Strašilky patří mezi velmi zajímavý a chovatelsky atraktivní hmyz, který bývá často zastoupen v našich teráriích. Na strašilkách nám vedle bizarního vzhledu připomínajícího suché i živé listy nebo různé větvičky obvykle imponuje i jejich velikost. Ta je v rámci bezobratlých živočichů mnohdy značná a vzbuzuje v nás úžas a fascinaci. Existuje ale i mnoho poměrně malých druhů, které však nejsou o nic méně atraktivní a zajímavé.
Strašilky (řád Phasmoidea) obsahují různé čeledi a podčeledi. Z hlediska českého názvosloví se někdy nepříliš šťastně rozdělují zvlášť na strašilky a pakobylky, přestože se jedná o jeden řád. Některé druhy dosahují délky těla i přes dvacet centimetrů. Na druhou stranu jsou druhy dorůstající jen okolo 4–5 cm. Přestože hmyz i takové velikosti může působit impozantně, v rámci strašilek jde v podstatě o trpaslíky. Mezi velkým druhovým bohatstvím strašilek se nám na výběr, co se týká malých druhů, nabízí několik různých možností.
Asi nejznámějším a v našich chovech nejčastěji zastoupeným opravdu malým druhem je Epidares nolimetangere z Bornea. Na těle má nápadné trny. Samičky dorůstají okolo 4–5 cm, samečci jsou o něco drobnější. Požírá listy ostružiníku, maliníku, růže a některých dalších druhů. V ubikaci má ráda větší vlhkost.
Podobné, rovněž asijské strašilky jsou zástupci rodu Dares. Dares philippinensisdorůstá podobných, možná ještě o něco málo menších rozměrů jako Epidares nolimetangere – samečci jsou opět menší a subtilnější. Tento druh nemá ony nápadné trny. Jako zdroj potravy slouží ostružiník.
Zajímavé jsou i některé jihoamerické druhy. Zmíníme se o dvou relativně často chovaných a dobře dostupných druzích, které si jsou vzhledem poměrně podobné. Neophasmasubapterum pochází z Venezuely, samičky dorůstají asi 6 cm, samečci 4–5 cm. Peruphasma schultei z Peru se česky někdy nazývá strašilka ďábelská, samičky dorůstají 5–7 cm, samečci 4–5 cm. Tyto druhy se v lidské péči živí listy ptačího zobu, šeříku a zlatice (lidově „zlatého deště“).
Vedle vyloženě malých druhů se nám do chovu nabízí i střední nebo řekněme menší středně velké druhy. Jmenujme namátkou třeba Phenacephorus cornucervi ze severní části Bornea (samičky 7–8 cm, samečci 6–7,5 cm, potrava ostružiník, maliník, růže…), Sungaya inexpectataz Filipín (samičky okolo 8 cm, samečci o něco menší, hlavně ostružiník), Anisomorpha buprestoides z Floridy (samičky asi 7 cm, samečci 4–5 cm, rododendron), Orxines macklottii z Jávy (samičky asi 7,8 cm, samečci 5,5 cm, rododendron).
Pozoruhodný je druh Oreophoetes peruana, který bývá česky nazýván strašilka horská nebo strašilka peruánská. Obývá horské pralesy Peru a Ekvádoru. Pohlaví je značně odlišné – samičky (7–8 cm) jsou žlutočerné, samečci (6–7 cm) červenočerní. Požírá výhradně kapradiny.
Chov je jako u mnohých druhů strašilek poměrně nenáročný a minimálně u některých druhů vhodný i pro začátečníky. Pozor si musíme dát na druh rostliny nebo rostlin, kterým se daný druh živí. Pro někoho například může být problém celoročně shánět rododendron, pokud nemá zahradu, naproti tomu ostružiník bývá dostupný i v zimě, třeba i na okrajích měst. Jinak postačuje běžná pokojová teplota a rozptýlené denní světlo. Pro chov můžeme použít klasické skleněné terárium nebo vhodně upravený plastový box s dostatečným větráním. Jako substrát obvykle poslouží lignocel (kokosová drť), terarijní rašelina nebo jejich směsi s pískem či drobnými kamínky. Výška nádrže by u hodně malých druhů o velikosti 4–5 cm měla být zhruba 20 cm, nic samozřejmě nezkazíme výškou 25 cm. U druhů dorůstajících trochu více pak minimálně zmiňovaných 25 cm, raději 30 cm. Je lepší mít dostatek prostoru pro umístění živných větviček a strašilky by měly mít odpovídající prostor na pohodlné a bezpečné svlékání.
Malé druhy sice nejsou příliš atraktivní svými rozměry, ale i tak se jedná o zajímavé a chovatelsky obvykle vděčné tvory. Díky malé velikosti pro chov postačují poměrně malé nádrže, které nám rozhodně příliš místa nezaberou. A tak i malé druhy strašilek představují zajímavý exotický hmyz v našich chovech.