V posledním době jsme dostali hodně dotazů na čistotnost psů v bytě. Čtenáři si stěžují na své čtyřnohé kamarády, respektive na jejich loužičky na kobercích, dlaždicích, či dokonce v posteli. A nejen stěžují, především chtějí informace, jak zjednat nápravu…
První dovedností, které má šťastný majitel malého štěňátka své malé roztomilé klubíčko naučit, je právě nácvik čistotnosti. Malé štěně se vyprazdňuje daleko častěji (a občas spontánně) než v dospělosti, kdy se venčí důsledně mimo nejužší teritorium. Z toho důvodu je třeba štěňátko venčit mimo domov velmi často (a za vykonání potřeby je chválit a zpočátku třeba i odměňovat).
Někteří majitelé (zvláště ti velmi pracovně zaneprázdnění) učí štěně vyprazdňovat se na hadr, noviny nebo na něco podobného jako kočičí záchůdek, aniž by muselo čekat na návrat majitele. Není to určitě ideální (psa by si měl pořizovat pouze ten, který se mu může optimálně věnovat), ale je to řešení. Osobně se mi to zdá vhodné zejména u miniaturních plemen, se kterými majitelé nechtějí do deště, mrazu apod.
Štěně musíte vynést ven ihned po probuzení a krmení, dříve než stačí vykonat potřebu doma. Jinak v intervalu tří až čtyř hodin noste štěně ven k vykonání potřeby. Když se vymočí nebo vykálí, pochvalte je! Můžete je venku i slovně pobízet např. povelem „loužička“. Když nestihnete štěně vynést a ono udělá loužičku, přesto je okamžitě vyneste ven. Pokud již je „nadělení“ venku, okřikněte je povelem: „Fuj!“ (Absolutně žádný fyzický trest!)
Signály: Před vykonáním stolice se štěňátko často točí na místě dokola, před močením čichá k podlaze, kde se hodlá vymočit.
Pokud je „nadělení“ v bytě již na světě, loužičku nebo trus okamžitě odstraňte, aby to štěně nevidělo (nesmí mít pocit, že mu hovínko nebo loužička zprostředkuje nějakou vaši pozornost, byť negativní). Pak překryjte inkriminované místo saponátem nebo zředěným Savem.
Sám jsem vychoval desítky štěňat. Některá z nich se naučila čistotnosti takřka okamžitě, jiným to trvalo maximálně týden. Jedinou výjimkou byla moje stávající fenka československého vlčáka Taiga, které to trvalo takřka půl roku. Ale – dalo se to přežít… Nyní se nevyprázdní ani na zahradě, ale vždy naprosto důsledně mimo své nejužší domovské teritorium.
Majitel se musí naučit číst signály, které mu pejsek vysílá před vykonáním potřeby, a okamžitě mu vyhovět a vyběhnout s ním ven.
Některá štěňata mohou projevovat obavy z vyprazdňování venku, zatímco po návratu z dlouhé procházky ihned doma potřebu vykonají. Jaké je vysvětlení? Štěně chápe, že v hierarchii psovitých stojí na dolních příčkách a netroufá si přeznačkovávat pachové značky dospělých psů. V těchto případech je pokud možno nevenčete na místech s velkou koncentrací cizích psů (v hlavičce štěněte je obava z hrozby odvety, kterou by způsobilo porušením psí etikety), ale voďte je na místa, kam psi téměř nechodí. Situaci můžete navíc usnadnit, když na žádoucí místo vyždímáte hadr s jeho močí.
Štěně musí z majitele cítit psychickou pohodu, vlídnost a přízeň. Neurotický a netrpělivý majitel nadělá více škody než užitku a kýžený cíl zbytečně oddálí.
U dospělého psa z útulku zpravidla netušíme, zda má návyky v čistotnosti. Pokud žil pouze v kotci, nelze u něj tento návyk předpokládat. Některý pochopí, co po něm chceme, okamžitě, jinému to může trvat i několik týdnů. U některých psů se může projevovat nečistotnost, která je způsobena separační úzkostí, kdy ke znečišťování bytu nebo obytných místností v domě dochází pouze v nepřítomnosti pána. Projevuje se zde strach psa ze samoty. Podobnou nectnost odstraníme pouze nezměrnou trpělivostí, důsledností a vybudováním pevného vztahu se psem. Psa nemůžeme vinit z „naschválů“ nebo z pomsty. Za nečistotnost nikdy netrestejme psa zpětně, můžeme mu vyčinit, pouze vykonal-li potřebu před námi. A hlavně: žádné namáčení čenichu do loužiček! To je „kynologický pravěk“!
Někdy se pes pomočí, když na něj majitel zvedne hlas nebo jej trestá. Ucvrknutí psa je typickým submisivním chováním a důkazem, že majitel „příliš tlačí na pilu“. Mluvte tiše, ale důrazně. Řevem nelze zařídit nic pozitivního, jen ohrozíte váš společný vztah a nastolíte atmosféru nedůvěry!
Při vítacím rituálu je cvrknutí moči zcela obvyklé u štěňat, mladých a – celoživotně – u silně submisivních psů. Trestat za podobnou věc by asi mohl pouze debil, kterému do ruky nepatří ani plyšák.
Někdy může nastat případ, že pes dokonale naučený čistotě se náhle začne v bytě pomočovat. To může mít mnoho vysvětlení, ale důvody tkví většinou v psychice psa. Podobný případ může nastat po rozvodu majitelů – při rozpadu rodiny. Někdy může nastat tento případ poté, co v rodině přibude první dítě – ze psa, do té doby obskakovaného miláčka, se náhle stane tvor na vedlejší koleji. Může se tedy jednat o protestní chování – pes si vynucuje pozornost, na kterou byl do té doby zvyklý.
Jindy mohou být na vině zdravotní problémy. Některým fenkám se tak děje po kastraci – močí při vstávání z lehu nebo i ve spaní a ani si toho nejsou vědomy. Může k tomu dojít v důsledku anatomických změn poměrů v jejich malé pánvi nebo i hormonálních změn (to je třeba tlumit doživotním podáváním léků).
Náhlé pomočování čistotného psa může ale také signalizovat např. zánět močových cest nebo vytvoření močových kamenů a u starých psů může být spojeno i s demencí. V těchto případech pomůže jen veterinář – k vyšetření je třeba přinést vzorek moči. (Někteří majitelé nevědí, jak odběr získat – dobře jim poslouží mělká miska a klidné majitelovo chování, žádné náhlé přiskočení, sotva pes zvedne nožku či fenka přidřepne.)
Nesmíme zapomenout, že moč šelem psovitých není jen tak nějaká tekutina, kterou vylučují odpadní produkty látkové přeměny v organismu. Psovité šelmy používají moč při pachovém značení svého teritoria. Samci běžně značkují sloupovité předměty na svém teritoriu. „Hárající feny značkují častěji než obvykle,“ píše Roger Abrantes v Řeči psů, „aby informovaly samce o svém hormonálním stavu. Někteří psi si netroufnou močit mimo své teritorium. Většinou jsou to psi bojácní a nejistí, kteří nechtějí zanechat svou značku na cizím území.“
Značkování je přirozeným instinktem domestikovaných psů, který zdědili po svých praotcích–vlcích (i když ve psím světě již v podstatě ztratilo svůj pravý význam). Bohužel ve městech působí mnohým majitelům problémy – úzkostliví „nepejskaři“ nevidí rádi pomočené rohy domů atd. Tato nevole nutí ukázněné kolegy k omezování pravé psí přirozenosti. Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi tvrdí: „Podmínky životního prostředí se často stavějí proti normálnímu, přirozenému značkovacímu chování našich psů a mnohdy nám připraví problémy. Existuje jenom jedno východisko, totiž vyvádět psa co nejčastěji z hustě obydlených oblastí, aby mohl odreagovat své přirozené sklony.“