Labrador Dag zvítězil v anketě Statečné psí srdce 2019 v kategorii Pomáhající psi za včasné upozorňování své paničky na blížící se nebezpečnou změnu hladiny cukru v krvi. Kdykoliv a kdekoliv. Tím pomáhá mladé studentce chránit její zdraví a umožňuje jí žít naplno. Mnoho hloubavých pejskařů však napadla otázka: Jak je něco takového možné?
Ano, je to opravdu zvláštní, že asistenční signální pes něco takového dokáže. Vždyť tento pes pracuje nikoliv na povel a po určitou dobu, jak tomu je u běžně cvičených služebních, loveckých, záchranářských či sportovních psů. On pracuje 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, zkrátka neustále. Jde o směr využívání psů, který není příliš známý a už vůbec ne vědecky prozkoumaný. Ostatně vědecky podložené není ani využívání canisterapeutických psů, přestože jejich přínos postiženým lidem je zjevně pozitivní. A tak se u psů pomáhajících postiženým lidem vychází z kazuistiky, tedy z hodnocení přínosu psů v jednotlivých případech.
K nim se řadí i hodnocení pomoci Daga studentce Štěpánce Gadowské, která trpí cukrovkou 1. typu. To je onemocnění, které nemá nic společného s nadváhou a nedostatkem pohybu (jak je tomu u cukrovky 2. typu), ale je to autoimunitní onemocnění, které postihuje dospělé i děti. Při cukrovce obecně tělo nedokáže udržovat správnou hladinu cukru v krvi. Tak se stává, že hladina cukru se příliš zvýší (hyperglykemie, krev se stává hustší), což ohrožuje funkci dolních končetin (až po jejich amputaci), vnitřních orgánů, zraku, zvyšuje se riziko infarktu, mozkové mrtvice apod. Pokud dojde naopak k výraznému a rychlému poklesu hladiny cukru v krvi (hypoglykemie), mohou být následky ještě horší. Dochází ke snížení až úplné ztrátě vědomí, a takový stav může dokonce vést k úmrtí člověka.
Zmíněné glykemické výkyvy vedou také k tomu, že lidé trpící cukrovkou často myslí na ohrožení zdraví i života, což výrazně ovlivňuje jejich psychiku. Musí neustále dbát na to, aby měli při každém opuštění domova s sebou nezbytné věci k měření stavu hladiny cukru v krvi, potřebné jídlo, někteří se vůbec bojí chodit sami ven nebo do společnosti, ale i spát, mohou být neustále podráždění, aniž by si to uvědomovali, atd.
To vše pochopili lidé, kteří se informovali o rizicích onemocnění cukrovkou a hledali nejen pomoc u lékařů, potažmo ve využívání medikamentů a moderních technologií, ale chtěli si pomoct i jiným způsobem. Zvláště když zjistili, že ani moderní technika není dokonalá a jako vše má svoje výhody a nevýhody. Sama si chtěla pomoct i studentka Štěpánka, a to využitím psa. Proto v březnu roku 2017 požádala o asistenčního signálního psa organizaci Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené. „Ještě v tomto měsíci jsem byla pozvaná na pohovor do Helppesu, aby zjistili, zda jsem vhodná pro získání takového psa, zda ho vůbec potřebuji a můžu-li se o něho také patřičně starat. Dostala jsem příslib k jeho získání a už za čtyři měsíce mně bylo doručeno oznámení, že mají vhodného psa a že se mám přijet s ním seznámit.
Hned při prvním setkání bylo mně, pracovníkům Helppesu i Dagovi jasné, že si budeme rozumět. V březnu následujícího roku k nám domů poprvé dorazila trenérka s Dagem. Učila mě i tehdy tříletého Daga, jak bychom měli spolu doma, v blízkém i vzdáleném okolí fungovat. A tak to opravdu funguje dodneška, kdy bude Dagovi pět let. Než jsem však psa dostala natrvalo, dojížděla jsem za ním 1–2× měsíčně do pražského Motola, abych se naučila mnoho dalších věcí, aby účinnost signálního psa i naše soužití bylo opravdu efektivní,“ vzpomíná Štěpánka na cestu k získání Daga.
Práci bez konce si asi nikdo neumí představit, ale naše nejoblíbenější šelmy to opravdu dokážou. Asi právě proto, že to jsou šelmy a že mají od svých pradávných předků zakódované určité neustálé bdění. To je samé nebo jejich smečku ochrání před silnějšími predátory či jiným nebezpečím, ale také je v dobách nedostatku aktivuje i během odpočinku k lovu blízké kořisti. A právě toho se využívá u asistenčních signálních psů. „Začneme-li od začátku, pak výcvik těchto psů je v první fázi podobný principu přípravy policejních, vojenských či celních psů pro vyhledávání drog nebo výbušnin. Proto jsme také v roce 2010 začali s výcvikem signálních psů ve spolupráci s bývalým policejním kynologem a soudním znalcem Bc. Stanislavem Beníškem.
Ještě před výcvikem se musí získat patřičný vzorek pachu, který se bude pes učit vyhledávat. Vzorek lze získat pomocí látky zvané aratex. Ta se přiloží na tělo člověka v čase, kdy má rozhozenou výši hladiny cukru v krvi, a pak se vloží do sklenice s pevně uzavíratelným víkem. Druhým způsobem je získávání pachu pomocí slin ve zmíněné situaci. Jako u každého výcviku zvířete je potřebná motivace. Zpočátku je to vcelku jednoduché, neboť za správné označení vzorku pachu člověka s rozhozenou glykemií dostane odměnu. Pejsek tento vzorek hledá na kolotoči mezi mnoha různými pachy v nádobkách. Na kolotoči proto, že se snadno mění místa se vzorkem hledaného pachu. Kolotoč se střídá s jinými nádobkami v řadě nebo jinak uspořádanými na zemi. Nádobky na zemi mají výhodu, že při správném označení dostane pes odměnu přímo u vzorku,“ popisuje Zuzana Daušová, cvičitelka a ředitelka Helppesu, a zdůrazňuje, že po této počáteční fázi se pokračuje s výcvikem, při kterém už pes nedostává žádný povel. Musí zareagovat na nejrůznějších místech a v nejrůznější dobu, kdy ucítí pach vzorku. Tím vlastně začíná jeho nikdy nekončící práce.
„Pro nás v Helppesu je navíc důležité vybrat si pro tuto práci správného psa, a to z mnoha hledisek. Osvědčenými plemeny jsou retrívři a border kolie, ale neméně dobří mohou být dobře vybraní jedinci z jiných malých a středních plemen nebo kříženci. Že musí jít o zdravého psa, netřeba zdůrazňovat, stejně jako nemusím připomínat, že pracovat nosem je pro psa normální. A tak zbývá při výběru predikovat schopnost či radost jedince z učení,“ dodává ředitelka Daušová. Její slova potvrzují i lidé využívající psy k detekci nástupu výrazné změny hladiny cukru v krvi. „Můj Dag pracuje s radostí, ale já ho nikterak netrénuji, protože to není potřeba. Značí totiž několikrát denně, je za to odměněn, a tudíž to nemůže zapomenout. Procvičuji s ním pár cviků, které se učil coby asistenční pes, jako je otevírání dveří, přinášení a podávání věcí a reakci na poslušnostní povely. To vše ale spíše jen pro moji i Dagovu zábavu. Strašně rád mně něco přináší, i když takovou pomoc nepotřebuji. S Dagem jezdím na kondiční tréninky pořádané Helppesem, kde se klienti a jejich psi zdokonalují. Takže to je jediný trénink, který s Dagem máme,“ svěřila se Štěpánka.
Jak už studentka naznačila, Dag s ní chodí úplně všude. „Do školy, do nemocnice, do obchodů, ke koním, zkrátka všude, kam jdu já, jde i on. Dag pozná, kdy nastává problém s glykemií, a upozorní mě všude, kde zrovna jsem a kdykoliv je potřeba. Podle toho, kde se zrovna nacházíme, Dag signalizuje. Ve většině případů začne škrábat packou do mého stehna a drkat do mne čumákem, jindy začne nosit věci ze stolu, přinese vodítko nebo cokoliv, co má v dosahu. V případech, kdy nemůže udělat ani jedno, začne kňučet. V noci Dag značí podobně – začne škrábat packou a snaží se mě probudit, to je nejčastější. Někdy začne z postele skákat dolů na pelíšek a z pelíšku zase na postel a stále dokola, dokud se nevzbudím nebo dokud ho neuslyší mamka vedle v pokoji a nepřijde.
Dag konkrétně nepozná, jestli se jedná o hypo- nebo hyperglykemii. Pozná změny, kdy se hladina cukru v mojí krvi někam posouvá. Proto se pokaždé, kdy mi dá signál, že se něco děje, jdu změřit na glukometru a podle výsledku se rozhodnu, co zrovna udělám. Pokud mám nízký cukr, musím se ihned najíst, pokud vysoký, aplikuji si inzulin, aby se cukr snížil. Je-li cukr v pořádku, chvilku počkám, protože vím, že za pár minut půjde buď nahoru, nebo dolů. Dag totiž dokáže hypo- a hyperglykemii poznat dříve, než nastane a ukáže se na glukometru,“ popisuje Štěpánka Gadowská úžasné schopnosti svého psího pomocníka. A k tomu už snad není třeba nic dalšího dodávat. Snad jen to, že podobné zkušenosti mají i další klienti těchto psů. Tak o jejich poznatcích třeba někdy příště.