Stín nabídnou spíš než mraky tisíce čápů na obloze. Bez přehánění, viděl jsem to na Sinaji. Je to poušť o rozloze blížící se České republice omývaná Rudým a Středozemním mořem. Létá se sem vesměs na cenově dostupnou rodinnou dovolenou u slané vody, za stejným cílem jsem vyrazil i já dvakrát po sobě. Koncem léta 2017 do egyptského Šarm aš–Šajchu. A protože jde o zajímavou oblast, ale nerad jezdím na stejné místo vícekrát, loni na přelomu října a listopadu jsme nakoukli z druhé strany a letěli do izraelského Eilatu.
Egypt s Izraelem o Sinaj bojovaly. Šlo to rychle, v roce 1967 Izraelci převálcovali arabskou koalici během šestidenní války a Sinaj byl jejich. O patnáct let později vítězové předali v rámci mírové dohody většinu poloostrova zpět Egyptu, který tak kromě svého rozsáhlého území na africkém kontinentu má i kus v Asii.
Pro turismus to znamená, že Šarm aš–Šajch je egyptský a místní letovisko nabízí klasiku: ubytování v resortech vesměs s all inclusive stravou, a poměrně draze placené výlety z klícky po velkých skupinách k dosažitelným pamětihodnostem od pyramid v Gíze až po jordánské skalní město Petra. Výhodou je přímé spojení z několika našich měst charterovými lety. A na naší pláži navíc pózovala jako bonus elegantní volavka západní v bílém šatu, na útesu číhala často o trochu menší volavka proměnlivá.
Daleko blíž než pyramidy, kam se vyplatí vyrazit spíš z Hurghady, je národní park Ras Mohamed. Zřídil ho židovský stát, po vrácení území Egyptu a krátkých dohadech park přežil i pod novou vlajkou.
Výlet ze Šarmu patří k nenáročným, minibus je v nejjižnějším cípu poloostrova do hodiny. Odbývá se po souši, součástí jsou i zastávky na několika místech, kde si lze zaplavat a šnorchlovat. Upozorňovali nás, že můžeme vidět žraloky. Tehdy jsme ještě neměli v hlavě tragédii, která postihla českého turistu v Egyptě loni v létě, zpětně jsme rádi, že setkání se nekonalo. Nicméně pestrý život v Rudém moři je aspoň pro mě obrovské lákadlo, nic hezčího jsem při šnorchlování neviděl ani na korálových útesech u Malediv.
Zpět na pevninu – chloubou parku je ptactvo. Nám připravili nejsilnější zážitek čápi. Nejdřív jsme viděli jen nečekaný stín, který padl i na náš minibus. Když jsem pravil, že to je nějaké obrovské hejno na obloze, mou partnerku to zaujalo a naklonila se k řidiči, aby zastavil. Ten dupl na brzdu, div jsme nevyletěli předním oknem. Ne, ornitolog to nebyl, jen se lekl, že jí je špatně a bude muset uklízet omšelé potahy sedaček… Pak už většina pasažérů fascinovaně sledovala čapí rej na obloze, někteří i vylezli ven do vedra, a to je co říct! Černobílí ptáci kroužili a jen zlehka mávali křídly, spíš se zdálo, že odpočívají. Takový pohled se nezapomíná.
Jedinečný zážitek je též výlet k Mrtvému moři a do Jeruzaléma, jen trvá ze Šarmu o dost déle – třicet hodin. Vyjelo se jeden den kolem deváté večer a zpět v hotelu jsme byli třetí den ve dvě v noci. Kontrast kultur dopadne na většinu cestujících hned na hranici, kde Izraelci každého a každé zavazadlo pečlivě kontrolují.
Zajímají se, jestli jsme v Egyptě náhodou něco nedostali a zda takové dárky vezeme s sebou. „Protože v nich bývají občas bomby,“ vysvětluje jeden z pohraničníků. Partnerku si oblíbila žena v uniformě a zkouší ji z ruštiny – tak pečlivě, že si ji odvádí do kanceláře.
Když ji po dvaceti minutách propouštějí, dovídám se, proč budila podezření: Neuměla rusky! Ten jazyk totiž podle pevně zažitého schématu zainteresované úřednice musí umět každá Češka. Zvlášť když tahle je učitelka. Už to vypadalo, že ji šoupnou do hladomorny. Ke všemu nedokázala doložit, že je v Egyptě na dovolené s partnerem. Důkazem měly být fotky v jejím mobilu, ten ale k focení na místě vůbec nevyužila, takže když se jí v něm hrabali, nenašli nic, co by je uklidnilo. Nedělat si selfie je dnes skoro trestné.
Mě mezitím přidusili na jiné přepážce, když mi vrátili pas nalistovaný na jedné ze stran s otázkou: „Jaké je to razítko?“ Jednak jsem fakt nevěděl, ale hlavně jsem podcenil důležitost sdělení pro bezpečnost státu, a tak říkám: „Nevím.“ Pas putoval k dalším důležitým lidem, že jsem po chvíli raději požádal, ať mi ho vrátí, že si snad vzpomenu. A podle data jsem si vybavil: Severní Kypr. Ten sice neznali a začali řešit, kde že to je, ale nakonec to zjistili. Prošel jsem!
Partnerka mezitím další přizvané šarži anglicky vysvětlila, že ruština se u nás učila všude jen do roku 1989. A ona ji zkrátka už ve škole neměla. Nakonec to vzali s úsměvem, i když mě napadlo, že zrovna o Česku by toho mohli vědět víc. Vždyť první zbraně, s jejichž pomocí bránili svůj stát, byly právě odsud, a stále patříme k jejich spojencům.
Ale ty procedury lze brát jako daň realitě státu, který je obklopen nepřáteli ať už zakuklenými, či otevřenými. I když u Zdi nářků řinčí vojáci zbraněmi a na WC voják vedle mě samopalem málem rozbil pisoár, s bezpečností je to na většině míst lepší než v centru Paříže. Aspoň jsem měl takový pocit.
Člověk je v Jeruzalémě unesený z otevřeného okna do dějin, různá náboženství se v rozpáleném městě potkávají na každém kroku a ty kulisy snadno dostanou i ateistu. Ornitolog se ozve jen chvílemi. Když na arabském tržišti hrdličky senegalské okukují, co kde sezobnout, když u Mrtvého moře za ranního rozbřesku vítá zpěv majny obecné vycházející slunce… Jakmile zašustily pytlíky, nechala zpěvu a přiletěla blíž, aby prozkoumala, co komu odpadne od jídla. Podobně je tu zvyklý snídat i špaček Tristamův. Já jsem samozřejmě v chumlu turistů proběhl všechny pamětihodnosti, na které nás v Jeruzalémě vzali. Neměl jsem k dispozici půjčené auto, ale od kamaráda vím, že i v tomto městě mají výbornou ornitologickou pozorovatelnu, kde se vyplatí usednout a strávit celý den. Snad někdy příště.
Návrat směrem do Egypta probíhá hladce. Na večeři se stavujeme v Tabě, což je město kousek za hranicí. Také jsem tu byl před lety na dovolené. Nyní je část komplexů zavřená, zato podle zběžného pohledu z autobusu přibyla kasina. Poté co tady střílela armáda na beduíny a oni na ni, se sem turisté pomalu vracejí.
Jelikož nám Izrael přišel lákavý, o rok později jsme zaletěli do Eilatu. Město je pouhých deset kilometrů od egyptské hranice a je to jiný svět: komunikace, hotely, obchody – vše blízké evropskému standardu. Zatímco v Egyptě mnohdy ani hotel pyšnící se mnoha hvězdičkami neuspokojí chutě zmlsaného Evropana (protože arabští kuchaři mají zkrátka jiné preference, zvyky, koření i suroviny), židovský stát je sázkou na jistotu.
Bohužel i ceny jsou v Izraeli na rozdíl od Egypta o dost vyšší. Ale zase přímé lety z Prahy se daly v tomto zimním letovém řádu koupit s předstihem i za tisícovku. A tak jsme se ocitli na přelomu října a listopadu 2018 v příjemném třicetistupňovém vedru pod žhnoucím sluncem.
Hned první výlet na International bird watching and research center in Eilat, což je ornitologická pozorovatelna na kraji města, stál za to. Viděli jsme plameňáky, spoustu bahňáků, několik dravců i krásné vlhy. Ty ale kouzelně snadným klouzavým letem prokládaným několika rychlými záběry zmizely rychlostí stíhačky.
Ve městě mají i malou botanickou zahradu, která se trochu namyšleně chlubí prvním deštným pralesem na Sinaji. Obnáší to hustý les protkaný zhruba ve dvoumetrové výšce hadicemi s rozprašovači. Mezi stromy je příjemný stín a voda je pro opeřence vítanou sprchou. Za naší krátké přítomnosti si ji bohužel dopřály jen vrány.
Vyrazili jsme do rozpálených skal Rudého kaňonu, kam se jede po silnici kopírující hranici s Egyptem. Člověk si při pohledu na souvislý hustý a vysoký plot uprostřed neobydlené krajiny vzpomene na to, čemu se u nás říkalo železná opona. Myslím, že ta naše byla proti téhle dost děravá.
Snadno dostupný je i Park Timna, kde nás vítal bělořit pustinný. Mezi skalami, které mají odstíny od žluté po červenou, nadělá spoustu parády, ač je černobílý. Přežít v takové krajině asi musí být fuška, ale skřivani pouštní to dokážou. Pohybují se jednotlivě, avšak narazili jsme na ně při každé zastávce.
Při odjezdu nám skoro pod auto vstoupily obrovské zatočené rohy kozorožce núbijského. Nosit to na hlavě musí být fuška, ale slušelo mu to. Naštěstí se nepřišel prát, jen napít do modrého plastového sudu kousek od cesty, což zjevně byla jeho oblíbená občerstvovna.
Krásně zbarvená vlha proměnlivá lehce proměnila mou partnerku. Ta se mnou zálibu v birdwatchingu úplně nesdílí, i když pohyb v přírodě má ráda. Ještě než jsme vrátili auto, pravila, že se zajedeme podívat na tu vlhu, třeba nám napodruhé neuletí.
I prošli jsme znovu úzké udržované cestičky ornitologického centra v Eilatu, které má mimochodem na dohled bratříčka na jordánské straně hranice, kde jsme bohužel nebyli. Jinak potenciál toho místa je značný, za jarního tahu se tu zastavují ptáci po tisících a viděl jsem opravdu úchvatné fotky, které budiž motivací se někdy vrátit.
Vlha nikde. Jedeme zpět a najednou ji vidíme. Napravo od cesty na ostnatém drátu. Partnerka na místě spolujezdkyně popadla foťák, velí, ať jedu blíž, otevírá okénko a cvaká spoušť. Její první snímky vlhy proměnlivé jí dělají nečekanou radost. Odletová vzdálenost pestrého ptáčka byla bohužel značná, ale dvě fotky stihla a identifikace je podle nich snadná. Hezká odměna za poslední návštěvu!
Čekání na objednaný a dopředu zaplacený transport na letiště Ovda byl neplánovaně dramatický závěr dovolené. Byl pátek 2. listopadu – Dušičky – a autobus nás měl vyzvednout už skoro před hodinou. Ačkoliv v Eilatu je městské letiště, které máme na dohled, my startujeme z Ovdy, což je 70 kilometrů daleko. Zkouším na hotelové recepci nadhodit, zda by šel objednat taxík. „Určitě, na zítra ráno?“ ptá se slečna. Jenže já ho potřebuju hned! „To nepůjde, teď večer ho neseženu, je svátek,“ zní odpověď.
Nakonec autobus přijel. Zpoždění měl 70 minut a nebyli jsme sami, kdo nadával. Na letiště ale všechny naštěstí dovezl včas. Raději jsem se ani nesháněl po informaci, kolik by stál taxík, kdyby byl k dispozici, ale určitě výrazně víc než zpáteční letenka. Mimochodem, obě zmíněná letiště od konce letošního ledna nahradilo zcela nové, které je od města 18 kilometrů. Přistávají na něm i éra nízkonákladových společností. Takže pokud poletíte, sedmdesátikilometrová cesta z nebo do Ovdy už vás mine.
A máme tu ještě jednou obligátní otázky: „Obdaroval vás někdo něčím, co vezete s sebou? Dávali jste pozor na vaše zavazadla?“ My víme, dárky občas bouchnou… Ale asi se ještě někdy uvidíme, Eilat stojí za návštěvu!