Černí moravští pštrosi Pavla Bartáka

Předseda Klubu chovatelů moravského pštrosa v České republice Pavel Barták z Tvarožné svůj život zasvětil šlechtění černého barevného rázu nejrozšířenějšího moravského plemene. Jeho holubi vyhrávají pravidelně speciální i národní výstavy, ale hrají i roli zásadního zlepšovatele moravských pštrosů černých běloocasých, černých šupinatých či modrých kapratých, patrný je i přesah do jiných plemen, kde je nejmarkantnější přenos jejich kvalitních genů na benešovské holuby černého zbarvení. Se svými pštrosy letos získal Pavel Barták již po sedmnácté plemenný chov. Protože se chovu moravských pštrosů věnuje padesát let, uzrál při tomto kulatém jubileu čas pro představení chovu a nahlédnutí do klubové činnosti.

Z jakých chovů jste čerpal v začátcích?

Pštrosi mě oslovili na první pohled a své první holuby jsem získal v roce 1968 od př. Krátkého z Nesovic. Pak jsem získal pěkné jedince od př. Kolenčíka a vybudoval si základ. Holuby jsem měl čtyři roky u rodičů, pak jsem začal stavět dům a také vlastní holubník. Asi od roku 1975 se holubaření věnuji naplno. Chov jsem doplnil u př. Těšín­ského a pak různě na výstavách. Od roku 1999 úzce spolupracuji s Vaškem Čejkou. V té době nás napadlo chovy dostat nahoru přes křížení s modenem v černém zbarvení v gazzi kresbě. Po tomto spojení přišly krásné hlavy, krátký zobák a nebyl vůbec problém ustálit kresbu, ale dostavila se i negativa jako světlejší oči nebo barva bez lesku.

Dnes jsou obě tyto vady v podstatě vyselektované, ale tehdy trvalo šest až osm let, než se dostavily správné, jiskrné a rybízově zbarvené oči u takřka celého odchovu. Pos­tupem času jsem se potkal dokonce s opačným problémem, který vzniká při spojení partnerů s velmi sytýma rybízovýma očima. Jejich mladí mohou mít oči velmi tmavé, až doslova vikvové, proto i tam se snažím o vyrovnávací párování. V Německu oblíbené štrasery jsem nikdy nepoužil, naopak si myslím, že by to byla špatná volba, neboť mají úplně jinou hlavu a obočnice. Kdybych chtěl pštrosa v budoucnu nějak vylepšit, udělal bych to opět přes modenu. Členem klubu jsem od roku 1974. Od roku 1990 jsem působil jako registrátor klubu, brávalo se kolem 8 000–9 000, nyní po poklesu členské základny asi 3 200 kroužků.

Jak dlouho jste předsedou klubu?

Druhé volební období, přičemž tento post jsem si po ročním odzkoušení ve funkci jednatele vyměnil s Ing. Miroslavem Otrubou, který dělá vzdělavatele i jednatele, a spolupráce s ním funguje výborně. Hospodářem je Staňa Spáčil, který dovede motivovat lidi pro práci v klubu a pomoc při výstavách. Pak je ve výboru Slávek Janek z Ořechova, zapálený holubář, z dalších členů jsou v něm Michal Rákos a funkci pokladníka svědomitě vykonává Ondřej Řezníček.

Děláme speciální výstavy mladých pštrosů, které se konají od smrti př. Kudy v Křenovicích, kde nám prostředí vyhovuje nadmíru. Jsou tam kryté klece, takže se nemusíme bát, kdyby zapršelo. „Výletky“ děláme pravidelně třetí sobotu v září a koncipovány jsou jako jednodenní setkání. Ráno dojedeme, zaklecujeme a počkáme, než se holubi posoudí. Každý posuzovatel dělá přibližně jen 50 holubů, takže již kolem jedenácté hodiny je to hotové. Posuzovatelé vytipují v barvě dva tři nejlepší holuby, které neoceňují. Pomocníci a zapisovatelé si dají oběd a mezitím se členové mohou podívat na posouzení svých holubů. Po obědě se sejdeme všichni u přinesených klecí a posuzovatelé společně rozhodují před klubovou veřejností, který holub je první, druhý, či třetí v daném barevném rázu. Toto veřejné hodnocení má velkou váhu i oblibu. Vystavo­vatelé se během něho dozvědí, proč se posuzovatel při výběru rozhodl pro konkrétního jedince, jaké má přednosti, kde je možno najít malé vady, doporučení. Zdá se mi, že členové jsou veřejným výběrem nadšení a mizí mezilidská rivalita. Kolem patnácté hodiny akce končí a jede se domů.

Hlavní speciální výstava probíhá v Újezdě u Brna – v pátek se ráno přivezou holubi, začíná posuzování a poté vyhodnocení klubových soutěží. Výstava je otevřená v pátek odpoledne a v sobotu. K dispozici je pěkné ubytování a chutné pokrmy v místním penzionu. Přes nesporný úbytek členské základny v posledních letech je vidět, že členové klubu i početní hosté a návštěvníci si tuto akci velmi oblíbili. Letos se výstavy zúčastnilo vedle našich také devět slovenských chovatelů, což je velké pozitivum. Na hlavní speciální výstavě vybírají šampiony sami posuzovatelé, bez přístupu veřejnosti. To se nám osvědčilo nejlépe. V poledne v sobotu uděláme schůzi, přitom proběhne předání pohárů, nechybí ani diskuse. V každé barvě oceňujeme nejlepšího holuba, holubici a výletka (bez ohledu na pohlaví). V soutěžní kolekci, která je pětičlenná, musí být aspoň jedna holubice a nejméně dva výletci. Při obeslání barvy větším počtem holubů jednoho vystavovatele jdou do soutěže vždy první jedinci v daném pohlaví či stáří. Vyhod­nocují se nejlepší kolekce, kdy při rovnosti bodů vítězí ta, kde je více mladých jedinců. V soutěži o mistra klubu se účastní deset holubů téhož chovatele, kdy nejmenší počet bodů je 940, u vzácných rázů dostačuje osm holubů. Speciálku navštíví kolem 100 až 120 příznivců plemene od nás a ze Slovenska. Na poslední výstavu dojelo asi deset slovenských chovatelů na návštěvu – s těmi, co vystavovali, to už byly skoro dvě desítky, takže to nás velmi potěšilo. V minulosti jsme uskutečnili evropskou výstavu moravských pštrosů ve Slavkově u Brna. Není tajemstvím, že bychom si akci evropského rozměru rádi zopakovali v roce 2020, a to při prosincové výstavě Moravia na veletržním výstavišti v Brně.

Jak je moravský pštros rozšířen a zpopularizován ve světě?

Nejvíce se chovu našeho pštrosa daří v Německu, kde velmi dobře funguje společný klub s chovateli prácheňských káníků. K vidění na tamních větších výstavách bývá kolem tří stovek pštrosů. Němečtí chovatelé dokázali sjednotit typ napříč barevnými rázy, ale bohužel nedělají lesky a svit v takovém rozvržení, jak jsou žádané u nás, a z našeho hlediska jsou tudíž jejich holubi většinou nepoužitelní. Němci dovedou dobře pracovat se základní barvou, dovedou ujednotit typ, ale nedbají na silné zobáky. Čela na jejich holubech dobře vyniknou, neboť jsou vysoká, ale bohužel jim chybí podstatná šířka úzce korelující se správným širokým a spíše kratším zobákem. Vysoké čelo s širokým zobákem je chovatelský oříšek, ale právě to je jedním z cílů v chovu pštrosů. Každý rok v srpnu k nám z Německa jezdí dvě auta chovatelů s Ing. Slepičkou, pravidelně k nám jezdí Slováci, nedávno se zastavili i chovatelé z Polska a před pár lety si ode mne bral černé chovatel z Rakouska. Nadšení u mne byli minulý rok Američané, kteří obdivovali barvu i lesk našich pštrosů a tvrdili, že naši holubi jsou z hlediska barevnosti nejlepší na světě. Moji holubi tak nově létají i v Kalifornii. Moravský pštros se chová v mnoha zemích západní Evropy a podle internetu již také v četných oblastech Orientu. Je menší než štraser a chovatelsky vděčnější, nejvíce se líbí asi černí šupinatí.

Dřív byl moravský pštros poměrně lehký a dobře polařící holub. Dnes už to není jako dříve, aby pštros osmkrát nasedl a měl šestnáct mladých. Současný chovatel to ani nepotřebuje, a troufám si říci ani nechce. Žádoucí je, aby se chovný pár o mladé staral co nejdéle a další snůška přišla později, ve věku, kdy mládě již povyskočí třeba týden před vylétnutím. Dříve se šlo hodně po barvě a lesku, dnes dbáme mnohem více na typ. Výstavy se ještě nedávno konaly hodně venku, kde lesk a barva musely být na vynikající úrovni. Nyní probíhá většina akcí v halách a tam pro hodnocení barvy, lesku a svitu nejsou tak dobré podmínky, dopředu se tlačí typičnost. Tvrdím, že první se postaví barák a pak se dělá fasáda – holub, která nemá figuru, nikoho nezaujme.

Kdo se u nás černým moravských pštrosům věnuje?

Je nás asi patnáct, co fungujeme na klubové úrovni. Mezi těmito jmény je př. Nováček, František Vlček, př. Paluka či Mejzr, dva chovatelé z jižních Čech a několik dalších. Poměrně výrazné oblibě se černí pštrosi těší u mnoha chovatelů stojících mimo klub nebo neobesílajících naše speciální výstavy. Na mnoha akcích v České republice je moravský pštros nejpopulárnějším holubem a v počtu mnohdy předčí české staváky. Černý ráz se uchytil i na Slovensku, asi u pěti šesti chovatelů. Mají tam dnes již svůj klub, který vzešel z naší původní pobočky v Topoľčanech. Někteří slovenští chovatelé jsou i členy českého klubu, třeba Petr Konc, který dělá červené rovné a modré kapraté. Vynikající modré kapraté udělal přes mé černé holuby, což mě velmi těší. Má u nich výborné hlavy, postoj, postavy i zobáky. Naši chovatelé u černých pštrosů nesnesou fialové obojky či fialové štíty, jako vidíme třeba v Německu. Češi mají pro barvu ohromný cit, o čemž svědčí plemena český stavák, moravský bělohlávek, benešovský holub a další. Správného lesku je však nelehké docílit i u nás. Mám tu holuby s modrozeleným leskem na obojku, jak vyžaduje vzorník, kteří nemají žádný bronz ve štítech, jak rovněž vyžaduje vzorník, ale právě ti postrádají lesk ve štítech, nachází se pouze na ramínkách. Když je ale černý pštros v ramínkách trochu bronzový, což vzorník nechce, jde do křídelních štítů žádoucí krásně zelený lesk, což je to nejdůležitější. Okraje per vyzařují zeleně, černý střed per je hladký, lesklý a svitný.

Jak velký je váš chov?

Můj chov čítá mezi 20 až 25 páry. Kolem 80 mladých kroužkuji, asi čtvrtinu výletků vyřadím již na hnízdě a jsou určeni pro kuchyňské zpracování. Z vyřazovacích vad mohu jmenovat bílé drápky, zejména vpředu, což se úporně dědí. Když se objeví bílý drápek u zadního prstu a u kořene je mourovatý, tak než holub přepeří, drápek ztmavne. Z hlediska kresby jsou vyřazujícími vadami kalhoty a cop. Některým mladým nedojdou oči, stává se to tak pěti, kdy v průběhu dospívání tmavé dětské oči nezbarví do rybízova, ale zůstanou nažloutlé. S tvarem zorniček černí nemívají potíže, nežádoucí ovál se objevuje nejvíce u červených. Když je výletek na hnízdě bronzový, po přepeření tyto části těla získají žádoucí zelený lesk a naopak. Nejhorší do chovu jsou bronzové kostřce, v ramínkách i v podoocasníku bronz není problém, ale pokud vyleze v kostřci, úporně se přenáší. Lesk nejlépe vyniká na širokém peří, takzvaném listovém.

Dnes, když chceme krátké holuby, dochází k tomu, že peří již tak široké být nemůže. Další fenomén jsou rýhy na krku a uvolněné peří v podocasníku. Je to potíž u velkých holubů, ale právě takové chceme, jemní holubi na toto netrpí. Někdy se u silnějších holubů také projevuje svěšení křídel, s čímž se setkáváme běžně druhý či třetí den na výstavách. Je to dědičný fenomén, ale souvisí to i s uvolněním holuba ve výstavní kleci, na holubníku se to projevit vůbec nemusí. Potíže u černých dělaly ocasy, které bývaly širší a stříškovité. Jsem pyšný, že dnes se podařilo v mnohém tyto parametry vylepšit.

Jaké černé pštrosy preferujete?

Mám do chovu nejraději kratší holubice a delší holuby. Nejsem zastáncem velkých holubic, menší holubice jsou plodnější, kratší holubice předávají typ. Díky jejich spojení s delšími samci se daří docílit poměrně silných, krátkých, širokých a hlubokých odchovů. Jdu po hlavě a po typu. Nesnáším dlouhé, šavlovité letky. Byli tady ještě před pár lety jedinci, kteří měli ocas výrazně delší, než byly letky. Byli tady proto, že měli největší hlavy a vysoká, široká čela. Snažil jsem se postupně delší ocasy odstranit a zachovat kvalitu hlavy, vesměs se to povedlo. Černí trpěli na široké ocasy, v posledních letech jsem nenechal do chovu jediného výletka s touto vadou, ale právě u ocasu je zajímavé, že se s věkem rozšiřuje a někdy má tendenci vytvářet stříšku. Výletci na rýhy na krku také netrpí, vylézají většinou až druhým rokem.

Na holubnících mám nyní asi 50 holubů, ale kromě holubice od Václava Čejky z Chloumku u Plzně jsou to všechno mé odchovy. Vytvořil jsem si tři linie, do kterých pouštím omezeně jen tu a tam něco z chovu př. Čejky, jehož černí mi do mých linií výborně pasují. Holuby si měníme na speciálních výstavách. Jsem přesvědčen, že kvalitní chov musí být ustálený, není žádoucí ho stavět na nakoupených holubech, ale vlastních dlouholetých odchovech. Aby chov prosperoval, nesmí být blízce příbuzný, vzdálené příbuznosti se nevyhnete. Vedu si pečlivé rodokmeny, kdy do třetího kolene nesmí být holubi příbuzní. Když páruji, dám si před sebe rodokmen samce, k němu vybírám ze tří čtyř holubic, aby to nebylo příbuzné a pasovalo to přednostmi. Třeba pro příští rok nechám šest osvědčených párů, ostatních asi patnáct párů poskládám nově.

V sezoně krmím tak, aby holubi směs do hodiny spotřebovali. Krmím ráno a večer, někdy i v době kolem oběda. Aby holubi získali impulz k nakrmení holoubat, musí mít předtím vyzobaná krmítka. Holubi se těší na další krmení a jsou shánčliví a aktivní. Míchám si svoji směs, dávám hodně pelušky, hrachu, pšenici, slunečnici, proso, málo dávám řepky a kukuřice, které zkrmím za sezonu tak jeden pytel. Nedávám jí více kvůli obočnicím, aby nebyly načervenalé, a předkládám ji výhradně během odchovu mladých, kdy podávám i granule, kterými rodiče nejochotněji krmí. Holubi u mne spotřebují asi 150 kg granulí, které si nechám vyrábět. Dávám je buď do samostatného krmítka, nebo je míchám se zrninami do společné směsi.

Své holuby takřka neléčím. Určitě nevynechám prevenci proti trichomoniáze, kterou provádím asi třikrát ročně. Pak už dělám jen dle potřeby opatření proti kokcidiím a vakcinaci. Tvrdím, že holoubata by se neměla léčit. Pokud neprospívají, chovu by nepomohla. Dobrý zdravotní stav je u mne udržován též díky malému obesílání výstav, účastním se speciálních výstav klubu a celostátní výstavy, poprvé jsem vystavoval i na Moravii. Moravský pštros je krásný holub, ale před výstavou je nezbytné mu upravit kresbu, aby kontury byly co nejpřesnější. Začínám s úpravou týden až dva před první akcí. Na každém holubovi se nějaké pírko upraví. Je potřeba úpravu neuspěchat, ale dát jí čas. V mém chovu nemám problémy s životaschopností mláďat, se snůškou či oplozeností, vyhýbá se mi salmonelóza, takže se dá říci, že vedu spokojený chov, mláďata vzorně prospívají a dělají mi radost. To je vedle početných přátelství s kamarády holubáři na našem koníčku to nejdůležitější. A když se dostaví nějaký ten výstavní úspěch, je to třešnička na dortu, která potěší.