Čímkoli se přes den zabývám, každý z mých papoušků chce být u toho. Není líný vzlétnout a podívat se, kam jdu, co budu dělat, a zvažuje, jak se zapojit. Jako inteligentnímu tvorovi mu nic z našeho chování neunikne a dokáže se v něm vždy dobře zorientovat. A jestliže z nepatrných detailů našich projevů je schopen pro sebe odvodit, co potřebuje pro své další rozhodování vědět, lze se oprávněně domnívat, že nepochybně také myslí. Vedle toho chce dodržovat svůj navyklý denní režim a rituály, na nichž lpí, a nemá rád změny, které by mu do nich zasahovaly.
Na druhou stranu se nelze bez změn v životě obejít a papouška je dobré na nějaké zvykat. „Podobně jako my můžeme pozorovat individuální vlastnosti každé zvířecí osobnosti, jsme my zvířaty děleni a oceňováni podle zvířecích parametrů. V podstatě lze zvířata označit jako tvory mnohem konzervativnější, než jsme my lidé. Doslova lpí na dodržování přijatého denního programu a veškeré odchylky nesou s výraznou nelibostí,“ napsal etolog Zdeněk Veselovský (Člověk a zvíře, Academia, 2000). A na to je třeba pamatovat, než nějakou změnu papouškovi připravíme. Jeho základní potřebou vedle potravy a možnosti pohybu je získání pocitu bezpečí a řádu – vědomí, že věci jsou na svém místě.
Abychom se s papouškem v domácí péči spřátelili, nezáleží ani tak na našem přání jako na tom, jak nás pták vidí, vnímá naše chování k němu a cítí, v jakém náladovém rozpoložení se právě ve styku s ním nacházíme. Může se do nás „zamilovat“, ale také se nás může dlouho či trvale bát. Člověka lze naším chováním oklamat, ale ne vnímavé a citlivé zvíře, jakým je také papoušek. Ten se spolehlivě brzy zaměří ve vícečlenné domácnosti na toho, komu může bezvýhradně důvěřovat. Než se pro výběr rozhodne, bude všechny z domácího hejna nejdříve pozorně sledovat a zachytí každý náš pohled a pohyb, který mu věnujeme; později z něj dokáže asociovat i náš záměr. Umí sledovat i směr našeho pohledu, na co právě upíráme zrak, aby pro sebe vyhodnotil, jak se zachovat. Rovněž jestliže také on sám něco zajímavého pozoruje, vrhne na nás letmý pohled, aby zjistil, jestli oba vnímáme totéž.
Papoušek se zkoumavě dívá do našich očí a doprostřed našeho obličeje, zkoumá naši mimiku a dokáže nás poznat a najít i ve skupině cizích lidí. A jak rozeznává „svého člověka“ od ostatních lidí? Pro tuto schopnost ještě není nalezeno ani u člověka jednoznačné vysvětlení. Dosavadní výzkum předpokládá, že tváře jsou reprezentovány prostřednictvím neuronů výběrově citlivých na tvářové podněty jinak než na ostatní složité zrakové podněty, a to pomocí existence tzv. „tvářového modulu“ (domnívají se evoluční psychologové) rozlišujícího „tvářové prototypy“ (Leopold a kol., 2001). Tvář, kterou právě vidíme, je porovnávána se zprůměrovanými zrakovými znaky všech do té doby viděných tváří – s prototypem. Existence takových „tvářových“ neuronů a specializovaného modulu v mozku pro rozlišování tváří byla zkoumána u opic. Podle neuropatologa F. Koukolíka (2014) vědci zatím označují u člověka korové místo (oblast spodních vnitřních částí týlního a temenního laloku – více pravé než levé hemisféry) zkratkou FFA (fusiform face area), což označuje neurony „vyladěné“ na poznávání tváří. Také papoušek nás poznává především podle tváře, dále podle hlasu a charakteristických pohybů. Poznávají se tak i papoušci mezi sebou v hejnu, když se v době námluv chtějí spárovat.
Papouškovi umožňuje skutečnost, že je chytrý, výborný a pozorný pozorovatel, nejen navázat vztah s člověkem, ale především žít s ním v pro něj zcela nepřirozeném prostředí, kde se pohybuje s obezřetností, aby přežil a neublížil si. Nechová se jen instinktivně, ale zcela zjevně s rozmyslem a sebeuvědoměním. Na umělé prostředí se od mláděte dokáže dobře adaptovat, a má-li všestrannou péči a uspokojivý sociální kontakt, obvykle se dožije vyššího věku, než by tomu bylo v přírodě.
Papouška zajímá, co děláme. Jsme-li právě v pohybu, se zájmem nás sleduje, je šťastný, že se uprostřed nudy něco děje, a nejraději by se sám nějak zapojil. Když jsem například kreslil ilustrace pro svou knihu Papoušek u nás doma (Brázda, 2007), stál můj kakariki žlutočelý vedle na stole a nejdříve jen přihlížel. Potom občas ukousl tuhu v mikrotužce, okousal gumu, převrhl skleničku s tuší a procvakal zobákem kreslicí papír, jen jsem ho na chvilku spustil z očí. Senegalka Bety zase sedí u manželky v kuchyni, pozoruje, jak vaří, a chce něco ochutnávat, což manželku znervózňuje, zvláště když si kousek jídla odnese mimo kuchyni a dělá nepořádek.
Dychtivost, s jakou se snaží papoušek všechno prozkoumat a připojit se k jakékoli činnosti, připomíná zvědavé chování malého dítěte, jak poznal také etolog Z. Veselovský, který říká, že: „Výchova dítěte je i vynikající učebnicí etologie.“ (2000.) Veškeré chování malého dítěte (ale i papouška) je zaměřeno na získávání nejvyšší míry dosažitelného blaha či nasycení a nejnižší míry nepříjemných podnětů. Podle britského psychiatra J. Bowlbyho: „Základním chováním mláďat a dětí je potřeba zkoumat okolí, hrát si a účastnit se činnosti dospělých. Jakmile se děti cítí bezpečně, zkoumají okolí. Jakmile je okolí ohrozí, vrhají se do blízkosti matky.“
Senegalka Bety dává přednost mé osobě, ale má ráda i manželku, a jako dospělá zůstala vstřícná i k příbuzným a návštěvám tak dalece, že i někomu cizímu nečekaně usedne na koleno, rameno či hlavu, jen sáhnout na sebe si nenechá. Vypozorovala, že ji každý obdivuje, a není se proto čeho bát. Bety pozná z nejmenších náznaků, že se chystám opustit byt, a vyšle zvláštní signál, který jinak nepoužívá a je srozuměná s tím, že musí do klece, kam se nechá bez odporu zanést na ruce. Papoušek v prostředí bytu podle nepatrných detailů našeho chování umí asociovat nadcházející situaci, jejíž řešení už získalo podobu zvyku či jakéhosi rituálu. Když si pták například všimne, že začínáme snídat nebo obědvat, a je-li právě v kleci, pustí se do toho, co má na své misce – i zde „příklady táhnou“.
Upřeme-li na papouška zrak, s pohledem do jeho očí, nakloní hlavu a uvidíme, že náš pohled pozorně opětuje, je to pohled vyčkávavý a zkoumavý, co asi bude z naší strany následovat. Pozoruje naše pohyby (řeč těla) a pozorně naslouchá, jestliže k němu promlouváme. Může přitom přivírat oči, jako by ho naše tichá vemlouvavá řeč uspávala či hypnotizovala. Chápe to, když ho chválíme i hubujeme. Krotký volně puštěný pták zkoumá a vnímá naši náladu, aby vyhodnotil, je-li vhodná chvíle na kontakt – vyžádat si třeba pohlazení. V takové chvíli jsme svědky vzájemné nonverbální komunikace a vzájemného porozumění. Nedáme-li však krotkému papouškovi déle zavřenému v kleci příležitost, aby dosáhl naší pozornosti, když by si ji právě přál, může se jí domáhat neklidem a křikem. Potom ho z klece pouštět by bylo netaktické, neboť by při opakování stejné situace asocioval, že křikem si může vynutit opuštění klece a náš zájem. Je lépe takové situaci předcházet a poskytovat mu dost volnosti a vzájemného kontaktu, protože i papoušek ví, co chce. Člověk je sice výjimečný svou inteligencí a hloubkou prožívání svých emocí a pocitů, ale mezi ním a rovněž inteligentním papouškem zas není v pociťování tak ostrý předěl. Nikdy s ním nesmíme nakládat hrubě – pamatoval by si to. Je žádoucí vždy volit pozitivní motivaci tak, že co se nám na chování papouška líbí, to chválíme a odměňujeme, co nám vadí, s mírou usměrňujeme, ale ne tak, že budeme prchlivě vykřikovat zákazová slova, a dokonce fyzicky trestat. Tenké pouto důvěry zejména u mláděte bychom ohrozili strachem a nejistotou. Při nějakém přestupku stačí někdy jen hlasitěji tlesknout dlaněmi, aby pták přerušil svou nežádoucí činnost.
Podle teorie „duševních stavů“ (G. Woodruff a D. Premack, 1978) má člověk schopnost usuzovat na motivy a záměry chování jiných lidí. Lze to do jisté míry aplikovat i na kognitivní schopnosti papouška, který dokáže velmi dobře asociovat naše záměry a reakce, takže nám může někdy připadat, jako kdyby věděl, na co právě myslíme. Někdy ho může inspirovat či zastavit v jeho nežádoucí činnosti jen směr našeho pohledu. Stačí málo, aby pochopil, co nemá dělat, ale někdy si nás chce otestovat, jestli si to sami také ještě pamatujeme.
Papouška bychom neměli vždy dávat do klece, když se nějak proviní. Tento princip by fungoval u již chápajícího dítěte, ale pták by jen získal ke kleci ještě větší averzi. Pokud nějak nezasáhneme bezprostředně, neví, že asi něco provedl, co si nepřejeme, ale chápe, že se zlobíme, když ho odháníme a s důrazem vyslovíme nějaké zákazové slovo. Papoušek rozeznává naše základní emoce a řídí se jimi podle projevů našeho chování i mimiky obličeje. Což potvrzují výsledky výzkumu amerického profesora psychologie Jaaka Pankseppa (nar. 1943), estonského původu, který zasvětil svůj výzkum hledání „společného faktoru lidských a zvířecích emocí“. Klec by měla být pro papouška místem bezpečného zázemí, kde má všechno, co potřebuje k životu, kde nocuje, a ne místem výkonu trestu v našem pojetí.
V jedné místnosti našeho bytu máme textilní tapetu, na jejíž textuře se senegalka Bety zachytí drápky jako na kůře stromu. Tapetu začala zobákem zkoumat a v nestřežené chvilce kousek látky vykousala (naštěstí šlo poškozené místo opravit). Bety teď musela být z tapety odháněna, ale brzy pochopila, že když ji právě někdo pozoruje, nemůže na tapetě přistávat. Aby si ověřila, že tomu tak je a něco definitivně nesmí, přistála v mé přítomnosti provokativně na tapetě a přes rameno se na mne vyčkávavě dívala, co tomu řeknu. Důrazně jsem vyslovil „nesmíš“ – a Bety okamžitě přelétla na vedle visící starožitný koberec a opět se na mne vyzývavě stejným způsobem dívala. Neřekl jsem tentokrát nic, protože koberci s nízkým vlasem by se nic nestalo a také jsem chtěl, aby si ozřejmila rozdíl mezi tím, co se smí a nesmí. Chvíli zobákem rejdila po koberci a pak mi důvěřivě přistála na rameni. Od té doby zákaz respektovala. Není ale vyloučeno, že když jednou nikdo v blízkosti nebude, pokusí se zákaz přestoupit.
Již zmíněný psycholog Jaaka Pankseppa ve svém psycho–biologickém výzkumu emocí sledovaných zvířat také zjistil, že smích není jedinečnou charakteristikou člověka, ale že podobnou schopnost mají i zvířata. A domnívá se, což vědí už mnozí obdivovatelé svých zvířecích společníků, že: „Nacházíme se na konci intelektuální éry, kdy se o zvířecí mysli soudilo, že neexistuje.“