Pouštní zmije Cerastes cerastes /Linnaeus 1758/

Tato zmije byla popsána otcem zoologického systému Karlem Linneem v roce 1758 jako Coluber cerastes. Terra typica je Egypt.

Byly popsány tři další poddruhy a to: C. cerastes gasparetti, jejíž areál zahrnuje Arábii, C. cerastes karlharli, která se má vyskytovat od Nubie a jihovýchodního Egypta po západní Sinaj a C. cerastes mutila od jihozápadního Alžírska přes jižní Maroko po pobřeží Atlantiku.

V současné době jsou však uznávány pouze dva poddruhy, a to no-minátní a Cerastes cerastes gasparetti Leviton et Anderson 1967, terra typica Beda Azan, Abú Zabí. Vyskytuje se na celém Arabském poloostrově do maximální nadmořské výšky 1500 m, v Iráku na jih od Eufratu a zasahuje i do Syrie.

C. cerastes cerastes se vyskytuje prakticky v celé severní Africe, kromě poloh nad 1500 m nad mořem, pobřeží Středozemního moře a delty Nilu. Její areál sahá od jihovýchodního Maroka přes Alžírsko jižně od pohoří Atlas, střední a jižní Tunis, Libyi a Egypt. Jižní hranice areálu se nachází v severním Nigeru, středním Čadu a středním Súdanu. Na sever zasahuje přes Sinajský poloostrov po jižní polovinu Izraele včetně pouště Negev, polopouště na západním pobřeží Mrtvého moře, Wádí Araba a západní Jordánsko.

C. cerastes je had na svoji délku , v dospělosti 45 - 75 cm, výjimečně i něco přes 80 cm, značně mohutný.

Hlava je široká trojúhelníková, hlavové štítky drobné. Oči jsou středně velké se svislou štěrbinovitou zřítelnicí a jsou umístěny více na boku hlavy než u Cerastes vipera. Mezi nimi je 15 i více štítků. Nad každým okem bývá umístěn růžek, který je u různých jedinců nestejně dlouhý a může i zcela chybět. Je tvořen jediným štítkem, na rozdíl od Pseudocerastes persicus, kde se skládá z několika štítků.

Bezrozí jedinci mohou být zaměněni s rodem Echis sp., neboť mají rovněž kýlnatá dorsalia, jejichž třením vydávají varovný šustivý zvuk. C. cerastes má však na rozdíl od rodu Echis párová subcaudalia.

Mohutné tělo C. cerastes má uprostřed 27 - 35, výjimečně 26 nebo 37 řad dorsalií. Dorsalia jsou kosočtvercového tvaru, laterálně zúžená a silně kýlnatá.

Počet ventralií je hlavním rozlišovacím znakem mezi oběma poddruhy. Zatím co u C. cerastes cerastes se jejich počet pohybuje mezi 133 - 151, u C.c. Gasparetti mezi 151 - 172.

Ocas je krátký, subcaudalií je 26 - 40.

Základní zbarvení se u různých populací značně liší a je přímo závislé na zbarvení podkladu na lokalitě. Bývá šedé, pískově žluté, hnědé nebo červenohnědé. Na hřbetě je řada obdélníkových, příčně umístěných skvrn, tmavě šedohnědě nebo hnědě zbarvených. Na bocích jsou dvě řady menších a méně výrazných šachovnicově umístěných skvrn. Břišní štítky /ventralia/ jsou čistě porcelánově bílé.

Samice bývají větší a hlavně mohutnější. Ocas samce je poněkud delší než u samice a od kořene se pozvolna zužuje, spíše bývá až do jedné třetiny délky stejně silný. Ocas samice se od kořene rychle zužuje a u dospělých samic, vzhledem k mohutnosti těla, budí dojem přívěsku.

C. cerastes je pouštní had, který dává přednost písčité půdě s vegetací, nebo vrstvou kamenů, poskytujících úkryt. V rámci svého areálu se vyskytuje jak na písčitých, tak kamenitých pouštích a polopouštích do nadmořské výšky 1000 m, vzácně pak až do 1500 m. V Egyptě se však vyskytuje i v bezprostřední blízkosti Nilu, zejména u vodní nádrže Asuánské přehrady, kde je velmi hojná.

V chladném ročním období jsou tyto zmije aktivní brzy ráno a pozdě odpoledne, v létě pak pouze v noci. V této době aktivně vyhledávají potravu, přičemž urazí značné vzdálenosti. Během dne se ukrývají zahrabány ve stínu keřů, nebo v norách hlodavců a trnorepů. V kamenitých tarénech pak pod kameny a ve skalních štěrbinách.

Nezdržuje se na určitém teritoriu, ale pohybuje se po velkých plochách, kde používá náhodných úkrytů. Loví savce, ptáky i ještěry a v blízkosti Nilu i žáby /Hegner 1995/.

Pohybuje se zvláštním způsobem, který je přizpůsobením pro pohyb v sypkém písku, kde chybí pro normální způsob hadího pohybu jakákoliv opora. Její pohyb připomíná valivý pohyb spirály, kdy střídavě nadzvedává a pokládá na terén přední a zadní část těla, takže se pohybuje šikmo bokem, jakoby kráčela. Stopu v písku tak tvoří řada souběžných, za sebou jdoucích, navzájem nespojených příčných stop, šikmo postavených ke směru pohybu. Na jednotlivých stopách jsou bez rozmazání otištěny břišní štítky /ventralia/.

Na konci stopy bývá zahrabána v písku. Také způsob zahrabávání je charakteristický. Nezahrabává se hlavou napřed jako jiní hadi např. rodu Eryx, ale kývavým pohybem těla ze strany na stranu, kterým se pomocí kýlnatých tělních štítků rychle ponoří do písku tak, že vyčnívají jen oči s růžky a část hřbetu.

V severní části areálu přezimuje od listopadu do začátku března. K páření dochází zpravidla koncem dubna a končí v polovině června. Vejce klade v červenci a srpnu.

Chov této zmije nečiní potíže. Jelikož jde o vysloveně terestrického hada, vyžaduje poměrně velkou plochu dna, na výšce pak příliš nezáleží. Autorovi se osvědčil chov páru v teráriu o ploše dna 80 x 40 cm a výčce 33 cm s 5 - 7 cm vrstvou jemného písku. Písek je však nutno propráním zbavit jílovitých částic, které se jinak v suchém písku mění v jemný prach. Písek udržujeme zcela suchý.

Do terária je třeba dát misku s vodou na pití, neboť doměnka, že tyto pouštní zmije nepijí, je mylná. Pokud pravidelně přijímají potravu, kryjí si tím i potřebu tekutin, avšak v době, kdy potravu nepřijímají, např. před a po zimování, samice v pokročilém stupni vitelogeneze apod. potřebují mít k dispozici pitnou vodu, jinak hrozí nebezpečí dehydratace.

Je třeba si uvědomit, že ačkoliv je voda v poušti vzácná, dochází vlivem velkého rozdílu denních a nočních teplot ke kondenzaci bohaté rosy, kterou hadi dle potřeby pijí.

Denní teplota vzduchu v teráriu by se měla pohybovat mezi 25 - 30 st. C. Pod zdrojem by však měla dosahovat 40 - 45 st. C, aby hadům umožnila přiměřeně rychlé nahřátí na preferovanou tělesnou teplotu, která je u C.cerastes 32 - 34 st. C. Jako zdroj tepla nejlépe vyhovuje bodová žárovka. Spodní topení se u těchto zmijí neosvědčilo.

V noci by teplota v teráriu měla co nejvíce poklesnout. Ideální by byl pokles asi na 15 st. C, což je zejména v létě těžko realizovatelné.

Pro reprodukci je tyto zmije nutno zimovat při snížené teplotě, jinak se na jaře nepáří. Trutnau /1981/ uvádí teplotu zimování 12 - 15 st. C. Autor zimuje tyto zmije jednotlivě v neprůhledných nádobách na vrstvě suchého jemného písku při teplotě 10 -12 st. C, avšak při silných mrazech teplota přechodně klesá až k 5 st. C. Zimovat začíná kolem 1. prosince a končí koncem února až začátkem března, tedy přibližně za tři měsíce. Poslední krmení je asi měsíc před zazimováním a čtrnáct dní před zimováním je vypnut tepelný zdroj.

S ukončením zimování jsou hadi vpuštěni do terária a po třech dnech je zapnut zdroj tepla. Samice většinou začíná lovit do týdne po ukončení zimování. Samec však zpravidla přijímá potravu až po páření, které začíná za 15 - 30 dní po ukončení zimování a trvá asi tři týdny.

Začátkem července pak samice snáší 10 - 35 vajec, která mají poměrně velmi slabé vaječné obaly. 24 - 25 dní před snůškou se samice svléká a asi dva týdny před tím přestává přijímat potravu.

U autora se tito hadi pravidelně rozmnožují od roku 1996. Vejce je třeba umístit do inkubátoru na mírně vlhký substrát a inkubovat při 29 - 30 st. C a relativní vlhkosti vzduchu 95 - 100%. Při nižší teplotě /27 st. C/ se líhla mláďata s různými deformacemi skeletu, jako křivými páteřemi a zkrácenými čelistmi.

Vejce jsou, vzdor tenkým obalům, značně odolná. V případě začínajícího růstu plísní je možno provést i opakovaný postřik vajec desinfekčním prostředkem Jodisol spray, což zastaví růst plísní a vejcím neuškodí.

Inkubace trvá 43 - 45 dnů a mláďata opouštějí vaječné obaly do 48 hodin po prořezání. Po prořezání prvního vejce se osvědčilo zvýšení teploty na 31 st. C.

Vylíhlá mláďata je možno umístit do společného terária na alespoň 1 cm silnou vrstvu jemného písku, kterou v jednom rohu vlhčíme. Do terária je také nutno umístit mělkou misku s vodou, např. polovinu Petriho misky. Kromě toho, že slouží jako zdroj pitné vody, některá mláďata při svlékání miskou prolézají a svlékání je pak zcela bez problémů. Poprvé se mláďata svlékají za 12 - 15 dnů po vylíhnutí.

Do dvou týdnů po svlečení začínají některá mláďata lovit malá holá myšata, ale některá je z počátku třeba krmit násilně. O přirozené potravě malých mláďat C. cerastes není nic známo, ale lze předpokládat, že loví ve stejné době se líhnoucí mláďata drobných druhů ještěrů, což je potrava, kterou jim nemůžeme nabídnout.

C. cerastes má velké množství značně účinného toxinu. Jako u většiny afrických zmijí obsahuje především hemorrhaginy a cirkulační toxiny.

Hemorrhaginy způsobují rozsáhlé krevní výrony v podkoží, nejprve v okolí rány, potom na celé končetině a po proniknutí do krevního oběhu i ve vnitřních orgánech. Jednak narušují cévní stěny, zejména cévní výstelku, jednak zvyšují prostupnost cévních stěn, takže erytrocyty opouštějí krevní řečiště i bez hrubého narušení cévní stěny. Postiženy jsou žíly, zejména v místech větvení.

Cirkulační toxiny výsledně působí prudký pokles krevního tlaku s následnou tachykardiií. V hadích jedech dosud nebyly prokázány žádné látky, které by působily na hladkou svalovinu cév. Vytvářejí však z plazmatických tkáňových proteinů látky, zejména histamin a bradykinin, které způsobují ochabnutí hladké svaloviny, především periferních cév. Tím dochází k náhlému rozšíření krevního řečiště a k prudkému poklesu krevního tlaku, což může vést až k úplnému selhání cirkulačního systému, na čemž má u lidí značný podíl i psychická složka.

Jed C. cerastes dále obsahuje periferně aktivní neurotoxin, který snižuje vedení vzruchu nervem, jak prokázali Mohamed a Khaled /1966/ na nervosvalovém preparátu ropuchy.

Průběh intoxinace jedem C. cerastes bývá obdobný jako u většiny velkých afrických zmijí.

Lokální reakce: Okamžitě po uštknutí je pociťována palčivá bolest, zprvu podobná bodnutí včelou, ale dál se stupňující. V místě vpichu někdy naskakuje bledý pupen, který však brzy zaniká v šířícím se otoku. Dostavuje se bolestivost příslušných lymfatických uzlin a otok se postupně šíří na celou končetinu, případně na další části těla. Otok je provázen tlakovou pulzující bolestí. Po dvanácti hodinách se na kůži objevují nejprve drobné krevní skvrny, které se mohou rozšířit v rozsáhlé krevní výrony v podkoží.

Celkové příznaky: Po proniknutí toxinu do krevního oběhu nastávají poruchy cirkulace a krevní výrony do vnitřních orgánů. Cirkulační kolaps se projevuje záchvaty bezvědomí a může končit smrtí.

Vnitřní krvácení se projevuje krvácením z ústní sliznice a nálezem erytrocytů v moči. Krvácení do mozku může být příčinou bezvědomí, křečí, obrn a smrti.

Průběh intoxikace je ovšem ovlivněn jednak množstvím jedu vstříknutého do rány, jednak citlivostí postiženého na živočišné toxiny.

Jed slouží hadovi především k lovu kořisti a had s ním maximálně šetří. Při uštknutí v obraně je dávka toxinu dána stupněm podráždění hada, tedy stupněm jeho pocitu ohrožení. Kromě toho inervace vypuzení jedu není totožná s inervací kousnutí, takže při jejich špatné koordinaci může dojít k předčasnému nebo opožděnému vypuzení jedu. Tak se může do rány dostat pouze část jedu, nebo vůbec žádný.

Lidé alergičtí na živočišné toxiny, např. na včelí žihadlo, by neměli jedovaté hady vůbec chovat, protože u nich každé uštknutí znamená bezprostřední ohrožení života.

Jedinou specifickou terapií hadího uštknutí je aplikace antivenimosního séra. Tato séra jsou však vyráběna z krevního séra imunizovaných koní, která jako cizí bílkovina vyvolává u některých lidí alergické reakce, což velmi ztěžuje terapii. Z tohoto důvodu je nutno důrazně varovat před laickou aplikací séra. Tato je jednoznačně lékařským zákrokem a i lékař musí mít k dispozici prostředky pro zvládnutí případného anafylaktického šoku.

C. cerastes patří mezi velmi málo dráždivé hady. Za léta chovu autor zaznamenal pouze ojedinělé pokusy o útok a to výhradně bezprostředně po ukončení zimování nebo u mláďat krátce po vylíhnutí. Přesto je však z nedávné doby případ velmi závažné intoxinace po uštknutí tímto hadem.

Při chovu těchto zmijí je proto třeba zachovávat zásadu, jako ostatně u všech jedevatých hadů, v žádném případě nesahat na dosah hada. Autor používá pro běžnou manipulaci v teráriu štít z plexiskla opatřený držadlem, který drží mezi hadem a rukou, kterou provádí práci v teráriu. Pro vlastní manipulaci s hady používá háčku, nebo manipulačních kleští.

Manipulace s jedovatými hady a vybavení terárií pro ně je námět na samostatný článek, který by měl napsat někdo z teraristů, kteří se na tento chov specializovali.

Jedovaté hady by neměl chovat nikdo, kdo nemá obsáhlejší zkušenosti s chovem různých nejedovatých hadů. Pro začátek chovu jedovatých hadů je však C. cerastes, vedle jihoevropské zmije Vipera ammodytes jeden z nejpříhodnějších hadů.

Na závěr si nemohu odpustit poznámku k nákupu tzv. „devenomizovaných“ hadů, před kterým bych chtěl teraristy varovat. Tento zákrok spočívá ve vyoperování jedovaté žlázy /glandula venenosa/. Nejde jen o to, že vyjmutím této žlázy je hadovi znemožněn lov kořisti, ale především o to, že glandula venenosa má rovněž funkci endokrinní žlázy a toxin v krevním séru spolupůsobí v imunitním systému hada. Konečně je také tento chirurgický zákrok porušením Zák. č. 167/ 1993 Sb. 4 písm. g/, tedy zákona na ochranu zvířat proti týrání.