaná imunita může být opět dvojí.

a) imunita pasivní - organizmus potřebné protilátky netvoří sám, ale získá je hotové od jiného dostatečně odolného jedince. Tímto zdrojem bývá nejčastěji vlastní matka, která nepatrné množství protilátek předává štěněti v době nitroděložního života (makroklinní imunita) a daleko větší množství v prvních dnech po porodu prostřednictvím mleziva (kolostrální imunita). Pasivní imunitu navozují i různé injekce hyperimunních sér.

b) aktivní imunita - v tomto případě si, na základě kontaktu s určitým onemocněním, potřebné protilátky tvoří organizmus sám. Typické příklady aktivní imunity lze najít i v historických románech. Hrdina, nebo spíše obětavá hrdinka, tam velmi často konstatuje, že určitou nemoc prodělala a může se tedy o další postižené bez obav, že jí hrozí nebezpečí, starat. Zjednodušeně řečeno získává aktivní imunitu proti určitému onemocnění jedinec, který dané onemocnění prodělal. Kynologové se častěji setkávají s uměle vyvolanou aktivní imunitou, tedy s očkováním. Očkovací látka je přesně vyvážené množství oslabené nebo mrtvé kultury určitého mikroorganizmu. Pokud vše probíhá jak má, reaguje očkovaný jedinec opět tvorbou protilátek. Chystá si tak vlastní zbraně pro případný boj s nemocí, proti které byl očkován. Protilátky samotné si lze představit jako určitý druh armády. Ta v sobě zahrnuje průzkumníky neustále připravené nepřítele vyhledat, zmapovat jeho výskyt a přesně jej identifikovat. Pokud k něčemu takovému dojde, zburcují průzkumníci další vojsko a to nepřítele ničí.

Rozdíl mezi sérem a vakcínou

Občas se začínající kynologové ptají, jaký je rozdíl mezi sérem a vakcínou a kdy by se to, či ono mělo použít. Sérum obsahuje hotové protilátky. Má kratší účinnost (většinou se uvádí něco okolo 3 týdnů) a lze ho s úspěchem použít např. v případě, kdy štěňata nemají možnost být v prvních dnech po porodu živena matkou. Chybí jim mlezivo, chybí jim i potřebné obranné látky. Prostřednictvím séra mohou být doplněny. Sérum lze využít i v případě, kdy se štěně nebo i dospělý jedinec setká s určitou infekcí (u sousedů propukla parvoviróza a náš roční pes není očkovaný). Sérum pak slouží jako určitá "první pomoc", pomáhá organizmu vyrovnat se s onemocněním, aniž by propuklo v plné míře. U lidí se s podobným přístupem setkáváme např. při výskytu infekční žloutenky ve školách atd. Je ale třeba podotknout, že v případě uvedeného ohrožení lze použít i některé typy vakcín. Běžně je vakcína využívána s jiným záměrem. Vakcína (očkovací látka) vyvolává vlastní reakci organizmu a její účinnost je dlouhodobá. Zjednodušeně řečeno by se dalo říci, že sérum pomáhá řešit problémy současné, vakcína je naopak zaměřena na delší časový úsek a na jejím základě by měl být očkovaný jedinec připraven řešit případné potíže budoucí.

 

(Z připravované knihy Malá škola pro chovatele psů, vychází v nakladatelství DONA v listopadu 2000.)