V přírodě je pohyb – část 2.

V předchozí části jsem se rozepsal o tom, že z naší přírody sice tak nějak šmahem mizí ptáci, je to však jen polovina pravdy, alespoň podle toho, co se můžeme dočíst v našich sdělovacích prostředcích. Máme se dozvídat celou pravdu, nic než pravdu, nebo musíme být přiměřeně strašeni, abychom se chovali dostatečně zodpovědně? To je otázka, co? Od nepaměti jsme káráni za to, jak špatně činíme. Napravte se, vy lotři, jinak to s vámi při posledním soudu dopadne špatně a potom teprve uvidíte, co to je, smažit se v pekle. Jenže jak se máme chovat správně, nám nikdo neporadí. Každý má na věc svůj vlastní názor. Tak si pokaždé můžeme přečíst, co k tomu nebo k onomu říkají vědci.

Slyším-li slovo vědec, obrací se mi kudla v kapse. Vědců máme totiž na všechno více než třeba potřebných rukou na práci. Ne že bych si některých opravdu nevážil, to tedy ne, ale nesmí mě nikdo vnucovat o někom něco, co já sám nesdílím. Tak jsem se včera dozvěděl, že i vědci jsou paf. Již ve škole nás učili, že sucho je největší problém nejen u nás, ale kdybyste to viděli na takovém Středním východě! Biblické Galilejské jezero je na tom tak špatně, má natolik nízký stav vody, že ani vědci si nedovedou představit, co bude dál. Přečetl jsem si, že jedině další zázrak Ježíše je snad může spasit. A stalo se! Izraelci vyšli z koronavirové karantény a helemese, Galilejské jezero přetéká z břehů. Nikdo neví, dokonce ani vědci ne, kde se voda vzala. No, já to tedy taky nevím, ale ono to bude mít nějakou asi příbuznost se vším, co nám vtloukají do hlav, dnes a denně. Nechávám to koňovi, ten má větší hlavu, jak se říká, a budu psát o některých ptácích, kteří nám nemizí před očima, ale naopak se jim daří, množí se. Přestávám ty případy číslovat a bude to jen tak do rozsahu jednoho pokračování. Kolik těch pokračování bude? Nejsem vědec, jak to tedy mám vědět?

Volavka popelavá – Ardea cinerea Linnaeus, 1758

Tenhle případ je opravdu zajímavý, i když to mnohého z nás ani nenapadne. Volavka je velký pták z řádu brodivých – Ciconiformes, podřádu Ardea a čeledi volavkovití –Ardeidae Leach, 1820. Čeleď čítá na 61 druhů příbuzných ptáků. Volavku popelavou řadíme ještě do podčeledi Ardeinae. Od nás známe v současnosti již více druhů volavek. Namátkou volavky bílou, vlasatou, stříbřitou, červenou. Volavka popelavá je však nejhojnější. Mezi širší příbuzenstvo, alespoň podle vnějšího vzhledu, patří u nás třeba oba druhy čápů. Volavky se dají od čápů dobře rozeznat i při letu, podle držení hlavy. Zatímco čáp letí s krkem nataženým a hlavu drží předsunutou kupředu, volavka letí s krkem stočeným dozadu a hlavu drží na přední části zad. Tolik k tomu, abychom se dokázali orientovat, kdo nám to letí nad hlavou. 

Zatímco čáp je obyvatelem našich krajů od nepaměti, vznikla i všelijaká přirovnání a vloudil se i do lidových pranostik, u volavky tomu tak není. Jedna pranostika třeba říká, že na svatého Řehoře čáp letí přes moře, líný sedlák, který neoře. To zná přece každý. Volavka se k nám rozšířila teprve relativně nedávno a dnes to nikoho ani nenapadne. Volavky prosperují samozřejmě nejvíce v krajích řekněme rybničnatých. To zase nikoho nepřekvapuje. Volavka je predátor, tedy lovec, který se živí převážně zdravě, protože loví ponejvíce ryby a vůbec všechno, co se ve vodě pohne. Pokud ji uvidíte stát někde na poli, můžete se spolehnout, že je tam dostatek myší. Jinak by tam nestála. Spolknout drobného hraboše není pro volavku žádný problém. To je něco jako rumová pralinka. Mohlo by se zdát, kvůli jejímu dlouhému, ale úzkému krku, že spolknout něco většího bude pro volavku větší problém. Opak je pravdou. Na vlastní oči jsem viděl, že spolkla pěkně velkého potkana. Nic jiného to být nemohlo. Pravda, před pozřením si svoji kořist nejprve pečlivě zpracovala, když ji delší dobu otloukala o beton výpusti. Když své kořisti zlámala velké kosti, spolkla ji hravě. Samozřejmě že její kořistí jsou převážně menší ryby, avšak ani menší mláďata vodních ptáků nemůžeme z výčtu kořisti vynechat. Přitom volavky u nás zcela původní nejsou. 

Rozšíření volavky

Volavky jsou uváděny v celé palearktické oblasti, v oblasti orientální i v Africe. U nás jsou v současnosti uváděny ve více oblastech, ponejvíce logicky v oblastech rybničnatých, jako jsou jižní či východní Čechy nebo jižní Morava. I u volavek se začíná projevovat náznak urbanizace, když vznikla hnízdní kolonie volavek v areálu pražské zoologické zahrady, která tak získala zadarmo jistou atrakci. To je dáno více faktory, především prostředím okolí, které jim vyhovuje. Přímo naproti teče Vltava, která je v těch místech obdařena rybami díky výpusti z pražské centrální čistírny vody, která leží na protějším břehu. Navíc je tam v řece nevelký ostrov, na kterém se volavky rády zdržují. Ale podívejme se nejprve na to, co říkají dřívější prameny. 

Dr. Jirsík ve čtyřicátých létech minulého století píše: „Na území Čech a Moravy volavka hnízdí dnes jen vzácně, na jižní Moravě a těsně na hranici jižní Moravy u Lednice se usídlují některá léta malé kolonie. Tak např. r. 1932 malá kolonie v novomlýnském lužním háji, jiná čítající 4–5 hnízd v tvrdonickém revíru.“ Podle Jirsíka říká Zdobnitzky, že zná volavku popelavou z jižní Moravy teprve od roku 1926. Dále Jirsík píše, že jinak volavky Čechami a Moravou protahují, v podletních měsících až dlouho do podzimu se zdržují a některé i přezimují. 

V současnosti zimují u nás volavky pravidelně. Asi tak před padesáti léty se začaly zimující volavky objevovat ve větších počtech a mezi ornitology se tradovala zpráva, že původní zimující volavky prošly jakousi rakouskou záchrannou stanicí. Zdeněk Klůz ve svých Ornitologických tabulkách z roku 1965 uvádí volavku popelavou jako hnízdící druh. Dr. Mlíkovský ve svých Ornitologických tabulkách z roku 2003 uvádí hnízdní populaci na 260–500 párů. Podle Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v České republice byla početnost volavky popelavé na našem území v létech 2001–2003 odhadnuta na 1 900–2 300 hnízdících párů. Údaje tohoto pramene se nekryjí přesně s údaji dr. Mlíkovského, když tady se říká, že v létech 1985–1989 hnízdilo u nás 1 000–1 200 párů. I tak je to nárůst populace o 90 %. To je slušný nárůst, ale i tak je volavka řazena mezi druhy téměř ohrožené. Mezitím však zase uběhl nějaký ten čas a volavky dále prosperují. Jejich hnízdní kolonie v areálu pražské zoo třeba vznikla v roce 2011. 

Jak bylo prokázáno, volavky někdy létají za potravou na docela velkou vzdálenost, až 40 kilometrů. Vzdalovat se na delší dobu od hnízda může být pro mláďata často osudné. Ne tolik u volavek, které hnízdí v koloniích. Vždy se tam najde nějaká, jež případného agresora odežene. Přitom teoretických škůdců na hnízdech volavek, pokud by ta hnízda byla umístěna zcela samostatně, si umím představit jen pomálu. Třeba krkavce nebo jestřába. V Česku hnízdící volavky jsou z větší části tažné, jejich hlavní zimoviště však leží nedaleko, v západním Středomoří mezi Chorvatskem a Španělskem. To však neznamená, že naše ptáky nemůžeme zastihnout i hlouběji v Africe v povodí Nigeru nebo na pobřeží Guinejského zálivu. Naše volavky byly zastiženy na Kanárských ostrovech, většinou však mladí ptáci. 

Jakýsi bonbonek představuje volavka popelavá kroužkovaná v pražské zoologické zahradě 24. 3. 2018, která byla zastižena na Kapverdských ostrovech 9. 10. 2018 v místě nazvaném Atalaia. To je od Prahy vzdálenost 5 228 km. Přitom jde již o druhý nález u nás kroužkované volavky na Kapverdách. Podívejte se na mapu, kde to místo v Atlantiku leží. Téměř 1 000 km od afrického pobřeží. Všude okolo samá voda – jak se ti ptáci, krucipísek, vlastně orientují? Nehledě na vytrvalostní hodnotu takového dálkového letu. Naše vlohy jsou proti tomu nic. Na ptáky jsme prostě krátký. Kapverdské ostrovy byly před objevením portugalskými mořeplavci neobydlené. To také má jistou vypovídací hodnotu, přinejmenším to říká, že to místo leží krapítko z ruky. Tedy ještě nedávno, potom se tam létalo běžně i z Česka na turistických křídlech. Jak tomu bude v době pokoronavirové, bůh suď.

Krahujci – Accipiter nisus (Linnaeus, 1758)

 Nějaké místo do obvyklého rozsahu jednoho článku nám ještě zbývá. Můžeme se tedy podívat třeba na krahujce pohledem malinko neoficiálním. Oficiálně je krahujec chráněn, a to tak, že přísně. Několikrát jsem se třeba dočetl, že nějaká silnice se nemůže stavět tak, jak se předpokládá, protože v daném místě hnízdí přísně chráněný krahujec. Ten přitom docela prospívá a došlo i na klasickou urbanizaci. V jeden čas bylo krahujců v Praze hodně. Vlna pražské prosperity krahujců má však svůj vrchol již za sebou. Je totiž v podstatě vyžráno. Našlo se třeba hnízdo krahujců i na balkoně paneláku. A jak se k tomu staví vědci? Inu, oni to vědí, ale nikdy neřeknou nahlas. 

Krahujce jen tak běžně neuvidíte, spíše náhodou, i když žije ve vaší blízkosti. Žije spíše skrytým životem. Jeho potravou jsou téměř výhradně menší druhy ptáků, a není právě snadné se nějakého zmocnit. Krahujci loví s využitím momentu překvapení. Není to tak, že by si nějaký třeba řekl: Tady toho vrabce dohoním a bude to dobrá přesnídávka. Takhle to nefunguje. Musí se k vrabcům nejdříve přiblížit nepozorovaně co nejblíže a využít momentu překvapení. Vrabci dovedou rovněž létat a také dobře vidí. Jestli jsou v okolí někde krahujci, poznáte nejlépe právě na chování vrabců. Jsou totiž jejich nejoblíbenější kořistí. A vrabci to dobře vědí. Časy, kdy bylo krahujců po Čechách podstatně méně, jsou dávno pryč. Stohlavé hejno vrabců někde na strništi dnes neuvidíte. Dávno jsem také neviděl takzvané stromové hnízdo vrabců. Velkou, z venku neuspořádanou kouli suché trávy postavené volně ve větvích stromů. Jedno, ojedinělé, jsem viděl naposledy v roce 1980 tamhle v Chřenovicích u Ledče nad Sázavou. Dnes vrabce spíš slyšíte. Jsou pořád zalezlí někde v co nejhustších keřích, kde neustále cvrlikají. Pokud je po nějakou delší dobu naprosté ticho, můžete si být jisti, že někde okolo vás proletěl krahujec, aniž byste si jej všimli. Létají rychle a mistrně, kopírují terén a snaží se být do poslední chvíle neviditelní. Jen tak mají naději na úspěch. Dobře znají ta místa, kde se vrabci rádi, byť také skrytě, shromažďují. 

Potravu krahujců zkoumal kdysi podrobně, a to po desetiletí, německý přírodovědec Uttendörfer. Sestavil i žebříček nejčastěji krahujci ulovených ptáků. Na prvním místě stojí vrabec domácí. Na druhém místě pěnkava obecná, na třetím drozd zpěvný, na čtvrtém se umístil skřivan polní. Všechny tyto druhy malých zpěvných ptáků jsou na výrazném ústupu. Dramatický je úbytek pěnkav, drozdů i skřivanů. Neustále se hledají různé příčiny takového dramatického úbytku, ale nikdy a nikde jsem neviděl ani zmínku o tom, že výrazný podíl mají krahujci. To se prostě nehodí a basta. Uttendörfer říká, že krahujci potřebují k životu ulovit jistý počet ptáků. Větší samice 3–4 ptáky za den, samec 2–3 ptáky. Zkusili jste si to někdy vynásobit, kolik to dělá za rok? Vezmu ty menší počty, tedy samec 2 ptáky, samice 3 ptáky. Samice v době hnízdění v podstatě neloví, odečtu tedy z jejího úlovku dva měsíce. Tak tedy: 2 × 365 = 730; 3 × 365 = 1 095; 1 095 : 12 = 91,25 × 2 = 182,5; 1 095 – 182,5 = 912,5; 730 + 912,5 = 1 642,5. To je minimální počet ptáků ulovených párem krahujců za rok. Ve skutečnosti bude počet vyšší, zvláště pak v době hnízdění, kdy potřebují nakrmit svoje mláďata. A také musíme počítat s tím, že další malí ptáci nám nepřibudou, protože zahyne-li jeden z rodičů, přijde vniveč celé hnízdo. Ale pokračujme.

Ornitologické tabulky dr. Mlíkovského odhadují počty u nás hnízdících krahujců na 3 200–3 900 hnízdících párů. Tak si to tedy vynásobme: 3 200 × 1 642 = 5 256 000! Pět milionů drobných pěvců minimálně skončí za rok jako potrava krahujců. A ono těch krahujců bude nakonec i více. Když vezmu větší číslo odhadu, je to 6 a téměř půl milionu. (3900 × 1642 = 6 403 800). Ani to nemusí být konečné číslo, protože krahujci prosperují. To vidím na vlastní oči. Proto číslo hnízdících párů bude nejspíš vyšší, než uvádí tyto tabulky.

Nejsem myslivcem ani holubářem. Ti mají vlastní radost z výskytu krahujců. Jenom mně vadí, že některé skutečnosti se zásadně, ale zásadně neuveřejňují. Pakliže neříkáme sami sobě čistou pravdu, pak si tedy sami sobě lžeme. A když si sami sobě lžeme, nemůžeme dělat ani správné závěry z našeho pozorování a volit ty nejlepší postupy do budoucna. Ochrana přírody zdá se mi být spíše propagandou více než často zneužívanou než opravdovou činností. Jsou sice výjimky, které potvrzují pravidlo, a jako obvykle, v takových případech, iniciativa vychází zdola. Jinak mohu ochranu považovat spíše za planý nářek. Nejdříve bychom si měli uvědomit, že nemůžeme mít všechno najednou, zvláště pak v situaci, kdy jenom přihlížíme. Nehospodaříme. Tož tak!