V souvislosti s finálními pracemi na připravovaném Vzorníku plemen králíků 2020 (editace na přelomu 1. a 2. čtvrtletí roku 2020) byla tuzemská plemenná skladba uznaného genofondu králíků rozšířena o 20 nových plemen. Jsou to plemena zahraničního původu, která si k tuzemským chovatelům nacházejí cestu až v nedávné době. Mezi ně náleží i chorvatské původní plemeno – velký chorvatský pesíkatý.
Velký chorvatský pesíkatý (zkratka VCh) je plemeno velkého tělesného rámce s optimální hmotností 5,5 kg a bílopesíkatým či vydřím zbarvením.
První exempláře tohoto chorvatského plemene byly získány od chovatele Ivana Lipovščaka z města Duga Resa, chovatele činčil velkých, kterému se vyštěpili králíci s bílopesíkatými znaky. Následnému prošlechtění plemene se od roku 1975 věnoval Josip Bednjačić z města Bjelovar se spolupracovníky Ringlem, Međimuracem a Pavlekovićem. V roce 1980 bylo nové plemeno v Chorvatsku uznáno a o rok později zařazeno do tehdejšího jugoslávského standardu. Později, v roce 1999, chorvatští chovatelé v oblasti Donja Dubrava vyšlechtili také králíky s mírně tříslovými (vydřími) znaky.
Požadovaná hmotnost se má pohybovat v rozmezí 5,0–6,0 kg. Jedná se tedy sice o plemeno z kategorie velkých plemen, avšak s poněkud jemnějším tělesným rámcem oproti belgickým obrům a jiným tradičním „obřím“ plemenům. Rámcově připomíná plemeno moravský modrý (viz poznámka dále v textu). Po tvarové stránce požadavky plemene odpovídají obecnému popisu. V rámci kůže je u králíka přípustný lalůček či volná kůže na prsou. Tělo je zavalité, masivní, válcovité, s robustní a širokou hlavou. Délka uší činí 14,0–15,0 cm. Srst plemene má normální strukturu, délka srsti je přibližně 3 cm. Základní barva může být černá, modrá, havanovitá nebo marburská. Tato krycí barva je doplněna o znaky. Jsou uznány dva rázy se znaky.
Bílopesíkaté zbarvení
Všechny tzv. divoké znaky (bílé olemování nozder a skrání, mezisaničí, úzké oční kroužky, lemování uší včetně jejich vnitřních stran, vnitřní plochy hrudních a pánevních končetin, malý zátylkový klín, 2 skvrny u kořenů uší, břicho a spodina pírka) jsou bílé barvy. K tomu jsou prsa promíšena bílými chlupy a také tyto bílé chlupy na bocích vystupují do přibližně poloviny výšky boků. Skvrny u pohlaví jsou tmavé.
Vydří zbarvení (v cizině známé jako tzv. otter)
Toto zbarvení je podobné předešlému s tím, že vydří znaky mají lehce krémovou až nažloutlou barvu, především na hlavě. Břicho a spodina pírka jsou převážně bílé.
Barva očí a drápů odpovídá standardu základní barvy, stejně tak barva podsady v těchto místech.
Plemeno je zatím chováno především na Balkánském poloostrově. Do zahraničí se povědomí o něm rozšiřuje zatím jen pozvolna. Hlavní podíl na propagaci plemene mají chorvatští chovatelé, kteří plemeno občas prezentují na nadnárodních výstavách či mezinárodních školeních posuzovatelů králíků. Geografickou vzdálenost se v nedávné době daří překonávat prostřednictvím sociálních sítí, kde je plemeno popularizováno.
Protože toto plemeno náleží k historicky mladším, v zemi původu se intenzivně pracuje na jeho prošlechtění a ustálení plemenných znaků. Kvůli geografické vzdálenosti od hlavního králíkářského regionu ve střední a západní Evropě je to složitější proces. Rovněž regenerace přes plemeno bílopesíkatý (cca 4 kg) v Chorvatsku se ukázala slepou cestou, neboť docházelo k nežádoucímu zkracování tělesného rámce a zmenšování potomstva. Na základě komunikace předního chorvatského posuzovatele králíků Tomislava Kapitana proběhl v roce 2019 export moravských modrých králíků z ČR do Chorvatska. Tam je snaha tyto moravské modré králíky použít pro (a) čistokrevnou plemenitbu a propagaci českého národního plemene a (b) právě pro regeneraci velkého chorvatského pesíkatého. První zprávy od tamních chovatelů potvrzují předpoklad, že Mm jsou pro tyto účely vhodnější a dávají lepší výsledek než dřívější regenerace pomocí středně velkých bílopesíkatých králíků. Chorvatští chovatelé na plemeni oceňují jeho přizpůsobivost a skromnost.
V případě zájmu o velkého chorvatského pesíkatého a jeho chov podají o tomto plemeni více informací autoři tohoto článku.