Reprodukce králíků může být ovlivněna řadou faktorů, ať už vnitřních, nebo zejména vnějších. Díky správně nastaveným podmínkám chovu lze vybrané reprodukční ukazatele králíků vylepšit, avšak platí to i naopak. Mezi vnitřní faktory, které ovlivňují reprodukci králíka, patří především plemeno, věk a zdravotní stav.
Lze konstatovat, že reprodukční potenciál králíků je ovlivněn spíše velikostí králíka než ryze plemenem. Týká se to především králic a jejich plodnosti. Obecně vzato: čím větší a delší králík, tím je předpokládaný počet králíčat ve vrhu vyšší. Zakrslá plemena mají obvykle do 4 mláďat, malá plemena do 6 mláďat, střední plemena okolo 9 mláďat a velká plemena ke 12 mláďatům. Jsou to však jen průměrné hodnoty – v praxi může být rozmezí poměrně velké i v rámci výše uvedených velikostních skupin. Samozřejmě existují i extrémy v podobě nízké četnosti vrhu, anebo naopak extrémně vysokého počtu mláďat. Počet mláďat ve vrhu má praktický dopad na průběh a délku porodu a udržení kolektivní termoregulace v hnízdě. Zejména u zakrslých může nastat problém v případě nízkého počtu mláďat (např. jen 1–2 králíčata), neboť často bývají velká a porod může být ztížený, což se může projevit na zdraví mláďat a králice i následné životaschopnosti králíčat obecně. U nízkého počtu mláďat ve vrhu navíc hrozí, že se v mrazivém období nezahřejí v hnízdě a uhynou na podchlazení. Proto je např. šlechtění zakrslých plemen v ČR dlouhodobě směřováno k poněkud většímu tělesnému rámci, což je předpoklad vyšší četnosti vrhu a celkově lepšího zdraví králíků. Opačný problém je u extrémně početných vrhů (typicky u některých středních a velkých plemen), kde je nebezpečí, že králice nebude mít dostatek mléka pro všechna mláďata, což by se rychle odrazilo na nevyrovnanosti hmotnosti mláďat ve vrhu a následném vývoji králíčat. Plemenné predispozice k reprodukčním znakům králíků u králičích plemen nejsou příliš známé. Výraznější vliv může mít konkrétní linie plemene.
Věk má zásadní vliv na plodnost králíků, a to zejména u králic. Optimální věk je spojen s chovnou dospělostí, tedy věkem, kdy můžeme králíky připařovat bez předpokládaných problémů. Jedinci v chovné dospělosti mají dobře vyvinutý organismus, který bez problémů snese reprodukční využití a u králic následný odchov mláďat. Doporučená chovná dospělost se liší podle tělesného rámce, resp. velikosti králíků, a je uvedena v tabulce.
Velikostní skupina | Hmotnost (kg) | Chovná dospělost (měsíce) | |
Velká plemena | 6 - 9 | 10 - 12 | |
Střední plemena | 3,5 - 5,5 | 8 - 10 | |
Malá plemena | 2,5 - 3 | 6-8 | |
Zakrslá plemena | 1,0 - 1,25 | 6 |
Případné začlenění mladších zvířat, než je uvedeno v tabulce, může představovat zvýšené riziko, převážně pro králici (např. potrat, problematický porod, špatný mateřský pud) s tím, že také dojde k nežádoucímu zastavení růstu. Za rizikový lze považovat i opačný extrém – první zapuštění vysloveně staré králice. Reprodukční využití králic se odvíjí od typu chovu. V případě drobného chovu je to přibližně do 3.–4. roku, nicméně měl jsem možnost vidět úspěšně odchovat mláďata i pětiletou či šestiletou králici, avšak to byly ojedinělé situace.
U samce je načasování prvotního zařazení do plemenitby důležité především s ohledem na jeho plánované využití v budoucnu. Příliš mladí samci většinou ještě nemají dostatečné sexuální libido a potřebnou kvalitu ejakulátu. Mimoto pokud by v tomto věku získali např. negativní sexuální zkušenost, odrazilo by se to v jejich dalším reprodukčním použití. Osvědčenou technikou je proto přičlenění starší králice (ideálně s jasnými projevy říje) obecně mladšímu samci, který splňuje minimální doporučený věk pro připouštění. Samozřejmostí je vždy vkládat králici do kotce samce, především v případě mladých samců je to zásadní situace. Reprodukční využití samce je v drobných chovech takřka celoživotní (především v případě nejcennějších plemeníků), a má-li je poskytovat, je nezbytné se o samce také adekvátně starat, a to po celý rok, ne pouze před připařovací sezonou.
Zdraví je vždy nutností a základem pro úspěšný chov, ať již s produkčními a reprodukčními předpoklady, či bez nich. V tomto ohledu se jedná o dlouhodobou kvalitu péče, ošetřování, výživy, zoohygieny a další aspekty, které se spolupodílejí na zdraví králíka. Základem je dlouhodobě vyrovnaná krmná dávka a pravidelná péče. Samozřejmostí je očkování proti myxomatóze a králičímu moru, podle schématu výrobce vakcín, aby byli králíci v imunitě. Vhodné je i odčervení na základě koprologického vyšetření. Nežádoucí je připařovat zvířata byť jen v počátečním stadiu nemoci – většinou jedinci ani nemají tendence vykazovat sexuální pud. Dále z praxe chovu králíků nelze doporučit do chovu zařazovat takové zvířata, která v mládí prodělala nějaké onemocnění. Přestože se tito jedinci z nemoci mohli vyléčit, zejména na celkové tělesné stavbě, osvalení a také plodnosti pravidelně bývají zřejmé nedostatky.
Šlechtění čistokrevných králíků je v současnosti realizováno nejen s ohledem na exteriérové znaky, ale čím dál více zřetelně také na tzv. fitness znaky – tedy schopnost prosazovat se v konkurenci v populaci, úspěšně odolávat přirozenému výběru a předávat tyto vlastnosti další generaci. Lze se domnívat, že právě tyto znaky a vlastnosti (např. konstituční pevnost, otužilost, dobrá přizpůsobivost a také dlouhověkost a plodnost) budou v budoucnu sehrávat čím dál podstatnější roli při výběru chovných králíků a sestavování rodičovských párů.
Příště: Vnější vlivy působící na reprodukci králíků