Misha Defonseca s vlky nežila – z piedestalu na pranýř

„Kolemjdoucí si mě nevšímají. Nevidí, že jsem vlk, který bloudí po městě. Šedivý vlk nebo vlčice, beze jména, bez věku, bez záchytných bodů uprostřed lidské lhostejnosti. Bojím se davu. S nozdrami chvějícími se odporem se neobratně vyhýbám kolemjdoucím. Nesnáším lidskou kůži a její pach smrti.“

 

Misha Defonseca: Přežít s vlky

 

Kniha Mishi Defonseca (v anglickém originále Surviving with Wolves) spatřila světlo světa v roce 1997. V roce 2004 vyšla ve francouzském nakladatelství XO Publishing Inc. a záhy se stala světovým bestsellerem. Do dnešního dne byla fascinující publikace přeložena do osmnácti jazyků.

V českém překladu vyšla v roce 2005 pod názvem Přežít s vlky v nakladatelství Alpress v edici Klokan. Jako člověk, který se zabývá psovitými šelmami a vlky zvláště, musel jsem publikaci okamžitě zakoupit a přečíst.

Slibná anotace

Anotace knihy byla pro mne velmi lákavá a mnohoslibná: jednalo se prý o pravdivý příběh sedmileté židovské holčičky, která se sama uprostřed zuřící druhé světové války vydává z Belgie na východ, aby hledala své rodiče, jež němečtí vojáci kamsi odvlekli. Na cestě, která měřila nejméně devět set kilometrů, zažívá obrovské útrapy, jež ji poznamenávají na celý život fyzicky i psychicky. V nejtěžších chvílích jí pomáhají přežít vlci. Setkání s lidmi jí však přináší pouze bolest, stres a zklamání. Anotace slibuje nezvyklý a mimořádně působivý pohled na válku očima dítěte, které všechno intenzivně prožívá, ale nic pochopitelně nemůže pochopit v širších souvislostech. Závěrem nakladatelská anotace podtrhuje, že autorka dokázala ztvárnit příběh tak přesvědčivě proto, že ho zakusila na vlastní kůži.

Malé rozpaky

Knihu jsem přečetl jedním dechem. Pasáže, v nichž se malá Mishke setkala se smečkou vlků, jsem však vnímal s velkou rezervou. Jednak v té době byli v popisovaných oblastech vlci prakticky vyhubeni, jednak fakt, že by vlci takto adoptovali sedmiletou dívenku, krmili ji a ochraňovali, byl pro mne z mnoha důvodů absolutně nereálný. Vlčí motiv jsem však chápal jako symbolický či jako metaforu, na jakou má spisovatel nezadatelné právo.

Úspěšný film

V roce 2007 byl uveden do distribuce úspěšný stejnojmenný film (koprodukce Francie-Belgie-Německo), který režírovala Véra Belmontová. Dojímavý snímek si získal světovou pozornost.

Na pranýři

Misha Defonseca vyprávěla svůj příběh nejprve v amerických synagogách a později, s růstem popularity, i na amerických univerzitách. Když se o příběhu dozvěděla vydavatelka Jane Danielová, přesvědčila Defonsecu, aby napsala knihu.

Postupem času se vše poněkud zamotalo: Misha Defonseca a Vera Leeová (která je spoluautorkou knihy) se soudily s vydavatelkou Jane Danielovou o výšku honoráře. V Danielové prý již delší dobu dřímalo podezření o pravdivosti příběhu a soud byl patrně posledním impulzem. Vydala se do Belgie, aby si na místě za pomoci reportérů belgického deníku Le Soir indicie příběhu ověřila. Při hledání příbuzných Monique De Wael (což je rodné jméno Mishi Defonseca) Danielová zjistila, že její rodiče nebyli žádní Židé, nýbrž katolíci a že v době, kdy měla malá Mishke žít s vlky, chodila do školy v Bruselu. Její otec i matka sice patřili k bojovníkům proti nacismu, ale tatínek nakonec s Němci kolaboroval a udal celou skupinu svých kamarádů ve snaze ochránit rodinu. To se mu však nepodařilo: matku Mishke poslali nacisté do koncentračního tábora Ravensbrücku, kde zahynula. Během války zemřel i otec.

Zjištěná fakta byla pro Jane Danielovou šokující a jako vydavatelka okamžitě Mishu Defonseca zažalovala. Soud rozhodl v její prospěch a autorka falešné autobiografie jí musí ve svém požehnaném věku zaplatit (neuvěřitelných! ‒ proč jako?) dvaadvacet milionů dolarů.

„Mé rodiče zatkli a já se dostala do opatrování svého dědečka Ernesta De Waela a strýce Maurice De Waela,“ vysvětlovala novinářům po vynesení rozsudku Misha Defonseca. „Říkali mi dcero zrádce, protože můj otec byl podezřelý, že promluvil při mučení ve vězení v Saint-Gilles. Jak jen si mohu vzpomenout, vždy jsem se cítila být Židovkou. Kniha je příběh, je to můj příběh. Není to skutečný obraz reality, ale je to má realita. Jsou chvíle, kdy je pro mě těžké poznat rozdíl mezi realitou a svým vnitřním světem. Den po dni jsem postupně sama uvěřila, že můj příběh je pravdivý. Omlouvám se všem, kteří se cítí mou knihou podvedeni.“

Stačilo tak málo...

Ano, opravdu stačilo málo ‒ jen vydat knihu a nenazývat ji autobiografií. Co na tom, že je psána v ich-formě. Ten příběh je mrazivý, úžasný a dává sílu i naději. Daniela Defoea také nikdo neobviňuje, že neuvízl na ostrově jako Robinson… Stejně jako Zdeňku Svěrákovi, Ladislavu Smoljakovi a spol. nikdo nevyčítá, že Jára Cimrman nikdy nežil, i když oni tvrdí opak.

Misha Defonseca se narodila v roce 1937. Poté co se odstěhovala s manželem z Evropy do USA, musela mnohokrát vyhledat psychologickou pomoc. Z dávných traumatických válečných zážitků se musela vypsat svým fiktivním příběhem (později tak nešťastně mylně interpretovaným). Později se stala zanícenou ekologickou aktivistkou a ochránkyní zvířat. Opravdu netuším, proč po ní házet kamenem. Těm, kteří nečetli, naopak radím: přečtěte si knihu Přežít s vlky a otevřete mysl i srdce.

(Je ovšem kuriózní, že i nová vydání knihy Přežít s vlky v anotacích stále uvádějí jako „pravdivý autobiografický příběh“...)

Post scriptum

Je zajímavé, že dosud nikdo nepohnal před soud např. Rádoby zoologa Shauna Ellise, který v knize Vlk uvedl spoustu pavědeckých nesmyslů... Ale to už je zase jiné téma.