Zrod želvy karety obecné

Představme si sluncem vyhřáté písčité pláže, azurové moře a prastaré památky. Zemi pohostinnou, zemi plnou oliv, skvělého vína, mořských plodů, ryb a dobrého jídla. Zemi, kde potkáváme místní obyvatele s usměvavými tvářemi. Že by ráj na zemi? Kdeže. Řeč bude o Řecku.

Řekové

Jihoevropský stát se rozkládá na Balkánském poloostrově a četných ostrovech v Krétském, Egejském, Thráckém, Jónském a Středozemním moři. Na turisty čekají také památky a zajímavá historie. Díky uvedeným aspektům je mnohdy Řecko označované jako kolébka evropské kultury. Připomenu, že nadvládu nad starověkým Řeckem měl nejvyšší bůh na zemi, ve vzduchu a ve vodě Zeus. Než se dostaneme k vlastnímu tématu mířícímu na konkrétní zvíře řecké fauny karetu obecnou, seznámíme se s povahou lidu řeckého. 

Řekové jsou přívětiví společníci a velmi milují děti. A to přesto, že mají dnes jednu z nejnižších porodností v Evropě. Lidé žijící v turistických destinacích mají již jiné životní hodnoty než občané z vnitrozemí. Staré pořádky řecké kultury se do dnešních dnů zachovaly především v horách a v malých vesničkách. Staré zakouřené taverny z padesátých let minulého století zařízené ve stylu obýváku mají neopakovatelnou atmosféru. 

Čím dále jsme od turistického ruchu, tím jsou lidé milejší a vstřícnější. Odlehlé malebné kamenné vesničky jsou připomínkou dob dávno minulých. Zdá se, že se v nich doslova zastavil čas. Starší Řekové se dodnes oblékají do černých šatů a obdělávají svá suchá políčka plná cizokrajné zeleniny. Po tvrdé práci rádi odpočívají v chládku před svými domy ve stínu mohutných platanů, rozsochatých oliv nebo provoněných cypřišů. Při siestě se svými sousedy sledují cvrkot na vsi a vedou vášnivé debaty. 

V zapadlých obcích vnitrozemí se zvídaví turisté vyrovnávají s překvapivým omezením plynulosti silničního provozu. Místní obyvatelé sedící zpravidla na kamenných lavicích před svými domy se musí při průjezdu auta postavit nebo alespoň pokrčit nohy. Důvodem není nějaká zdvořilost či snad snaha vzdát hold projíždějícím návštěvníkům. Důvody jsou ryze praktické. Vesničky jsou protkané uzounkými uličkami a průjezd je možný pouze malými auty. Větší vozidla se zkrátka mezi kamenné domy nevejdou. 

Komunikace ve vesnicích byly v minulosti budované a dimenzované pouze na povozy tažené oslíky. Časy se ale změnily. Oslíci zmizeli a domy nejde přesunout. Při troše ohleduplnosti lze „napasovat“ středověké vesničky i na dnešní dobu. Několik projíždějících aut turistů denně je příjemným zpestřením liduprázdné vesnice.

Osvědčenou vstupenkou do místní komunity je pro turisty pozdrav a několik frází pronesených v řeckém jazyce. U starší generace obyvatel má Česká republika, potažmo Československo, stále dobrý zvuk. Po válce jsme poskytli azyl mnoha tisícům válkou postižených křesťanských Řeků a sirotků. Ti se k nám dostali během občanské války v padesátých létech minulého století. A starší generace na naše dobrodiní ještě nezapomněla.

Kareta obecná

V požehnané zemi složené ze stovek ostrovů můžeme obdivovat kromě frekventovaných lákadel turistických destinací také místní přírodu. Řecko je pověstné teplomilnou středomořskou flórou a faunou. Mezi sympatická a oblíbená zvířata patří želvy. Jedná se o zvířata, jejichž předkové ještě zažili končící éru dinosaurů. Na pevnině a ostrovech se setkáme s formou suchozemskou i vodní. Společným znakem všech želv je tělo chráněné proti predátorům kostěným krunýřem. 

V následujících řádcích se zaměříme na želvy mořské. Řecko je domovem velké želvy nazývající se kareta obecná. Latinský název zní Caretta caretta. Setkáme se s nimi v pobřežních vodách kolem pevniny a ostrovů. Karety nejsou v dospělosti žádní drobečkové. Tito úchvatní tvorové měří v průměru 90 cm a váží 140 kg. Byli však objevení věkovití jedinci, jejichž krunýř měřil 270 cm a váha atakovala půl tuny. Zbarvení bývá proměnlivé. Kůže na těle bývá v rozmezí žluté až hnědé, často v kropenaté kresbě. Kostěný krunýř je zbarvený do hněda, popřípadě je až načervenalý.

Kareta je vodní tvor. Téměř celý život tráví plaváním v moři. Na břeh se vydává v podstatě pouze klást vejce. Samice se vrací splnit své mateřské povinnosti na místa, kde se sama narodila. A to přesto, že místa se mezitím radikálně změnila. Smutným mementem je například želva „rolující“ po nově vybudovaných letištích na ostrovech. Cílem jejího pohybu po betonové vzletové dráze jsou vzpomínky na bývalé pobřežní pláže, kde její předkové mnoho tisíc let kladli vejce. 

Úspěšnější kolegyně narážejí na tradiční pláže. Za hranicí přílivu vyhrabou velikou jámu, do které nakladou vejce. Hnízdo obsahuje zpravidla 80 až120 kulatých vajec velikosti pingpongového míčku. První snůšku klade po dosažení dospělosti. Což bývá zhruba v 17 až 33 letech. Životní pouť se završuje zpravidla po 60. roku. Úmrtnost malých želviček je vysoká. Dospělosti se dožívá díky predátorům a také člověku v průměru pouze jedno zvíře z tisíce nakladených vajec.

Želvy a turisté

Řekové mají ke karetě obecné vřelý vztah. Na některých „hnízdních“ ostrovech je želvám věnovaná velká pozornost. Příkladem může být řecký ostrov Zakynthos. Za účelem ochrany byl vládou vybudovaný Národní mořský park. Ten organizuje záchrannou stanici pro handicapované želvy. Nedílnou součástí je organizovaní soužití turistů a karet obecných na hnízdních plážích. 

Nejkrásnější pláže ostrova se vyskytují v zálivu Laganas. Písčité břehy jsou vyhledávanou destinací pro turisty a také mořské želvy. Obě populace jsou na sobě závislé. Želvy potřebují prostor pro založení hnízda, turisté zase chtějí využívat romantické pláže. A tuto neobvyklou symbiózu se snaží koordinovat želví záchranáři.

Management pláží je přizpůsobený želvám. Přes den patří pláže turistům. Vpodvečer, noc a ráno je pláž k dispozici želvám. V této době vylézají na pláže klást snůšky vajec. Pokud návštěvníci dodržují tento režim a pravidla, přispívají k ochraně želví populace. 

Turistům patří pláž hned za čarou přílivu, želvy využívají zadní část pobřeží. Vyčleněná část pláže pro karety je oddělená symbolickou páskou, kam je vstup turistům zapovězený. Z vlastní zkušenosti musím říci, že je stanovený režim dodržovaný. 

Želví hnízdo je označené dřevěnou ohrádkou nebo je obehnané rákosovou rohoží. Každý ostrov má jiný způsob evidence. Nad snůškou visí cedulka s datem kladení vajec a předpokládaným dnem líhnutí malých želviček. Inkubační doba je 55 dní. U starších hnízd je záznam doplněný dovětkem o počtu vylíhnutých karetek. Některé pláže jsou doslova poseté označenými hnízdy. Mezi snůškami vajec v zálivu Laganas na Zakynthu drží službu želví záchranáři. 

Jedná se zpravidla o skupinu studentů vysokých škol složenou z celé Evropy. Mnoho z nich navštěvuje přírodovědecké fakulty a práce želvího záchranáře je vlastně jejich praxí. Uniformovaní záchranáři dbají na dodržování stanoveného režimu. V případě, že se líhnou želvičky, zajišťují jejich cestu do moře. Zásada je želvám nepomáhat přenášením. Musí si cestu do vody vybojovat samy. Tento krok je důležitý pro budoucnost. Želva si během cesty zafixuje místo, kde bude v budoucnu jednou klást své vejce. Pokud bude mít štěstí a dožije se dospělosti.

Práce ochranářů obnáší i další povinnosti. Po opuštění hnízda následuje detailní evidence počtu nakladených, vylíhlých a poškozených vajec. Při tom se někdy podaří vyhrabat ještě slabší želvičky, které by se samy do moře nedostaly. Některé jsou již tak zesláblé, že není možné dodržet zásadu jejich samostatné cesty do moře. V tomto případě dostanou šanci na život i za cenu budoucích avizovaných komplikací.

Nedílnou součástí záchranářů je organizování využívání pláže. Za služby poskytované turistům se vybírají peníze. Jedná se o pronájem lehátek doplněných slunečníky z palmových listů, donáškové občerstvení z tropického ovoce a hygienické zázemí. Z takto získaných prostředků se financují záchranářské programy na ochranu želv. Na parkovištích a plážích nechybí informační cedule a letáčky k osvětě v mnoha jazycích. Jsou i v češtině. Všechny kroky záchranářů směřují k cíli, aby se mohly karety obecné v klidu a úspěšně rozmnožovat.

Želví ostrov

V Řecku existují pláže vyhrazené pouze pro želvy. Vedle ostrova Zakynthos je na dohled želví ostrov Marathonisi. Na něm mohou želvy klást vejce bez asistence koupajících se turistů. Kvůli jejich přítomnosti jsou zapovězené veškeré vodní sporty. Cílem ochranářského opatření je neporanit a nerušit odpočívající karety.

Na druhou stranu se na ostrov a jeho okolí dělají tematické zájezdy za karetou lodí s proskleným dnem. Důvod je jednoznačný: v zálivu se jich v křišťálově čisté vodě vyskytuje na 1 300. Návštěvník má od poskytovatelů lodního výletu garantováno, že želvu uvidí. V negativním případě je klientům slíbené vrácení peněz.

Líhnutí

Karetu nemusíte obdivovat pouze ve vodě. Můžete se s ní setkat také na pláži. A to především s jejími mláďaty. Pokud máte štěstí, uvidíte líhnoucí se karetky na vlastní oči. Želvičky se líhnou kdykoliv. Po objevení mláděte vytvoří záchranáři cestu k moři a za asistence turistů zajišťují bezproblémový přesun.

Chcete-li tomuto zážitku jít naproti, musíte si ráno přivstat a být trpěliví. Ráno se líhnou karetky nejčastěji. Malé želvičky jsou okouzlující tvorové. Po vykulení z vejce se musí prohrabat pískem na povrch, pak se zorientovat a co nejrychleji uhánět k moři. Číhá na ně mnoho nebezpečí. Mně se je podařilo vidět hned dvakrát. Před lety jsem byl přítomný zrodu karetek na želvím ostrově na Zakynthu. S celou rodinou jsme měli možnost sledovat želví strasti při putování do moře. Loni jsem zažil podobný příběh na jiném ostrově. Želvičky se líhly na pláži zvané Platanias na severní části ostrova Kréta.

„Záchranáři“

Hnízdo želvy uniklo pozornosti záchranářů. Důvodem byl pravděpodobně pozdní termín kladení vajec. Proto nebylo označené. Také počasí v den líhnutí nebylo ideální. Byl konec září a ten den nad Krétou zuřil hurikán (medikán) Zorbas. Obloha byla zatažená a moře bouřilo. Díky tomu se turisté nekoupali. Pouze se procházeli nebo běhali po pláži. Profesionální záchranáři na pláži chyběli. Do toho se začaly líhnout želvičky. 

Kolem nich se vytvořila parta lidí z celé Evropy. V počátku si je pouze fotili. Když zjistili, že želvičky mají potíže s cestou k moři, v jejich chování nastal obrat. Skupina asi deseti dospělých a několika dětí začala spontánně spolupracovat. Společnými silami pomohli líhnoucím se želvičkám dostat se do moře. Z letáčků o karetě obecné vyplývalo, že sunoucím se čerstvě vylíhnutým karetkám se nesmí fyzicky pomáhat, ale může se usnadňovat cesta. Největším stavitelem uhlazené želví „dálnice“ byl distingovaný Němec. Zpočátku se tvářil jako nepřístupný vysoký manažer či bankovní úředník. Později se u něj projevila lidská tvář. Převzal velení lidského babylonu. Společným cílem všech přítomných bylo umožnit karetkám dostat se do vodního živlu. Jednalo se o příjemné souznění lidí různých národností. V dnešní neosobní době až překvapivý přístup.

Za pomoci plážové boty nejmenovaného lídra z Německa jsme společně budovali v písku a malých oblázcích „autostrádu“. Ta se táhla od želvího hnízda směrem k moři. Dobrým nástrojem byl také kyblíček a lopatička našeho syna. Uhlazení cesty si vzala na starosti dáma z Anglie oblečená v barevných šatech ve stylu květinového hnutí Hippies. Při cestě čerstvě vykulených želviček asistovali další turisté. Celá akce trvala asi dvě hodiny.

Překvapivě největším problémem při pouti malé želvičky do vodního živlu bylo rozbouřené moře. Když se snažící se tvoreček dopachtil naší autostrádou k vodě, pravidelně ho větší vlna hodila několik metrů zpět. Celý kolotoč se opakoval několikrát za sebou. Byli jsme z toho rozmrzelí. Měli jsme už nutkání želvičkám pomoci. Díky vstřebaným informacím z všudypřítomných informačních tabulí a letáčků jsme od dobrodiní upustili. Karetky nakonec svoje úsilí zakončily úspěšně vlastními silami, bez naší pomoci. 

Na závěr si spontánní skupina „záchranářů“ včetně dětí navzájem plácla na znamení úspěchu do dlaní. Gesto nazývané „give me five“ bylo také rozloučením. Želvičky karety dokázaly stmelit nesourodou skupinu lidí z celé Evropy. Společná cesta pomoci byla velmi milá a překvapivá. Jak říkají staří latináři, společným jmenovatelem byly činy, ne slova (acta non verba).