Mara, aguti a paka v přírodě 

Hlodavci patří k druhům zvířat, která jsou držena v lidské péči nejčastěji. Mnozí z nich (morčata, králíci, křečci, činčily, potkani, myšky, psouni, veverky, burunduci nebo pískomilové a další) jsou chováni i jako domácí mazlíčci. K méně častým druhům patří mary, agutiové a paky. Také tyto druhy hlodavců u nás kromě zoologických zahrad chovají i soukromí chovatelé.

Mary

Mary patří do čeledi morčatovitých (Cavidae). Jejich nejbližšími příbuznými jsou morčata, moka a kapybary. Oba druhy mar žijí v nehostinných, suchých a chladných oblastech Jižní Ameriky. Na podmínky chovu a potravu jsou nenáročné. Mara stepní patří k nejčastěji chovanému druhu zvířat uváděných v tomto článku. Je běžně chována v zoologických zahradách a nejčastěji i u soukromých chovatelů. Mara slaništní je v zoologických zahradách chována méně často a u soukromých chovatelů jen výjimečně.

Mara stepní (Dolichotis patagonum) se vyskytuje pouze v Patagonii, respektive na rovinatých pláních a pampách části střední a jižní Argentiny. Její stavy se zde stále snižují. Délka mary stepní je asi 70–80 cm, váha 5–7  kg. Při pohybu na pastvě připomíná kopytníky (končetiny jsou však zakončeny mohutnými drápy), při běhu zase zajíce (dokáže vyvinout rychlost až 80 km/h), vsedě připomíná klokana a vydává pískavé a mručivé zvuky jako morče. Mary se živí rozličnými rostlinami, v jejichž výběru jsou značně nenáročné. Minimální nároky mají rovněž na vodu. Dlouhou dobu vydrží bez pití, neboť jejich tělo dokáže hospodařit s vodou obsaženou v rostlinách. Stádečka mar stepních, jejichž základem jsou zpravidla rodičovské páry, se nejčastěji zdržují v suchých nehostinných územích s velmi chudou vegetací. Ke svým úkrytům využívají mělké nory, různé převisy či opuštěná obydlí jiných savců (např. pásovců). Mary jsou aktivní ve dne, kdy se pasou nebo se vyhřívají na slunci nataženy v typické poloze. Pohlavní dospělosti dosahují poměrně brzy, ve věku 4–6 měsíců. Dožívají se 15 a více let. Jsou monogamní. Samec se po celý život zdržuje v těsné blízkosti samičky proto, aby ji ochraňoval, a proto, aby nepromeškal příležitost k páření. Mara je schopná oplodnění jen dvakrát do roka a vždy jen několik hodin. Březost trvá asi 3 měsíce (80–93 dní). Ve vrhu jsou většinou dvě mláďata (1–3). Porod probíhá u mělké nory, kterou vyhrabe rodičovský pár těsně před porodem. Mláďata se rodí značně vyspělá a ihned zalézají do nory, kterou začínají okamžitě prohlubovat. Noru v období kojení – růstu prohlubují neustále (asi 3–4 měsíce). Rodiče do nory za mláďaty nezalézají. Samička přichází k noře pouze 1–2× za den, kdy mláďata nakojí. Několikrát za den mláďata opouštějí noru za doprovodu otce, pod jehož bedlivým dohledem se pasou. Mláďata mar stepních se popásají již od prvních dnů života. Asi ve čtyřech měsících se osamostatňují, některá zůstávají s rodičovským párem.

Mara slaništní (Dolichotis salinicola) obývá suché planiny, solné stepy a chladné pouště na jihu Bolívie a severu Chile a Argentiny. Je výrazně menší než mara stepní, její hmotnost je 1–3 kg. Je podobná „krátkouchému“ zajíci. Vyhrabává si hluboké nory, kde je chráněna před počasím v nehostinné rovinaté krajině a před predátory. Je rovněž monogamní, březost trvá asi 80 dní a ve vrhu jsou 1–3 mláďata.

Agutiové

Do čeledi agutiovitých (Da­syp­roctidae) patří 13 druhů (poddruhů) agutiů. Agutiové tvarem svého štíhlého těla na vysokých nohách připomínají malé kopytníky. Některé jejich drápky mají tvar kopýtek. Všech 13 druhů se vyskytuje v teplých oblastech Střední a Jižní Ame­riky až po jih Brazílie. Agutiové jsou společenští, žijí často ve velkých koloniích. K nejčastěji chovaným druhům patří aguti zlatý a aguti Azarův.

Aguti zlatý (Dasyprocta leporina) je velký asi 50–60 cm a jeho hmotnost se pohybuje mezi 3 a 4 kg. Obývá pralesy, travnaté roviny, břehy řek i bažiny na severu Jižní Ameriky (Venezuela, Guyana, Brazílie). Je velmi přizpůsobivý změnám podmínek prostředí způsobených například kácením deštných pralesů. Je denním tvorem, ale v blízkosti obydlí lidí se přes den skrývá v dutinách stromů nebo mělkých norách a přechází v noční způsob života. Je velmi rychlý a z místa dokáže vyskočit do výšky dvou metrů. Je monogamní, březost trvá 100–120 dní a mláďata se brzy po porodu pohybují společně s rodiči. Potravou agutiho zlatého jsou různé plody, spadané ovoce, tráva, pupeny stromů nebo ořechy, které si často zahrabává do podzemních zásobáren. Část potravy je živočišná a tvoří ji hmyz a drobní obratlovci. Aguti zlatý je v celé oblasti svého výskytu loven pro maso.

Aguti Azarův (Dasyprocta azarae) je menší než aguti zlatý, jeho hmotnost je 2–3 kg. Je to nejjižněji žijící druh agutiho (jižní Brazílie, Paraguay, severovýchodní Argentina). Obývá deštné pralesy, galeriové lesy, břehy řek, mokřady i travnaté pláně. Způsob života je podobný jako u agutiho zlatého.

Paky

Paky byly dříve také zařazovány do čeledi agutiovitých. V několika důležitých aspektech, jako je tvar lebky a mohutnost těla nebo pět prstů na zadních končetinách (agutiové mají čtyři), se však odlišují. Byly proto zařazeny do samostatné čeledi pakovitých (Agoutidae). V zoologických zahradách a výjimečně u soukromých chovatelů je chována paka nížinná i paka horská.

Paka nížinná (Agouti paca) je těžkopádně a neohrabaně vypadající hlodavec s krátkýma nohama, velkýma očima, širokým čenichem a krátkýma ušima. Štětinovitá přiléhavá srst je bez podsady a na její hnědočervené barvě jsou výrazné bílé pruhy a puntíky. Paka nížinná dorůstá do velikosti 60–80 cm a její hmotnost se pohybuje v rozmezí 5–13 kg. Velmi dobře plave a v případě nebezpečí se potápí. Pod vodou vydrží až 15 minut. Tento podivuhodný roztomilý živočich, připomínající „něco“ mezi malým tapírem, prasátkem a morčetem, žije v pralesích severní poloviny Jižní Ameriky. Obývá břehy řek a jezer, bažiny, mangrovy, ale i galeriové lesy a deštné pralesy do výšky 3 000 metrů nad mořem. Žije samotářsky, samec vyhledá samici jen v době páření. Aktivní je v noci, přes den se ukrývá ve dva i více metrů hlubokých norách. Jejich vchod maskuje listím. Po 100–120 dní dlouhé březosti se většinou narodí jedno mládě, které je kojeno asi 6–8 týdnů a poté se ještě další 1–2 měsíce zdržuje s matkou. Paka nížinná je téměř výhradní plodožravec. Její potravou jsou hlavně sladké plody stromů. Proto se často zdržuje pod stromy, na kterých se krmí papoušci a opice, jež tyto plody shazují. Jen při nedostatku zralých plodů spásá i zelenou vegetaci. V celé oblasti výskytu je paka nížinná lovena pro chutné maso.

Paka horská (Agouti taczanowskii) je menší než paka nížinná. Má kratší uši, užší čenich, šedavě zbarvenou srst s podsadou a jinou kresbou bílých skvrn. Celkově je více podobná morčeti. Obývá mlžné lesy And na území Kolumbie, Venezuely a Ekvá­doru ve výškách 2 000–3 000 metrů nad mořem. Její potravu tvoří kromě plodů také pupeny, listy, květy a kořínky rostlin. Způsob života je velmi podobný jako u paky nížinné. Je domorodci rovněž hojně lovena do pastí pro maso.

Mara, aguti a paka v chovu

Mara stepní je pro svou nenáročnost nejvíce chovaným druhem z výše uvedených hlodavců. Je nenáročná na potravu a dobře snáší naše klima. Pro její chov je nezbytný přiměřeně velký, dobře oplocený výběh. Ten musí být vysoký alespoň 150 cm a zajištěný proti podhrabání. Součástí výběhu je přiměřeně velký, nejlépe dřevěný příbytek, který nemusí být izolován proti zimě, ale musí být umístěn v suché části. Ideálně by mělo být zastřešeno i blízké okolí příbytku. Mary stepní velmi dobře snáší naši zimu, ale neprospívá jim vlhko. Potrava mary stepní se v podstatě shoduje s potravou morčat. Nutností je celoroční dostatek sena, jako přídavek pak granule pro morčata, ovoce, zelenina, zrniny. Ideální je velikost travní plochy, kterou mary nestačí zcela vypást. I v našich podmínkách mary rodí dvakrát ročně. Časné jarní vrhy (březen–duben) bývají často problematické, a jsou-li v době porodu nízké teploty, rodiče se o mláďata nestarají. Druhé vrhy (červen–srpen) bývají bez problémů. Ve vrhu jsou téměř vždy dvě mláďata. V době porodu se sameček, ale i ostatní samičky skupiny drží v blízkosti rodící samičky. Často se stává, že mláďata kojí i druhá samice. Ve skupině mar stepních je udržována hierarchie, v jejímž čele stojí většinou nejstarší samička, na konci jsou nejmladší samečci.

Za určitých podmínek lze maru stepní chovat jako „domácího mazlíčka“. Ne však v bytě. Mláďata, která matka nepřijme a musí být od prvního dne krmena chovatelem, ztrácejí plachost a chovají se podobně jako morčata. Odchov je poměrně snadný. Nám se bez problému podařilo tato mláďata odchovávat pomocí komerčně vyráběného mléka pro koťata. I tento chov je však podmíněn přiměřeně velkým travnatým výběhem.

Mara slaništní nepotřebuje příliš velký travnatý výběh, ale chovatelské zařízení musí být dobře přizpůsobeno těmto hlodavcům žijícím část dne v hlubokých norách. Trvale suchá velká část výběhu chráněná před vlhkem a větrem je nezbytná. Mary slaništní jsou mnohem náročnější na teplotu než mary stepní. V oblastech, kde žijí, klesají sice v noci teploty hluboko pod bod mrazu, ale přes den jsou naopak vysoké. V noci mary slaništní zalézají do hlubokých, před mrazem chráněných nor, přes den se vyhřívají na slunci. V chovatelském zařízení je jim třeba poskytnout trvale vyhřívaná místa (např. infralampové zářiče). Potrava mar slaništních je podobná jako u mar stepních.

Agutiové jsou náročnějšími chovanci. Pro jejich chov je ideální prostorná voliéra, která musí mít základy nebo pevnou podlahu. Tito hlodavci si nevyhrabávají nijak hluboké nory, ale jsou schopni zdolat i oplocení ve výšce 250 cm. Nutností je zimoviště, kde teplota v zimních měsících neklesá pod 15 °C. Do voliéry i zimoviště musí být umístěny ležící duté kmeny a čerstvé větve stromů k okusu. Agutiové jsou náročnější také na krmení. Základem krmné dávky je hlavně zelenina, méně ovoce, ořechy a zrniny. Granule pro morčata přijímají velmi omezeně. Krmnou dávku lze občas doplnit vařenými vejci nebo i komerční vaječnou míchanicí. My jsme pár agutiů zlatých chovali několik let zcela bez problémů ve voliéře s párem arů vojenských. Voliéra má rozměry 10×2,5×2,5 m, zimoviště 3×2,5×2,5 m.Voliéra má polovinu plochy zastřešenou polykarbonátem a je ze tří stran chráněna zdí. Arové i agutiové měli malými otvory, které jsme uzavírali jen při vícedenním mrazivém počasí, přístup do voliéry po celý rok. Arové i agutiové byli krmeni pouze v zimovišti v podstatě stejnou potravou. Vše, co arové vyhazovali ze svých misek umístěných ve výšce, agutiové pod nimi dojídali. Agutiové byli krmeni také z misek umístěných na podlaze. Podobným způsobem jsou tito hlodavci chováni i v některých zoologických zahradách.

Paky jsou ve své domovině dosud hojné. Domorodci je často chytají živé do pastí a chovají jako „hospodářská“ zvířata na maso. Drží je poblíž svých obydlí často ve velmi drsných podmínkách. Podle některých jihoamerických odborníků je paka nížinná perspektivním druhem ke zdomácnění. Což se týká asi jen zemí, kde je nadbytek jejich potravy, tedy poměrně velké množství tropického ovoce. Ze zkušeností chovatelů v zoo vyplývá, že jsou to plachá a při manipulaci i stresující se zvířata. V našich (i evropských) zoo jsou z výše uvedených druhů hlodavců paky chovány nejméně často. Hlav­ním důvodem (kromě převážně noční aktivity) je jejich celoročně vyšší potřeba tepla a s tím spojená specifika chovatelského zařízení. Do draze vybudovaných a energeticky náročných pavilonů nebo vyloženě nočních expozic jsou umísťovány pro běžného návštěvníka „atraktivnější“ druhy živočichů. Pro mě jsou paky jedněmi z nejatraktivnějších a nejzajímavějších hlodavců. Za povšimnutí stojí i dřívější pojmenování paky ní­žinné – tlamák bahenní. „Tla­máka“ u nás chová Zoo Plzeň v pavilonu Amazonie, kde se v minulém roce narodilo i jedno mládě.