Milovníci šelem, a vlků zvláště, mají možnost vidět smečku vlků v safari na Svatém Kopečku. Zaveze je tam vláček v olomoucké zoologické zahradě.Není to však jediné potěšení, které milovníkům predátorů připravili pracovníci zoo.
Zoologická zahrada už léta dbá na pohodu zvířat, ale zároveň se snaží budovat expozice tak, aby vyhovovaly zvídavým návštěvníkům. Mnohým milovníkům zvířat nestačí jen zhlédnutí svých oblíbenců, ale chtějí je vidět v plné kráse, pozorovat jejich pohyb, hry nebo chování ve skupině či smečce. Donedávna bylo třeba zajímavé pozorovat vlky iberské, kteří jsou známí svým drsným chování k sobě navzájem. Takové chování je možné si vysvětlovat tím, že jde o vlky, kteří nežijí v obvyklých vlčích smečkách, ale jako samotáři. Naproti tomu mohli návštěvníci pozorovat a srovnávat odlišné chování krásných bílých vlků – vlků arktických nebo vlků Hudsonových. Ti jsou mírní, byť i oni si často, a to přímo před zraky návštěvníků, ujasňují hierarchické vztahy ve smečce.
Zatímco iberské vlky už na Svatém Kopečku neuvidíme, neboť byli přemístěni do Zoo Jihlava, vlky Hudsonovy si užijeme jinak, než tomu bylo dosud. Vlky v různých zoo bylo možné vidět za pletivem, mřížemi či z vyvýšených teras, ale v Olomouci nás vláček zaveze přímo mezi ně do rozlehlého výběhu. Zda se budou pohybovat i přímo podél trasy vláčku, nebo budou udržovat větší dostup, se uvidí časem. Vlci arktičtí budou v zoo i nadále, jen se přemístí do výběhu vedle medvědů baribalů. Zda tyto vlky spatříme i ve společenství medvědů, zatím nelze předvídat. V minulých letech bylo možné pozorovat několik vlků ve společném výběhu. V poslední době však vlci a medvědi ve společném výběhu být nemohli, neboť jednou měli mladé vlci, pak zase medvědi. A to by mohla být příčina velkého problému. Pokud by ve své hravosti chtěla štěňata vlků provokovat medvědy a ti se po nich ohnali, mohli by to dospělí vlci považovat za útok a patřičná odveta by nemusela dopadnout dobře. A podobně tomu je v případě mladých medvědů, které můžeme vidět při jejich dovádění v jednom z rozlehlých výběhů.
Předvídat chování zvířat v zoo je složité, neboť i ty nejlépe promyšlené záměry odborníků zvířata nemusí přijmout. Příkladem je velký výběh s bazénem pro medvědy malajské, kteří se v něm necítili dobře a preferují pobyt ve svém původním malém výběhu, v němž žijí od půlroku svého věku. O fixaci některých zvířat na určitý prostor svědčí i případ rysů, kteří při pohromě s padajícími stromy během silné vichřice raději setrvali ve známém prostředí, kde se cítí bezpečně, a pracovníkům zoo se podařilo včas provizorně opravit poškozené oplocení. Následně rysy odchytili a umístili do dočasného a veřejnosti nepřístupného výběhu. Ne vždy se však kočkovité šelmy takto zachovají, jak se ukázalo při obdobné situaci v plzeňské zoo před několika roky. Tamní dvouletí tygři ussurijští se po pádu stromů na oplocení vydali na procházku. Jejich matka v sousedním výběhu, ačkoliv mohla též vyrazit, zalezla do své ubikace. Každý z mladých tygrů se odebral jiným směrem, a jen co spatřili možnou kořist, probudily se v nich lovecké instinkty. Jeden zabil ovci a jehně, druhý malé kozy. Ani jeden z tygřích juniorů však kořist nenačal, s hladem to tedy nemělo nic společného. Událost se odehrála brzy ráno, takže krizový systém zoo zapracoval – mladíci byli brzy uspaní a přenesení do ubikací.
Olomoucká zoologická zahrada leží v 390 metrech nad mořem a na rozlehlém lesnatém pozemku, což jí umožňuje budovat výběhy s podmínkami blízkými přirozenému životu mnoha zvířecích druhů. V tomto duchu je budované i vlčí safari. „V naší olomoucké zoo to je už třetí etapa safari. První etapou se stala cesta mezi euroasijskými kopytníky, druhou je nedávno otevřené safari s africkými oryxy a žirafami a právě letos se rozšiřuje o výběh pro vlky s cestou pro vláček,“ přibližuje současný stav velkého safari tisková mluvčí zoo Ing. Karla Břečková. Vláček vjede od kopytníků do meziprostoru, za ním se zavře brána a poté se otevře ta směrem k vlčímu safari. Vlci jsou velmi vynalézaví, proto takové bezpečnostní opatření u vjezdu a výjezdu. To je však jen část z řady dalších bezpečnostních opatření, aby si vlci nemohli udělat výlet třeba do okolí. Vlci dokážou vytvářet důmyslné nory, a tak se snadno mohou i podhrabat. Proto je oplocení zapuštěné do země, a navíc je před ním elektrický ohradník. K přirozeným potřebám některých zvířat, třeba kočkovitých šelem, patří úkryty, kde se mohou vyhnout zrakům lidí. Takové možnosti mají i na Svatém Kopečku, ale zdá se, že tuto možnost k radosti návštěvníků příliš nevyužívají. Gepardi se rádi předvádějí v rozlehlém výběhu, tygři se tváří ke svému okolí jaksi povýšeně, příliš ho nevnímají. Levharti a jaguáři si nenechají ujít ranní sluníčko a je jim lhostejno, zda je někdo sleduje. A co víc si přát než předvádějící se zvířata, a zvláště nádherné ladné kočky.
Kdo si přijde prohlédnout třeba neobyčejně tvrdého bojovníka, jaguára, nebude zklamaný. Tato kočkovitá šelma je považovaná za nejodvážnějšího predátora, vždyť se nevyhýbá ani ulovení krokodýla. A to i v jeho vodním živlu, kde se tento plaz cítí silný. Vidět živého jaguára je přece jen něco jiného než v nějakém, byť dokonalém, přírodopisném filmu. Přestože v zoo jde o jaguáry, kteří neloví a nemají příliš pohybu, je dobře vidět jejich stavba těla dokonale přizpůsobená životu především v deštných lesích od Mexika po Jižní Ameriku. Zvláště vyniká stavba hlavy přizpůsobená velmi silnému skusu při lovu krunýřem opatřených plazů. Na rozdíl od lvů, tygrů a levhartů loví i méně obvyklým způsobem – prokousne lebku kořisti mezi ušima a zvíře prakticky hned usmrtí poškozením mozku.
Lidé mající zkušenosti s tréninkem velkých kočkovitých šelem považují jaguára za šelmu velmi obtížně cvičitelnou, proto byli v cirkusech k vidění jen velmi vzácně. Chyběla jim přirozená hravost, a tak bylo obtížné vymýšlet hry, které by je zaujaly a na jejichž základě by probíhal výcvik. „Na rozdíl od levhartů a mnohem mohutnějších lvů a tygrů trval jejich výcvik třikrát déle. Přitom zůstávali stále nebezpečnými jedinci ve smíšené skupině šelem. Jaguáří hrubost a bezcitnost se projevovala i napadáním třikrát těžších tygrů ussurijských – ani já jsem si nikdy nebyl jistý, kdy zaútočí na mne. Zatímco ostatní dospělé velké kočky mají smysl pro hry a kočkování, jaguár pro rvačky,“ říká Ivan Ringel. Při vzpomínkách na dávné časy v cirkusové manéži přesto na jaguára nedá dopustit, neboť to byla právě tato šelma, která ho nejvíce naučila chápat rozdílnost duší velkých koček. Dnes jaguáry v cirkusech neuvidíme, ale v pohodě je můžeme pozorovat ve výbězích olomoucké zoo. Jaguáři tedy patří mezi šelmy, pro které stojí za to vyrazit na Svatý Kopeček a prohlížet si majestátní predátory i jejich potenciální kořist.