V létě 2019 jsem navštívil tři význačné hřebčíny. Jedná se o slovinskou Lipici, naše Kladruby nad Labem a Slatiňany. Všechny tři chovy jsou si v něčem podobné. Vyskytují se v nich císařští barokní koně. I když na první pohled mohou někteří jedinci připomínat koně chladnokrevné, řadíme je mezi koně teplokrevné. Zvláště kladrubáci patří mezi nejmohutnější teplokrevníky ve Starém světě. Na vlastní oči jsem si vychutnal genius loci navštívených lokalit. Jednotlivé hřebčíny nabízejí širokou paletu informací o chovu koní a neotřelý pohled na agrární a krajinnou architekturu. A co jednotlivé chovy spojuje a na druhou stranu rozděluje?
O tom si povíme ve třetím a zároveň posledním díle. Zaměříme se na kočárové a jezdecké koně z hlediska celospolečenské historie. Zabývat se budeme dějinnými souvislostmi vzniku kladrubského bělouše, vraníka a lipicána. V minulém článku jsem uvedl, že duchovním otcem hřebčína v Lipici a Kladrubech, byl císař Rudolf II. (1552–1612). Pokud chceme zjistit, po jaké cestě k nám doputovali barokní koně a jaká byla motivace jejich vzniku, musíme si přiblížit tzv. rudolfínskou dobu a rudolfínskou Prahu.
Panování nejmocnějšího muže celého křesťanského světa, císaře Rudolfa II., bylo jiné, než bylo tehdy zvykem. Jeho vizí nebyla touha po moci a materiálních statcích. Nechtěl rozšiřovat své dominium dobyvačnými válkami, upevňovat svou politickou moc různými intrikami a být pragmatickým vladařem. Rudolfova osobnost prahla po jiných hodnotách lidského života. Byl okouzlený uměním, přírodou, chovem koní a alchymií. Přestože se honosil titulem císař Svaté říše římské, jehož moc sahala od Jadranu až po Balt, nepodporoval bezmyšlenkovitě církev katolickou. Papeži navzdory umožňoval na svém dvoře svobodomyslné myšlení. Obklopoval se umělci, vědci a přírodovědci různého náboženského vyznání. Podporoval Židy, protestanty a další osvícenecké křesťanské proudy.
Rudolf II. byl již za panování svého otce císaře Maxmiliána II. roku 1875 korunován českým králem. V té době projevil sympatie k Českému království. Pod tlakem intrik vídeňského dvora a kvůli „bušení“ osmanských Turků na brány Vídně se roku 1583 rozhodl přemístit svůj dvůr do Prahy, na královský Hrad. Císař Rudolf a také jeho otec Maxmilián měli České království v oblibě již předtím. Sídlo slavných Přemyslovců, českých knížat a králů, leželo stranou od válečné vřavy a střetů. Na Pražském hradě oba císaři rádi pobývali. Byli okouzleni „stověžatou“ Prahou. Dávali za pravdu tehdejším latinářům a předním hodnostářům království, kteří své hlavní město vychvalovali. Mohu uvést: „Praga mater urbium (Praha matka měst), Praga Caput Rei publicae (Praha hlava země). Praga totius Bohemiae domina (Praha paní celých Čech).“ Existuje ještě další motto Prahy – Praga Caput Regni – Praha hlava království – to se však stalo kvůli jazyku brněnských Němců a vzniklé přesmyčce poněkud pejorativním. Moravští němčináři překládali citát jako Praha zničená deštěm… Zde musím poznamenat, že rivalita mezi „královskou“ Prahou a „markraběcím“ Brnem, respektive Olomoucí, přetrvala do současnosti…
Císař Rudolf si s myšlenkou přemístění svého dvora do Prahy často pohrával. Proto není žádným překvapením, že ještě z Vídně podepsal 6. března roku 1579 dekret o novém hřebčínu. Původní „koňskou oboru“ na Panství pardubickém povýšil na hřebčín dvorní. A jaký byl rasion ďetre (důvod) jeho kroku? Císař Rudolf II. si vytvářel předpolí pro svůj vysněný život u císařského dvora v Praze. K naplnění cíle potřeboval mít na dosah kvalitní hřebčín produkující kočárové a jezdecké koně pro potřeby dvora.
Rudolf II. byl člověkem dvou tváří. Zařizoval-li věci svému srdci blízké, byl velmi úspěšný. Dá se říci, že byl tak úspěšný, že některé plody jeho činnosti přečkaly až do současnosti. Chov koní patří mezi ně. Na druhou stranu se nerad věnoval vladařským povinnostem. Svým založením byl spíše bohém. Císařský majestát a jeho osvícenecký postoj mu ubíral při „vládnutí“ mnoho psychických i fyzických sil. Nejvíce ho vysilovalo řešení sporů mezi katolíky a protestanty. Těžko řešitelné státnické úkoly s oblibou delegoval na své příbuzné a další politické hodnostáře. Dá se říci, že před prací unikal ke svým zálibám. Útěchou a únikem ze stresu mu byly jeho neobvyklé zájmy.
Jeho pozoruhodná osobnost se vymykala tehdejším formátům lidského společenství. Přestože byl povahy plaché a uzavřené, oplýval všestranným nadáním. Do života byl vybaven dobrým vzděláním. Ovládal několik jazyků. V očích některých spolupracovníků byl za podivína. Na druhou stranu mu jeho kritici nemohli upřít výtečné znalosti na poli umění, přírodních věd a jeho milované alchymie. Aby naplnil své ambice, obklopil se slovutnými malíři, sochaři, astrology, filozofy, hipology a chemiky z celé Evropy. Jejich činnost všemožně podporoval. Některé svérázné učence musel chránit před dogmatickou církví. Této činnosti se věnoval s nadšením a měl nebývalé úspěchy. Nebylo mu líto vynaložených sil a prostředků na jejich rozvoj. Nad jeho „koníčky“ na druhou stranu úpěla císařská pokladnice…
Z celospolečenského hlediska byla pro České království rudolfínská doba dobou politického vzestupu a nebývalého kulturního rozvoje. Praha se stala hlavním městem vzdělanosti a umění. Z dnešního pohledu byla vláda Rudolfa II. velkým přínosem pro naše země. Dodnes se můžeme pochlubit zajímavými artefakty z tzv. rudolfínské sbírky. Část máme „uskladněnou“ ve Švédsku, kam se dostala jako válečná kořist během třicetileté války (1618–1648).
Rudolfínské sbírky nezaložil překvapivě Rudolf II., ale jeho otec Maxmilián a děd Ferdinand I. Ty byly uložené ve Vídni. Vzácné artefakty nechal převézt císař z rakouského dvora do Prahy. Staly se základem budoucí velké sbírky umístěné v Letohrádku královny Anny. Vedle sbírkových předmětů se mohl Rudolf II. pochlubit na Hradčanech kolekcí cizokrajných květin, plodin a stromů. Pocházely především z Orientu. Jako vzácnost byly pěstované v Královské zahradě, vyhřívané oranžerii a fíkovně. Pověstný byl také tzv. lví dvůr a ptáčnice. Chov šelem a dalších cizokrajných zvířat byl důležitým symbolem královské moci. Jednalo se o první pražskou zoo založenou Rudolfem II. Archeologické vykopávky potvrdily, že se ve zvěřinci choval bájný dronte mauricijský přezdívaný blboun nejapný, dnes již vyhynulý druh ptáka. Zoo fungovala až do roku 1740.
Vedle umění a alchymie miloval Rudolf II. své kočárové a jezdecké koně. Byl velkým znalcem ušlechtilých plemen tehdejší doby. Pro potřeby dvora jich bylo na Pražském hradě velké množství. Dá se říci, že jich držel více, než bylo pro práci třeba. Důvodem byla císařova láska ke koním.
Rudolf si s radostí odskakoval od vladaření do císařských stájí. Cítil se v nich jako ryba ve vodě. Osobně dbal na řádné ošetřování a výcvik zvířat. Traduje se, že znal všechny koně jménem a s oblibou studoval jejich rodokmeny a původy. Ve stájích trávil mnoho a mnoho času. Více, než by císaři náleželo. Než si Rudolf „vyřídil“ své záležitosti v Hradní jízdárně mezi svými oblíbenci, museli cizí vyslanci a oficiální návštěvy čekat dlouhé hodiny na jeho majestát.
V dalších létech se audience pohlavárů v podstatě přesunuly do Jízdárny Pražského hradu a přilehlých stájí. Oficiální návštěvy a císařova starostlivost o koně vyústila do zajímavého diplomatického „protokolu“. Zdvořilostní audience s neoblíbenými politiky se kvůli „neodkladným“ záležitostem ve stájích neúměrně prodlužovaly a odkládaly. V některých případech císař Rudolf II. osobně hřebelcoval a krmil koně, aby měl důvod se vyhnout nepříjemným schůzkám. Pokud bylo setkání nevyhnutelné, císařovi rádci uváděli státníky do císařských koníren. Zde mezi dusotem a ržání koní uvázaných na štontech se dohadovala důležitá státnická rozhodnutí a vydávaly se císařské majestáty…
V pozdějších létech života se císař vyhýbal i těmto schůzkám. Důvodem byla skutečnost, že z celospolečenského hlediska stál na pomyslném vrcholu, tzv. Olympu. A tam, jak je známo, nepříjemně fouká. Proto se císař uzavíral do sebe a vyhýbal se neoblíbeným schůzkám. Když uviděl v hradních stájích korzovat vyšňořenou delegaci vyslanců prahnoucích po císařově majestátu, tzv. po anglicku vymizel v tajných chodbách Pražského hradu. Zoufalí dvořané, státníci a diplomaté se uchylovali k úsměvným taktikám. Do stájí pronikaly v přestrojení štolbů, ošetřovatelů a odění do jezdeckých uniforem. Tím se snažili císaře oklamat a donutit ho k osobnímu setkání. V rudolfínské době se tomu říkalo „koňská diplomacie“.
Každá mince má svůj rub a líc. Císař Rudolf II. sice nebyl ideální státník, na druhou stranu se díky své lásce ke koním zapsal do dějin jako zakladatel císařského chovu koní. V sídelním městě Praze a komorních panství českých zemí inicioval výstavbu stájí, jízdáren a koňských obor. Za jeho vlády se na Hradčanech vystavila honosná Hradní jízdárna (1572). Do dnešního stavu byla přestavěna v roce 1694. Součástí Jízdárny Pražského hradu byl hospodářský dvůr s ustájeními pro koně a původní Rudolfova bažantnice asi z roku 1600. Rudolfínská doba položila základy hřebčínů v Kladrubech nad Labem (1579) a slovinské Lipici (1580). Hřebčín ve Slatiňanech vznikl za jiných okolností mnohem později. Díky velké lásce Rudolfa II. ke koním se můžeme dodnes těšit z chovu našeho koně starokladrubského.
Císař Rudolf nezveleboval pouze chov koní v Českém království. Jak jsem již zmínil, jeho otisk najdeme také ve slovinské Lipici. Jedná se o přímořský hřebčín ležící na dohled Jaderského moře. Jeho vizi v rozvoji chovu koní v císařství naplňoval Rudolfův strýc, arcivévoda Karel, třetí syn císaře Ferdinanda I. Habsburského. Na jeho popud putovali do hřebčína u nás v Kladrubech a o rok později do slovinské Lipice velmi cenění starošpanělští koně. Arcivévoda nakupoval kvalitní koně také v Itálii, Dánsku a v některých státech dnešní Spolkové republiky Německo. Nechyběli arabští pouštní koně. Ti měli velký vliv na snížení kohoutkové výšky, ušlechtilost, vytrvalost a zmírnění typického klabonosu u lipicánů.
Výběr plemen koní pro založení obou chovů v Lipici a Kladrubech nebyl nahodilý. Vycházel z osobních zkušeností císaře. S barokními koňmi se setkal v dětství u příbuzných na španělském dvoře. Výběr těchto koní měl také osobní rovinu. V mládí byla jízda v sedle Rudolfovou oblíbenou sportovní činností. Ze starých záznamů a obrazů je všeobecně známo, že oblíbeným koněm na jeho cestách po zemích mocnářství byl všestranně nadaný bílý kůň starošpanělské krve. Pocházel ze slunné Andalusie. Tehdy si Rudolf II. ověřil vynikající užitkové vlastnosti plemene.
Díky těmto osobním zkušenostem císaře Rudolfa II. a následné „mravenčí“ práci trvající více než 400 let máme u nás starokladrubského koně. Podobně tomu bylo ve slovinské Lipici u jeho bratrance lipicána. Oba chovy byly v rozmezí čtyř let vyhlášeny kulturním dědictvím pod křídly organizace UNESCO.
Přestože byl hřebčín Kladruby nad Labem založený o rok dříve než chov v Lipici, náš kladrubský kůň doklusal k pomyslné metě až v letošním roce. Dobré reference pro slavné ocenění získal kladrubák daleko za hranicemi. V dnešní době využívají naše barokní koně při slavnostních ceremoniích na královských dvorech ve Švédsku a Dánsku. U nás našli císařští koně uplatnění u státní a městské jízdní policie.