Středověk byl ve znamení lovu a lov se psy se stal populárním sportem mezi evropskou šlechtou. Lov se psy se pozvolna rozšířil i mezi střední třídu a loveckých plemen a psů stále přibývalo. Francie, která je zemí původu i pro Grand Griffon Vendéen, bezesporu byla po dlouhá staletí centrem evropské lovecké kultury. Zde vznikalo a postupem času i zanikalo mnoho plemen honičů a ohařů. I přesto, jakou loveckou velmocí Francie byla, zachovalo se o chovu jednotlivých plemen velmi málo písemných materiálů. Proto historie mnohých plemen je vystavena na spekulacích a chytání se sebemenšího detailu, aby se veřejnost a chovatelé mohli dozvědět co nejvíce. A nejinak tomu je u Grand Griffon Vendéen.
Velký hrubosrstý vendéenský honič pochází z oblasti Vendée a jeho historie sahá až do 16. století. Vznikl v době, kdy se vznik a vývoj chovu psů všech plemen zaznamenávaly jen velmi sporadicky. Chovatelé často připouštěli své psy stylem „pokus–omyl“, genetice zpravidla nerozuměli, a tak často chybovali v příbuzenské plemenitbě. Cíl však měli všichni stejný: chtěli mít nejvýkonnější lovecké psy. Absence záznamů, v některých případech také kromě negramotnosti chovatelů, však měla i další důvod. Chovatelé nechtěli, aby někdo jiný zjistil, jak „k svým nejlepším psům“ přišli. Jejich chov byl velkým tajemstvím, které často nikdy nebylo odhaleno.
Když se pokusíme najít začátek vzniku Grand Griffon Vendéen, dojdeme ke psu s označením Canis Segusius, psu typu griffon používanému k lovu kmenem Galů. Z něj se postupně vyvinul krátkosrstý pes později známý pod označením Grand Vendéen. Nelze si však představit jen psy stejné velikosti, zbarvení a struktury srsti. O povahových vlastnostech nemluvě. Byli to psi v podobném typu. Nejznámější linie, je-li to dnes takto možné nazvat, bychom našli pod označením „Greffier“ nebo také „bílý král“ (Chien Blanc du Roi – King's White Hounds). Všechno to byli královi krátkosrstí bílí psi, o které se staral královský úředník. A odtud také pochází jeho název (úředník soudu = Greffier).
Následovalo křížení psů Grand Vendéen s Griffon Fauve de Bretagne (plavým bretaňským honičem), Gris de Saint–Louis a Griffon de Bresse – potomek seguzských předků (dnes již neexistující plemena). A tady by mohla cesta vzniku plemene končit. Má to ale háček. Neexistují jasné důkazy, a tak vznikl jiný názor na vznik dnešního Grand Griffon Vendéen. Mohlo se totiž jednat o potomka italského psa St. Huberta (bloodhounda) a Griffon Nivernais.
Psi plemene Griffon Nivernais jsou považováni za nejstarší griffon honiče, neboť měli existovat již kolem roku 1200. Slovo „griffon“ ve světě psů znamená „drátosrstý – drsnosrstý“, a mělo vzniknout také od anglického pojmu „soudní úředník“. Nicméně je pravděpodobné, že i pes St. Huberta (Bloodhound) koluje v krvi tohoto plemene, protože byli rozšířeni po celé Francii a velmi oblíbeni. První přesnější záznamy o francouzských honičích pocházejí z kláštera svatého Huberta v Mouzonu, kde byl položen základ bloodhoundů, který se nachází v regionu Arden. To se psal rok 750.
Že by vznikl velký griffon vendéen honič jen z těchto dvou psů, se však zdá velmi nepravděpodobné. Proto je možné, že později byl přikřížen také Bracco Italiano a Spinone Italiano. Bohužel na vše platí „můžeme se domnívat“.
Opravdu záznamů o vzniku Grand Griffon Vendéen je jako šafránu. Občas se útržkovitě něco objeví, jako například obraz z 19. století, kde je Grand Griffon Vendéen zachycen. Ale vývoj tohoto plemene více než 300 let dlouhý rozhodně není možné nijak uceleně podchytit.
Co je dnes jisté, je to, že královští chovatelé se snažili vyšlechtit nejlepší psy k lovu divočáků, jelenů, vlků a lišek. Proto se zaměřovali na dostatečnou velikost plemene a i dnes je toto plemeno největší z plemen skupiny Vendée. I přes svou dlouhou historii byly jejich počty vždy malé a nejednou se dostali na pokraj zániku své existence.
Francouzská revoluce a později 1. a 2. světová válka zapříčinily zánik mnoha francouzských loveckých plemen. Grand Griffon Vendéen téměř zanikl po 1. světové válce. O jeho záchranu se postaral jediný chovatel, pan Couturier. Přesto se plemeno v tomto těžkém období neobešlo bez přikřížení jiných plemen. Po 2. světové válce byl jejich počet tak malý a vzájemná příbuznost tak velká, že nebyla jiná možnost. A tak ve 40.–50. letech 20. století byla přidána krev velkého anglo–Francouzského honiče a plemene Billy. Přesto ani dnes není vyhráno. Grand Griffon Vendéen stále zůstává celosvětově vzácným a téměř neznámým plemenem. Za jeho malé rozšíření bohužel mohou z určité části někteří chovatelé, protože své odchovy neprodají jen tak někomu. Zpravidla je prodají jen lovcům, případně těm novým majitelům, kteří Grand Griffon Vendéen považují za nejlepší plemeno na světě.
Grand Griffon Vendéen byl uznán United Kennel Club (UKC) 1. ledna 1996. Uznává ho také FCI. Dále je uznán americkým sdružením Canine (ACA), registrem psů Ameriky (DRA) a Severoamerickým čistokrevným registrem (NAPR). Naopak není uznán americkým Kennel Clubem (AKC) ani jako plemeno nadace Stock Service.
Grand Griffon Vendéen stojí za vznikem několika dalších plemen, jakými jsou: Briquet Griffon Vendéen, Petit basset Griffon Vendéen a Grand basset Griffon Vendéen.
Grand Griffon Vendéen je odvážný a všestranný lovecký pes, honič, který se používá při lovu se střelnou zbraní. Kde ve světě jsou povolené štvanice, používá se při nich stále po boku jezdců na koních. Jinak se však používá při lovu na vysokou zvěř (jelena, srnčí) a dále na černou (divočáky). Je vhodný též na škodnou (lišky). Obvykle je ho vidět pracovat ve smečce, ale je schopen pracovat také samostatně – individuálně, jako stopař.
Při práci pokrývá velkou plochu, nedělá mu problém ani hustý křovinatý terén. Je to houževnatý pes, odolný a nedělá mu nejmenší problém žádné počasí či podnebí. Snese jak vedro, tak chlad, vysokou vzdušnou vlhkost, vítr i hustý déšť. Co však není možné přehlédnout, že na svou velikost je výrazně temperamentní a mrštný.
Má jemný nos, vyniká příjemným hlasem (štěkotem), je vytrvalý, velmi samostatný, přičemž umí řešit problémy. Je rozhodný, vnímavý a i k sobě velmi tvrdý. Je to vášnivý lovec a prakticky nikdy v historii nezastával jinou funkci. Využitelnost je tak v dnešní době velmi omezená. Proto je možná problém udržet v dnešní době jeho počet na existenčním minimu.
Může mít problémy s přivoláním nebo i s útěky ze zahrady. Nebrání se přelézt plot nebo se podhrabat, pokud se příliš nudí, a má touhu cokoli objevovat. Když se příliš nudí, může propadat nevhodnému chování, jako je nadměrné štěkání nebo i ničení věcí či zahrady.
Je to tvůrčí pes, který potřebuje zaměstnání, prioritně práci v lese. Protože však tyto možnosti jsou velmi omezené, lze ho doporučit i k jiným aktivitám. Rád běhá a plave. S ohledem na jeho povahu může být skvělým partnerem při canicrossu, joggingu, jistě se rád proběhne vedle kola nebo bude skvělým přítelem turisty. V posledním jmenovaném případě se však dá očekávat, že většinu trasy bude Grand Griffon Vendéen muset absolvovat na vodítku. Kromě coursingu se v jiném kynologickém odvětví než v lovu nedá očekávat nějaký velký úspěch. Pro zábavu nebo zahnání nudy jistě může posloužit agility nebo výcvik poslušnosti. Při výcviku je však nutná důslednost a dostatek trpělivosti. Pro svou nezávislost, tudíž i značnou tvrdohlavost, ale také poměrně velký temperament a potřebu pohybu je doporučován zkušenějšímu majiteli, nikoli kynologickému začátečníkovi.
Socializace, výchova a výcvik rozhodně musí přijít včas, již ve štěněcím a velmi mladém věku. Nepatří k poslušným plemenům, chová se aristokraticky a upřednostňuje svá přání a rozhodnutí před těmi od svého člověka. To však neznamená, že by ho neměl rád. Jen má rád svůj život, o kterém si chce z větší části rozhodovat sám.
K rodině je mírný až něžný, ale zpravidla vykazuje známky dobrého hlídače. Je ostražitý a jen tak před něčím necouvne. K dětem se chová velmi dobře a hodně si nechá líbit. Je rád součástí rodiny, ale bez jakýchkoli výčitek může být celoročně ubytován venku. Ovšem je-li zapojen do běžného rodinného života, již to ho určitou měrou zaměstnává.
V běžném životě se ke všem lidem chová kamarádsky a vyrovnaně. Pokud bude socializován a vychováván svědomitě a s jasným cílem, tj. rodinný pes v aktivní rodině, s poskytnutím dostatečného unavení psychického a fyzického, bude skvělým společníkem.
S ostatními psy zpravidla nemívá problém a je kamarádský, ale soužití s domácími mazlíčky, to může být problém. Je to lovec, a ne každý jedinec bude rozlišovat domácího minikrálíčka pro děti nebo šlechtěné kamarádské kočky od lovu zajíce a „škodné“. Výchova od štěněte k dobrému chování ke všem živým tvorům v rodině je tak velmi nutná, má-li být jejich soužití bez větších problémů.
Grand Griffon Vendéen může stejně jako téměř všechna velká plemena trpět na dysplazii kyčelních a loketních kloubů. Někteří jedinci mohou trpět alergiemi (na určitý druh stravy, narušení kůže blechami či roztoči, chemické saponáty apod.). Zaznamenána je také epilepsie, PRA a vrozená hluchota. Ale protože se jedná o velmi málopočetné plemeno, nelze říci, že by bylo některým z genetických onemocnění ve větší míře zasaženo. Jen chovatelé si musí dát pozor, aby se kvůli jednomu či dvěma nemocným a nevhodně připuštěným jedincům do chovu některé z onemocnění nerozvinulo a nezdecimovalo chov jinak zdravého plemene.
Jeho zavěšené a poměrně dlouhé uši mohou trpět na infekce, tudíž záněty zvukovodů. Proto čistota a péče o uši se nikdy nesmí podceňovat. Je vhodné srst zevnitř uší zkracovat a tím zvýraznit proudění vzduchu do zvukovodu.
Srst se udržuje občasným prokartáčováním a pročesáním. Jak často, to je hodně individuální, ale 1× za týden až 14 dní zpravidla stačí. Protože jeho srst není krátká, má tendenci na některých místech, zejména třecích plochách, plstnatět. Umývání šamponem má být pouze v nezbytných případech, aby se neničila kvalitní drsná srst, která Grand Griffon Vendéen dělá houževnatým plemenem.
Pokud srst kolem očí zasahuje svou délkou až na citlivou duhovku či čočku oka, je potřeba ji pravidelně zastříhávat. Tento problém může odhalit nadměrné slzení. Také je vhodné občas zkrátit dlouhou srst mezi prsty a polštářky. Na výstavu se pouze zastřihuje na některých místech rozčepýřená srst do úhlednosti, ale jiná úprava srsti se neprovádí.
Jeho mozkovna je při pohledu zepředu výrazně klenutá a úzká. Stop je velmi mírný, čenichová partie je silná a stejně dlouhá jako mozkovna. Nosní hřbet je rovný nebo velmi mírně klenutý. Nosní houba je velká, černá, s výjimkou jedinců bílooranžových, u kterých se toleruje hnědé zbarvení. Pysky jsou dobře vyvinuté, zcela překrývají spodní čelist a dávají čenichu hranatý tvar. Pysky jsou porostlé pěkným vousem. Skus je nůžkový. Předkus nebo podkus jsou vylučující vady. Oči jsou tmavé, velké a živého pohledu, obočí je výrazné, ale nezakrývá oči. Spojivky nesmí být vidět. Uši jsou typické pro francouzské honiče, pružné, úzké a jemné, pokryté dlouhou srstí, zakončené ve tvaru protáhlého oválu. Stáčejí se směrem dovnitř. Jsou nízko zavěšené, pod linií očí a přesahují konec nosu. Krk je elegantní a bez laloku. Hřbet je silný, rovný nebo velmi mírně se zvyšující směrem k zádi. Hrudník není příliš široký, avšak je dost hluboký. Dosahuje do úrovně lokte. Slabiny jsou spíše vtažené, ale dobře vyplněné. Ocas je nasazený vcelku vysoko, je nesený šavlovitě, nikoli srpovitě, u kořene je silný a směrem ke špičce se zeslabuje. Je poměrně dlouhý. Končetiny jsou silné, silných kostí a kyčelní výstupky jsou zřetelné. Tlapy nejsou příliš velké, prsty jsou klenuté a sevřené, drápy silné. Dobrá pigmentace polštářků a drápů je žádoucí.
Pohyb je pružný a vyrovnaný, na první pohled aktivní. Kůže není příliš slabá, je pružná, často je u trikolorních jedinců mramorovaná. Srst je dlouhá, ne však přehnaně, často chundelatá, ale zároveň drsná, hrubá a tvrdá. Podsada je uzavřená. Břicho a vnitřní strana stehen nesmí být lysé. Obočí je výrazné, ale nesmí zakrývat oči. Zbarvení může být: černé s bílým stříkáním (černý bělouš); černé s pálením; černé s pískovými znaky; plavé s bílým stříkáním (oranžový bělouš); plavé s černým sedlem a bílým stříkáním (trikolor); plavé s uhlováním (černé konce chlupů); pískové s uhlováním a bílým stříkáním; pískové s uhlováním. Tradičně se používá pojmenování zbarvení: zaječí, vlčí, jezevčí, zbarvení divočáka… Zbarvení jednobarevné bílé nebo černé je z chovu vylučující vadou.
Kohoutková výška psů je 62–68 cm a fen 60–65 cm, s tolerancí +/– 1 cm.