Moje fenka československého vlčáka Taiga je sebevědomá a dominantní. Když jsme se rozhodli s mou nynější manželkou Jiřinou ke společnému životu, museli jsme pod jednu střechu přivést nejen vlčandu, ale i Jiřinina voříška Ferdu.
Z nového „psího svazku“ jsem měl obavy – domníval jsem se, že temperamentní a hyperaktivní Taiga bude na stárnoucího Ferdíka přespříliš. Navíc jsem (naivně) předpokládal, že vlkošedá žárlivka ve svém teritoriu malého vetřelce prostě nesnese. Bože, jak jsem byl pošetilý… Jako by mě mým životem už neprovázela spousta psů! Jak jsem jen mohl jejich empatii tak podcenit!
Taiga brzy pochopila, že čtrnáctiletý Ferdík už nemiluje divoké vlčí hry; artróza limituje jeho pohyb a on se instinktivně obává zranění. Ve styku s Ferdou Taiga svůj temperament krotí. Záhy se mezi oběma vytvořil velmi úzký vztah. Ferda neomylně pochopil, že u své mnohem větší kamarádky vždy nalezne ochranu. Při pocitu jakéhokoli nebezpečí se ukryje Taize pod břichem. Z bezpečného azylu pak hrdinsky vrčí. Stali se z nich věrní parťáci, kteří si už bez sebe ani nedokážou život představit.
Když jsem se přistěhoval do malebné brněnské Kamenné kolonie, padli mi do oka dva opravdu nepřehlédnutelní psi: impozantní tibetské dogy Ája a její syn Aaron (tibeťanek se náš Ferdík upřímně a z celého srdce děsí). Setkání Taigy a Áji (oficiálně Aiyee Oči Tibetu) vskutku nebylo nejšťastnější. Ája vyběhla z branky, přihnala se k Taize a začala nad ní nevybíravě dominovat. Taiga se ze sevření mohutných tlap vymkla jako úhoř a rafla tibeťanku pod krkem. Přes mohutnou černou hřívu však nemohla Áje nikterak ublížit. Překvapená Ája vykulila oči, ztuhla, váhavě zavrtěla ocasem a na můj pokyn se disciplinovaně vrátila za branku. Obával jsem se, že jsem byl právě svědkem počátku nepřátelství na celý život. Nenávist fen bývá nekonečná, nebezpečná a vražedná, jejich paměť je bezbřehá a nezná odpuštění; už jsem to mnohokrát v životě zažil. Nesnášenlivost k sokyním mají fenky zakódovanou už ve své genetické paměti. „Agresivita vůči cizím samicím slouží k ochraně vlastního potomstva,“ vysvětluje Eberhard Trumler ve své knize Pes mezi lidmi. „To platí i v případě, že potomstvo se zatím nevyskytuje, ostatně mohlo by se také stát, že jedna samice odloudí druhé partnera – i když ani ten třeba dosud není k dispozici.“ Souboje psů jsou většinou křiklounsky výhrůžné a demonstrativní. Fenky bývají naopak vražedně cílevědomé. „Brutalitu souboje mezi fenami nic nepřekoná,“ přiznává Eberhard Trumler. A věnujme pozornost ještě jednomu Trumlerovu postřehu: „Fenky, které žijí pohromadě se psem, jsou vůči cizím fenám zvláště kritické.“
Jaké bylo mé překvapení, když se obě fenky k sobě měly při příštím setkání očividně přátelsky. „Taiga je první pes, který se Áje postavil,“ vysvětlovala panička Áji Jana Č. „Asi to na ni udělalo obrovský dojem.“ Dnes jsou obě nerozlučné kamarádky. Jedenáctiletá Ája, která si svého synátora Aarona hlídá, na okamžik nad Taigou demonstruje dominanci, Taiga se v klidu a s úsměvem podřídí a vzápětí už obě šťastně dovádějí jako štěňata. Při setkání se obě mohou radostí zbláznit. Při loučení Ája tvrdohlavě ulehne na zem, žádné vodítko ji nedonutí k pohybu, a provází Taigu pohledem, dokud jí nezmizí ze zorného úhlu.
V naší čtvrti žije statečný čivaváček Mili. Přiznám se, jako milovník větších plemen, že mě čivavy zrovna nefascinují. Navíc zpravidla bývají jejich pánečkové a zejména paničky, stejně jako u jorkšírů a dalších miniaturních plemen, velmi úzkostliví a při setkání s jinými psy skrývají své maličké poklady v náručí. Z bezpečného útočiště pak většinou malinké šelmičky hystericky řvou a ječí. Pokud nejsou ukryty v náručí, Taiga podobné „bestijky“ s ignorováním překračuje.
Mili je však čestnou výjimkou. Velikých psů a ničeho na světě se ten titěrný hrdina nebojí, neštěká a celičkou jeho osůbku ovládá všeobjímající a nezničitelný optimismus.
Taiga padla Milimu hned od prvního setkání do oka. A on jí jakbysmet. Pokud snad v noci Mili projeví při nenadálém setkání kapku opatrnosti (za tmy je přece vše na světě větší a hrozivější), uplatní Taiguše svou taktiku, kterou praktikuje na štěňata: ulehne (aby se stala nejmenší na celém světě) a nechá se Milim šlechtit a vískat. Je to dvojka k pohledání (a někdy k popukání).
Pro psy nehrají kriteria – velký pes, malý pes – žádnou roli. Eberhard Trumler to ve své knize Tykáme si se psem výstižně vyjádřil takto: „Pro psa existuje pouze pes, a nikoli pojmy jako velký a malý pes nebo povědomí toho, co člověk přešlechtil. Bernardýn je stejně pouhý pes jako trpasličí jezevčík.“
V minulém odstavci jsme „psí rasismus“ popřeli. Irský vlkodav dobře ví, že nepatrná čivava je rovněž pes, a podle toho se k ní také chová. Na otázku se však můžeme podívat i z jiných úhlů.
Severská plemena (aljašští malamuti, sibiřští husky, grónští psi či samojedové) mají k sobě velmi blízko; výrazy jejich vzájemné komunikace jsou identické. Mají-li možnost, vyhledávají společnost sobě rovných. Příčinou je jejich příslušnost do rodiny přírodních – tzv. primitivních – plemen (míněno jako terminus technicus, nikoli v pejorativním smyslu…). Rovněž českoslovenští vlčáci či saarloosové preferují společnost stejného druhu a mimořádně inklinují i k severským tažným psům. U obou vlčáků tak hraje roli přikřížený vlk použitý při šlechtění těchto plemen. Je to tedy vlastně jakýsi „rasismus naruby“. Taiga zmíněná plemena vzrušeně vítá bez výjimky; narazí-li na fenky, vnitrodruhová žárlivá agrese se projeví až po chvíli (nikoliv však nutně – i fenky dokážou být kamarádky).
Existuje však ještě třetí aspekt. Voříška Ferdu kdysi napadla černobílá Středoasiatka Gina, postrach naší čtvrti. Taiga vyrazila jako blesk a Ginu razantně zpacifikovala. Od této chvíle se zrodila celoživotní zášť na život a na smrt. Černobílé zbarvení nenáviděné Giny si však díky duševnímu procesu generalizace Taiga vryla do mozku a při spatření psů podobného zbarvení reagovala velmi podrážděně do chvíle, než ji její čenich usvědčil z omylu. Chudinky mírumilovné borderky z toho byly na nervy…
Skromné příběhy, které jsem dnes laskavým čtenářům předložil, nejsou nikterak objevné. Každý pejskař má podobných zážitků jistě nepřeberné množství. Berte je jen jako pobídku k pozornému sledování svých psů. Jejich chování a projevy duševního bohatství jsou fascinující a nikdy nezevšední. Každičký den nás naučí něco nového…