Dragouni u nás a ve světě
Výjimečná orientační schopnost holuba domácího byla podchycena již ve starověku, kdy holubi sloužili v širších oblastech Orientu a posléze i jinde k přenášení zpráv, a to nejen po souši, ale i po moři. K tomuto účelu byli používáni většinou holubi s nápadnými bradavičnatými znaky, z nichž se později vyvinula okrasná plemena šlechtěná více na exteriér než na letové dovednosti. Mezi nejzásadnější z nich patří dragoun, staré anglické plemeno vytvořené na britských ostrovech z podstaty předchůdců poštovních holubů dovezených z Orientu. Dragoun je holub na první pohled nápadný silným tvarem pozvednutě drženého zobáku, výrazně vyvinutým ozobím a obočnicemi i vzpřímenějším držením těla. Na pozorovatele působí dojmem zvědavosti, očekávání a majestátnosti.
Jako staré anglické plemeno byl dragoun popsán již v Mooreho Columbariu v roce 1735, kdy je doloženo, že k přenosu zpráv byl používán Angličany nejméně od roku 1700. Schopnost orientace, rychlého letu a zhmotněné touhy co nejdříve přiletět na domovský holubník měla jednoznačně přednost před šlechtěním exteriéru. Až když došlo k ustálení poštovního holuba počátkem 19. století, objevily se u dragouna a též u některých dalších, obdobně využívaných holubů nové možnosti. Dragoun se začlenil do silné skupiny bradavičnatých okrasných plemen, která v 19. století a ještě i počátkem 20. století naprosto dominovala výstavám ve Velké Británii. Na dávných kořenech si Angličané ve vztahu k dragounům hodně zakládají a jsou na tyto holuby, v minulosti mimořádně ceněné, velmi pyšní.
Postupně se vykrystalizoval typ birminghamský, jenž byl více podobný bagdetám, respektive kariérovi, měl užší prsa, delší krk i lépe odchovával mladé. Vedle něho koexistoval typ londýnský, jenž byl silnější konstituce hrudi, krku i zobáku, a právě tento směr zvítězil a byl posléze standardizován. Birminghamský směr se dosud uchoval v Austrálii, kam byl vyvezen v 70. a 80. letech 20. století. Jestliže dragoun prožíval zlatou éru v 19. století, ve dvacátém století křivka jeho popularity postupně klesala a v 21. století již není jeho situace ve Velké Británii příliš radostná. Je očividné, že mladí lidé mají jiné životní preference a cíle. Dnes v domovině dragouna působí asi 12 chovatelů, obdobný počet nalézáme v Austrálii, třeba v Kanadě a USA funguje kolem 10 až 15 chovatelů. Nejvíce specialistů (kolem padesáti) nalezneme v Německu a dost jich figuruje též ve Francii. To jsou velmoci, jež v posledních letech jednoznačně určují trend.
Do kontinentální Evropy se dragouni poprvé rozšířili již kolem roku 1880, ale následovaly obě světové války, po kterých se budovaly chovy prakticky od začátku. Až do roku 1974 byl dragoun na nejvyšší možné úrovni k vidění pouze na britských ostrovech. V uvedeném roce začaly importy do Německa, a to zásluhou Hubertuse Weidmanna a Friedela Bossmeyera. Tito pozdější nestoři chovu dragounů v Německu importovali holuby od Ralfa Whitea, což byla živoucí legenda, guru dragounů. Od něho se německá špička učila a naučila se plemeni rozumět opravdu dobře.
Došlo k rozšíření nejen barevných rázů, ale též k novým preferencím ve šlechtění některých plemenných znaků, mezi nimiž vyniká zejména snaha o podélně vrásněné ozobí. K Němcům se posléze přidali Francouzi. Oba sousedící národy pořádají společné výstavy, na kterých dominují znalosti Němců a mladistvé nadšení Francouzů. Přidávají se k nim Italové i další státy a to vše přináší důležitý prvek pro internacionální sjednocení šlechtitelských cílů a záměrů. Chovy dragounů jsou dosud rozšířeny nejen v západní Evropě a zámoří, ale v podstatě po celém světě, byť všude se jedná spíše o málopočetné plemeno.
Chov dragounů v České republice
U některých našich movitých holubářů se dragouni objevili již před druhou světovou válkou, kdy se v Praze nacházely z mezinárodního hlediska špičkové chovy dragounů. Byli to zejména chovatelé Biermann a Tittelbach, kteří vlastnili nejlepší linie a stáli u založení Klubu bradavičnatých plemen, jenž fungoval od roku 1922 do protektorátu v roce 1939. K nim se záhy přidal známý funkcionář př. Hoření, jenž byl jediným významných specialistou, co dragouny držel před válkou, během ní i po válce. Až v roce 1951 začal s chovem Miloslav Blahoš ze Starého Kolína, který u nás chov dragouna znovuobnovil a ve výtečné kvalitě je choval až do roku 1995. K němu se brzy přidali též Jan Beneš či bratři Růžičkovi. Již za éry železné opony se podařilo slovenskému chovateli Šafaříkovi importovat dragouny z USA, z odchovů pak těžil zejména M. Blahoš, který byl vévodící postavou dlouhá desetiletí a s př. Benešem se vzájemně hecovali.
Na tyto osobnosti navázali František Novák, jehož hlavní rázy jsou modří pruhoví a černí, dále J. Pitaš, chovatel černých, černých tygrů, žlutých, červených a modrých, na Moravě Zdeněk Bajer, známý chovatel výtečných modrých kapratých, které v poslední době nahradili bílí. V chovu Miloslava Blahoše pokračuje Vilém Holeček. Prvotřídní žluté a žlutě plavé kapraté měl J. Cintl, modré se silnými zobáky J. Ježek. Výborný chov žlutých, modrých a dalších dragounů drží Patrik Jačo, jenž je propaguje na YouTube, ale i někteří další, zde nejmenovaní chovatelé, propagující dragouny na menších i větších výstavách. Chovem dragounů se zabývali též tři členové rodiny Kunhartových, a nejmladší Josef stále pokračuje. Jeho zásluhou je nejen o dragounech slyšet v chovatelských časopisech a na internetu, ale také udržuje cenné mezinárodní kontakty a vlastní výtečný chov. To jsou lidé, kteří toho v předchozích letech mnoho dokázali a díky nimž český dragoun ve světě hodně znamená.
V roce 1980 byl založen Speciální klub chovatelů českých bagdet, dragounů a indiánů, mezi jehož zakládajícími členy nechyběli chovatelé dragounů M. Blahoš, J. Beneš, Jan Dolejš, Jan Dobiáš, J. Pitaš, Josef Kunhart senior a Zdeněk Kunhart. Speciální výstavy klubu, jenž později začal fungovat pod historickým názvem Klub bradavičnatých plemen, se uskutečňují v chovatelském areálu v Holicích a bývá na nich k vidění mezi 90 a 130 dragouny, jež vystavuje asi deset chovatelů. Obvykle je v poslední době posuzují Ing. Krupka, K. Šulák nebo L. Matoušů, kteří mají pro tyto holuby cit a zajímají se o zpětný názor chovatelů, což je také velmi důležité.
Naši chovatelé dragounů dosáhli řady významných ocenění na evropských výstavách pořádaných Evropským svazem malých ušlechtilých zvířat, jež se konají jednou za tři roky. V roce 1998 se evropským šampionem v Brně stal dragoun Františka Nováka, zatímco př. Pitaš tam získal čestnou cenu. V roce 2004 na Evropské výstavě v Praze získal čestnou cenu Josef Ježek a na další „evropě“ v roce 2006 v Lipsku získal Josef Ježek dvě věcné ceny. Poté přišla éra Josefa Kunharta (juniora), jenž vedle řady věcných cen získal na evropských výstavách na Slovensku, ve Francii a Dánsku tři tituly evropského mistra a 1× titul evropský šampion, to vše na jediný barevný ráz (červeně plavý pruhový).
Ještě za éry Československa se podařil unikátní úspěch Františku Novákovi, jenž na mezinárodní výstavě Intertau v Sofii získal v roce 1988 na modrého pruhového dragouna titul šampiona. Po revoluci bylo nutno chovy dragounů u nás zásadně osvěžit přílivem nové kvalitní krve ze Západu, na čemž se podíleli zásadní měrou František Novák s Adolfem Bohmanem.
Šlechtění a standard
Z hlediska dispozic letových a orientačních doznal dragoun velkých změn. Dříve to byl poštovní holub, jenž nosil zprávy. Dnešní populace je držena převážně voliérově, a pokud má možnost volného proletu, zpravidla se drží kolem domu a z velké vzdálenosti již domů cestu nenachází. Je to stále ještě velmi temperamentní holub, ale i tady některé linie ztratily hodně z původní živosti. Zdá se, že nejlépe jsou na tom dragouni bílí, kteří jsou nejlétavější a nejhbitější.
Dragoun má nápadné držení hlavy a zobáku, který je nesen nejméně v horizontální, ale lépe v ještě o něco vyšší linii. Někdy bývá dragoun přirovnáván k hvězdáři, jenž má pozvednutou hlavu a špičku zobáku tak, jako by koukal na hvězdy. Nesení hlavy a zobáku u nás prošlo určitým vývojem. Známý Blahošův chov hlavy držel ještě perfektně, pak ale přišlo otevření hranic v 90. letech a z Německa se dováželi silnozobí jedinci, z nichž mnozí hlavu nedrželi. Trvalo nějaký čas, než se povedlo ustálit jak silné zobáky, tak zobáky nahoru nesené. Naši dragouni se vždy honosili výbornými postavami i hlavami. To se nezměnilo.
Trend ve šlechtění určují v posledních dekádách Němci a s nimi kooperující Francouzi. Hlavní důraz kladou na tzv. podélné vrásnění ozobí, jež je trendem celosvětovým, byť u nás se zatím stále vyskytuje v menší míře. Dříve nebylo výjimkou ozobí podobné jako u kariérů nacházející se i pod zobákem, což se podařilo hodně vymýtit. Ideální ozobí se nachází jen na horní čelisti zobáku a za ním je jemné, pravidelné a výrazně podélně rýhované. Již mladí jedinci by měli mít rýhování co nejhlubší. Není-li výrazné, s oblibou se ve vyšším věku ztrácí, ale pokud jsou rýhy hlubší, zůstává vrásnění po tři čtyři roky v perfektní kondici.
Dragoun je světoznámý též pro unikátní tupý a plný tvar zobáku, jenž bývá někdy mírně delší, někdy zase mírně kratší, ale vždy musí být stejně silná spodní i horní čelist. Horní i spodní zobák jsou perfektně dovřené, čisté a upravené do dokonale tupého tvaru. Výborně umí připravit na výstavu zobák zejména chovatelé v Německu. S oblastí zobáku souvisí též délka obličeje, která by neměla být ani krátká, ani dlouhá, s dostatečnou šířkou, kdy si dáváme pozor na tzv. propadlá čela. Ta dříve v našich chovech nebyla, ale vlivem importů se k nám dostala a nedaří se je tak snadno odstranit. V rámci výstavní přípravy se nesmí opomínat zobák ani klecová drezura. Jen připravený jedinec má i během posuzování hrdě drženou postavu, zobák nahoru a nejeví známky plachosti.
Na hlavu navazuje krátký a silný krk. Dragoun je mohutný holub, ve velikosti mezi poštovním (sportovním) a standardním poštovním holubem. Měl by být širokého a kratšího těla. Právě v České republice můžeme být pyšní na výtečné postavy oproti okolním zemím. V zahraničí vídáme užší prsa, slabší postavy a užší zobáky. A pokud tam jsou holubi větších postav, obvykle ztrácejí jinde. Aby se zvětšily postavy, v Německu vyzkoušeli vkřížit show racera a giganta. Zatímco s gigantem to nevyšlo, americký výstavní (show racer) se ohromně osvědčil, neboť dokázal přenést širokou hruď, mohutnější, krátký krk, uzavřený ocas a další znaky. Je možná škoda, že u nás k podobným pokusům o navýšení kvality nedošlo.
Dragouna dále charakterizují široce nasazené, krátké nohy a vzpřímenější držení těla pod úhlem nejméně 45 stupňů. Na druhou stranu se objevují též delší a širší ocasy. Dalším problémem jsou vějířovité ocasy, jež je třeba nekompromisně selektovat.
K vystavování jsou dnes nejlépe využitelní výletci nebo roční holubi, maximálně dvouletí. Starší jedinci neodpovídají požadavkům standardu, neboť u nich dochází ke zbytnění ozobí, jež může být i nesymetrické, bez podélného vrásnění, též původně jemněji strukturované dvoukruhové obočnice mohou přerůstat a ztrácet barvu nebo se na spodním zobáku vyskytne dolní ozobí. To bylo dříve docela běžné, jakož i fakt, že obočnice se dotýkaly ozobí nebo i mírně slzely, což bylo samozřejmě špatně. Oči mají být vždy jiskrně červené.
Barevné rázy a způsob chovu
Určitým rezultátem recese holubářství ve Velké Británii je již přes sto let platný a dosud takřka nepozměněný původní vzorník, jenž zahrnuje 15 barevných rázů, a cokoliv nového je možno prezentovat ve zvláštní třídě AOC. Dragouni jsou uznáni jako červeně plaví kapratí, žlutě plaví kapratí, stříbřití kapratí a modří kapratí, také žlutí, černí, červení, stříbrní, stříbřití bělouši a modří bělouši, modří pruhoví, stříbřití pruhoví, červeně plaví pruhoví a žlutě plaví pruhoví. Až nyní chtějí do vzorníku přidat barvu andaluskou.
Němci na rozdíl od nás rádi zkoušejí křížení barev v praxi, u našich chovatelů převažuje ortodoxní přístup chovu jednoho barevného rázu nebo příbuzných rázů a minimální tendence pokoušet se o něco nového. Při zpětném pohledu u nás dlouhodobě byla nejvíce preferována barva modrá pruhová, zčásti ji doplňovala modrá kapratá, pomálu bylo bílých, žlutých nebo černých. Až poslední roky si chovatelé více hrají s barvami. Nahoru jdou černí, které mají ve špičkové kvalitě František Novák a Jarda Pitaš. Je docela zájem i o žluté, stříbřité, stříbrné, andaluské, žlutě plavé a červeně plavé, s nimiž sbírali zkušenosti též chovatelé jako Mgr. Matouš, F. Franc a někteří další. Stále více je k vidění běloušů (grizzly). Kvalitou jsou nahoře modří grizzlyové, červeně plaví a černí. Jako jediný z našich chovatelů vyšlechtil nový barevný ráz u dragounů J. Pitaš. V roce 1992 udělal přes německé výstavní holuby černé tygry, které šlechtí dodnes. Barevné rázy se nám otevírají díky importům z Německa či Itálie, kde jsou dragouni rovněž docela populární. Napříč rázy je znát výrazná vyrovnanost.
V poslední době se trochu vytrácí z chovů temperament, což může být nedostatkem nepříbuzné krve. Je proto dobré začít využívat možností importů nebo spojení s živějšími rázy. Dragoun je holub s tupým a silným zobákem, kdy někteří chovatelé, aby získali početnější odchovy, volí možnosti podsazení pod chůvy, což bývají poštovní holubi. Dragouni jsou chováni v tzv. poštovních barvách, kdy není nutno u nich šlechtit červené obočnice nebo podobné znaky. Proto jim vyhovuje ke krmení i ječmen, pšenice, luštěniny, kdežto s olejninami, jako je slunečnice nebo řepka, se to nemusí přehánět.
Je škoda, že chovatelé poštovních holubů přecházející k méně časově náročnému koníčku – okrasnému holubářství – volí místo tradičních plemen, mezi než patří dragoun či kariér, většinou těžší holuby tvaru. Dragoun – pokud chytí za srdce – zůstává celoživotní láskou a stálou motivací.
Děkuji J. Kunhartovi za spolupráci při tvorbě textové části.
