Hamiltonův honič, Hamiltonstover

Setkáme se s nejrůznějším označením: Hamilton Stövare, Hamilton Hound nebo švédský foxhound. Přestože je tento pes běžně používaným honičem ve Skandinávii při lovu, ve zbytku Evropy včetně Velké Británie a také v Americe se každý rok registruje Kennel Club jen několik málo jedinců. V současné době není AKC uznáván, ale je členem nadace FSS. Toto plemeno je však uznáváno FCI, Kennel Clubem a UKC. Rozhodně po celé 20. a 21. století patří mezi málo známé a málo početné na celém světě. Výjimkou je pouze jeho země původu,Švédsko a sousední Norsko, kde se stále drží v oblibě.

Dlouhá historie, minimum informací

Lovečtí psi s vlastnostmi honičů byli ve Švédsku známi již od 16. století. Ti se sem s největší pravděpodobností dostali se švédskými vojáky, kteří se domů vraceli z evropských válek nezřídka doprovázeni psem včetně psů loveckých.

Přesto téměř celé 16. a 17. století byli tito psi chováni pouze šlechtou a ostatním lidem byl lov s honiči zapovězen. Až do roku 1789 nižší třída nesměla s honiči lovit. Ve zmiňovaném roce byl tento zákaz zrušen a švédští honiči se rozšířili mezi lidi všech vrstev a jejich počet významně vzrostl. Švédský honič se stal velmi oblíbeným loveckým plemenem. Byl znám vyrovnanou povahou a přizpůsobivostí v rodině.

V roce 1886 se ve Švédsku konala první výstava psů. Na ní bylo předvedeno neuvěřitelných 189 honičů nejrůznějších typů. Mezi nimi se objevili také pes Pang a fena Stella, kteří jsou považováni za zakladatele chovu Hamiltonova honiče.

Moderní chov od přelomu 19. a 20. století

Až do roku 1921 bylo toto plemeno známé jako švédský honič. Následně bylo přejmenováno na počest předsedy a zakladatele švédského Kennel Clubu, soudce a hraběte Adolfa Patrika Hamiltona (1852–1910). Ten se chovu švédských honičů věnoval několik desetiletí. „Svého“ honiče vytvořil zkřížením anglických foxhoundů a harrierů se třemi loveckými psy z Německa, kteří se honosili označením: Curlandish Hound, Hölsteiner Hound a Heidebracke. Nejvý­znam­nější vliv na chov Hamiltonova honiče měl zmiňovaný pes Pang a fena Stella, kteří byli ve vlastnictví A. P. Hamiltona.

Chov Hamiltonova honiče byl v rozkvětu zejména na přelomu 19. a 20. století. Nej­známější chovy se nacházely v okolí Au­bertu a u Grev Wedel Jarlsbergu. Za největší chovatele byli považováni zejména Bisseberg Larsen, Otto Dahl, Lilleberget, L. O. Kjel­lemo či Arnt Grottum, později také např. Trygve Nyseth.

Plemeno se ve 20. století potýkalo s kolísavým zájmem, přestože jeho lovecké úspěchy patřily snad vždy mezi nejlepší. V roce 1953 se plemeno dokonce dostalo do úzkých a byla uzavřena plemenná kniha. Díky snaze nejen švédských, ale také norských chovatelů se však brzy dostalo na počet, který zajišťoval jeho existenci a celkem vysokou úroveň chovu. Naopak byly roky, kdy ve Švédsku patřilo mezi běžně chovaná plemena. Nikdy však neupadlo v zapomnění.

I toto celosvětově málo známé plemeno má své místo ve skandinávských pověstech. Jedna švédská bajka vypráví příběh, jak tento pes doprovázel elfa, který cestoval po zemi a pomáhal ženám v domácnosti.

Je to primárně lovec, ne rodinný pes

Hlavním atributem plemene je, že tito psi jsou prvotřídními lovci. Je vcelku běžným faktem, že se v soutěžích, a to i těch nejvyšších, umísťují na předních místech. Rozhodně patří mezi nejlepší lovecká plemena, i když se nikdy neprosadilo do podvědomí širší veřejnosti. Když byla v Norsku vyhlášena soutěž mezi lovci a (možná překvapivě) rybáři „Lovecký pes roku“, tak při veřejném hlasování ze čtyř psů, kteří vyhráli, byli tři hamiltonové.

Přestože se jedná o honiče, používá se především individuálně, tedy ne ve velkých smečkách honičů. Jeho lovecký instinkt je velmi silný. Má velmi citlivý nos, který drží poměrně nízko nad zemí i ve velké rychlosti. Stopu zvěře vyhledává až neuvěřitelně energicky. Zvěř pronásleduje s neustálým štěkotem. Jeho hlas je impozantní, silný a je dobře slyšitelný i na velkou vzdálenost. Jedná se o velmi aktivní plemeno, které je schopné lovit celý den s malým nebo žádným odpočinkem.

Používá se především na lov zajíců, králíků a lišek. Spíše výjimečněji na jinou zvěř. Na lov vysoké zvěře, zejména jeleny, se zpravidla nepoužívá. Ve skutečnosti Hamil­tonův honič spíše tlačí svou kořist na lovce, než aby ji chytil. Opěvován je především pro svou houževnatost, odvahu, samostatnost a inteligenci při lovu.

Jedná se o vyrovnaného psa, velmi pracovitého, příjemně a rovnoměrně temperamentního, mrštného a vytrvalého. Je vždy připraven k lovu a reaguje ihned a bez velkého pobízení.

Příjemná ovladatelnost

Aby se z Hamiltonova honiče stal ovladatelný a příjemný společník v běžném životě, je nutné se plně věnovat jeho socializaci a výchovu vést důsledně hned od štěněcího věku.

Jeho výcvik není těžký, ale přesto jistá specifika, která se dají předpokládat u většiny loveckých plemen, má. Největším problémem je jeho nezávislost, poměrná tvrdohlavost a také velká inteligence při využívání nedůslednosti majitele.

Pravidelnost ve výcviku, zaměstnávání jeho těla i mysli, hry zaměřené na spolupráci a promyšlený výcvik dělají z hamiltona úžasného spolupracujícího psa. Je to pes, který chce potěšit svého člověka, a navíc se poměrně dobře motivuje za pomoci pamlsků.

I když se jedná o výraznou osobnost, na výchovu rodinného psa není příliš složitý a hamiltona zvládne i člověk bez větších zkušeností, pokud se jedná o vyrovnaný, spíše autoritativní typ člověka. Začátečníkům jsou také doporučovány feny, které nebývají tolik sebevědomé a důrazné v chování a celkově jsou jednodušší na běžnou ovladatelnost.

Základní poslušnost a výchova ke slušnému chování pro hamiltona nejsou problém. Jen v období puberty svému majiteli může navodit nejednu horkou chvilku a procvičit jeho sebeovládání. Někteří jedinci mohou vykazovat jisté známky nervozity. Výborné soutěžní výsledky se však dají více předpokládat, pokud hamiltona vychovává a cvičí zkušený kynolog – lovec.

Ve výcviku přicházejí výsledky velmi rychle. Dokonalost jednotlivých cviků a absolutní souhra psa a lovce naopak trvají velmi dlouho. Proto je tak snadné jeho výcvik zkazit.

Rozhodně je to přátelské plemeno

V rodině je milý, veselý a pohodový, dobrý rodinný kamarád. S absolutní poslušností majitel nemůže nikdy počítat. Na to je příliš dlouho, po staletí, podporován k nezávislosti a samostatnosti při práci. Nečeká na povely svého člověka, ale situaci vyhodnocuje dle nabytých zkušeností sám.

Je přátelský a kontakt s cizími lidmi mu nečinní problém. Naopak, má je většinou velmi rád. Proto rozhodně ne každý Hamiltonův honič je dobrým hlídačem. Většina těchto psů cizí návštěvy bez ohledu na jejich úmysl má tendence vítat. Hamiltonův honič je považován za extrémně přátelského.

Nejlepším místem pro jeho život je zahrada s kotcem či boudou. Plot však musí být dostatečně vysoký a dobře zabezpečený, aby hamilton nenašel zalíbení v toulkách po okolí. Pokud se člověk rozhodne jej ubytovat v bytě či v domě, opravdu nesmí zapomínat na jeho pravidelné a dostatečné zaměstnávání. Pouhá půlhodinová procházka jednou denně je zcela nedostačující, i kdyby byla nahrazena během vedle kola. Pokud je jeho potřeba vybití nadměrné energie pokryta, je doma klidným, přítulným, bezproblémovým a velmi příjemným psem.

Pes se sklonem k workoholismu

Pokud si jej člověk pořídí hlavně coby rodinného společníka, musí mít neustále na mysli, že se jedná o psa, kterého je nutné opravdu často zaměstnávat. Nudí-li se a jeho lásce k pohybu není vyhověno, může se u něj rozvinout problematické chování nejrůznějšího směru. Snadno se pak zkazí jeho jinak příjemná povaha, i jeho reakce se mohou stát nepředvídatelnými. Náprava pak není snadná, ani když je přidán dostatek pohybu. Tento pes se opravdu nechce povalovat na sedačce a chytat lelky.

Dobře a rád plave, rád běhá a skáče, do jisté míry rád spolupracuje a hraje si. Proto není vyloučena jeho účast v agility, coursingu, canicrossu a podobných kynologických sportech. Rozhodně uvítá aktivní rodinu, která například podniká výlety do hor nebo je jinak aktivní a může psa brát s sebou. Je však nutné mít dobře zvládnuté přivolání, aby se mohl svobodně vyběhat a nebýt jen neustále veden na vodítku. Jeho lovecký instinkt je velmi silný a jeho člověk to musí mít neustále na mysli.

Hamilton a další zvířata

Většinou se jedná spíše o dominantní jedince. Není ničím neobvyklým, že se hůře snáší s ostatními psy stejného pohlaví. Nenechá si jen tak něco líbit a někdy i při malé provokaci od jiného psa se nerozpakuje jít do ostré až nebezpečné hádky.

Je schopen žít pod jednou střechou s jinými domácími mazlíčky, ale je potřeba se mít na pozoru. Je to přece jen srdcem i hlavou lovec, zejména střední a malé zvěře. V přírodě se nadšeně pustí do lovu kočky nebo veverky. Proto i začlenění nového zvířecího tvora do rodiny, kde již žije Hamiltonův honič, může být hodně problematické.

Chov Hamiltonova honiče

Krátká srst vyžaduje minimální péči. Postačí občasné prokartáčování. Další pozornost vyžaduje jen délka drápů a čistota zvukovodů. Tudíž v ohledu péče o zevnějšek se jedná o zcela nenáročné plemeno.

Průměrná velikost vrhu se pohybuje okolo 7 štěňat. Aby byla zachována genová variabilita, chovatelé razí cestu, aby každá fena měla maximálně 3 vrhy ve svém životě. S ohledem na lovecké úspěchy jednotlivých fen je toto pravidlo různě obměňováno, pokud to má mít pozitivní vliv na kvalitu dalšího chovu. Co se týče exteriéru, množství psů, kteří mají exteriérovou vadu vylučující z chovu, je minimální.

Zdraví plemene

Celkově se jedná o zdravé plemeno. Přesto určité procento několika málo genetických nemocí zde je. Jedná se zejména o dysplazii kyčelních a loketních kloubů. Z nepochopitelných důvodů se počet postižených jedinců HD v letech 2013–2018 o 5 % zvýšil. Od počátku 21. století do roku 2013 se jednalo o 14,5 % postižených jedinců z rentgenované populace Hamiltonových honičů (dle norské statistiky). Chovatelé se však na tento fakt zaměřili a stále se snaží o chov zdravých jedinců.

Ve velmi omezeném počtu se může objevit epilepsie, PRA či kryptorchismus, v návaznosti na určité chovné linie. Hamiltonův honič se také může potýkat s obezitou, zánětem zvukovodu a ve výjimečných případech s torzí žaludku.

Jeho výrazné pracovní využití může způsobit, že je náchylnější ke zranění, nejčastěji přetrhnutí v křížovém vazu (kolenní kloub).

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Je obdélníkového tělesného rámce, vyvážených proporcí, působící dojmem velké síly a zdatnosti. Nikdy nesmí být hrubý a těžký. Musí být snadno rozpoznatelný rozdíl mezi psem a fenou. Chody jsou paralelní, silné a daleko dosahující.

Hlava je dlouhá, lebka lehce klenutá a středně široká. Stop je vyjádřený, avšak ne příliš. Nosní houba je vždy černá. Nosní hřbet je rovný, rovnoběžný s horní osou lebky. Horní pysky jsou dosti slabé, napnuté, zaoblené na konci a lehce převislé. Psi samci mají zřetelnější pysky než feny. Skus je nůžkový. Oči jsou mandlového tvaru, tmavě hnědé, s klidným pohledem. Uši jsou jemné, zavěšené ploše s vnitřní hranou přilehlou k líci. Ve střehu se uši jenom lehce nadzvednou na úroveň vrcholu mozkovny. Krk je dlouhý a silný. Kůže na krku je pružná, dobře přiléhá. Psi samci musí mít šíji zřetelně klenutou. Kohoutek je výrazný, hřbet rovný a silný. Záď je mírně skloněná, dlouhá a široká. Hrudník hluboký, dobře vyvinutý a dosahující až na úroveň lokte. Spodní linie a břicho jsou mírně vtažené. Ocas je nasazen v linii hřbetu a dosahuje k hlezennímu kloubu. Je nesen rovně nebo jen mírně šavlovitě prohnutý. U kořene je dost silný, ke špičce se zeštíhluje. Když je pes v akci, je dávána přednost tomu, aby nebyl nesen nad úrovní hřbetu. Končetiny jsou silných kostí v souladu s celkovou tělesnou stavbou. Při pohledu zepředu jsou postavené rovně a vzájemně rovnoběžně. Srst je tvrdá, nepříliš krátká, přiléhající dobře k tělu. Na hlavě, na uších a na přední straně nohou je srst hladká a velmi krátká. Na spodní straně ocasu a zadní straně stehen může být srst poněkud delší. Zbarvení srsti je tříbarevné. U dospělého psa je černé zbarvení ve formě sedla a pokračuje na šíji a horní straně ocasu. Plavé zbarvení je na hlavě, uších a končetinách, také na bočních stranách krku, na plecích a naspodu trupu, na stehnech a pod ocasem. Zřetelné je ohraničení mezi černým sedlem a plavým zbarvením na stehnech. Odstín plavé může být od zlatavého tónu až po sytě rezavou červenou. Bílé znaky v podobě lysinky, na hrdle, spodní straně krku, obojku, na hrudi, špičce ocasu a na prstech jsou tolerovány. Za vadu je považováno nedefinované sedlo promísením plavé a černé barvy s převahou černé barvy na bocích trupu, plecích a stehnech u dospělého psa, převaha zbarvení černé nebo plavé, stejně jako převaha bílé barvy.

Kohoutková výška psa je 53–61 cm a feny 49–57 cm.