Agapornisové – souhrn informací o chovu

Pokud zavzpomínám, který ptačí druh mě v mém chovu nejvíce přirostl k srdci, jednoznačně docházím k závěru, že se jedná o ptáky rodu agapornis. Tímto článkem bych se nechtěl stavět do role odborníka či nějakého velkého specialisty. Po několika letech po ukončení chovu agapornisů jsem však zažil mnoho dotazů z řad méně zkušených chovatelů a mám pocit, že by následující řádky mohli pomoci právě jim či lidem, kteří se chtějí do chovu agapornisů pustit. Veškeré poznatky uvedené níže v článku jsou poznatky získané několikaletou praxí, nejedná se o žádné teorie. V následujících řádcích se pokusím rozebrat několik oblastí, které by měli případné zájemce o chov těchto ptáků zajímat.

nejvíce.

Jsou agapornisové hluční?

Ano, agapornisové jsou hluční. Pokud máte problémy se sousedy například kvůli chovu australských papoušků, určitě se nepouštějte do chovu těchto ptáků. Intenzita hlasu agapornisů určitě nedosahuje intenzity některých větších papoušků, ale agapornisové se někdy se svým „zpěvem“ nezastaví, co je den dlouhý. Začínají se ozývat brzy ráno opravdu enormním křikem, který později přechází v celodenní štěbetání a při západu slunce opět rozjedou svůj koncert.

Výrazně se sníží hlučnost v době hnízdění, avšak na to nemůže spoléhat člověk v husté zástavbě, jelikož mimo hnízdění je hluk znatelný. Vše samozřejmě záleží na počtu jedinců v chovu. Ptáci chovaní v hejnu jsou samozřejmě více hluční než ptáci chováni ve více párech, ale rozděleni po párech do jednotlivých ubikací. Ptáci v hejnu se totiž více hašteří, vysvětlují si navzájem, kde má každý své teritorium a která je jeho budka atd. Pokud tedy chováme ptáky po párech, hluk se samozřejmě eliminuje.

Co se týče největší hlučnosti, z mých zkušeností jednoznačně vede agapornis růžohrdlý. Poté jsou dále nejhlučnější agapornisové fischeri a škraboškoví. O trochu méně intenzivní hlas mají agapornisové hnědohlaví a růžohlaví. Přesto v hlučnosti těchto ptáků existují i výjimky. Jedná se například o agapornise etiopského, který byl vůbec jeden z nejtišších druhů papoušků, jaké jsem v chovu měl. Běžně se chová i v panelácích a nebývají s tím žádné problémy. Jeho hlas není vůbec tak ostrý, jako u výše zmíněných druhů. Jediné větší švitoření nastává, když je více párů v místnosti a přijdou současně do toku, ale podle mého názoru je to opravdu snesitelný zvuk. Jedná se také o velmi klidného agapornise, který nemá nic společného s temperamentecm svých příbuzných druhů.

Tichý také má být agapornis šedohlavý, ty jsem však nikdy nechoval a neměl je možnost pozorovat v různých denních dobách. Má rada v této oblasti zní: navštivte nějakého chovatele agapornisů v podvečer. Nejlépe chovatele, který má větší počet párů agapornisů, aby jste si udělali reálný obraz o hluku, protože nikdy nevíte, do jakých rozměrů se Váš chov může rozrůst. I od tří párů můžete mít najednou ve voliéře patnáct mláďat a hluk se může výrazně zvýšit. I s tím se musí dopředu počítat.

Jsou agapornisové agresivní ptáci?

Ano jsou. V papouščí říši existuje opravdu velmi malé procento mírných druhů. Člověk si musí uvědomit, že se stará o zvířata, která mají dané mechanizmy obrany, útoku, pohlavního chování atd. Člověk zkrátka nesmí být citlivka, pokud chce chovat papoušky. Agresivita se samozřejmě zvyšuje, pokud jsou agapornisové chováni v hejnu. Především v období, kdy si jednotlivé páry vybírají své hnízdiště, dochází k různým šarvátkám, které mnohdy končí i krvavě. Ve většině případů se však jedná jen o menší ranky, které se po tomto období zacelí.

Agresivita je zvířatům přirozená a probíhá i v přírodě. Důležitým faktorem je samozřejmě prostor. Čím větší bude prostor chovatelského zařízení a současně čím menší bude počet chovaných ptáků v tomto prostoru, zmenšuje se riziko nějakého výrazného napadání. Napadávaný jedinec má totiž ve větším prostoru šanci uletět a schovat se nebo se nepřibližovat do teritoria druhého páru. U agapornisů chovaných v hejnu je zcela běžné, že si sem tam uštípnou nějaký ten drápek a dost útočí na nohy protivníků, za které tahají.

Někdy se také může stát, že je v hejnu dominantní samice, která postupně začne likvidovat ostatní jedince. V tomto případu nezbývá nic jiného, než ptáky pozorovat tak, aniž by byl chovatel viděn ptáky a vypozorovat, který jedinec terorizuje ostatní. Vůbec nejvíce se o chování svých svěřenců dozvíte, pokud vás nebudou vidět při jejich pozorování. Před vámi se totiž ptáci chovají zcela jinak, než když tam nejste. Přesvědčil jsem se o tom třeba ze záznamů, kdy jsem si některé papoušky nahrával a poté pouštěl videa.

Agresivita se dost výrazně zmenší, pokud budete chovat agapornise po párech zvlášť, avšak i zde může dojít k občasnému nedorozumění v páru. Většinou to však končí jen zataháním za partnerovu nohu, ale už to nekončí tak tragicky jako při chovu v hejnu.

Jako poslední příklad agresivity uvedu věc, která se v chovech děje velmi často a můžete jí tak předcházet. Mnoho chovatelů při stavbě voliéry špatně ostříhá vyčnívající drátky pletiva či spojuje pletivo drátky, které nechají trčet. Agapornisové jsou hračičkové a je jen otázka času, kdy se za vyčnívající drátky zachytí někteří jedinci svými kroužky a druzí je ihned uklovou. Tento jev se děje pokaždé při zachycení jakéhokoliv jedince. Nevím, čím to je způsobeno, přemýšlel jsem i o tom, že to může být automatické chování. I v přírodě se může jedince nabodnout a viset za nějaký trn a aby se netrápil, druzí mu pomůžou a uklovou ho, ale to je jen má domněnka.

Je úspěšnější chov v hejnu či po jednotlivých párech?

Chov v hejnu má své specifické kouzlo. Kolonie ptáků se chová úplně jinak než jedinci zavření po dvou v klecích. Pokud Vám tedy jde opravdu jen o pozorování a kochání, doporučují chov v hejnu, avšak v dostatečném prostoru, aby nebyla voliéra přeplněná a nedocházelo ke zbytečnému agresivnímu chování. Pokud vám jde však o nějaký chovatelský cíl, je samozřejmě lepší chovat ptáky po párech a mít tak v chovu větší přehled. V hejnu se Vám totiž nedají dohromady páry, tak jak chcete vy, ale ptáci si partnera vyberou sami.

Ptáci chováni po párech jsou také méně rušení dalšími páry a mají klid na hnízdění a výsledky mnohdy mohou být lepší. Výjimka však potvrzuje pravidlo a některé páry začnou být úspěšné až při přemístění do kolonie, kde jsou druhými páry motivovány k hnízdění. Většina párů však zahnízdí i jednotlivě a mají alespoň klid na páření a hnízdění.

Jakou budku použít?

Agapornisové jsou zcela nevybíraví na typ budky. Dokonce jsem u agapornisů růžohrdlých měl dvě sezony u všech párů polootevřené budky, jaké se používají u mníšků šedých, akorát jsem je udělal menší. Tyto budky u tohoto druhu zabodovaly. Pře­devším hnízdo měli ptáci rychleji postavené, než u klasických budek. Samice agapornisů růžohrdlých totiž nabírají oloupané proužky vrbové kůry do zobáku, zastrčí si je pod křídla a peří na kostrči a dopravují ho za letu do budky. Když samice prolézá otvorem do budky, značnou část proužků vrby setřese mimo budku. U polootevřených budek samice jen skočila do hnízda se vší vrbou a měla dost materiálu na stavění. Také se eliminovaly krvavé souboje samic. Do klasické budky vleze nic netušící samice a ve tmě na ni čeká druhá samice, která budku obsadila dříve. Mnohdy tak dochází k souboji ve tmě, který mnohdy dopadá drasticky. U polootevřených budek se vešel celý pár na vstupní hranu budky a druhé páry věděly, že je budka obsazena. Přesto i zde občas docházelo k soubojům, ale výrazně méně.

Agapornisové sice nejsou nároční na typ budky a pokud chtějí, zahnízdí snad v jakékoliv, ale zato jsou vybíraví v tom, v jaké pozici se budka nachází. Pokud máte voliéru s více páry a budky rozvěsíte do různých výšek, zaděláváte si na velké problémy, protože páry se začnou nejprve rvát o nejvýše a nejdále umístěné budky a až poté začnou navštěvovat budky, které zbyly.

Důležité je však, aby měli agapornisové přístup neustále k čerstvému vrbovému proutí, ze kterého loupají kůru a budou si z ní stavit hnízdo. Někteří chovatelé používají i jiné dřeviny, ale vrba má naprosto nejlepší vlastnosti. Při jejím loupání také ptáci do sebe dostávají velmi zajímavé látky, které vrba běžně obsahuje. Ptáci nepohrdnou i listy na vrbě, které rádi okusují. Při usychání vrba do hnízda pouští i vlhkost, což také není na škodu, obzvláště v parných dnech. Ve výjimečných případech lze použít i seno, ze kterého jsou schopni ptáci hnízdo uplést, především agapornisové hnědohlaví a růžohlaví.

Opět i zde je výjimka. Například agapornis etiopský se také snaží zanášet materiál do budky, ale většinou do samotné budky nic nedopraví. Budka pro agapornise etiopské by tedy měla mít určitě důlek. Mě se osvědčili budky dvoukomorové a důlek až v druhé komoře. Ptáci tak měli jakousi předsíňku, kde většinou trávil čas samec. Jakoukoliv podestýlku předem danou do budky agapornisové etiopští vynosí. 

Jaké zvolit chovatelské zařízení?

Jak už bylo zmíněno, pokud máme v chovu určitý cíl a záměr, jednoznačně musíme chovat agapornise po párech. Většina specialistů chová agapornise po párech v menších bednových klecích a po sezoně nechají všechny páry společně vylétat ve velké voliéře. Takto praktikovaný chov se mi jeví za naprosto ideální, protože pochybuji, že chovatel se sto páry bude pro každý pár zvlášť stavit velkou voliéru. Chov po párech samozřejmě vezme chovateli spoustu času, protože umývá obrovské množství misek a samotné krmení zabírá mnoho času. U chovu v hejnu se čas výrazně snižuje, jelikož krmíme hejno současně.

Pokud je možnost, měli by mít ptáci, alespoň půl roku přístup k čerstvému vzduchu a přímému slunci. Ptáci tak naberou daleko lepší kondici. Pokud nemáme vhodné podmínky, neměli bychom chovat ptáky za jakoukoliv cenu. Nevhodné podmínky se zcela určitě projeví časem na kondici a celkovém stavu ptáků. Ptáci s možností vyletět do deště, vyhřívat se na slunci a být na čerstvém vzduchu jsou šťastní ptáci a odvděčí se nám za naši péči.

Co se týče velikosti voliéry, na to musí každý chovatel přijít sám. Samozřejmě čím větší prostor tím lépe pro ptáky, ale vše má své výhody i nevýhody. Osobně jsem například dva roky choval hejno agapornisů růžohrdlých ve voliéře nepravidelného tvaru o délce devíti metrů. Bylo krásné pozorovat hejno agapornisů, jak si užívá létání, ale podzimní odchyt ptáků byl pro mě doslova teror. Po mnohaleté zkušenosti jsem schopný papouška chytit velmi rychle do síťky, když letí okolo mě, ale v tomto prostoru se ptáci tak vylétali a uměli tak manévrovat, že byli téměř nechytatelní a odchytu jsem musel věnovat dost času.

Doporučuji tedy, pokud chce někdo zkusit chov ve větší voliéře, aby zařízení konstruoval tak, aby šli nahnat ptáci do určité části voliéry a aby šlo danou část uzavřít příčkou a zmenšit tak prostor, ve kterém budeme ptáky chytat. Věřte, že nebudete litovat. Také doporučuji udělat při vstupu do každé voliéry s hejnem agapornisů malou předsíňku, do které nejprve vejdeme a zavřeme za sebou dveře, až pak vcházíme do samotné voliéry s hejnem. Věřte, že tak předejdete mnohým úletům ptáků. V hejnu se totiž vždy vyskytnou zvídaví jedinci a odpozorují, kde je při Vašem vcházení do voliéry nejvíce místa a velmi rychle uletí. Pamatujte, že takový pták pak v přírodě zahyne a je ho škoda. Je jen otázkou času, kdy ho sejme kočka nebo nastane zima a nebude mít co jíst.

Pokud chováme agapornise v hejnu, dbejme také na to, aby byla voliéra co nejvíce členitá, to způsobí to, že se může daný jedince schovat před případným agresorem. Čím více větví dáte do voliéry, tím lépe, protože budou mít ptáci více sedacích míst a nebudou muset být nuceni sedat vedle ptáků, kteří se rádi hašteří.

Voliéra by měla mít závětří, kde se může pták uchýlit, pokud nechce být na přímém slunci či větru. Budky by měly být umístěny v zastřešené části. Pokud je budka na slunci, mohou obzvláště v létě nastat problémy s vysokou teplotou uvnitř a také mohou nastat problémy s vlhkostí uvnitř hnízda. Při umělém rosení hnízd při opravdu teplých letních dnech se chovatelé rozcházejí. Ně­kteří zarytě tvrdí, že bez rosení by neodchovali nic, druzí naopak, že je to zcela zbytečně. Já osobně jsem při opravdu velmi teplých dnech používal rozprašovač na květiny nastavený na proud vody, kterým jsem vstřikoval dovnitř budky vletovým otvorem trochu vody, tak, abych nezasáhl přímo vejce, ale zvlažil trochu hnízdo. Osobně jsem zažil, že jsem měl lepší výsledky v procentech vylíhnutých mláďat, ale nemám to nijak vědecky podloženo. Samo­zřejmě hraje roli typ materiálu budky, vlhkost v prostředí, schopnost samice udržovat ideální vlhkost v hnízdě atd. Chovatel, který má ve svém chovatelském zařízení přirozeně dostatečnou vlhkost, samozřejmě nemusí nic rosit a bude tvrdit, že to není potřeba, ale každý chov je jiný.

Krmení pro agapornise

V dnešní době je již na trhu dostatečné množství směsí určených přímo pro agapornise. Velkou výhodou je čistota směsí od těchto firem. Netvrdím však, že nutně potřebujete tyto mnohdy drahé směsi, aby jste dosáhli výsledků. Pokud však používáte například vlastnoručně namíchané směsi, dbejte na to, aby použité komponenty byly pročištěny a čisté. Nikdy však nedosáhnete čistoty jako ve speciální výrobě. Co nám pak pomůže, chovat ptáky v perfektním a čistém prostředí, když mají každodenní zdroj bakterií, virů a plísní ve svém krmivu. Naprostá většina nákaz v chovu je dovlečena krmivem a to mě nevymluví nikdo. Čisté a ničím nekontaminované krmivo je tedy zcela zásadní.

Směs zrnin pro agapornise by měla být dietnější. Neměla by obsahovat velké procento tučných zrnin. V dnešní době panuje velký strach z používání slunečnice, ale je to jen uměle vytvořený strašák. Slunečnice je velmi výživné semeno, a pokud se používá rozumně a vyváženě, může směs obsahovat i menší procento slunečnice. Všeho však s mírou.

Někteří chovatelé zrniny i nakličují, jelikož tak zvýší obsah žádoucích látek pro vybuzení páru k toku a dobrému růstu mláďat. Samozřejmě je to logické a ptáci tak do sebe dostávají velmi kvalitní živiny, ale i tato věc je dvojsečná. Do ptáků sice naklíčeným zrním dostanete potřebné živiny, ale také mnoho bakterií a plísní, které špatně naklíčená směs může obsahovat. Pokud si nejste jistí přípravou klíčeného krmení, raději nekrmte klíčeným vůbec. Předejdete tak kolikám u svých agapornisů. Pokud však trváte na podávání klíčeného, nepřehánějte to. Agapornisové opravdu často trpí na průjmy, pokud jim něco nesedne. Nahrazujte klíčené raději pravidelným podáváním zeleného krmení a podáváním čerstvých větví vrby k okusu.

U agapornisů musíme být opatrní i v podávání ovoce a zeleniny. Agapornisové samozřejmě toto krmení konzumují, ale jak je ho v krmné dávce přespříliš, dochází často opět k průjmům. Agapornise zkrátka nemůžeme krmit jako jiné, například jihoamerické papoušky. Občasné podání mrkve a jablka by mělo úplně stačit. Pokud chceme nahradit něčím jiným, nedávat současně, ale vyměnit mrkev a jablko za nový druh ovoce či zeleniny.

V poslední době se vedou debaty o tom, zda opravdu papoušci k dobrému trávení potřebují písek či různé grity. Z mé zkušenosti můžu říct, že agapornisové mají velmi rádi kvalitní mořský písek a pokud je v něm přimícháno menší množství nadrcených mušlí, je to ideál. Věřím, že se tak do těla agapornisů dostanou tímto způsobem minerály. Při odchovu mladých pak je dobré vaječnou směs posypat nastrouhanou sepiovkou. Je to daleko účinnější než pouze zavěsit sepiovku na pletivo. Pokud je jen zavěšená, ptáci více sepiové kosti rozdrolí na zem, než přijmou do těla. Pokud je však posypána sepiovým práškem vaječná míchanice, přijmou sepie opravdu velké množství. Obzvláště v růstu mladých je zapotřebí dostatek přirozených minerálů a samozřejmě také bílkovin.

Vaječnou míchanici jsem dělal vždy poctivou z domácích vajec. Pokud si někdo myslí, že dostane stejné množství komplexních bílkovin do mladých při použití umělých vaječných směsí, je na velkém omylu.

Nemoci a jejich prevence

Domnívat se, že existuje naprosto zdravý pták je utopie stejně jako se domnívat, že na planetě existuje totálně zdravý člověk. Dnešní moderní směry a učení vytvořili jakýsi kult zdraví, ale normálně smýšlejícímu člověku musí být zcela jasné, že úplné zdraví tento svět jaksi postrádá a nikdo perfektního zdraví nikdy nedosáhne. Stejně tak je to i s ptačími těly, které nesou různé bakterie, plísně, viry či parazity, kteří čekají na vhodné podmínky k přemnožení.

Ideálním spouštěčem všech nemocí může být stres. Pokud je pták dennodenně něčím stresován, je velmi pravděpodobné, že se u něj vyvine nějaké onemocnění. Nejlepší prevencí jaká může být je dobrá strava, vhodné a nestresující prostředí, i přesto však v chovu občas narazíme na nějaké zdravotní potřeby. Vhodně krmený pták je však daleko odolnější vůči vnějším vlivům než pták s nedostatečnou či nevhodnou výživou.

Agapornisům by se měla denně měnit čerstvá voda. Pokud jsou chováni ve větším hejnu tak i dvakrát za den. Agapornisové, totiž stejně jako ostatní papoušci, rádi do vody kálí a pokud nemáme čas vodu měnit, vytváříme ideální podmínky pro rozvoj nějaké infekce v chovu, kdy nemocný jedinec kálí do vody a ostatní vodu pijí. Naprosto důležité je udržovat misky s veškerou stravou i vodou čisté a snažit se co nejvíce měnit bidla a uklízet podlahu voliéry. Nikdy nedosáhnete ve voliéře naprosté čistoty, ale věřte, že tak předejdete mnoha pozdějším problémům.

Agapornisové jsou náchylní na běžné bakterie, viry, plísně i parazity, které se vyskytují i u jiných ptačích druhů, jediná prevence je mít silné ptáky. Ptáky do chovu vždy nakupujte u chovatele, o kterém víte, že u něj nedochází k úhynu mláďat v budkách nebo úhynu dospělých jedinců. Nenechte si namluvit, že to bylo počasím, horkem či něčím jiným. Pokud je úmrtnost pravidelná, vždy se jedná o nějakou infekci v chovu. Možnost zdroje infekce může být i vadné krmivo či závadná voda.

Určení pohlaví jedinců

Existuje mnoho metod a znaků, podle kterých lze pohlaví tipovat. Zkušený chovatel opravdu s velkou pravděpodobností určí pohlaví správně, avšak vždy se vyskytnou jedinci, u kterých je určit pohlaví těžké, ne-li nemožné. Jediným naprosto spolehlivým způsobem je určení pohlaví pomoci DNA testu z krve nebo endoskopií. To je však finančně náročné a probíhá pouze u vzácných barevných mutací. Ideální je, pokud může chovatel nakoupit více jedinců a pustit je do hejna, aby si vybrali partnera sami.

Po utvoření párů přebytečné jedince musíme odstranit. Po první sezoně již víme, kteří jedinci jsou samci a kteří samice a můžeme je rozpárovat dle chovatelského záměru. Přesto je lepší a méně nákladné vyhledat opravdu zkušeného chovatele, který by měl u většiny ptáků pohlaví určit. 

Agapornis jako domácí mazlíček

Agapornise nevidím jako ideálního mazlíčka. Určitě se najdou jiné a daleko vhodnější druhy. Agapornis se nepříliš dobře ochočuje, nejde to srovnat například s ochočováním andulky či korely. I ručně dokrmení agapornisové později získávají trochu té plachosti a dost štípou. Nemluvím jen teoreticky. Dokrmil jsem jich ručně dříve spousty, když jsem se zdokonaloval v dokrmování, abych mohl přejít na jiné a náročné druhy, kde je opravdu dobré mít zkušenosti. Některé ptáky jsem měl možnost vidět vyrůstat a osobně bych si agapornise za domácího mazlíčka nepořídil. Přesto i zde mohou být výjimky, kdy někteří jedinci jsou opravdu snadně ochočitelní, ale nebývá to pravidlem. Pokud se vám však agapornisové líbí a risknete to, proč to nezkusit.