Existence teriérů na území Irska je bezesporu velmi dlouhá, ale bohužel až do 19. století neexistují o jejich chovu žádné záznamy. Až v 19. století se započalo s pozvolným rozdělováním teriérů do velikostních a typových skupin. Podle ambic, dravosti i financí některých chovatelů se začala vytvářet jednotlivá plemena ze psů, kteří byli v tu dobu k dispozici.
Za nejvzdálenějšího předka všech teriérů z území Irska lze považovat staroanglického teriéra, kterého na toto území dovezli z kontinentu keltští Goidelové (předkové dnešních Irů) kolem 4. století př. n. l.
Dávný znalec teriérů V. Shaw o teriérech z Irska říká, že se zde tito psi vyskytovali odpradávna. Dokonce uvedl, že zmínky o teriérech najdeme v jedné kronice, kde jsou chváleni jako „ochránci chudáků a mazlíčkové urozených lidí“!
Ze stejné, i když rozsáhlé oblasti, ze které pochází irský teriér, pocházejí další do jisté míry obdobná plemena teriérů, jakými je kerry blue teriér, Soft Coated Wheaten teriér a Glen of Imaal teriér. Přece jen všichni žili v uzavřené společnosti ostrova. Každopádně se dá předpokládat, že všichni se v různé míře křížili a ovlivňovali, protože až do konce 19. století na prvním místě byla využitelnost povahy psa.
Irský teriér je obecně považován za nejstarší plemeno teriéra na území Irska, ale chovatelé Kerry Blue teriéra s tím nesouhlasí a tvrdí, že právě jejich plemeno má tento status. Údajně irský teriér vznikl zkřížením irského vlkodava a staroanglického teriéra v barvě black and tan (černotříslová). Ale v některé literatuře se můžeme dočíst, že irský teriér vznikl zkřížením Soft Coated Wheaten teriéra a staroanglického teriéra v barvě black and tan. Jak vidno, všichni se na stejné pravdě neshodnou, a jakékoli důkazy „kdo byl první“ zcela chybí. Matoucí z existujících zpráv o historii teriérů navíc může být, že pod označením „irský teriér“ nemuselo být mermomocí myšleno hned plemeno, ale všichni teriéři nacházející se v danou dobu na území Irska. Vždyť ještě v polovině 19. století se teriéři běžně rozdělovali pouze podle hmotnosti do dvou nebo tří kategorií.
Společnými znaky pro všechny teriéry byla rozježená srst, temperament a obdobné využití. K vidění byli v nejrůznějších velikostech a zbarvení. V 19. století bylo dalším doplňujícím společným znakem irských teriérů kupírování uší.
V 70. letech 19. století, kdy se začínal irský teriér chovat jako samostatné plemeno, existoval v úplně jiné velikosti, než v jaké ho známe dnes. Dělil se do zmiňovaných dvou váhových kategorií a nebyli výjimkou psi vážící i 3,5 kg.
Byl oblíbeným psem chudých lidí, protože jeho lovecký pud se postaral o obživu rodiny a zároveň jejich obydlí udržel bez tehdy velmi rozmnožených myší, krys a potkanů. Pomáhal lovit cokoli. Od lišek a jezevců přes pernatou zvěř, zajíce až po vydry. Ke všemu i dobře hlídal, protože vždy byl ostražitý a za všech okolností odvážný. Jeho obliba mezi chudým lidem se dostala až do povědomí urozených. I ti si toto nenápadné, ale velmi přizpůsobivé plemeno hned oblíbili a mimo jiné ho začali používat k lovu lvů. Údajně stačili tři irští teriéři, aby zastavili takovou šelmu a udrželi ji na místě, než přijde lovec. A z této doby prý pochází jeho hovorové označení „rudý ďábel“, které má vyznít jako obdiv nad jeho neústupností a psychickou sílou.
Od počátku byl irský teriér oblíbený z mnoha důvodů. Psávalo se o něm, že je: „strážce chudého člověka, přítel farmáře a miláček gentlemana“. Ke své rodině se vždy choval velmi přátelsky a na tehdejší poměry, díky jeho všestrannosti a přizpůsobivosti, mu snad mezi psy nebylo rovno. Někteří farmáři mu svěřili práci s dobytkem, jiní ho brávali jako společníka do společnosti vlivných lidí. Dostal se však bohužel načas i do arény k bojovým psům, kde se musel rvát o holý život.
Hned s prvními výstavami se začali vystavovat i teriéři. A tak v roce 1873 se na výstavě v Dublinu objevili psi s označením „irský teriér“ vážící méně než 4,08 kg (9 liber)! Hned za rok se však irští teriéři objevili ve třídě teriérů, kde byla povolená maximální hranice 12 liber (5,4 kg). V roce 1875 byla naopak stanovena spodní hranice jeho hmotnosti, a to na 16 liber (7,25 kg). Velikost irských teriérů poměrně rychle narůstala a koncem 19. století se vyskytovali i jedinci s váhou 40 liber (18,1 kg). To už se většině chovatelů zdálo moc. Proto byla na konci 19. století jako konečná optimální velikost měřena váhou určena 24 liber (10,8 kg).
Irský teriér se vyskytoval v nejrůznějších barvách srsti. Vedle červených a pšeničných byli vystavováni například břidlicově modří, černí s pálením, šedí, žíhaní nebo i strakatí s velkým množstvím bílé barvy. Jednu výstavu dokonce vyhrál irský teriér Slasher s čistě bílou srstí. I kvalita a délka srsti se různila, ale zpočátku na to nebyl brán příliš velký zřetel.
Všichni irští teriéři měli kupírované uši do malých trojúhelníčků. Velmi brzy sami chovatelé apelovali na zakázání kupírování uší. Nejdříve byl vydán zákaz vystavovat takové jedince, později i chovat. První nařízení znělo, že jedinci narození po roce 1889 nesmějí být na výstavách hodnoceni. A od 1. 1. 1900 bylo anglickým Kennel Clubem zakázáno předvádět na výstavách jedince s kupírovanýma ušima. Údajně právě chovatelé irských teriérů stáli za komplexním zákazem kupírování uší u psů ve Velké Británii.
31. 3. 1879 byl založen v Dublinu první samostatný klub pro chovatele a příznivce irských teriérů. Společně se vznikem prvního klubu byl vypracován základ prvního standardu. Ten byl oficiálně uveřejněn v roce 1881.
Asi nejvíce se v počátcích na chov zaměřilo v Irsku hrabství Wicklov, Cork a Balymenna. Všichni významní chovatelé se věnovali pšeničnému nebo červenému zbarvení srsti. Na konci 19. století se téměř všichni snažili prosadit červenou a pšeničnou barvu. Ostatní barvy srsti v chovu nechtěli. A tak byl v roce 1897 v Liverpoolu aktualizován standard, přičemž bylo vyškrtnuto veškeré jiné zbarvení než pšeničné, červené a žlutočervené, s povolením jen malého bílého znaku na hrudi. Do té doby byly běžné, byť nežádoucí, bílé tlapy a vedle červeného a pšeničného zbarvení i šedé nejrůznějších odstínů.
Irský teriér byl prvním plemenem teriéra, který uznal anglický Kennel Club. V prvních plemenných knihách byl zapisován společně s dalšími drsnosrstými teriéry.
Za zakladatele moderního chovu jsou považováni šampioni výstav Killiney Boy a Erin. Zakladatel chovu Killiney Boy byl v majetku pana Waterhouse v Dublinu. Zajímavostí je, že jeho matka byla černá se znaky, a tudíž i v následujících generacích se ještě dlouho potom štěňata s vylučujícím zbarvením vyskytovala. Killiney Boy společně s červeně zbarvenou Erin, fenou s neobyčejně kvalitní drsnou srstí, přivedl na svět na výstavách velmi úspěšné potomstvo (Playboy, Pretty Lass, Poppy, Gerald a Peggy). Erin byla v majetku Williama Grahama z Belfastu, který byl velkým a uznávaným znalcem plemene i kynologie celkově.
Na přelomu 19. a 20. století byl irský teriér vedle foxteriéra nejpopulárnějším teriérem ve Velké Británii. Ve 30. letech 20. století však jeho populace strmě spadla dolů. Údajně pro nesmyslně rozšířený názor, že irský teriér je zmenšeninou irského vlkodava. Na vině malého počtu irských teriérů v tu dobu může být i jeho velmi časté nasazení v 1. světové válce, kde přebíhal od jednoho zákopu k druhému a byl využíván jako posel zpráv. Nezřídka ho bylo vidět také u zdravotnické služby.
Dnes se drží skromně v dolní polovině existujících plemen, jak co do početnosti, tak známosti. Je to škoda, protože plemeno s takovou povahou a nenáročností by si rozhodně zasloužilo mnohem větší pozornost.
S tím by bezesporu souhlasil i Jack London, který napsal dva romány, v nichž byl hlavním představitelem irský teriér. Jeden román se jmenoval „Jerry z ostrovů“ a druhý „Michal, bratr Jerryho“. Oba byly vydány rok po jeho smrti, v roce 1917. Tyto romány se později dočkaly i filmového zpracování. Pravé jméno irského teriéra, který si ve filmu zahrál, bylo Fluffy von der Frankenlerche.
Irský teriér je veselé stvoření, které umí rozdávat radost a dobrou náladu. I on sám má snad neustále dobrou náladu. Jednou spisovatel Albert Payson Terhune (1872–1942) o irském teriérovi napsal: „Má ohnivé srdce, ale čisté jako rytíř. Je to gentleman ze staré školy.“ To platilo a platí dodnes. Je to velice milý pes, ke své rodině mazlivý a laskavý. Říká se o něm, že neexistuje přizpůsobivější teriér. Jak co do místa bydlení, tak do náplně práce a využití. Je to velice vyrovnaný pes, i když někdy může být trochu tvrdohlavý, ale svému člověku je plně oddaný.
Když se řekne slovo „teriér“, většina lidí si představí ostrého a uštěkaného psa. U tohoto plemene je tomu právě naopak. Rozhodně není ostrý ani uštěkaný. Štěká poměrně málo. Přesto je velmi ostražitým a dobrým hlídačem, který štěká, jen když opravdu vnímá vzniklou situaci jako nebezpečnou nebo chce upozornit na někoho, kdo na daném místě nemá co dělat. Je nebývale odvážný. Zcela pohrdá nebezpečím a úrazy. Strach, bolest, ustoupit, to jsou slova, která nezná.
Je poměrně temperamentní, rychlý a značně vytrvalý. Unavit ho je téměř nemožné. Feny jsou zpravidla klidnější a lépe zvladatelné než psi. Jejich potřeba pohybu je však individuální. Není to pes, který by nutně potřeboval hodně pohybu, ani naopak, není psím peciválem. Je to činorodý a bystrý pes se smyslem pro humor, který necouvne před žádnou výzvou. Někdy sice jedná unáhleně, ale ani přesto se následně nestáhne. Jde do všeho naplno. Zpravidla není nedůvěřivý, někdy je naopak až přehnaně sebejistý.
Irský teriér je velmi elegantně sportovní a šarmantní pes, přestože jeho srst někdy působí rozježeně. Je příjemným společníkem, který se hodí do každé rodiny i ke člověku, jenž žije sám. Každá věková skupina lidí mu vyhovuje, má rád děti stejně jako seniory nejvyššího věku. Potřebuje však alespoň trochu akční rodinu, protože má rád, když se občas něco nového děje, když se někam jede, když je něco víc než jen procházka do parku. S nadšením bude cestovat, jezdit autem, plavat a skotačit ve vodě, neúnavně aportovat cokoli a kdekoli. Má rád pohyb, i když nepohrdne ani občasným lenošením u televize. Dokáže se přizpůsobit.
Svou rodinu by nikdy nevyměnil a na svého člověka se neuvěřitelně fixuje. Při správné výchově je ideálním rodinným psem, kterého budou všichni milovat. Od dětí si nechá hodně líbit. Některé dětské hry ho opravdu baví a s nadšením se přidá. Když už je toho na něj moc, odejde na klidné místo. Děti a rodiče by měli jeho občasnou potřebu klidu respektovat.
Hodí se na vesnici stejně jako do města. Do bytu stejně jako na zahradu. V běžných situacích je k cizím lidem kamarádský nebo nevšímavý. K lidem nikdy není zlý nebo agresivní.
Jeho povaha a přizpůsobivost je opravdu mimořádná. Nějaké negativa v jeho povaze se však přece jen také najdou.
Možná ještě více než výcvik potřebuje tento pes socializaci a výchovu. Je velice vnímavý a cvičení ho baví, ale už z těchto důvodů musí být každému jasné, že pokud mu není věnována dostatečná pozornost při výchově, bude se učit sám, co je pro něho výhodné a zábavné.
Socializace a výchova se prolínají a jedno bez druhého nemůže být. Předně je si nutné uvědomit dvě vrozené vlastnosti irského teriéra, které mohou časem zadělat jeho člověku na nemalý problém. Tím je jeho lovecký pud a neústupnost a určitá životní dravost.
Každopádně majitel irského teriéra si musí pořád uvědomovat, že jeho pes má divoké myšlenky a stále se objevující lovecký pud. Proto je důležité mít situaci neustále pod kontrolou a být připraven psa v případě možného konfliktu nebo potíží přivolat. Právě 100 % zvládnuté přivolání a chůze na vodítku by mělo být neodmyslitelnou součástí jeho výchovy. A protože se jedná o nadmíru spolupracujícího a učenlivého psa, nebude to při správném postupu a přístupu nic těžkého.
Je to v jádru poslušný a velmi dobře ovladatelný pes. Je ochotný udělat snad vše, co si jeho člověk přeje. Jen musí pochopit, co je dovoleno a co zakázáno. Pokud člověk není agresivní a nepoužívá při výcviku tvrdé tresty a je-li důsledný, výchova irského teriéra se nedá jen tak zkazit. Když je s tímto psem dobře zacházeno, chce vyhovět a chce být dobrým přítelem. Přehnaně přísná výchova způsobí nulový zájem o spolupráci a uposlechnutí. Irský teriér nesnáší nespravedlnost.
Socializace musí být důsledná, spravedlivá, pro psa srozumitelná, ale citlivě kamarádská. Pak tohoto psa zvládnou i kynologičtí začátečníci. Irský teriér uznává přirozenou autoritu, která psa zvládá silou své osobnosti. Je to přátelský pes a v tomto duchu by měl být vychováván.
Lovecký pud je vlastní mnohým plemenům. Ať je pes ale používaný k lovu, či nikoli, měla by být tato vlastnost pod kontrolou, třebaže v některých případech bude cíleně podporována (bude-li pes využíván v honitbě). Avšak jestliže se pes s oblibou pouští do sousedových slepic, rdousí všechny kočky v okruhu jednoho kilometru a kdykoli se dostane na pole nebo do lesa, okamžitě se ztratí z dohledu svého člověka, je to problém obřích rozměrů. Aby se tomu všemu dalo předejít, je nutná zmiňovaná socializace a výchova.
Irský teriér by měl ve štěněcím a mladém věku přicházet často do kontaktu s nejrůznějšími zvířaty a člověk by měl neustále důsledně, ale trpělivě vysvětlovat, jak se k nim má chovat. Obzvláště má-li pes s domácími zvířaty vyrůstat a žít. Problémem můžou být zejména kočky, králíci, drůbež, morčata, křečci apod. K jejich seznamování musí docházet nejen co nejdříve a co nejčastěji, ale také velmi obezřetně a plánovaně. Lovecký pud tohoto psa je výrazný, ale ne nezvladatelný. Přesto je důležité mít stále na mysli, že jeho oblíbenou zábavou je lov myší a potkanů.
Druhou oblastí, na kterou se majitel irského teriéra musí v jeho štěněcím a mladém věku zaměřit, je chování k ostatním psům. Velmi důležité je, aby s nimi přicházel často do kontaktu, na nejrůznějších místech a směl se s nimi nejen očichat, ale i si s nimi hrát. Výborným nápadem je docházet do tzv. psí školky, kde se setká s dalšími štěňaty různých velikostí a povah. Důležité však je, aby byla přítomná osoba znalá věci a nepřipustila, aby irský teriér v takovém mladém věku nabral špatnou zkušenost – třeba že se do něj pustí špatně socializovaný nevychovaný pes a dojde k opravdové psí rvačce. To by byla socializace ke správnému chování ke psům výrazně kontraproduktivní. Irskému teriérovi matka příroda dala do vínku neohroženost, statečnost a velkou hrdost. Proto tento jinak bezproblémový pes nedokáže ustoupit, když ho jiný pes vybídne ke rvačce. Rvačky se psy zpravidla cíleně nevyhledává, ale provokaci neustupuje. Ani psovi většímu, silnějšímu nebo uštěkanějšímu. Impulzivnější jsou zpravidla spíše psi než feny, ale je to individuální. Každopádně uznává nastolenou hierarchii, proto s ním nebývají problémy v ustálené smečce psů.
Tak jako se prolíná socializace s výchovou, výchova se prolíná s výcvikem. Irský teriér nutně nepotřebuje výcvik, ale potřebuje zábavu, sportování nebo zaměstnání. A to vše vyžaduje nejen spolupráci člověka a psa, ale také uposlechnutí, když je to potřeba. A protože dobře pojatý výcvik je pro irského teriéra zábavný, proč to s ním nezkusit?!
Práce je jeho koníčkem a koníček jeho zaměstnáním. I tak by se dal popsat jeho postoj ke hře, zábavě i k práci. Vše bere vážně a zároveň s nadšením sobě vlastním. Je dobrým loveckým plemenem, ale jeho všestrannost je až neuvěřitelná. Je schopen se naučit snad všemu, co je pes schopný se naučit. Je to sportovec tělem i duší.
Jeho výcvik rozhodně není těžký a je dobře ovladatelným plemenem. S citem, promyšleným postupem a důsledností se tento pes naučí nejrůznějším cvikům poslušnosti i pracovním postupům. Jen je nutné se vyhnout hrubému zacházení, jinak výsledkem bude nedůvěra k člověku a odpor k práci a spolupráci. To platí pro všechny odvětví sportu a využití tohoto psa.
Je to pes vysoce učenlivý, s výborným čichem. Kombinace těchto vlastností ho přímo předurčuje k mnohým psím sportům a využití. Jeho vytříbený nos je samozřejmě možné využít v myslivosti, ale když není možnost tuto činnost vykonávat, může se z irského teriéra stát výborný stopařský pes lidského pachu, bez větších problémů je schopný složit stopařské zkoušky i se naučit nejrůznějším pachovým pracím. Ty jsou zpravidla založené na dobrém aportování a ani v této oblasti irský teriér nemá problém. Velmi rád a s nadšením aportuje.
Rád zdolává různé překážky, je obratný a „to nejde“ si nepřipouští. Je vhodným plemenem pro agility, frisbee, flyball, dogdancing nebo pro soutěže v poslušnosti – obedience. Uplatnění by našel i jako záchranářský pes, protože nejenže má rád lidi, je pracovitý a má dobrý čich, ale je i vhodně temperamentní, potřebně samostatný, houževnatý, otužilý a s citem pro prostor.
Rozhodně ho nadchne třeba i coursing, rád se proběhne vedle kola nebo bude sparingpartnerem při joggingu či canicrossu. Miluje přírodu, běhání a procházky.
Irský teriér je lovecké plemeno. Myslivci ho rádi vidí pracovat s jeho lovcem v lese či na poli, protože je to opravdový pracant, který ví, co má dělat. Jak již bylo řečeno, má výborný čich a neutuchající chuť pracovat. Dohledávka poraněné nebo zhaslé zvěře pro něj není žádný problém. Říkalo se o něm, že „se nebojí ani čerta“. Jeho přezdívka zní „rudý ďábel“ nebo také „ostrý ďábel“. Jistě ne náhodou.
Při boji se škodnou zvěří se chová tiše a nekompromisně. Nebojí se ani černé zvěře (divočáků), kterou natlačí štěkotem na střelce. Jeho hlas je většinou málo výrazný a s vysokým tónem, ale s ohledem na jeho další vynikající vlastnosti potřebné při lovu je to nedostatek, který téměř nestojí za řeč. V kontaktu se zvěří je každopádně dostatečně hlasitý.
Protože rád a spolehlivě aportuje a je dostatečně silný na přinesení bažanta či zajíce, hodí se třeba i k podzimním zkouškám. Může vykonávat práci jak slídiče, tak honiče, barváře či přinašeče zvěře. Je to pes, který bez problémů skládá lovecké zkoušky s vysokými body. K velkým plusům patří jeho vytrvalost, neskutečné pracovní nasazení, orientace a ovladatelnost. Hodí se i do horských oblastí. Využíván je především na lišky a černou zvěř. Pro svou srdnatost, všestrannost, ochotu, odolnost a razanci má v myslivosti poměrně široké uplatnění.
Předně je nutné upozornit, že bez trimování, vyškubávání odumřelé srsti, to nepůjde. Bohužel tato úprava srsti vyvolává kvůli neznalosti a zmatené představivosti v mnohých lidech negativní pocity, přitom provádí-li se taková úprava srsti v její úplné zralosti, psa vůbec nebolí, naopak je mu často příjemná. Trimování se provádí dle potřeby, dvakrát až čtyřikrát ročně. Trvá přibližně dvě až tři hodiny. Při pravidelném trimování pes téměř nelíná.
Srst se nikdy nesmí stříhat. Ztratila by na kvalitě, odolnosti a zbarvení by výrazně vybledlo. Srst se zastřihuje jen na tlapkách, dokulata, aby nepřerůstala mezi prsty. Srst má být tvrdá, a tak úprava trimováním je nezbytná. Srst má být, kromě vousu na mordě, po celém těle stejně dlouhá, přičemž je spíše kratší než delší. Údržba srsti tedy není příliš náročná.
Je vhodné občas srst důkladně pročesat či prokartáčovat. Také je důležité udržovat vous čistý a pokud možno suchý. Vedle péče o srst je zapotřebí udržovat čistý zvukovod a krátké drápy.
Kdysi se v poměrně velkém množství u irských teriérů vyskytovaly výrůstky na tlapkách, způsobené onemocněním zvaným hyperkeratóza. Jedná se o přerůstání rohoviny na tlapkách a následné odloupnutí, které způsobí přecitlivělost tlapek a jejich krvácení. Tento průběh se stále opakuje. Dalším problémem byl tzv. „pick out“. Je to onemocnění srsti, která v kůži drží jen velmi slabě a je snadno vytažitelná. Někteří dospělí jedinci mohou tak postupně přijít o srst na velké části těla, kde zůstanou následně po zbytek života lysí. Jmenovaná onemocnění jsou však dnes už natolik potlačená, že se prakticky nevyskytují.
Co však se může u irského teriéra objevit, je onemocnění očí, tzv. progresivní atrofie sítnice. Jiná genetická onemocnění, která by v současnosti významněji trápila nějaké to procento populace irského teriéra, nejsou známa.
Chov se nejvíce potýkal a potýká s tvarem a postavením uší. Je tak běžné, že u štěňat a mladých psů se za pomocí lepicích pásek uši i dnes tvarují a drží se, v mladém věku, v požadovaném tvaru. Nejhůře jsou na tom malé a lehké uši, nebo naopak velké a těžké. Obojí dostat do krásného a požadovaného tvaru není zrovna snadné. Obdobně je na tom několik dalších teriérských plemen, ale také neteriérských, jako např. šeltie, kolie a další.
Je upřednostňována co nejsytější (nejtmavší) pšeničná barva. Měla by být na celém těle stejného odstínu, jen na uších je dobré, když je o odstín tmavší. Tmavší zbarvení uší je považováno za atraktivnější.
Štěňata se rodí velmi tmavá, skoro černá. V období několika týdnů vysvětlají, některé dříve, jiné později.
Feny zpravidla nemají při porodu problémy a průměrný počet štěňat v jednom vrhu je 5–6. Irský teriér se průměrně dožívá 14 i více let.
Jeho hlava je dlouhá, bez vrásek a záhybů. Mozkovna plochá, mezi ušima dosti úzká a směrem k očím se mírně zužuje. Stop je z jiného pohledu než z profilu sotva viditelný. Nosní houba musí být vždy černá. Pysky mají dobře přiléhat a na vnější straně jsou téměř černé. Skus je nůžkový. Výrazný podkus nebo předkus vede k diskvalifikaci jedince. Oči jsou tmavé, malé, nevystouplé, plné života a s ohnivým a inteligentním výrazem. Žluté nebo světlé oko je zcela nežádoucí. Uši jsou malé, ve tvaru písmene V, přiměřeně tlusté a překlopené dopředu těsně k lícím. Horní linie ohybu ucha by měla být zřetelně nad úrovní hlavy. Ucho visící po straně hlavy, jako např. u ohaře, není pro irského teriéra charakteristické. Polovztyčené ucho je ještě méně žádoucí. Srst na uších by měla být krátká a tmavší, než je barva srsti na těle. Krk je celkem dlouhý a postupně se rozšiřuje směrem k plecím. Kůže je bez laloku. Po obou stranách krku bývá mírné zvlnění, které dosahuje téměř k základně ucha. Hřbet irského teriéra je silný a rovný, hrudník je hluboký a osvalený, ne však plný či široký. Ocas je nasazen poměrně vysoko, nesen čile, avšak ne nad hřbetem ani zatočený. Měl by být patřičně tlustý a plný a dosti dlouhý. Ocas se obvykle kupíruje tak, že dvě třetiny původní délky zůstávají. Je hustě porostlý hrubou srstí, která není roztřepená ani netvoří třásně (praporce). V zemích, kde je kupírování zakázáno zákonem, je povolen jen přirozený (nekupírovaný) ocas. Oba páry končetin by se měly pohybovat přímo dopředu, dlouhé, rovné a středně zaúhlené. Tlapy jsou středně okrouhlé a přiměřeně malé, přičemž nejvíce žádoucí jsou černé drápy. Srst je hustá a drátovitá, jakoby rozlámaná, avšak stále ploše přiléhající. Jednotlivé chlupy rostou tak hustě a blízko u sebe, že když je rozhrneme prsty, není vidět kůže. Srst není měkká ani hedvábná a není tak dlouhá, aby zakrývala obrys těla, zejména u pánevních končetin. Srst není zvlněná ani kudrnatá. Na obličejové části je stejná jako na těle, ale krátká (zhruba 7 mm), téměř hladká a rovná. Mírný vous tvoří jedinou dlouhou srst (dlouhou pouze ve srovnání se zbývající srstí), která je přípustná a také charakteristická. „Kozí bradka“ naznačuje, že osrstěním prostupuje hedvábná a celkově špatná srst. Končetiny jsou bez praporců a jsou stejně jako hlava porostlé tvrdou srstí, jež je kvalitou stejná jako na ostatním těle, avšak není tak dlouhá. Zbarvení srsti je jednotné, nejvíce preferovaná je jasně červená, červeno–pšeničná nebo žlutočervená. Na hrudníku někdy bývá bílá skvrna.
Výška v kohoutku se pohybuje kolem 45,5 cm.
Hmotnost psů se pohybuje kolem 12 kg a fen kolem 11,5 kg.